OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Albus Severus Potter a Zapovězený les 12. kapitola

13.07.2014 (20:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 956×

APRÍLOVÉ ÚTERÝ

„Takže?“

„Takže… Co takže?“

„Nechceš mi něco říct?“

Stáli právě ve skleníku číslo tři a Maybelline se zrovna snažila vyrvat z květináče svíjející se mandragoru, která se tam držela zuby nehty. 

„Teď není nejlepší čas na rozhovor, nemyslíš?“ podotkla Maybelline namáhavě, konečně se jí povedlo rostlinu vytáhnout na světlo.

Ta se okamžitě rozječela a to takovým způsobem, že nehty skřípající o tabuli byly oproti tomu rajskou hudbou. Maybelline okamžitě popadla jeden z hadříků, kterými měli mandragoru očistit, a nacpala ho zvrásněné rostlince do pomyslných úst. Rozhostilo se blažené ticho, až -

„Slečno Everová! To snad nemyslíte vážně!“ Profesor Longbottom uháněl dusícímu se kořínku na pomoc až z druhé strany skleníku. A poprvé v historii, co kdo pamatoval, udělil školní trest.

„Zatraceně!“ nadávala Maybelline, když po nějaké době konečně zaházela mandragoru hlínou a ona konečně ztichla. Náladu jí nezlepšil ani Albusův významný pohled. Ten měl totiž svou mandragoru už dávno přesazenou a teď jen trpělivě vyčkával.

„Právě jsem dostala další školní trest! Nic mi na to neřekneš?“ vybídla ho Maybelline rozčíleně.

„Nejspíš budeš muset požádat Petera o doučování,“ řekl Albus.

„Ty!“

O vteřinu později Albusovi, který svou předchozí větu myslel naprosto vážně, přistála na hlavě ona žíňka, která ještě před pár okamžiky byla napěchovaná v ústech Maybellininy mandragory. Jeden pozitivní aspekt to ale přeci jenom mělo – Maybelline se uklidnila.

„Takže?“ zkusil to Al znovu.

„To svoje „takže“ můžeš strčit klidně Merlinovi do kalhot, Pottere,“ ušklíbla se na něj Maybelline. „Jestli se chceš na něco zeptat, tak se zeptej.“

Albus věděl, že Maybelline přesně ví, na co se ptá. A on to nechtěl říkat nahlas, protože to by se na veřejnosti přímo doznával k tomu, že se v noci po večerce vloupali k Walkerovi do bytu a otrávili ho. Třikrát porušit školní řád během jedné noci? I na ně - dobré skóre.

„Ty. Walker. Ta fotka?!“ sykal malý Potter jednotlivá slova co nejtišeji.

„A co ti mám říct?“ zašeptala Maybelline. „To, že ta na té fotce nejsem já, ti snad došlo, ne?“

„Je pravda, že tam vypadáš starší… Ale ta podoba-“

„Jen náhoda.“

„Náhoda?“

„Jo,“ kývla Maybelline. „Nemyslím, že má cenu to dál probírat. Vzhledem k tomu, že se blíží konec roku a já nejspíš propadnu z Bylinkářství, je nějaká náhoda můj poslední problém.“

Albus se zamračil. Z nějakého důvodu mu přišlo, že Maybelline nemluví tak úplně pravdu.

„S Malfoyem jste to určitě už probírali, viď?“ poznamenal uštěpačně.

„Už seš s tím Scorpiusem pěkně trapnej.“

Albus tu noc nespal dobře. Zdálo se mu o Půlnočním soužení, o Walkerově děsivém kabinetu, o fotkách, na kterých stála Maybelline vedle něj až nepřirozeně blízko…

Byl proto vděčný Zaneovi, který se dnes výjimečně vzbudil časně a tichost mu byla cizí.

„Bré ráno, bré ráno!“ vykřikoval nadšeně, když zpozoroval, že je Albus vzhůru. Tím probudil dokonce i Petera. „Dnes je úterý! Víte, co to znamená? Žádný blbý Lektvary! Dneska žádnej sliz ve vlasech, ani popálený ruce, kdepak!“

Albus jeho nadšení nesdílel. Lektvary a Obrana byly dva předměty, které si vyloženě užíval.

Možná měl Lektvary dokonce raději, a to díky tomu, že v nich tolik lidí (včetně jeho bratra) plavalo. Byl to svátek, když svedl něco, co ostatní neuměli. Byla to také jedna z mála věcí, ve které byl lepší než Maybelline. Kromě Bylinkářství, samozřejmě. Ale v tom byl každý lepší než Maybelline.

Přetáhl si přes hlavu svůj vánoční svetr a rozespale si promnul oči. Zane byl už dokonale vzhůru a úplně oblečen, Peter oproti tomu sotva zvládl zvednout hlavu z polštáře.

Albus ještě trochu apaticky sledoval, jak jeho blonďatý kamarád rozjařeně míří ke dveřím.

Bere za kliku a… Albus už neviděl nic dalšího, protože v tu chvíli celý pokoj vybuchl zeleným dýmem.

Maybelline tušila, že je něco špatně. Měla k tomu hned dva důvody.

Ten první byl ten, že její nejlepší kamarád Albus zpravidla vstával dříve než ona. Vždycky to byl on, kdo na ni před snídaní čekal ve společenské místnosti a takové věci se nemění.

A ten druhý důvod? Bylo tu až moc lidí. Počínali si jako by nic, ale někteří z nich nebyli dost dobrý herci. Mezi ně patřil James Potter, který se krčil v rohu u krbu a snažil se dusit smích.

Maybelline zjistila, čemu se směje asi o dvě vteřiny později, když se otevřely dveře a po schodech sešli tři nebelvírští prvňáčci. Každý z nich měl zářivě zelené vlasy.

Společenská místnost vybuchla smíchy. Maybelline se musela kousnout do rtu, aby se nepřidala ke všeobecnému veselí. Poslední dny byly tak napjaté a tohle byl přesně takový typ blbosti, který potřebovala. V tom uvolněně se rozesmát jí bránilo jediné. Albusův vražedný výraz.

„Možná, že je škoda, že ses nakonec přeci jenom nedostal do Zmijozelu,“ zavolal na něj hlasitě James. „Protože zelená ti sluší, Albie!“

Albus chvíli vypadal, že vybuchne. Nakonec si jen odfrkl a vyrazil portrétem pryč. Maybelline, doteď přemáhajíc smích, mu byla v patách. Ale malý Potter uháněl, co mu síly stačily.

„Albusi! No tak, Ale, zpomal!“

„Smála ses! Viděl jsem to – ty ses smála!“

„Jasně, že jsem se smála. Vždyť je to vtip! Jen legrace, neber si to tak!“

„Není to vtip! Jenom se mě snaží zesměšnit!“

„Tak se nenech!“

Albus se zastavil. Ještě chvíli rozdýchával svůj vztek. Cítil, jak jeho nenávist k bratrovi narůstá každou vteřinou. Záhy si vzpomněl na to, jak mu táta kdysi řekl, že je rád, že jsou s Jamesem jen rok od sebe. Že bude skvělé, až spolu půjdou do Bradavic a Jamie se bude o svého mladšího brášku starat. Kdyby jenom věděl!

„Nejde to,“ vydechl ztěžka. „Vždycky si říkám, že příště už mě nedostane. Že se mě nemůže dotknout, vždyť je to přece takovej kretén! Ale prostě to nejde! Nedokážu to!“

„Musíš, Albusi,“ řekla Maybelline. „Musíš, protože on jinak nikdy nepřestane.“

Albus zaúpěl při té představě a sesunul se po stěně chodby na zem. Maybelline si přisedla k němu, nenápadně přitom pozorujíc jeho zelené vlasy.

„Nějaká rada?“ zeptal se zachmuřeně.

„Nesmíš mu dát najevo, jak moc tě to štve… Příště už mu neudělej tu radost.“

„To jde dost těžko, když vypadám jako ďasovec.“

Maybelline se uchechtla. „Ale měl pravdu, zatraceně ti to sluší. Všichni zmijozelští se o tebe u snídaně poperou.“

„Já na snídani nejdu! James tam bude!“

„A o to přeci jde, ne? Co jsem ti říkala před chvilkou?“ Maybelline se vyhoupla na nohy a promnula si ruce. „Ty na tu snídani půjdeš, Ale. Protože bych fakt chtěla vidět Jamesův výraz, až tam přijdeš s úsměvem na tváři.“

To se snáz řekne, než udělá, pomyslel si Albus trpce, když stáli před dveřmi Velké síně.

Opravdu se snažil usmívat, ač velmi křečovitě, ale stačila jediná myšlenka na jeho staršího bratra a začal zatínat pěsti. Což bylo něco, protože jinak Albus nijak neholdoval násilí.

„Musíš myslet na něco jiného,“ poradila mu Maybelline a na okamžik se zamyslela. „Pamatuješ, jak jsme byli poprvé v Zapovězeném lese a Zanea k smrti vyděsil Duhovec?“

Ta vzpomínka Albusovi okamžitě vykouzlila úsměv na tváři. Zaneův výkřik se tehdy musel linout až k Černému jezeru. Maybelline rychle otevřela dveře, ale k nebelvírskému stolu to byla ještě dlouhá cesta.

„A pamatuješ, jak dal domácímu skřítkovi dýško?“ uchechtla se černovláska, ale pak se zarazila. „Když o tom tak přemýšlím, máme s ním hodně vtipných vzpomínek… A s Rose. Třeba nikdy nezapomenu na to, jak na nás při hodině Létání ječela, že neumíme létat, abychom si nedávali ten závod, co nás dostal do famfrpálového týmu.“

Albus ale už na Zanea ani na Rose nemyslel. Vzpomínal na Maybelline, na to, jak hned druhý den v Bradavicích osahávala každý obraz, který minuli, ve snaze najít další tajný vchod. Na každý uličnický úsměv, který se na její tváři objevil, kdykoliv se chystala provést něco zakázaného. Na jejich první setkání, když mu vesele oznámila, že je Malfoy přecitlivělý.

Ani se nenadál a stál u červeného stolu, na tváři sebejistý úsměv.

Všiml si, že ho James pečlivě pozoruje. Jak si sedá, nezúčastněně si nalévá dýňovou šťávu a s lehkostí se pouští do snídaně. Ve tváři se mu usadil velice výmluvný výraz.

„Pěkné divadélko, Everová,“ houkl směrem k Maybelline a rozcuchal Peterovi Longbottomovi sedícímu vedle něj zelené vlasy. „Ale já nejsem žádný béčko a nějaký naoko hraný ignorování mě neodradí. Beru to jako výzvu!“ 

„Dávej si pozor, Pottere,“ reagovala nevzrušeně černovláska nalévající si čaj, v očích jiskřičky. „Tohle by taky mohlo znamenat válku.“

„Ha!“ uchechtl se James. „Je tu prvním rokem, a jak si vyskakuje!“

„Jako bys byl lepší, Jamesi,“ ozval se z druhé strany stolu Jayk Kaname.

„Pokud vím, dostals školní trest hned první den,“ doplnil své dvojče Jamie.

„A na čí straně vlastně jste?!“ Rozhodil rukama pobaveně James. „Já to přeci dělám pro vás!“

„Co přesně děláš pro nás?“ otázala se podrážděně Rose Weasleyová, která doteď jen povýšeně kroutila hlavou nad takovými opičárnami.

„To brzy uvidíš, Rosie,“ usmál se na ni Potter starší. „Jen se trpělivě dívej ke zmijozelskému stolu…“

Jako na povel se všichni, co byli v doslechu, otočili právě tam. Zmijozelský stůl vypadal dnes stejně jako vždycky. Zelený ubrus, zelené vlajky, zelení studenti…

Albus nechápal. Přejížděl pohledem jednoho studenta po druhém, ale všichni vypadali normálně. Nikdo z nich neměl obarvenou hlavu, nikomu přes noc nenarostly netopíří uši…

Moment! Scorpius Malfoy ještě nepřišel! Albuse na malý okamžik zachvátilo vzrušení.

Copak mu jeho starší bratr provedl? Bude mít červenou hlavu? Červenou kůži? Červený ocas? Určitě v tom bude něco červeného, tím si byl docela jistý…

A pak konečně vstoupil. Ten, na kterého čekali. A napjaté očekávání všech rázem splasklo jako mýdlová bublina. Scorpius Malfoy na sobě měl svůj zelenočerný hábit, dokonale čisťounký.

Jeho precizně učesané vlasy měly barvu bílého zlata, jako vždy, a jeho výraz byl perfektně vyhlazen, jako vždy.

„Ten zmetek!“ zaklel tiše James Potter a hrozilo, že lžíci ve své ruce rozlomí v půl.

Scorpius na malý okamžik obrátil své světlé oči k červenému stolu, zadíval se směrem k rozčílenému Potterovi a koutek jeho úzkých rtů se posměšně zvedl. Maybelline se tiše uchechtla. Všechna Albusova dobrá nálada byla pryč. Teď už byl zase jen mladší bratr pitomečka a měl zelenou hlavu. 

„To není možný!“ Kroutil hlavou neuvěřeně Erik Night. „Jak je možný, že zase?!“

„Zase?“ Pozdvihla obočí Maybelline. „Kolikrát jste se ho už pokusili napálit?“

„Už třikrát,“ přiznal se poslední člen Potterovy povedené party (PPP) Matthew Johnson, protože se navztekaný James neměl k odpovědi. „Ale je to fakt divný! Jako kdyby vždycky věděl, kde jsme a co chceme udělat!“

„V tom bude černá magie,“ prohlásil zamračeně James Potter a začal lžící útočit na svůj talíř plný míchaných vajec.

„A nebo je prostě chytřejší než ty,“ ušklíbla se na něj Maybelline.

James k ní zvedl své planoucí oříškové oči. „To se uvidí!“

Albus byl nervózní. Seděl vedle Maybelline v poslední lavici jako obvykle a trhavě si proplétal prsty. Ještě nikdy se nestalo, že by měl profesor Walker zpoždění. Začal se opravdu obávat o jeho zdraví. Jistě, neměl ho rád, ale začal přemýšlet nad tím, že v tom lektvaru, který jim Malfoy tak ochotně dal, mohlo být cokoliv. Jakákoliv šíleně temná kletba, a jelikož u snídaně James mluvil o černé magii…

„Pěkný přeliv, Pottere,“ ozval se zprava uhlazený hlas.

Albus se na Scorpiuse ani nepodíval, usoudil, že mu nestojí za odpověď. Místo toho raději sledoval, jak se Maybelline snaží neúspěšně potlačit úsměv. Zpoždění profesora Walkera ji zjevně ani trochu netrápilo. Jak jen může být tak nezodpovědná? Cožpak netuší, jak hrozné by z toho mohly být následky?!

Richard Walker naštěstí dorazil o pár vteřin později, takže se Albus nemusel strachovat příliš dlouho. Uvítal je svým typickým přísným sjednáním ticha a rovnou přešel k tabuli, aby na ni napsal něco o štítových kouzlech. Albusovi se ulevilo, profesor vypadal naprosto zdravě.

Ovšem, když se zadíval na Maybelline, viděl, že se mračí.

„Hej,“ houkla tiše na Scorpiuse, který měl ve tváři podobný výraz. „Jsi si jistý, že to bylo opravdu Půlnoční soužení?“

„Jasně, že bylo!“ sykl zmijozel. „Proč?"

„Četla jsem o tom a jeho vedlejším účinkem jsou silné kruhy pod očima,“ zašeptala Maybelline a pohledem přejela Walkerovu popelavě bílou tvář. „Ty nějaké vidíš?“

Scorpius se zamračil, ale neřekl nic. Zbytek hodiny byl Albus jako na trní. Proč?

Od chvíle, kdy se otočil od tabule, začal profesor se svým výkladem. Ovšem zdálo se, že mluví jen a výhradně k nim. Střídavě přejížděl svýma černýma očima mezi Albusem, Maybelline, Zanem, Rose a Scorpiusem, a zdálo se, že každému věnuje naprosto přesně stejný úsek času.

Albus viděl, jak Zane sedící před ním ztuhnul a Rose nebezpečně pobledla. Nebyl to jen výplod jeho fantazie, Walker se na ně skutečně díval. Jen na ně. A tak, po dvaceti minutách neobyčejně vyčerpávající hodiny, využil Albus toho, že se profesor znovu obrátil k tabuli a pošeptal své kamarádce něco, co soudě podle její tváře věděla už dávno.

„On to ví!“

Maybelline neřekla nic. Jen kývla.

„To je blbost!“ sykl Zane. Už dávno měl židli natlačenou k jejich lavici a hlavu nenápadně zakloněnou. „Nemůže to vědět! Přece tam nemá nainstalované kamery, ne?“

Albus ani Maybelline neměli náladu vyptávat se svého blonďatého kamaráda, co to ta kamera vlastně je. O vteřinu později jim na stole přistála maličká papírová vlaštovka, která se sama rozevřela a odhalila jim krátký vzkaz napsaný úhledným písmem.

Nějaký nápad ohledně toho, jak na to přišel?

S.M.

„Mohl tam mít magické čidlo proti vloupání,“ navrhl šeptem Albus. „Takové, jaké máme na domě.“

„To by mu ale nepovědělo, kdo se k němu vloupal,“ zakroutila hlavou Maybelline. „Chápala bych, kdyby podezříval mě, ale on se podíval na vás. Na vás všechny. Ví přesně, že to bylo nás pět.“ (Poznámka autora: Bylo nás pět :D)

„Nikdy jsem s vámi neměla chodit!“ zaúpěla útrpně Rose, která celý jejich rozhovor poslouchala.

„Je to fakt divný,“ řekl Zane poté, co své rusovlasé kamarádce kopl do židle. „Skoro jako kdyby byl nějaký druh hlídacího psa a poznal nás podle čuchu!“

Albus nad teorií blonďatého chlapce zavrtěl hlavou. Občas z něj vyšla nehorázná blbost.

„To vůbec nedává žádný smysl.“

„Ne,“ zarazila ho Maybelline. „Překvapivě to dává dokonalý smysl…“ 

„Cože?!“

Maybelline mu neodpověděla, rychle na vzkaz od Malfoye napsala „čich“ a poslala mu vlaštovku zpět. Ten si ji rychle přečetl, ale netvářil se o nic chápavěji než Albus.

Maybelline jim oběma věnovala tajuplný pohled.

„Vysvětlíš mi to?“ dožadoval se Albus.

„Později,“ slíbila Maybelline. „Dnes večer si půjčím tvůj neviditelný plášť,“ oznámila mu ještě a víc z ní černovlásek nedostal. 

Pomalu ale jistě se blížíme ke konci. :) 

Ještě přesně nevím, kolik kapitol zbývá, ale na dvacet se asi nedostanu. 

Uvidíme. 

Každopádně doufám, že se vám kapitolka alespoň trochu líbila, a jako vždy prosím, zanechte komentář. Díky. 

Vaše M.

SHRNUTÍ

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Albus Severus Potter a Zapovězený les 12. kapitola: