Po návštěvě v Brumbálově pracovně dostane Sophie strach. Chce utéct od všeho a zbaběle se před vším skrýt. Věci se však nečekaně zkomplikují smrtí ředitele, kterého zabil někdo, kdo Sophie v minulosti už mnohokrát podrazil. Ale že na ni celou vraždu nastraží? To už je i na dceru Pána zla moc...
08.02.2016 (09:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1944×
18. kapitola
Věděl to.
Brumbál zjistil, že jsem dcera Voldemorta, ale držel kušnu. Nevytáhl na mě svoji hůlku, nezavolal někoho z Ministerstva, aby mě poslali do Azkabanu, nebo se ze mě nepokoušel vytáhnout otcovy tajné informace a plány. Jestli Brumbál věděl, že jsem dcera Pána zla, musel vědět, že se chystám zabít Pottera.
A že jediný, kdo mi bude stát v cestě, je Brumbál sám.
Dala jsem se do běhu. Běžela jsem pryč, po chodbách, přes části hradu, na které jsem ani za světla nenarazila, ve slepé uličce se opět otočila a běžela dalším směrem. Zakopávala jsem o vlastní nohy, v očích a na tváři mě štípaly slzy a tuhý mrazivý vítr. Až když jsem se zastavila za nádvořím s výhledem na astronomickou věž, uvědomila jsem si, že nemám ani kabát ani svetr. Šaty z tenké látky mě před chladem nezachránily. Jenže ten chlad se nerozléhal z okolí. Vycházel ze mě samotné. Mám zčernalé srdce vraha. Nebo skoro-vraha. Co to má za smysl zabíjet, když všichni na mě hned ukážou, až Pottera zabiju? Budu první podezřelá. První, kterou zabijou, až vykonám Úkol.
Podívala jsem se vzhůru k obloze, na které se třpytily hvězdy. Usmála jsem se a setřela slzu, která se mi skutálela po tváři. Možná je to naposledy, co vidím hvězdnou oblohu.
Představila jsem si svou mámu. Neznámou osobu zahalenou do černé siluety. Ani jsem nevěděla, jaké má vlasy, oči… Proč si musela vybrat mého otce. Jestli měla radost, když mě čekala, či se bála monstra, které se jí narodí. Přeci to jsem taky byla. Monstrum. Po svém otci.
Nemohla jsem stát venku dlouho. Konečky prstů jsem už měla úplně zmrzlé, ale chlad přestal působit. Jenže nebyla to necitelnost prstů, co mě probrala do dění. Během jedné osudové minuty se stalo něco, co mělo změnit celý zbytek mého života.
Na špici té věže jsem se podívala v tu chvíli, co se všechno stalo. Stál tam Brumbál. Na jejím okraji se smířeným výrazem naprostého klidu. Díval se na měsíc. Tak láskyplně, hřejivě, jak k něčemu dokonalému. Pomalu otočil hlavu doprava a podíval se na mě. V tu chvíli zazářilo za jeho zády prudké zelené světlo síly hromu. Poslední, co jsem vnímala, než se jeho tělo vydalo vstříc náruči zemi, byl úsměv. Úsměv, který věnoval mně, a ve kterém mi svěřil celou jeho víru ve mně.
Čas se kolem mě zastavil. Tlukot srdce se zněkolikanásobil. Kolena se mi roztřásla a v uších mi začalo hučet. Z hrudi se mi vydral tichý výkřik. Sledovala jsem postavu, která padala k zemi. Pomalu a lehce jako vločky, které se kolem mě začaly snášet.
Mé oči zalétly zpátky k věži. Na jeho místě, kde před chvíli stál, byla jiná postava. Tmavá a záhadná. Jenže ty vlasy bych nepřehlédla ani v té největší temnotě.
Malfoy.
Sledoval, jak Brumbál padá k zemi a s tichým žuchnutím ho políbila země. Chtěl se otočit a vyjít, ale v tu chvíli mě uviděl. S bolestným výrazem ve tváři a největším překvapením. Tělo se mi roztřáslo ještě víc.
Malfoy žije.
A zabil Brumbála.
Křečovitě jsem sevřela hůlku zastrčenou v silonkách. Namířila jsem ji na něj.
V tu chvíli jsme se oba dali do pohybu. Znovu jsem běžela, ale tentokrát určitým směrem. Proplétala jsem se chodbami a do spojnice k astronomické věži. Nesoustředila jsem se ani na dýchání. Nohy mě nesly zcela automaticky. Hůlku jsem měla napřaženou před sebe, kdybychom se srazili. Sto padesát schodů jsem brala po dvou. Hůlkou jsem si rozsvítila, abych si byla jistější. První patro jsem jen přejela očima, do druhého jsem se vydala už trochu pomaleji. Bylo to to největší a nejotevřenější místo. Z této věže jsem měla hrad jak na dlani. Mohla jsem vidět Prasinky i dalších několik desítek kilometrů táhnoucího se jezera a řeky.
Chodila jsem sem docela ráda. Když to šlo, pár večerů jsem si vzala zásoby z Hodovní síně a rozhodla se pro soukromý piknik. Někdy jsem se jen opírala o zábradlí, dívala se na hvězdy a dýchala čerstvý vzduch. Bylo to jediné místo, které nikdo tak často nenavštěvoval, a já byla vděčná za ten klid.
Teď to však bylo místo vraždy.
Posvítila jsem si do prostoru kolem sebe a chtěla na něj zakřičet, ať není srab a neschovává se. Malfoy byl vždy zabedněnec, ale v tomhle byl největší zbabělec ve všem. Je to vrah. Otec tvého dítěte je vrah, našeptával mi hlásek. Zavřela jsem oči a prudce zahnala jak tyhle své oslabující hlasy, tak slzy.
Bylo jasné, že zmizel. Beze stopy, rychleji než já a plánovaně. Přistoupila jsem k zábradlí. Opět se mě začal zmocňovat chlad. Stála jsem na místě, kde Brumbál stál naposledy. Tam, hluboko dole pode mnou, leželo jeho tělo. Ve svém šedivém hedvábném plášti s bílými vousy a vlasy. Ležel v embryonální poloze, a kdybych si nebyla jistá, že na něj Draco seslal kletbu Avada Kedavra, řekla bych si, že si ředitel schrupnul pod astronomickou věží.
Opět jsem musela stát na samém okraji věže jen pár vteřin. A opět se stalo něco nečekaného. Ne, Brumbál nevstal, nezamával a neřekl, že to byla sranda, jestli si ten sešup může dát znova. Objevil se někdo ze studentů. Přesněji dva. Zamilovaná dvojice, co byla přímo nažhavená milovat se někde mimo dosah všeho vidění z ostatní části hradu. Líbali se a jeden druhého přimačkávali ke zdi. V tu chvíli se dívka otočila a vykřikla. Jasným hlasem, který vyplašil havrany na Hagridově hájence a hodinové věži. Hodiny se ozvaly svou devátou hodinou. A dívka nepřestávala křičet. V tu chvíli začal křičet i chlapec. Odtahoval ji od Brumbálova těla a začal křičet o pomoc. Nastal mezi nimi zmatek. Chlapec od ní odběhl, aby někoho přivolal. Ona stála na místě, zmrazená a v naprostém šoku. Nepřestávala křičet a hystericky volat o pomoc. V tu chvíli se podívala nahoru. Přísahám, že jsem se proklínala ještě zbytek celého života, že jsem neutekla dřív. Jenže ona mě zahlédla. A já zahlédla ji.
Byla to Ginny.
Najednou jsem metala po schodech maraton. Utíkala jsem pryč, kam nejdál jsem mohla. Na opačnou stranu hradu, který se pomalu začal probouzet z večerního klidu. Nevěděla jsem kam, ale za běhu jsem začala přemýšlet. V hlavě mi běhaly všechny scénáře, všechny myšlenky na mou dceru, na Úkol, na Malfoye i na vše ostatní. Malfoy to nastražil, všichni si budou myslet, že jsem to udělala já. Když nevinná oběť přistihne vraha při činu a vrah uteče, tudíž najdou nevinného s tím zavražděným, vše se svalí na něj, jde do vězení a soudí se. A pokud má štěstí a dobrého advokáta, dostane buď podmínku, nebo jen lehký trest vězení. Takhle to fungovalo ve světě mudlů. Pokud jste byli ve světě čar a kouzel, rozhodně se to nevyrovnalo podobnému právnickému procesu. Jestli máte hůlku, je lehké zabíjet. Nesete za to ale katastrofální následky. A tady mě už nikdo zachránit nemohl. Stála jsem na stejném místě, odkud Brumbál spadl, a ještě jsem předtím byla přivolaná k němu do kanceláře. Obviní mě. Obviní mě, že jsem vrah.
Dostala jsem se k těm dveřím, které jsem brala jako jedinou možnou záchranu. Začala jsem na ně bušit jak šílená, až mě klouby bolely. Hystericky jsem začala brečet a volat Severusovo jméno. Jediný on mi mohl v tu chvíli pomoct.
Z větší dálky jsem slyšela mumraj. Studenti vybíhali ze společenských místností a pokojů, aby viděli, co se stalo.
„Prý se zabili navzájem! Všichni! Celý pedagogický sbor!“ žvatlal vzrušeně jeden z prváčků a ostatní kolem něj zděšeně zalapali po dechu.
Normálně bych dokázala vydat ze sebe nějakou sarkastickou poznámku, ale teď se mi chtělo brečet ještě víc. Čekala jsem snad pět minut, než jsem si uvědomila, že Severus je pryč. Zmizel.
Svezla jsem se po dveřích a chytla se za hlavu. Co mám dělat? Co, krucinál, mám dělat?
Představa schoulit se do embryonální polohy jako Brumbál byla lákavá. Až příliš. Vyplakat se a nechat ze sebe ty nervy a starosti vypustit. Jenže to nešlo. Nemohla jsem. Kdybych tak mohla zastavit čas! Jenže teď jsem na to byla sama. Poprvé jsem poznala, jaké to je, když vás všichni, hlavně ti nejvěrnější, opustí.
Tak, Sophie, hezky si to shrneme. Nikoho jsi nezabila. Zatím. To je dobrý, zatím jsi ještě hodná holka. Byl to Malfoy. Ten sráč zabil Brumbála. A taky utekl. Ty ses naklonila přes zábradlí a uviděla tě Ginny, která se chtěla vyspat s… do háje, s kým se chtěla vyspat? Se s Harrym podvádí vzájemně, nebo co? Nový trend? Spíš děsivá realita… Fajn. Co chceš dělat? Severus s Malfoyem utekli a ty ani nemůžeš. A jestli se nesebereš a nepůjdeš s tím davem k jeho tělu, zjevně budeš podezřelejší než Sirius Black. Hezky zvedni tu svoji prdelku a běž. No, utíkej, nebuď srab aspoň ty…
Ale já jsem srab, chtěla jsem dodat svému svědomí a poprvé si uvědomila tu děsivou pravdu. Nedokázala jsem zabít Harryho Pottera. Nedokázala, nedokážu a nikdy to ani neudělám.
Uvnitř jsem se celá třásla, ale kráčela jsem vesměs docela normálně. Nasadila jsem i nechápavou masku a mračila se na všechny kolem sebe, jako kdybych se vůbec podivovala tomu, že jsou všichni v pyžamech venku a šeptají si o smrti ředitele.
Fakticky? Tomu se mi ani nechce věřit…
Probojovala jsem se ke shromážděním na tom osudném místě. Byla jsem si jistá, že jsem i několika lidem šlápla svou jehlou na nohu. V bačkorách to musel být určitě zážitek. Schovala jsem se za jedním vysokým sedmákem. Kolem ramen objímal stejně starou blondýnku. Odhadla bych to na primuse a primusku.
Harry seděl u Brumbálova těla. Ten příšerný hábit odložil někam stranou, takže v bílé košili s vestičkou se třásl stejně jako já. Rukama ho hladil po vousech a položil mu ruku na hruď. Hermiona se objímala s Ronem. Ginny plakala v… Deanově?… náruči. A já. Já neviditelnýma rukama objímala samu sebe. Tohle jsem nechtěla. Takhle jsem nechtěla, aby zemřel.
McGonagallová zvedla ruku do výšky i s hůlkou, která ji na konci zářila. Ostatní se k ní pomalu přidávali. I já ruku zvedla. Slzy mi tekly po tváři a pomalu dopadaly na šaty. Takhle ne…
Minuta ticha všechny ještě víc zdeptala. Někde je tu vrah. Někde mezi námi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V dálce jsem měla pocit, že jsem zahlédla jeho. Zbabělého Malfoye. Pak mi došlo, že ten už musí být dávno pryč. Tiskne se v pokojíčku k medvídkovi na Mannoru a pláče jak malá holka.
Vlna vzteku se ve mně ještě víc zvedla. A já tomu zabedněného idiotovi řekla, že ho miluju. Proklínala jsem se.
Po minutě všichni svěsili zářící hůlky. Hrobové ticho opět naplnil šepot a vzrušené hlasy.
„Tak,“ řekla McGonagallová a otočila se na všechny. „Jsme svědky tragédie, která se tu dnes stala. Proběhne důkladné vyšetřování jeho příčiny. Je tu však někdo, kdo má pocit, že ho viděl? Že viděl toho… vraha?“ V ústech McGonagallové znělo slovo „vrah“ jako něco sprostého a nechutného.
Znovu nastalo ticho. Všichni se po sobě dívali a rozhlíželi se. Nikdo neměl odvahu předstoupit vpřed. Až na…
„Já… asi jsem vraha viděla,“ ozval se slabý třesoucí se hlásek, který se ani nevyrovnal tomu vřískotu předtím. Ginny. Zavřela jsem oči. Už mi ani srdce prudce nebušilo. Věděla jsem, co bude následovat.
„Kdo je to? Chci ho zabít, zničit!“ rozkřičel se Potter a přešel k ní. Ginny sebou cukla. Sklopila hlavu a ramena se jí roztřásla v dalších vzlycích. Minerva k ní vlídně přistoupila a pohladila po zádech. Když se Ginny narovnala, v očích měla nenávistný vraždící pohled. Stačil jediný směr a věděla jsem, kde se zastaví. Proti své vůli jsem musela couvnout.
„Ona!“ zakřičela a ukázala na mě. Všechny pohledy se do mě zabodly a dav jako jedna velká voda ode mě odskočil. Byl čas, abych začala hrát herečku, i když jsem byla zcela nevinná. Zmateně jsem se rozhlédla. „Byla to Sophie Grantová!“ Dav při zvuku jména vyděšeně zalapal po dechu. Všichni mě znali. Kluci mě brali jako ideální holku. Holky mě nenáviděly pro mou tajemnou krásu. Největší úžas jsem však sklidila z Harryho očí. Otevřel pusu a podíval se na mě nevěřícným, bolestným výrazem. Kroutil hlavou. I šmejdka a Ron byli v úžasu. Nemluvě o Minervě. Ginny na mě nepřestávala ukazovat prstem a Minerva ke mně přistoupila.
„Slečno Grantová, je to pravda?“
„Ne! Samozřejmě že ne, jak jste-“
„Viděla jsem ji na té věži. Stála přesně na tom samém místě, odkud spadl. Byla to ona. Navíc byla na Křikově večírku, a pak přišel Snape a vy, a říkali jste, že má jít za Brumbálem. Byla u něj jako poslední!“
Minevra si vzpomněla na mou návštěvu u ředitele. Zlost jí prýštila z očí. Vztekle ke mně přistoupila. „Byla jste to vy? Zabila jste ředitele?“
Rozkoktala jsem se. „Nikdy… nikdy bych si nedovolila za-zabít ředitele, paní profesorko! Proč mě tak-tak obviňujete?“
McGonagallová ztišila hlas i hněv. Pořád jsem však byla terčem všeho dění. Jasným hlasitým hlasem prohlásila: „Slečno Grantová, jste podezřelá z vraždy bradavického ředitele Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála!“
Bylo to tady. Jsem oficiálně obviněná z vraždy Brumbála.
Byla jsem si jistá ve dvou věcech. Mohla jsem se dát na dráhu věštění. A že se z tohohle už nikdy nevyhrabu.
Když jsem psala tuhle kapitolu, prožívala jsem ji celou se Sophie. Smrt Brumbála byla ale nevyhnutelná i v naší fanfikci. Jsem si jistá, že jste všichni naprosto zmatení, ale slibujeme, že všechno bude vysvětleno. Koneckonců, zbývají ještě čtyři kapitoly a epilog ;)
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 18:
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!