OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 8. kapitola



Až do úplného konce - 8. kapitola

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce ledna/januára. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Od famfrpálové kvalifikace uběhlo už několik dní a dívky jsou připravené si užít poslední letní den. Příjemné čtení přeje FNikol.

8. Poslední letní den

O pár dní později šla Hope po poslední hodině (což bylo bylinkářství s Mrzimorem) s Tessou zpátky k hradu. Bylinkářství se totiž vyučovalo ve sklenících praktickým způsobem. Ten den přesazovali mandragory a byl to otřesný zážitek. Mandragory byly příšerně ošklivé a řvaly hlasitěji než Hestia, když ji někdo vzbudí. Hope doufala, že se k nim už znovu nebude muset ani přiblížit.

„Popravdě to byla první hodina bylinkářství, kterou jsem si neužívala,“ pronesla Tessa.

„Opravdu?“

„Jo. Většinou je na každé hodině s profesorkou Prýtovou něco pozitivního. A dneska nic.“ 

Hope se ušklíbla. Ona sama spíš měla problémy přehlédnout všechna negativa na hodinách bylinkářství. Ve sklenících bylo buď vedro, nebo zima. Co sem chodila, nezažila den, kdy by jí teplota vyhovovala. Kdykoliv se po hodině podívala do zrcadla, měla špinavé tváře. A také prostě nikdy nedokázala vydržet tu vždy pozitivní náladu profesorky Prýtové.

Byla v tom předmětu dobrá, přirozeně. Jen lektvary jí dělaly problémy, aby byla upřímná. Když Hope dělala na lektvaru sama, často prostě vybouchl. Profesor Křiklan se po čase naučil ji spárovat s někým, komu lektvary šly.

Dívky vstoupily do hradu a zastavily se u schodiště. Obě se měly za chvíli sejít s Marlene, Lily a Alice u Černého jezera. Pětice se chystala užít si posledního sluníčka, dokud nebe nepokryje clona mraků a nepřevládne podzimní počasí. 

„Uvidíme se později,“ rozloučila se s Tessou, která měla namířeno dolů do společenské místnosti Mrzimoru.

„Rozhodně.“ 

Hope mířila nahoru. Hodně nahoru. Až do Havraspárské věže. Povzdychla si při představě, kolik schodů bude muset vyšlapat. A znovu při představě, kolik mozkových závitů bude muset zapojit, aby odpověděla na Roweninu hádanku. Oproti minulému roku byly letos její hádanky o dost obtížnější.

Chodby, kterými šla, už jí byly známé. S obrazy, které míjela, se už zvykla čas od času zdravit. Věděla, kde podlaha vrže. Věděla, kde se na cestě k věži obvykle zdržuje Protiva. Konečně si mohla být jistá, že nezabloudí. Oproti minulému roku to byla velká změna.

Když konečně došla ke dveřím společenské místnosti, zhluboka se nadechla a připravila se na hádanku. „Tak to na mě vybal,“ zamumlala ke klepadlu. Orlice se pohnula, rozevřela zobák, ale to bylo všechno, k čemu se dostala, protože v té samé chvíli, kdy měl zaznít její hlas, se dveře rozletěly.

Zazubila se, když uviděla Scotta Adkinse. Právě to byl její nejoblíbenější člověk na světě.

„Jé, ahoj, le Fayová.“

„Ahoj.“ Scott jí podržel dveře, čímž si u Hope získal plusové body. Líbil se jí, byl to gentleman. Nakonec se přece jen ukázalo, že Mina má nějaký ten vkus. 

„Jo, dal jsem už na nástěnku soupisku týmu.“

Rozbušilo se jí srdce. „Jo?“

„Jo. Měla by ses na to podívat. Ale jsem si jistej, že ti musí být jasný, kdo bude napsanej jako chytač.“ Mrknul na ni, rozešel se chodbou ke schodišti a začal si pohvizdovat. Chvíli se za ním dívala, než se vřítila do místnosti k nástěnce.

Zapátrala po ní očima, než našla ten papír. Chytač byl hned na prvním řádku. A bylo tam její jméno. Zakřenila se. Byla si jistá, že tam bude její jméno, ale byl to zatraceně dobrý pocit, vidět to černé na bílém. 

„Gratuluju, sestřenko.“ Otočila se. Stál za ní Robbie a křenil se od ucha k uchu. „Všem to bylo jasný, víš. Celá kolej koukala z oken. Všichni to viděli. Myslím to, že jsi byla hvězda.“ 

Hope měla takovou radost, že ho objala. „Díky, Robbie. Už to ví Mina?“

„Jsem si jistej, že to věděla ještě dřív, než jsi tu Zlatonku chytila, ale klidně jí to běž říct.“

Kývla na něj a s širokým úsměvem se rozešla směrem ke schodišti vedoucímu k ložnicím. Byla tak nadšená, byla v euforii. Nemohla se dočkat, až to všem poví. „To si piš, že jí to půjdu říct. A teta to už asi ví, co?“ křikla ještě za sebou, než začala stoupat po schodech. 

„Jo! Myslím, že jo!“ zaječel nazpátek.

Usmívala se, když vcházela do svého pokoje. „Jsem chytač!“ zvolala, když viděla všechny své spolubydlící uvnitř. Ale nepřišla žádná odpověď, Hope nebyla vtažena do žádné náruče jako u Robbieho. 

Až v tu chvíli si všimla, že Hestia ležela na své posteli s hlavou zabořenou do polštáře a nadávala. Daphne a Angela seděly kolem ní. 

„Co se stalo?“ 

Daphne se k ní otočila se smutným úsměvem. „Hestia to nedala, Hope.“

Hope těžce polkla a znovu se podívala na Hestii. U Merlina, zachovala se tak sebestředně. Hledala jen svoje jméno, ani ji nenapadlo podívat se, jestli se tam její spolubydlící dostala. Došla k Hestiině posteli a sedla si vedle Angely. „To bude dobrý, Hestie, uvidíš.“ Stiskla k sobě víčka. Cítila se tak trapně. Nevěděla, co říct v takových situacích. Nikdo jí to nikdy nevysvětlil.

Hestia zvedla hlavu a zašilhala na ni. „Je mi jasný, že to bude dobrý!“ vyštěkla. Hope sebou trhla. „Ale jsem na sebe tak naštvaná, Hope!“ Zhroutila se zpátky na postel a zírala do stropu. „Já totiž netrénovala přes prázdniny skoro vůbec. A už fakt ne jako ty. Bože, jsem tak pitomá!“ Zvedla se a zamračila se na ni. „Hele, vyjasníme si to. Natrhneš jim zadky! Vyhraješ pro nás letos pohár. Je ti to jasný?“

Hope se na ni zazubila a zasalutovala jí. Gesto, které si osvojila od Hestie samotné. „Je mi to jasné.“

Usmály se na sebe a Hestia ji pak objala. „Vím, že budeš skvělá. Máte to v rodině, podívej se na Minu.“

„Taky jsem si jistá, že budu skvělá,“ pronesla jen napůl v žertu. Pokojem se rozezněl hlasitý smích ostatních dívek a Hope se k nim s radostí přidala. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

„Hej!“ zakřičela Hope. Právě sbíhala svah dolů k Černému jezeru, kde mohla rozeznat mezi ostatními studenty, co se rozhodli strávit zbytek dne venku na sluníčku, své čtyři kamarádky. Byla pozdě, musela se o tu novinu podělit s Minou a taky narazila na Bertrama. „Hej!“ zakřičela znovu, když už byla trochu blíž. A konečně byla úspěšná. Na její vkus až moc úspěšná. Nejen že se na ni otočily její kamarádky, ale i všichni ostatní, co seděli kolem jezera. Tohle opravdu nechtěla. Její poslední kroky k dece, na které byly Marlene, Alice, Lily a Tessa rozvalené, byly sledované desítkami párů očí. „Hej,“ vydechla, když si sedla vedle Marlene na poslední volné místo.

„Hej tobě, Hope,“ řekla Lily pobaveně. „Co tak najednou? Myslely jsme si, že nepřijdeš, že někde šprtáš,“ pokračovala dál, zatímco rozbalila balíček Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. „Tady, vemte si.“

„Od tebe to sedí. Častěji mluvíš s knihama, než k ostatním lidem.“

Lily se na ni zamračila a natáhla k ní ruku s fazolkami. „Nemluvím s knihama. Když se učím, čtu si výpisky nahlas. Dělá to spousta lidí. Je to jedna z nejúčinnějších metod.“

Alice se zachichotala. „Neboj se, Lily. Každý má něco.“

„Jste tak vtipné,“ odsekla jim Lily. „Dělej, Hope, vem si taky jednu.“ Hope si s kyselým výrazem vzala z balíčku jednu fazolku. „A nepodváděj.“ 

„Špína.“ 

„Pepř.“

„Žvýkačka.“

„Tráva.“

„Já mám jahodu.“

Hope vyplivla fazolku s příchutí špíny do trávy a nevěřícně se podívala na Lily. „Ty máš jahodu...“

Rudovláska se potutelně zazubila. „Jo. Já mám jahodu.“

Hope se otočila na Marlene. „Jak to, že má jahodu?“ zeptala se nešťastně. „Já jahodu nikdy neměla. Ani nic takovýho.“ Střelila po Lily pohledem a zamračila se. „Tys podváděla. Jinak by to bylo možný. Vždycky máš jahodu nebo něco podobnýho.“

Lily jen pokrčila rameny a dál žužlala svou fazolku.

„Kdes byla?“ zeptala se Marlene po chvíli. „Přišlas pozdě.“

Hope se na ně všechny zářivě usmála. „Musela jsem jít říct Mině tu skvělou novinu,“ odpověděla jí. Pak se k nim naklonila a tiše pak dodala: „Dala jsem to, jsem v týmu.“

„Dobře ty,“ řekla jí Tessa. „Zasloužíš si to.“

„Taky jsem v týmu,“ oznámila jí Marlene pyšně. 

„To tě lituju. Nebelvír nebude mít příštích šest let šanci.“ Uhnula Marlene, která se natahovala, aby ji praštila. „Myslím to vážně, nandám ti to na zápasech. Nebudeš mít šanci ani jednou prohodit Camrál obručí, tak rychle Zlatou chytím.“

Marlene si odfrkla. „Ale prosim tě. Než ty chytneš Zlatonku, vaše branky se zřítí z těch všech gólů, které vám tam napálím.“

Pff. Lily dřív bude po škole, než se tohle stane.“

„Sliby chyby,“ odsekla jí Marlene.

„Je to pravda,“ odpověděla jí Hope. Věděla, že tuhle slovní přestřelku vyhrála.

Obě se na sebe zakřenily a lehly si na deku. Marlene si dala ruce pod hlavu a zavřela oči, Hope si je dala na břicho a s úsměvem zírala na modrou oblohu.

Tessa vedle nich vybuchla smíchy. „Miluju, když tohle děláte.“

„A nejen ty. Kam na ty hlášky chodíte?“ zeptala se Alice.

„Marlene je všechny má ode mě a já jsem prostě přirozený talent,“ řekla jim Hope a zaculila se, když do ní Marlene drkla loktem.

„A co Hestia? A Bertram Aubrey?“ zeptala se Lily. 

Hope utrhla stéblo trávy a chvíli ho mnula v ruce, než odpověděla. „Bertram se do týmu dostal. Byl plný řečí, jak je úžasný. Řekl mi, že nevadí, jestli Zlatonku nechytím, že dá stejně dost gólů, abychom vyhráli.“ Odfrkla si. „No chápete to? Není zas tak dobrej.“ 

„Bertram je taková tvoje klučičí verze,“ podotkla Tessa, která seděla opřená o kmen stromu s notesem v ruce.

„Hloupost,“ zamumlala Hope a odhodila stéblo, aby vzápětí mohla utrhnout další. „Ale Hestia to nedala. Docela ji to vzalo.“

„Jo?“

„Hmm,“ zabručela Hope. „Podle mě bude ale za chvíli v pohodě. Přestože má famfrpál ráda, nesoustředí na něj celou svou existenci.“

„Jako ty, Hope?“ 

Hope na Lily hodila ten kus plevele, se kterým si hrála. „Vtipný.“

„Taky si myslím,“ odpověděla jí rudovláska s úšklebkem.

Potom na dlouho utichla jejich konverzace a dívky si radši užívaly sluníčka, zároveň si ale nabízely z balíčků Bertíkových fazolek. Občas jedna z nich ochutnala úplně novou příchuť, a tak se o tom musela s ostatními podělit. Tessa vzápětí naškrábala do svého bloku její název. Ale jinak nic nepřerušovalo ticho, nic neničilo tenhle mírumilovný moment.

A tak to i zůstalo, dokud se slunce nedotýkalo korun stromů Zapovězeného lesa. V ten moment se Marlene začala smát. Úplně zničehonic, bez jediného důvodu. Ostatní čtyři zůstaly chvíli v tichosti, než se jedna po druhé ke své blonďaté kamarádce přidala. A za chvíli se všechny popadaly za břicha a jejich smích se rozléhal po celém okolí.

Hope si zamilovala takové momenty. Zamilovala si jejich nenucenost a to, že nebylo třeba pokládat žádné otázky v podobných situacích, že nebylo třeba se za nic stydět. Rozuměly si a znaly se. Měly se rády. Takové bylo přátelství mezi ní, Marlene, Tessou, Lily a Alice. 

Věděla, že nikdy pořádně nepochopí, jak velké měla štěstí, když narazila právě na tyhle čtyři. Bylo těžké najít někoho, kdo naslouchal svým přátelům mluvit o věcech, kterým za Boha nerozumí, ale i přesto jim naslouchal s nefalšovaným zájmem a snažil se je pochopit. Bylo neuvěřitelné, že našla kamarádky, které tak jednaly, protože ji měly upřímně rády a záleželo jim na věcech, které ji zajímají, jen aby s ní mohly její radost sdílet. Měla takové štěstí.

Pětice dívek se dál smála s vědomím, že si navzájem perfektně rozumí.

Bohužel všechno musí někdy skončit, a jejich smích nebyl výjimkou. Pro nich pět představoval konec veselí příchod Jamese Pottera, Siriuse Blacka, Remuse Lupina a Petere Pettigrewa.

„Přesně vás jsem hledal,“ pronesl James namísto pozdravu. Hope na něj zašilhala ze svého místa na dece. Stál přímo za ní a bránil slunečním paprskům, aby se dotýkaly její tváře. Bezstarostně se na ně usmíval, zatímco si prohraboval vlasy, které nosil jako vždy rozcuchané. 

„Jamesi, ahoj!“ pozdravila ho Marlene. Posadila se a věnovala všem čtyřem chlapcům svůj zářivý úsměv. Dělala to tak vždycky. Usmívala se úplně na každého, rozdávala své štěstí ostatním. Hope už dávno pochopila, že Marlene se prostě nedokáže přestat usmívat.

Hope se také narovnala a kývla čtyřem chlapcům z Nebelvíru. Pak rychle střelila po Lily pohledem. U rudovlásky se objevily obrovské problémy zůstat s Jamesem Potterem ve stejné místnosti. Nesnášela ho a měla pro to dobrý důvod. James si totiž nenechal ujít jedinou příležitost vystřelit si ze Snapea. Nenáviděl ho snad ještě víc, než Lily jeho. 

James se posadil vedle Marlene a Remus, Peter a Sirius ho následovali. Dívky se musely posunout, aby jim udělaly místo, a stejně to nebylo dost, stejně se na sebe mačkali a kolena se navzájem dotýkala, ramena se tiskla k ramenům. 

Hope zatnula zuby. Měla sto chutí odtamtud zmizet. Nelíbilo se jí, když někdo nerespektoval její osobní prostor, jako právě Sirius, který si sedl po její levici.

„Prej tě taky vzali do týmu,“ spustil James konverzačním tónem směrem k Marlene.

„Jo. Takže se ti to povedlo? Budeš střelec?“

Hope si opřela lokty o kolena a prohrábla si vlasy. Tohle bude na dlouho. Neboť i přes všechny neshody, které měla Lily s Jamesem a Siriusem, i přes Tessinu stydlivost, která jí znemožňovala pořádně se uvolnit v přítomnosti cizích lidí, a i přes fakt, že Hope nepromluvila od té noci v říjnu s žádným ze čtyř chlapců, kteří se k nim právě připojili, to Marlene nebránilo navázat upřímné přátelství s Jamesem a Siriusem.

A právě kvůli jejich přátelství se James, Sirius, Remus a Peter čas od času přidali k pětici dívek, aby si šli promluvit s Marlene, a někdy i s Alice, která na rozdíl od zbylých tří neměla s žádným ze svých spolužáků problém. 

Hope naslouchala Marlenině konverzaci s kluky a mlčela. Ostatně jako vždycky, když se objevili. A ani oni na ni nikdy nepromluvili, přestože Sirius často vypadal, že jí už už něco řekne. Hope nemusela být moc chytrá, aby jí došlo, že to bylo kvůli té poslední konverzaci, kterou s ním měla. Buď Sirius, nebo James museli svým dvěma přátelům něco říct, něco, co jim zabránilo ji oslovit.

Odfrkla si, když James vykládal Marlene, jak je tenhle rok famfrpálový pohár jejich. Upřímně pochybovala, že pohár bude letos držet na konci roku někdo jiný, než Havraspár. 

Znervóznila, když si uvědomila, že se tiskne bokem k Siriusovu boku a její koleno se taky dotýká toho jeho. Malinko se od něj odtáhla a trochu víc se natiskla na Marlene. Kdyby to byl James nebo Remus nebo i Peter, necítila by se tak nesvá. Mohla cítit, jak oddychuje a jak je napjatý. A ani trochu se jí to nelíbilo. 

Proto se zvedla ze svého místa a popadla svou brašnu, kterou předtím upustila v trávě. Rychle opustila plochu deky a stoupla si na trávu, odkud také shlédla na ostatní, kteří na ni tázavě zírali. „Půjdu se učit,“ pronesla a lehce se pousmála. „Mějte se.“ Bohužel pro ni neušla ani ten jeden metr od piknikové deky, aby ji někdo nezastavil.

„Hej, Hope!“ Samým překvapením ztuhla. Byla ráda, že ji ostatní v tu chvíli nevidí. Měla vykulené oči a pootevřená ústa. Nemohla skrýt své rozladění, když ze Siriusových úst znovu slyšela svoje jméno. „Tady Marlene nám právě říkala, že jsi dostala tu pozici chytače.“

Střelila pohledem po své kamarádce. Z jeho slov bylo jasné, že věděl o tom, že se bude o pozici chytače pokoušet. A Hope bylo jasné, kdo mu to musel říct. Zamračila se na Marlene a pak pohlédla na Siriuse. „Jo, to je pravda.“ Pozvedla obočí a očekávala, že bude pokračovat, ale chlapec na ni jen zíral a mlčel. 

A tak se otočila a znovu pokračovala směrem ke svahu, ale situace se znovu opakovala a někdo ji přerušil. Tentokrát to byl ale holčičí hlas.

„Počkej, Hope, půjdu s tebou!“ zavolala na ni Lily. 

Hope se zastavila a trpělivě čekala, zatímco se koukala dolů na své boty. Rudovláska ji za chvíli dohnala, a když se tak stalo, stiskla jí ruku. Hope jí stisknutí oplatila a společně se vydaly směrem ke hradu. 

A jelikož byly ke skupince otočené zády, nemohly vědět, že na ně byly upřené dva páry očí, které sledovaly každý jejich pohyb, zatímco stoupaly nahoru po svahu.


Zdravím!

Tak se vracím s novou kapitolou (tentokrát spíš taková oddechovka) a tentokrát i relativně včas. Nebojte se mi napsat, jak se Vám kapitola líbila/nelíbila, budu moc ráda za každý Váš názor.

V příští kapitole nás čeká jedna dlouhá hodina dějin čar a kouzel, kterou mají Havraspárští společně s Nebelvírskými. ;-)

S pozdravem FNikol.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 8. kapitola:

4. FantasyNikol přispěvatel
11.02.2018 [0:36]

FantasyNikolRusalicka:
Hezky se budu postupně prodírat ročníkem za ročníkem a ona se to Hope časem určitě dozví, to se neboj. Emoticon Rozhodně neplánuju ji nechat v nevědomosti napořád. Nad tím Siriusovým pohledem ještě popřemýšlím. Možná ho někdy přidám jako bonusovou kapitolu, kdo ví. Emoticon Děkuju moc za komentář, udělal mi velkou radost! Emoticon Emoticon

3. FantasyNikol přispěvatel
11.02.2018 [0:34]

FantasyNikolE.T.:
Děkuju moc! A prozradím, že přestože to mezi Hope a Marlene před každým zápasem Havraspár vs. Nebelvír zaskřípe, kamarádkami zůstanou. Emoticon

2. Rusalicka
06.02.2018 [19:18]

Tentokrat to byla opravdu odechovka. Jsem zvedava kam posunes dej a jestli Hope nekdy dozvi, ze zabila sve dvojce? Potesil by me i pohled ze siriusovi strany. Jen tak dal.

1. E.T.
06.02.2018 [17:40]

Skvělý. Jen se bojím, aby trochu přátelství nenarušil zápas Havraspár-Nebelvír. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!