OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nádherný pád - 1. kapitola

29.09.2021 (12:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1207×

KAPITOLA PRVNÍ: Karmínově červená

„Prý máte dnes večer velkou slavnost,“ nadhodil mladý, avšak poněkud staromódně oblečený muž a nadějeplně vzhlédl vzhůru. Stál právě pod okny honosného sídla, na jehož nejnižším balkonku jakási baculatá žena čistila kamenné zábradlí od mechu. Počínala si při tom více než zvláštně – místo jakýchkoli běžných nástrojů měla v ruce jakýsi tenký klacík, jímž přejížděla nad povrchem zábradlí a něco u toho mumlala. „Slyšel jsem, že se na ni sjíždějí zdaleka,“ pokračoval ten člověk. Zjevně si vůbec nevšímal faktu, že na něj baculka s klacíkem v ruce – soudě dle výrazu její tváře – nemá ani trochu náladu.

„Pán domu pořádá večírek,“ odpověděla ta žena neurčitě.

„Takže se ukáže i on sám? Veliký Cygnus Black sejde mezi spodinu?“ zasmál se chlapík.

Baculatá žena se zprudka napřímila a beze slova máchla svým klacíkem. Cosi se zablesklo a smích okamžitě ustal. Muž se chytil za hrdlo, snažil se nadechnout a promluvit, ale ani jedno mu nebylo dopřáno. „Dávej si pozor na pusu, Auguste,“ zasyčela baculka. „Moc mluvíš. Dobře víš, že na večírku Cygnuse a Druelly Blackových nebude nikdo, kdo by se dal označit za spodinu… tím pádem ani ty ne.“

Ještě chvilku sledovala, jak Augustus bezmocně valí oči a marně lapá po dechu; teprve potom se nad ním smilovala, znovu zvedla do vzduchu ten svůj nástroj zkázy, který nebyl ani v nejmenším obyčejným klacíkem, nýbrž pravou a nefalšovanou kouzelnickou hůlkou, a mávla s ním.

Augustus se rozkašlal. „T-tys na mě zaútočila, Kornélie!“

„Pro tvé vlastní dobro,“ zavrčela čarodějka a znovu se jala věnovat zábradlí balkonu. „Doufám, že to přiměje se nad sebou zamyslet. Především nad tím, že tvůj rodokmen je rozhodně příliš špinavý na to, aby ses ucházel o jednu z Blackových.“

„Viděl jsem, jak se na mě usmála,“ řekl Augustus, pořád ještě trochu ochraptělý. „Ta nejstarší… s těma divokýma očima.“

To už čarodějka jménem Kornélie nevydržela a rozesmála se. „Bellatrix?“ zachechtala se. „Tak na tu si nech určitě zajít chuť. Už je zasnoubená… s mladým Lestrangem. O tebe a tvůj smíšený původ by si neopřela ani koště. Vždyť jenom šiješ hábity, Auguste. Přestaň snít a hledej si sobě rovný.“

„Neříkej, že sis nikdy nemyslela na nikoho lepšího,“ zabručel Augustus, strčil ruce do kapes a pomalým krokem se vydal od balkonu pryč.

Kornélie si povzdechla, zavrtěla hlavou a znovu se pustila do odstraňování mechu. Pro ty Blackovy holky by byl někdo jako Augustus vyložený poklad. Přála by jim, aby neskončily v nešťastných manželstvích s těmi čistokrevnými suchary, kteří mají většinou vlivem mnohageneračního příbuzenského křížení mozek na kaši – ale pochybovala, že by svému osudu dokázaly uniknout. Bellatrix, Andromeda i Narcissa Blackovy byly jako tři ptáčci ve zlaté kleci, z níž nebylo cesty ven. Nezáviděla jim to, ani v nejmenším. Ale co se té jejich obří hromady galeonů v rodinném trezoru týče… na tu by si pravda dala říct.

***

„Andromedóóó! Dorazily naše šaty!“ volal veselý dívčí hlas. Z vyššího patra se dolů, odkud hlas přicházel, vyklonila hnědovlasá hlava velmi hezkého děvčete, kterému nemohlo být víc než šestnáct let.

„Tak je přece pošli nahoru, Bello, a nestůj tam jako tvrdé y!“ odpověděla oslovená.

Dívka, která mluvila první, vyšla ze stínu pod schody. Na jedné ruce měla položený ve velmi vratké poloze objemný balík, tou druhou svírala rukojeť kouzelnické hůlky. „Tak chytej, sestřičko!“ zazubila se směrem vzhůru. „Wingardium leviosa!“

Balík vystřelil vzhůru. Ozvala se tupá rána, jak narazil do Andromedina obličeje. „Au! Ty seš fakt střelená, Bellatrix, úplně mě to praštilo!“ křikla Andromeda směrem dolů. Podivně to prásklo – a Bellatrix najednou stála těsně vedle své sestry.

„Tak promiň, já nechtěla, Andy,“ zasmála se a naklonila se k Andromedě blíž. Byly si v obličeji velmi podobné, ale Bellatrix byla snad ještě pohlednější než její sestra – a místo tmavě kaštanových vlasů jí na ramena spadaly uhlově černé kadeře. „Ukaž, budeš mít aspoň monokl? To by se mi hodilo, nechtěla bych, abys mě večer zastínila.“

„Tebe nezastíní nic a nikdo,“ poznamenala Andromeda a vysekla před ní parádní pukrle. „Jsi přece nejstarší dcera Cygnuse Blacka, půvabné poupě z nejčistějšího kouzelnického rodu v celé Británii.“

„Toujours pur!“ přikývla Bellatrix s rádoby francouzským přízvukem a širokým úsměvem na rtu. „To sice jsem, ale na rozdíl od tebe už mám ženicha, takže jsem podstatně méně perspektivní, sestřičko. Tak pojď, podíváme se na ty šaty!“

„Jsou to společenské hábity, Bellatrix, vyjadřuj se prosím jako člověk,“ ozvalo se z druhého konce chodby. Děvčata se okamžitě přestala smát a trochu zahanbeně stočila pohledy k zemi. Původkyní toho hlasu byla vysoká žena v tmavém hábitu, která měla na krku černé perly a tmavé vlasy stažené v přísném drdolu. Jmenovala se Druella Blacková, byla to čistokrevná čarodějka a matka obou dívek.

„Ano, matko, omlouvám se,“ zamumlala Bellatrix.

„Půjdu zkontrolovat, jak je na tom Kornélie s úklidem balkonu,“ oznámila svým dcerám Druella. „Ne že tu mezitím něco vyvedete. Zvlášť ty, Bellatrix. Jsi plnoletá, měla by ses podle toho chovat.“

„Ano, matko,“ řekla Bellatrix znovu, ještě tišeji.

Když kolem nich Druella procházela, obě dívky se přitiskly ke zdi, aby jí náhodou nezavazely v cestě. Teprve když zmizela za rohem, znovu se rozesmály a i s balíkem zmizely v jedněch ze dveří.

„Tak už to otevři!“ přikázala Bellatrix, když Andromeda položila balík se „společenskými hábity“ na postel.

„No jo, no jo,“ zabručela mladší ze sester, strhla z balíku šedý papír a sundala víko. Když uviděla obsah, nadšeně vypískla. „Téda, Bello! Ty tvoje jsou úžasný!“ pravila a vytáhla šaty, které byly složené nahoře. Měly barvu půlnoční modři a byly celé poseté drahými kameny poskládanými do tajemných symbolů.

„Jsou modré?“ otázala se Bellatrix zklamaně. „Chtěla jsem karmínově červené, jasně jsem to matce říkala…“

„Matka tvrdí, že rudá se nehodí pro slušné dívky,“ odpověděla jí Andromeda. „Že je příliš provokativní.“

„Já jí ukážu, co je provokativní,“ zavrčela Bellatrix a sáhla do kapsy pro hůlku. „Jestli si myslí, že neumím změnit barvu šatů, tak má teda o výuce v Bradavicích hodně nízké mínění.“

„Modrá ti sluší,“ pokrčila rameny Andromeda a vytáhla svoje vlastní šaty. „Není potřeba matku zbytečně rozčilovat, víš, jaká je. Dívej, já mám tmavě zelený samet, přesně jak jsem chtěla… ale to je zajímavé, tady jsou ještě jedny…“

„Ty jsou určitě pro mě!“ vpálila do pokoje třetí, nejmladší z dívek Blackových. Na rozdíl od svých sester měla vlasy zlaté jako zralé obilí, růžové tváře a nos trochu jako bambulku.

„No to sotva, Cissy, ty přece na žádný večírek nejdeš,“ utnula ji Bellatrix.

„A to jako proč?“ založila si světlovláska ruce na prsou.

„Protože je ti čtrnáct, ty pískle jedno, a na večírky jsi rozhodně moc malá,“ odpověděla jí na to Bellatrix.

„Nejsem malá,“ oponovala jí Cissy. „Tatínek říkal, že půjdu s vámi.“

Bellatrix protočila oči v sloup. „Tak tatínek říkal… no, se mnou teda určitě nepůjdeš, já totiž budu celý večer s Rodolphusem, jak jistě tušíš.“

„Aby ses nepochlubila,“ poznamenala Andromeda. „Jestli jí to táta dovolil, tak s námi zřejmě vážně půjde.“

„Když myslíš… Hlídat ji budeš každopádně ty, drahá sestřičko,“ mrkla na Andromedu Bellatrix, natáhla se pro své šaty a začala se svlékat, aby si je mohla vyzkoušet. „Cissy, když už jsi tady, můžeš mě zašněrovat.“

„Jedině pokud mě za odměnu na večer nalíčíš,“ pravila Cissy.

„Ty jsi ale drzé ptáčátko,“ zasmála se Bellatrix a nasoukala se do tmavě modrého korzetu. Skutečně jí ta barva velmi slušela, přesně jak říkala Andromeda. „To víš, že tě namaluju. Přece jsem hodná velká ségra a chci, aby ti to slušelo… na tvém prvním večírku.“

„Aby tě nezastínila,“ rýpla si Andromeda, která si už taky zkoušela své šaty. Zrovna hledala, jaké k nim budou ladit šperky.

„S tím svým plochým hrudníkem? Ani omylem, Andy,“ ušklíbla se Bellatrix. Cissy, která jí zrovna utahovala šňůrky na korzetu, se při těch slovech začervenala, ale neřekla k tomu nic. „Tohle bude báječný večer… nejlepší ze všech,“ zasnila se Bellatrix zničehonic.

„Proč myslíš, Bello?“ odvážila se zeptat Cissy. Dívala se při tom na svou sestru se zbožným obdivem v očích. Bylo naprosto jasné, že si do ní Bellatrix může rýpat, jak jen se jí zamane – Cissy k ní stejně bude vzhlížet, jak jen to nejmladší sourozenci umí.

„Prostě to cítím,“ usmála se Bellatrix a v tmavých očích se jí zablesklo. „Někde hluboko v sobě.“

***

Bohatě zdobený sál toho večera zářil ve světle stovek svící a dvou velikých křišťálových lustrů, které visely ze stropu a blýskaly se jako polapené hvězdy snesené speciálně pro dnešní ples z oblohy. Čerstvě navoskovaná podlaha se leskla tak moc, že by v ní bylo možné pozorovat vlastní odraz jako v zrcadle. Všude bylo plno lidí – kouzelníků a čarodějek různého věku i vzezření, kteří byli nepochybně všichni té nejčistější krve.

„Celá britská kouzelnická smetánka na jednom místě,“ poznamenala Andromeda, když společně s oběma sestrami scházela ze schodů do sálu. „Podívejte, támhle jsou dokonce Bullstrodeovi i se synem…“

„Tvým budoucím ženichem?“ rýpla si Bellatrix. Dle očekávání vypadala naprosto skvostně. Tmavě modré korzetové šaty – totiž společenský hábit, jak by jistě neopomněla říct její matka – perfektně obepínaly její štíhlou postavu, zdůrazňovaly útlý pas i pevná oblá ňadra, která se rozrušeně zdvíhala a zase klesala v rytmu jejího dechu.

„To určitě,“ ušklíbla se Andromeda. „Než si vzít někoho takového… to se radši nevdám.“ Bellatrix se na ta slova jen zasmála. „Ještě budeš ráda za Bullstrodea… pořád lepší než někdo z Greengrassů, ti jsou prý prolezlí rodovýma kletbama tak moc, že jim srší i z uší…“

„Podívejte!“ vypískla v tu chvíli Cissy. „Támhle je Rodolphus! Už ho tu máš, Bello, vidíš?“

„S kým to je?“ zamračila se trochu Andromeda. „Toho chlapa jsem v životě neviděla…“

Bellatrix pokrčila rameny. „Ať je to, kdo je to, přišel s Rodolphusem, takže to musí být někdo důležitý,“ pravila povzneseně. „A teď mě prosím omluvte, drahé sestřičky, jdu se přivítat se svým snoubencem.“

„Podívej na ni, jak se natřásá,“ zamumlala ještě Andromeda k Cissy a ta se zachichotala – Bellatrix už to ale neslyšela, protože vyrazila napříč sálem vstříc svému budoucímu muži; tmavomodré šaty za ní přitom jen vlály.

„Rodolphusi, drahý!“ zacukrovala na mladého černovlasého čaroděje v perfektně střiženém hábitu a natáhla k němu drobnou ručku v tmavé krajkové rukavici, aby ji mohl políbit.

„Jste překrásná, Bellatrix, jako vždy,“ usmál se na ni Rodolphus Lestrange a přiblížil rty ke hřbetu její ruky. Potom se však hned napřímil a trochu ustoupil. „Drahá, dovolte mi, abych vás představil,“ požádal a kývl ke svému doprovodu. „Toto je pan Smith, můj vzácný host.“

Teprve teď Bellatrix k tomu muži stočila pohled. Takže pan Smith – je snad spřízněn s Hepzibou Smithovou, tou bláznivou bábou, kterou nakonec otrávila její vlastní domácí skřítka? Nevypadal jako někdo z jejího příbuzenstva; na to byl příliš štíhlý a pohledný.

„Pane Smith, představuji vám svou snoubenku Bellatrix, nejstarší dceru Cygnuse a Druelly Blackových, pýchu tohoto rodu a nejkrásnější ozdobu dnešního večera,“ pokračoval Rodolphus a spiklenecky na Bellatrix mrknul. Ta se začervenala – o to víc, když se pan Smith sklonil k její ruce, sevřel ji v dlani a stejně jako předtím její snoubenec k ní přiblížil ústa. Než se napřímil, na pár okamžiků se jejich pohledy setkaly.

Bellatrix se zdálo, že se na chvíli zastavil čas. Ten muž měl znepokojivě krásné oči – tmavé, hluboké a veliké. Měla pocit, že se v nich utopí. „Jsem okouzlen,“ promluvil ten člověk, aniž by z ní spustil zrak. Jeho hlas byl podmanivý a hebký jako samet. „Máte dobrý vkus, Lestrangi.“

Narovnal se a dlouhými štíhlými prsty si urovnal pramen tmavohnědých vlasů, který mu padal do čela. Na úzkých rtech mu při tom pohrával jemný úsměv. Působil mladistvým dojmem, ale přesto odhadovala, že je podstatně starší než Rodolphus – tipovala mu tak čtyřicet, možná pětačtyřicet let.

„Říkal jsem si, že vám Bellatrix půjčím na zahajovací tanec večera… přenechám vám tu čest,“ pravil Rodolphus.

Bellatrix věnovala svému snoubenci šokovaný pohled a nejistě pootevřela ústa, aby se tomu návrhu bránila – vždyť měli tančit spolu, je to přece poprvé, co jsou na večírku jako oficiální pár – ale dřív, než ta myšlenka doputovala k jejím rtům, uvědomila si, že s tím souhlasí. Zatančit si s panem Smithem bylo něco, po čem z nějakého záhadného důvodu nesmírně toužila.

„Pokud to není vaší snoubence proti mysli, rád si zatančím,“ pravil pan Smith. Zdálo se jí, že ji jeho oči zkoumají až neslušným způsobem. Najednou pocítila potřebu sundat si diamantový náhrdelník, který těsně obepínal její krk a téměř jí znemožňoval dýchat – nebo to byla přítomnost toho člověka, co jí bralo dech? Člověka? Byl to vůbec člověk? Měl přízračně bílou pleť, vystouplé lícní kosti a rty stejně bledé jako zbytek obličeje. Napadlo ji, že má snad v sobě něco z upíra, ale hned tu myšlenku zaplašila – Rodolphus by nikdy nepřivedl do domu Blacků míšence. Ne, tohle musel být čistokrevný kouzelník… který si velice dobře rozumí s černou magií.

To byla ta vůně, jež se kolem něj vznášela, ta opojná aura moci, která Bellatrix přitahovala jako světlo lampy přitahuje zvědavé můry! Poznávala ji, protože občas – v mnohem menší míře – cítila stejnou vůni z hábitů svého otce, když experimentoval s kouzly nebo si přinesl nový starožitný artefakt z obchodu Borgina a Burkese.

„Tak zatančíte si se mnou, Bellatrix?“ promluvil ten muž znovu.

„Ano,“ přistihla se, že říká. Nabídl jí rámě a ona se do něj zavěsila. Cítila se jako ve snách, když ji vedl do středu parketu. Když zastavili, otočila se přes rameno ke svému nastávajícímu, jako by se chtěla ujistit, že k tomuhle skutečně svolil. Rodolphus se na ni široce usmíval.

Začala hrát hudba. Cizinec – u nějž bylo s každou vteřinou méně a méně pravděpodobné, že se skutečně jmenuje pan Smith – stiskl Bellatrixin pas, přitáhl ji k sobě o trochu blíž a dal se do tance. Koupala se v jeho vůni jako v nejdražší lázni. Srdce jí bušilo do žeber tak silně, až to bolelo.

„Váš snoubenec je poněkud lehkomyslný,“ poznamenal čaroděj.

„Lehkomyslný?“ zopakovala po něm jako v transu.

„Že se vás vzdal,“ vysvětlil jí. Co to vlastně tančí? Je to waltz? Foxtrot? Nebyla si jistá, nedokázala počítat kroky. Její tanečník ji naštěstí vedl pevně a neomylně.

„Vzdal se mě jen na jeden tanec,“ pravila Bellatrix.

„I to je příliš,“ odpověděl.

„Vy se ve doopravdy nejmenujete Smith, že ne?“ odvážila se říct. Usmál se – jeho bílé zuby se při tom zaleskly – a zavrtěl hlavou. „Myslím, že vím, kdo jste,“ zkonstatovala. Říkala to s mnohem větší jistotou v hlase, než jakou skutečně cítila.

„Skutečně?“ povytáhl její tanečník lehce obočí a pousmál se. Při tom úsměvu se něco v ní zachvělo. Chce s ním protancovat noc. Všechny noci. Všechny západy slunce a všechny úsvity.

Bellatrix přikývla, snažila se při tom nedat najevo, jak moc na ni jeho prostá přítomnost působí. „Jste ten černokněžník, o kterém všichni mluví,“ vysvětlila mu. „Cítím z vás… magii. Velmi silnou. Velmi starou.“ Velmi přitažlivou, to bylo to slovo, které hledala. Svůdnou. Zrádnou. Úžasnou.

Přitiskl ji k sobě ještě blíž, ústa naklonil k jejímu uchu, až ucítila na své tváři jeho dech – horký a přerývaný. „Řekněte to jméno,“ přikázal. „Řekněte ho, Bellatrix.“

Nadechla se, aby bez váhání splnila jeho rozkaz, ale než to stihla, odtáhl ji od sebe a navedl ji na otočku. To ne, napadlo ji. Věděla, že ten pohyb spustí kouzlo, kterým vybavila své šaty, a které měla připravené pro Rodolphuse. Na jednu stranu mu nechtěla mu zkazit překvapení, na stranu druhou… nebyl to snad on, kdo se dobrovolně vzdal prvního tance s ní? Váš snoubenec je poněkud lehkomyslný. Ona je lehkomyslná. Tak ať.

Bellatrix zavřela oči a roztočila se – z její šustivé tmavomodré sukně přitom vyšlehly pestrobarevné plameny, které ji celou obklopily. Sálem se ozvalo několik poděšených výkřiků; ty se však brzy změnily v potlesk, když všem došlo, že se jedná o promyšlenou ukázku magie. Jakmile se Bellatrix dotočila, byly její šaty místo půlnočně modré zbarvené do karmínové červeni. Kouzlo, kterým je očarovala, bylo původně vzdorem matce, která jí zcela úmyslně nechala ušít společenský hábit v jiné barvě, než jakou chtěla – teď však působilo jako nečekaný dar Bellatrixině tajemnému tanečníkovi. Jako by rozkvetla v jeho rukách. Poupě z rodu Blacků, které se rozvinulo v růži.

„Zdařilé kouzlo,“ poznamenal čaroděj.

„Umím mnohem lepší, pane,“ odpověděla možná až příliš rychle a snaživě.

„Skutečně?“

Nesli se sálem jako dva přízraky, jako by tančili vysoko nad zemí. Bellatrix zapomněla, že nepřišla s ním, že na ni na kraji sálu čeká Rodolphus, pořád ještě s širokým úsměvem, Rodolphus, který ji s důvěrou předal tomu cizinci, Rodolphus, který vůbec netuší, co spustil… nechala se vést jako marioneta v rukou zkušeného loutkáře, oči přivřené, tváře uzardělé a celé své vědomí upřené k vznešené přítomnosti toho muže.

Hudba přestala hrát. Pustil ji a hluboce se jí uklonil. „Děkuji vám za tanec, Bellatrix.“

„Já vám též, můj pane,“ špitla.

„Odvedeme vás zpátky k vašemu snoubenci, co říkáte,“ navrhl a nabídl jí rámě.

Nic nechtěla udělat míň než se vracet k Rodolphusovi. Chtěla zůstat právě tady a protančit noc s mužem, u nějž si ani nebyla jistá, zda zná jeho skutečné jméno – ale jména nebyla důležitá, ne tady, ne teď.

„Jak si přejete, můj pane,“ sklopila oči k zemi a zavěsila se do něj, odhodlaná vychutnat si i ten poslední ždibec jeho blízkosti, jeho přítomnosti, jeho pozornosti.

„Co jste myslela těmi mnohem lepšími kouzly?“

Trochu se začervenala. „Jsem duelistka,“ špitla. „Byla jsem nejlepší ze školy.“

„Být nejlepší nestačí,“ poznamenal a trochu zpomalil.

„Tak mne učte!“ vyhrkla.

Po rtech mu znovu přelétl úsměv. Zastavil, pustil ji a natáhl se pro skleničku šampaňského, která kolem plula na stříbrném podnose, jež ve vzduchu udržovala jen magie. „Chcete se stát učednicí pana Smitha?“

Zavrtěla hlavou, otočila se čelem k němu a odvážila se udělat krok blíž. Ach bože, srdce jí snad vyskočí z hrudníku, přímo jemu do dlaní. Teď mohla rozeznat každou jednotlivou řasu lemující jeho fascinující oči, ty oči, v nichž se jednou zaručeně utopí, a bude to nádherná smrt... „Ne,“ pravila a stoupla si na špičky, aby se mohla naklonit až k jeho uchu, tak jako to při tanci udělal on jí. „Chci se stát učednicí lorda Voldemorta.“

Zasmál se a lusknutím prstu znovu přivolal podnos se šampaňským, aby jí jednu skleničku podal. „A taky jí budete. Na vás… Bello.“

Zachvěla se, když ji oslovil tou důvěrnou přezdívkou, kterou obvykle používali jen členové její rodiny. Nebyla jeho odvážlivostí pohoršena. Spíš potěšena. Byla poctěna, že to jméno vyslovila právě jeho ústa.

Přiťukli si. Bellatrix vypila svou sklenici až do dna. Teprve potom ji odvedl k Rodolphusovi. „Svou nastávající příště vezměte na naši schůzku s sebou, Lestrangi,“ pravil černokněžník a poplácal Rodolphuse po rameni. Bellatrix se při těch slovech široce usmála, uzardělá z tance a rozechvělá vzrušením, které v ní vyvolalo tohle nečekané seznámení.

„Jen záříte, drahá,“ poznamenal Rodolphus. „Tanec vám prospěl.“

Tím si nebyla ani trochu jistá. Rodolphus jemně stiskl její dlaň a trochu se k Bellatrix naklonil, aby jí něco pošeptal velmi podobně důvěrným způsobem, jako to předtím dělal lord Voldemort – bouři pocitů, kterou u ní vyvolalo ono gesto od černokněžníka, tím však nespustil. „Teď bych si s vámi rád zatančil já… pokud mi prokážete tu čest.“

Kývla. Zatímco ji Rodolphus odváděl zpět na parket, odvážila se podívat přes rameno. Lord Voldemort ji stále pozoroval, znepokojivé oči upřené na její zpola odhalená záda.

***

„Představíte mě jako pana Smitha, Lestrangi,“ oznámil lord Voldemort nekompromisně, když se blížili ke vchodu do velikého domu, od nějž se ozývala hudba a smích. Mladý kouzelník, který až dosud mlčky kráčel po jeho boku, se na něj poněkud překvapeně podíval.

„Myslel jsem, že chcete být poznán,“ odpověděl zmateně. „Právě proto jste přece…“

„Nepotřebuju být poznán všemi, Lestrangi. Jména mají sílu… a většinou jsou o to silnější, když jejich nositel zůstává trochu ve stínu a zahalen tajemstvím,“ vysvětlil mu klidně, když překročili práh a jakási neviditelná síla si od nich převzala svrchní pláště a odnesla je do šaten.

„Smím vaši skutečnou totožnost sdělit alespoň své snoubence?“ zeptal se Lestrange s nadějí v hlase, ale Voldemort okamžitě zavrtěl hlavou.

„Ne. Je-li dost chytrá, jistě na to přijde sama. A pokud ne… pak nemá smysl, aby se k nám přidala.“

„Ujišťuji vás, že Bellatrix Blacková bude cenným spojencem. Je velmi zapálená pro naši věc – a má vynikající původ. Blackové jsou jednou z nejčistokrevnějších kouzelnických rodin,“ řekl Lestrange. Voldemortovi při těch slovech přelétl po bledých rtech pokřivený úsměv.

„Zapálení a čistá krev nestačí,“ pravil. „Nemá-li dostatečné schopnosti, pak ani slavné jméno nic neznamená. Navíc… je velmi mladá.“

„Už není dítě,“ poznamenal Lestrange.

Toho, že má Lestrange v tomto tvrzení pravdu, si Voldemort povšimnul, jen co prošli honosnou vstupní chodbou do zdobeného sálu, odkud přicházela ona hudba a šum mnoha hlasů, a on ji poprvé uviděl.

Byla vyšší než její sestry. Měla vlasy černé jako havraní křídlo a tmavé oči, jejichž jiskru dokázal zpozorovat i přes tu vzdálenost, která je dělila. Sjel pohledem od jejího dlouhého krku těsně obepnutého diamantovým náhrdelníkem přes hluboký výstřih až ke štíhlému pasu, dráždivě zdůrazněnému střihem jejích šatů.

Lord Voldemort uměl ocenit ženskou krásu a na Bellatrix Blackové bylo rozhodně co oceňovat. I její pohyby, když se nesla směrem k nim, působily jaksi tanečně. Čím déle ji pozoroval, tím víc myslel na to, že Blackovy dcery vyhrály genetickou loterii. Na většině kouzelníků a čarodějek v sále bylo možné poznat, že jsou čistokrevného původu – někteří měli podivně tvarované nosy, jiní výrazné brady, oči, které jdou každé jiným směrem… a vsadil by se, že část z nich si v krvi nese i dědičné kletby, pozůstatky bojů mezi starými rodinami, staletími pokřížené a zparchantělé stejně jako jejich nositelé. Na Blackových jejich původ viditelný nebyl.

Napadlo ho, že až on a jeho smrtijedi vybudují pro kouzelníky nový svět, budou muset nějakým způsobem zajistit, aby se minimalizoval inbreeding. Uznání polokrevných kouzelníků a čarodějek za součást čisté rasy tomu jistě napomůže, byť je mu z duše odporné legalizovat potomky zrádců, kteří byli ochotní se pářit s mudly. Zrádců, k nimž patřila i jeho matka.

Došlo mu, že on sám je pravděpodobně jediná osoba v sále, které v žilách koluje nečistá krev. Když ho sem Lestrange vedl, vyprávěl mu o pověsti, která se pojí s Blackovým domem – o tom, jak celý rod padne, pokud práh tanečního sálu, v němž se právě nacházejí, překročí noha nečistokrevného kouzelníka. Proto ostatně na večírku nebylo žádné služebnictvo, jen očarované tácy s občerstvením, které sem posílali z kuchyně.

Lord Voldemort nevěřil povídačkám, zvlášť těm, které ho nemohly nijak ovlivnit. Co je mu do rodu, který padne, když on sám není jeho součástí?

Lestrangeova překrásná snoubenka přišla blíž. Zatančíte si? Už to bylo mnoho let, co naposledy tančil. Neviděl však důvod, proč si to pro dnešek odříkat – právě tady, na téhle vznešené maškarádě, kde se všichni opíjejí pohádkou o čisté krvi a on do jejich draze zdobených pohárů lije svůj jed jako olej do ohně.

Jak se nesla sálem, když ji sevřel v pase a roztančil v rytmu waltzu. Nemohla z něj spustit oči a jemu to bylo jako mnohokrát předtím k smíchu. Bylo pro něj snadné učarovat ženám – i teď, když už vlivem černé magie i postupujícího času ztrácel svůj mladický šarm.

Je to od Lestrange nesmírně pošetilé dát něco tak cenného, jako je jeho mladičká snoubenka, byť na chvíli z ruky. I když, možná je Bellatrix jen prázdná nádoba, hloupoučká a naivní jako mnohé mladé čarodějky a ve skutečnosti žádnou cenu nemá. Doufal, že to tak není, že ten perfektně vybroušený šperk, jímž je nejstarší Blackova dcera, není jen pouhou cetkou.

Vím, kdo jste, řekla a jím projela vlna vzrušení – zná jeho jméno? Lestrange jí nepochybně vyprávěl o velikých činech, které lord Voldemort vykonal, tomu se nedivil – zaujalo ho mnohem víc to, že si to vyprávění zapamatovala. Měla původ a bohatství, nepotřebovala přemýšlet; víceméně jí stačilo se dobře vdát, to bylo všechno, co se od čarodějky, jako je ona, čekalo. Z nějakého důvodu měl pocit, že Bellatrix Blacková chce mnohem víc. Že bude jednou z těch, díky nimž lord Voldemort definitivně vystoupí ze stínů a podmaní si svět, na nějž má dědičné právo…

Bellatrix se roztočila a vzduchem zavoněla magie, mladá a divoká, zformovaná do plamenných jazyků, které čarodějku celou pohltily… a její šaty změnily barvu z temně modré na rudou. Nebylo to to kouzlo samotné, co ho přesvědčilo, že má smysl s ní pracovat – šlo o preciznost jeho provedení, o smysl pro detail.

„Na naši příští schůzku ji vezměte s sebou, Lestrangi,“ řekl, když dotančili. Potom dvojici opustil; měl v úmyslu večer zasvětit seznamování s co nejvíce vlivnými kouzelníky. Trávit čas s tím Blackovým poupětem bylo lákavé, ale bohužel pro jeho věc zcela zbytečné – škoda, veliká škoda.

Několik následujících hodin strávil Voldemort hovory s předními členy kouzelnické smetánky. Soustředil se zejména na mladší generaci – na tu, z níž bylo možné rekrutovat nové služebníky. Mluvil i s oběma Bellatrixinými sestrami, ale byla to velmi zbytečná konverzace – té mladší bylo sotva čtrnáct, ještě nesměla ani kouzlit mimo školu, a ta starší postrádala Bellatrixin talent i onu jiskru, která ho u ní tolik zaujala.

Když zjistil vše, co chtěl, a promluvil se všemi, které chtěl poznat, bez rozloučení se vydal pryč. Při odchodu nahmátl v kapse hábitu svou hůlku, vytáhl ji a letmo cosi zamumlal. Než se přemístil, naposledy stočil pohled do sálu, v němž se mezi tmavými hábity roztančených kouzelníků míhal obrys mladičké čarodějky v šatech rudých jako krev.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nádherný pád - 1. kapitola: