OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Albus Severus Potter a Zapovězený les 11. kapitola

03.07.2014 (11:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 854×

POD NEVIDITELNÝM PLÁŠTĚM

Albus se mračil.

Procházel chodbou velice svižně, pohled upřený před sebe a ruce sevřené v pěst.

Maybelline, kráčející po jeho boku, mu sotva stačila.

„Nechtělo by to trochu zpomalit?“ navrhla opatrně.

Albus mlčel. Nezpomalil.

„Ale?“

Nic.

„Albusi Severusi, ty se mnou nemluvíš?“

Ani ťuk.

„No, to je vážně dospělé…“

„Nemám proč se chovat dospěle, je mi jedenáct!“ odsekl Albus. „Nehraju si na dospělého, na rozdíl od někoho, nemluvím jako kniha, ani nikoho o jeho dospělosti nepoučuju!“

Uvědomil si, co řekl až velice pozdě. Zastavil se, protože Maybelline už vedle něj nešla.

Stála několik kroků za ním, ve tváři neproniknutelný výraz.

„Promiň,“ vzdychl černovlásek. „Já jen…“

„Já vím,“ ujistila ho Maybelline klidně. „Prostě nesnášíš Scorpiuse Malfoye.“ 

„Fakt ho nesnáším,“ přiznal Albus.

„A štve tě, když se s ním bavím.“

„Jo, štve mě to.“ Začal se pomalu uklidňovat. Když to konečně všechno mohl říct nahlas, bylo mu líp. Možná to takhle měl udělat dřív. Možná, když si to teď s Maybelline vyříkají a bude vědět přesně, co mu vadí…

„Ale zapomněl jsi na jednu věc…“ 

„Hm?“ Albus překvapeně zamrkal. „Na jakou?“

„Nejsi moje matka, Albusi, a já se můžu bavit, s kým chci.“ 

Albus nestačil říct ani ň a už šla pryč. Teď to byla pro změnu ona, kdo kráčel jako voják.

„P-počkej, Maybelline! Já to tak nemyslel!“ Snažil se ji dohnat.

„Myslela jsem si, že jsi trochu jiný,“ řekla černovláska, když s ní srovnal krok. „Něco takového bych čekala od Zanea… Ne. Něco takového bych čekala od tvého bratra. Ale promerlina živého vždyť ti nic neudělal.“ 

To se zastavil Albus. Nic pro něj nebylo horší, než když ho srovnala s Jamesem. James byl přece idiot! Naprosto bezohledný, namyšlený kretén, kterému musela vždy patřit veškerá pozornost. On nebyl stejný jako James!

Albuse sevřela úzkost, protože tohle vypadalo špatně. Dost možná byla tohle jejich úplně první hádka. První vážná hádka určitě. A to jenom kvůli Scorpiusovi zatracenému Malfoyovi…

„Přestaň se takhle tvářit,“ řekla mu Maybelline s rukama založenýma na prsou.

Albus se mračit nepřestal.

„Řekla jsi, že jsem jako James,“ zamumlal zatvrzele.   

„Ne, to jsem neřekla,“ zakroutila hlavou Maybelline. „Nejsi jako on. Ale chováš se tak. Bezdůvodná zášť je stejně blbá, jako-“ 

„Není bezdůvodná!“ zavrčel malý Potter. „Ale ty jako bys to, co dělá, vůbec neviděla! A navíc, co je na tom? Už stovky let se Zmijozel a Nebelvír navzájem nesnáší! Je to prostě tak daný, je to pravidlo!“

„Pak je to pitomé pravidlo,“ opáčila Maybelline nazlobeně. „A vůbec, máš dojem, že mě nějaká pravidla zajímají? Nezajímají! Stejně tak pomluvy. Není lepší si udělat vlastní názor, než se řídit nějakým pravidlem?“

Albus se na chviličku zarazil a pak se začal tiše hihňat.

Maybelline se na něj udiveně zadívala.

„Co je na tom tak směšného?“

„To, že to na jednu stranu znělo strašně vznešeně a dospěle, ale na druhou stranu si tím vlastně obhajuješ veškeré porušování daných pravidel, protože na ně máš vlastní názor!“ smál se Albus.

Maybelline si ho ještě chvilku překvapeně prohlížela, ale pak jí zacukaly koutky.

„Aby ses z toho nezbláznil, Pottere…“ zamumlala.

„Vsadím se, že by sis vymyslela nějakou vzletnou řeč i na obhajobu chození po hradě po večerce,“ uchechtl se Albus a otíral si uslzené oči.

„Co na to říct? Já mám vždycky pravdu,“ ušklíbla se Maybelline.

Na okamžik zavládlo ticho. Šli bok po boku směrem ke Společenské místnosti.

„Zlobíš se?“ zeptal se Albus opatrně.

„Ne. A ty?“

„Ne,“ usmál se. „Ale uznej, že se občas chová jako magor!“

„I Rose se chová jako magor, a když jsem to naposledy kontrolovala – kamarádili jsme s ní.“

„Počkej! Ty se s ním chceš kamarádit?“ zhrozil se Albus. 

„Vroucně a navěky,“ prohlásila Maybelline pevně.

„Cože?!“

„Merline, dělám si legraci. Jen mi pomůže s jistou záležitostí…“ 

„Ano, s tvou pomstou,“ nakrčil Al nos. „Kdyby ses mě zeptala, řekl bych, že si nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„A proto jsem se tě neptala.“

„Měli bychom to raději nahlásit a nechat na dospělých. Z pomsty ještě nikdy nic dobrého nevzešlo!“

„To jsou slova někoho, kdo se nikdy nepomstil. Každopádně si nemusíš dělat starosti, nejsi zván.“  

„… Co?! To jako, že nemůžu jít s tebou?“

„Ne. Přece netoužíš strávit další čas se Scorpiusem Malfoyem, když ho tak zarytě nesnášíš, ne?“

„Ale-“

„A rozhodně se nechceš účastnit něčeho tak nesprávného, jako je pomsta učiteli, mýlím se?“

„Maybelline!“

„Promiň, Albusi, ale čím míň nás bude, tím líp.“

„Z toho bude akorát tak hroznej malér!“ zaúpěl Albus. „Co chceš vlastně Walkerovi udělat?“

„Ještě nevím,“ řekla Maybelline. „Ale Scorpius je ze Zmijozelu, ne? Nechám si poradit.“

Dohodli se, že nepůjde.

Ano, tak se domluvili. Albus to věděl. A také souhlasil.

Ale existoval naprosto racionální důvod, proč se s Zanem mačkal pod neviditelným pláštěm u dveří do jejich ložnice. Albus prostě… jít chtěl.

„Už jde?“ šeptl Zane.

„Pšt!“ sykl na něj Albus, za tu krátkou chvíli už potřetí. Zane zkrátka nevydržel ani pět minut se zavřenou pusou. Navíc sebou pod pláštěm neustále mlel a přešlapoval. Existoval na celém širém světě někdo hyperaktivnější?

Konečně se to ozvalo – zvuk, na který tu už dobrých třicet minut čekali. Cvaknutí kliky.

Albus pro jistotu přikryl Zaneovi pusu dlaní a zaposlouchal se do tichých kroků, které k němu mířily po točivém schodišti. Maybelline byla bosa a našlapovala opatrně.

U vchodu do chlapecké ložnice se zastavila a Albusovi se téměř zastavilo srdce.

Došlo mu, že jen kontroluje, jestli jsou zavřené dveře, ale vypadalo to, jako kdyby se dívala přímo na něj.

Jakmile seběhla do Společenské místnosti, potichu vyrazili za ní.

Maybelline šla dál. Už byla skoro u portrétu, když se otočila. Vytáhla hůlku a namířila na ně, jako kdyby žádný neviditelný plášť neexistoval.

„Wingardium Leviosa,“ pronesla tiše a jejich plášť se vznesl do vzduchu. Albus i Zane zůstali v nehybnosti jako přimražení.

„Albus Severus Potter a Zane Andrew Patel.“ Černovláska si zastrčila hůlku zpět do kapsy. „Jak… neočekávané.“

„Věděla jsi to?“ nechápal Albus.

„Jasně, že jsem to věděla,“ uchechtla se Maybelline. „Opravdu by ses měl naučit lhát, Ale. Když jsi mi říkal, že nepůjdeš, skoro si se umrkal k smrti. Pravdomluvný Severusek…“

„Neříkej mi tak,“ hlesl Al, už jen ze zvyku. 

Maybelline se obrátila na Zanea.

„Něco na tvou obhajobu?“ zeptala se.

„Mně si jít nezakázala, svým způsobem,“ řekl vychytrale blonďáček.

„Když už o tom mluvíme, už můžeš vylézt, Rose,“ houkla Maybelline ke schodům.

Zrzka vystrčila hlavu ze své skrýše trochu rozpačitě.

„Upřímně, myslela bych, že ty budeš ta poslední, kdo se bude snažit jít se mnou ven po večerce.“

Rose Weasleyová se hrdě napřímila.

„Nijak netoužím po porušování školního řádu, ale někdo na vás tři dohlížet musí!“ prohlásila.

Maybelline obrátila oči v sloup a Albus se zamyslel nad tím, jestli teta Hermiona otravovala jeho tátu a strýčka Rona stejným způsobem, nebo se to přeneslo na její dceru v ještě fanatičtější formě.

Po několikaminutovém dohadování a pár planých výhružkách už cupitali po potemnělé chodbě všichni namačkaní pod neviditelným pláštěm. Albus se upřímně divil, že Maybelline nakonec svolila. Nejspíš byla i na ni převaha tři na jednu až přespříliš. Když odcházeli z koleje, slyšel ji, jak si mumlá něco o tom, že stejně už dlouho neměli žádný školní trest.

V tomhle mu Maybelline tak trochu vadila. On totiž nesdílel její absolutní nezájem o to, kolik Nebelvír ztratí bodů nebo kolik pravidel, která byla vytvořena pro jejich bezpečí, poruší. 

Na koleji mu záleželo, vždycky se snažil při hodinách hodně hlásit – tak trochu si tím kompenzoval své rošťárny, ale zároveň se tak snažil všem dokázat, že není jako jeho bratr.

Maybelline taková nebyla. I když věděla odpověď, nehlásila se. Snažila se s profesory jednat slušně, ale Albusovi přišlo, že je to jen proto, aby si pak při každé nepravosti, kterou provede, mysleli, že se tam dostala jen pouhou náhodou a v žádném případě ji neměli za iniciátora.

Pravda byla taková, že jí to vycházelo. A Rose znal každý učitel až moc dobře na to, aby ji z čehokoliv podezříval. Nad Albusem sice tak trochu nakrčovali nos, ale většina učitelského sboru už poznala, kdo z bratrů Potterových je ten slušný. Takže na koho bylo nakonec všechno svedeno? Zane.

Hyperaktivní, hlučný Američan se svým rozverným vzhledem a zvučnými hláškami. Ano, hodil se na to skvěle. To, že to byl většinou on, kdo neměl tušení, co se děje a vše se dozvídal jako poslední, byla docela ironie. 

Každopádně, Albus věděl, že Maybelline na školním poháru nezáleží a bylo mu to líto.

Vůbec měl takový dojem, že trpí všeobecným nezájmem o jakékoliv tradice a řády, jediné, co ji se snahou o vítězství její koleje spojovalo, byl famfrpál. A pokaždé, když se nad tím Albus zamýšlel, vzpomněl si, že jí Moudrý klobouk při zařazování seděl na hlavě dvakrát delší dobu než ostatním…

Nit jeho myšlenek přerušila právě ona, když z nich náhle strhla neviditelný plášť.

„Neříkala jsi, že máte s Malfoyem sraz až u učebny Obrany proti černé magii?“ zamračil se Albus. „Proč schovávat plášť už teď?“

„Překvapuje mě, že si to sám nenavrhl, Albusi,“ řekla Maybelline, zatímco mu zastrkávala plášť do brašny. „Scorpius přece nemusí vědět, že něco takového máme, ne?“

V tom měla pravdu. Albus se hned cítil líp. Pokud Malfoyovi nevěřila natolik, aby mu řekla, že mají plášť, tak to už něco znamenalo.

Když procházeli chodbou ve třetím patře, věděli už bezpečně, že se na ně Zmijozel nevykašlal. Byl totiž díky svým téměř bílým vlasům vidět už od schodiště.

A čím blíž přicházeli, tím nepřístupněji se tvářil.

„Neříkal jsem, čistě náhodou, že máš přijít sama?“ vyjel okamžitě ztišeným hlasem. 

„Na mou obranu, snažila jsem se,“ zvedla ruku Maybelline na znamení rezignace.

„Zjevně málo,“ sykl Scorpius. „Máš dojem, že toužím po dalším školním trestu v Zapovězeném lese?“ S těmito slovy se otočil a nepříliš tiše vyrazil chodbou pryč.

Albusovi se upřímně ulevilo. Tohle totiž znamenalo nejen to, že s ním nebude muset strávit další čas, ale taky konec téhle pomstychtivé výpravy. Alespoň si to tedy myslel.

Ale když se zadíval Maybelline do tváře, přestal si být tak jistý…

„To jsem si nemyslela, že jsi takový zbabělec,“ houkla za rozčíleným blonďáčkem.

Zastavil se jako mávnutím hůlky. Otočil se. A vrátil se zpět, ve tváři naprosto vyrovnaný výraz.

„Nejsem zbabělec,“ sdělil jí prostě a odemkl učebnu.

„Kde si vzal ten klíč?“ nechápal Albus. 

„Ne, že by ti do toho něco bylo, Pottere, ale tohle je univerzální klíč,“ opáčil Malfoy chladně. „Odemkne i kouzlem zamčené dveře.“

„Vždycky jsem věděl, že Malfoyovi jsou zloději,“ zašeptal Zane, naštěstí ho Scorpius neslyšel.

Rychle prošli učebnou, která byla ve tmě ještě děsivější než za světla. Walkerovy vystavené exponáty vrhaly své stíny, kamkoli se pohnuli. Z potemnělých obrazů na ně zíraly harpie, medúzy a další obludy.

„Opravdu je to dobrý nápad?“ zeptal se Zane tiše, prohlížejíc si jednu z maleb v učebně. „Co když se vzbudí?“ 

„Nevzbudí,“ řekl Scorpius. „Není tady.“

„Jak to myslíš, že tady není?“ nechápala Maybelline. „Jaký to má pak smysl?“

„Uvidíš,“ odbyl ji Malfoy a přistoupil ke dveřím Walkerova kabinetu.

Otevřely se a děti opatrně nahlédly dovnitř. Profesorův kabinet připomínal studenou tmavou jeskyni, byl plný černé a šedé barvy a vůbec vypadal jako poslední místo, kde by chtěl někdo z nich strávit svůj školní trest. Vypadal jako místo, kde by nikdo nechtěl strávit nic. 

„Pokud tohle je kabinet, docela se bojím, co má v bytě,“ špitla Rose.

„To hned zjistíme,“ ujistil ji mladý Malfoy a zastrčil svůj univerzální klíč do klíčové dírky.

Jeho obývací prostory už nebyly takový šok, protože se nijak zvlášť nelišily od vybavení kabinetu. („Proboha! Ten chlap musí být totální emo!“ vyjevil se tiše Zane. „Co je to emo?“ zajímala se Rose.) Tedy kromě těžkých rudých závěsů a obrovského regálu plného podivně vyhlížejících lektvarů. Nikdo z nich neměl zájem tu strávit o minutu víc, než bylo potřeba, a tak hned vyrazili za Scorpiusem do Walkerovy ložnice.

„Takže?“ usmála se Maybelline. „Představíš nám už svůj ďábelský plán?“

Scorpius kývl, naprosto vážný. Zapátral v kapse svého pláště a vytáhl malou lahvičku.

Nebelvíři se k němu všichni do jednoho naklonili, aby se zblízka podívali, o co se jedná.

Ale ani jednomu z nich lektvar nic neříkal (ani Rose, a to už je co říct), nikdo z nich nikdy neviděl, že by měl nějaký extrakt tak podivně kouřovou konzistenci.

„Půlnoční soužení,“ sdělil jim velkoryse Malfoy.

Albusovi se ten název ani trochu nezamlouval.

„Tři kapky na polštář rovná se tři noci v zajetí těch nejhorších nočních můr,“ vysvětlil, když poznal, že ani název Červeným ani trochu nenapověděl. Pak podal lahvičku Maybelline, která si lektvar zaujatě prohlédla.

„Maybelline,“ snažil se získat její pozornost Albus. „Opravdu si myslíš, že si tohle zaslouží?“

Jemu osobně už samotné vloupání se do jeho bytu připadalo dostatečné. Mohli mu třeba převrátit naruby koberec nebo zpřeházet knížky v knihovně… Ale tohle?

Maybelline se ve chvíli, kdy jí položil onu otázku, v očích odrazila veškerá příkoří, které jí Richard Walker kdy způsobil. Bez dalšího zdržování lahvičku odzátkovala a nechala na Walkerův černě povlečený polštář dopadnout tři kouřové kapky, které se okamžitě vsákly do látky a nenechaly po sobě jedinou stopu. Pak ampulku vrátila Malfoyovi.

„Teď ti dlužím laskavost,“ řekla téměř obřadním tónem.

Scorpius kývl a lektvar rychle schoval do kapsy.

„Tohle musíš vidět, Maybelline,“ ozvala se rozechvěle Rose.

Zněla tak naléhavě, že se všichni nahrnuli k prádelníku, u kterého stála. Walker tam měl vystavenou zarámovanou fotografii, přímo naproti posteli. Byli na ní dva lidé.

Jedním z nich byl on, stál uprostřed lese u nějakého potůčku. A tím druhým člověkem, který stál po Walkerově boku… byla Maybelline. 

SHRNUTÍ

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Albus Severus Potter a Zapovězený les 11. kapitola: