OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Zdrávas Maria

05.09.2024 (10:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 273×

Posedlost démony a zlými duchy je koncept starý jako lidstvo samo. Společnost má odpradávna snahu přisuzovat nezvyklé, výstřední, rozumem neuchopitelné chování rozmanitým silám temnot.

Démon Crawly byl starší než lidstvo samo a v pekle nebylo většího experta na Zemi. Navzdory tomu neměl s ovládnutím smrtelné bytosti pražádné zkušenosti. Ne, že by se tím chlubil.

Vlastně naopak.

Chlubil se. Tak trochu. V prvních tisíciletích lidské existence bylo posednutí entitou jeho druhu natolik rozšířeným tvrzením, že by byl - ehm - příliš malý hřích, nezařadit nějakou tu malou posedlost čas od času do svých hlášení. Kozel se nažral a vlčata zůstala celá, aby tak parafrázoval jedno úsměvné rčení.

Bylo to pár dní, co na ústředí odevzdával další takový spis. Poslední roky se zrovna nevyhříval v přízni Temné rady, ne po tom fiasku s údajným Mesiášem. Třebaže někde uvnitř toho, co kdysi bývalo jeho andělskou duší, cítil, že to možná nebylo úplné fiasko.

V tom byl ten problém.

Na tom mladíkovi bylo něco ne…

Zašklebil se.

Nevýslovného! Jak by řekl jeho andělský ne-přítel a ex-strážce východní brány, Azirafal.

Azirafal, který před lety na břehu moře očekával, že ho Crawly odvede s sebou do pekla.

Směšná představa - člověk posedlý Azirafalem.

Jinak to moc k smíchu nebylo.

Písek před jeho nohama se náhle zavlnil a začal zběsile mizet uvnitř malé průrvy objevivší se v zemi. Z ní vzápětí vylétlo hejno much, aby se zformovalo v drobnou, člověku podobnou postavu. Nepříjemně povědomou.

„Nazzzdárek, Crawzzzly!“ zabzučel lord Belzebub s téměř přátelským úsměvem. Slovo téměř mělo v tom spojení svou váhu. Od přátel měli světelné roky daleko.

„Vaše pekelnosti,“ prohlásil démon s náznakem úklony, za což si vysloužil zkoumavý pohled svého nadřízeného.

„Nech těch opiček, Crawzzly,“ okřikl ho Belzebub a nepřítomně máchl rukou. Jeden by řekl, že odhání otravný hmyz…

Crawly na sebe v duchu zasyčel. Zjevně to neuměl - chovat se a myslet pro jednou jako správný a plně loajální služebník temných sil. Právě teď se mu to ale nehodilo…

„Něco od tebe potřzzebujeme,“ pokračoval Belzebub, zatímco si téměř zálibně pohrával s mouchou, která mu dosedla na hřbet ruky, „peklo by rádo vyuzzžilo tvých zzzkušeností.“

Překvapením povytáhl obočí. To byla docela novinka. Dole brali jeho práci za dobře odvedenou, jistě. Hlášení měla ohlas. Jablko v Edenu. Kain a Ábel. Víra ve falešná božstva… Až na to nedávné pokoušení údajného Mesiáše, ovšem. Tehdy s Jobem, to taky nebylo nejslavnější - ten chlap si svou víru uchoval, že? Ale to byly jen malé skvrny na jeho obecně dobré pověsti.

Všechno to však byl jakýsi úspěch z povzdálí. Crawly neměl rád peklo a zdržoval se od něj po většinu času v úctyhodné vzdálenosti.

„Temná rada má zzzájem o techniku ovládnutí pozzzemských schránek.“ Princ pekel se znovu usmál a jeho ústa opustil další pár blanokřídlých. „Posedlost!“ V očích mu zajiskřilo zaujetím.

„Ng-,“ vyhrkl Crawly a spěšně hledal slova, „jiistě. Samozřejmě, ano. Ovšem. Posedlosti není nikdy dost. Rozumím.“

„Velmi dobře,“ přisvědčil Belzebub, „pak nic nebrání tomu, abyszz mě doprovodil zzzpátky dolů, Crawzzly.“

„No, tedy-“ začal znovu, provedl několik posunků rukama, načež ho obalilo ne hejno, ale doslova pekelný muší roj. Cítil, jak se jeho podstata pozvolna uvolňuje a opouští pozemskou korporaci. A jediné, co mu přišlo na mysl, bylo:

K čertu!

bz

bzz

bzzzzz

„Kohopak to tu máme!“ spráskl rukama teatrálně démon s šupinatou tváří. Jeho zuby se zaleskly uprostřed jinak potemnělé místnosti. „Peklo na Zemi osobně.“

„Taky tě rád vidím, Dagone,“ ucedil Crawly a oprášil svůj nehmotný plášť, „dostal jsi moje poslední hlášení?“

„Kvůli tomu jsme tady,“ přisvědčil pán spisů a muk. Z jeho tónu nebylo jasné, zda je to uznání, nebo výhružka.

„Jasně…“

„Neprotahujme to!“ rozhodil rukama Belzebub. „Užz dlouho ozzznamuješ úspěchy v ovládání těch - lidí. Zzzdá se, že to dělá peklu dobrou služzbu. Je o nás slyšet…“

Crawly souhlasně pokrčil rameny.

„To chceme. Nahoře se něco děje. Asi to má co dělat s tím jejich Meszziášem.“ S těmi slovy propálil Crawlyho pohledem.

„Měli bychom jim přzzipomenout, že jsme pořád ve hře.“

„Co bys potřeboval ode mě?“ sondoval Crawly. „Zvýšit četnost?“

To by šlo, uvažoval. Zařazoval ty věci do svých zápisů nahodile, podobných incidentů by však napočítal desítky. Dosud nepodchycené nemoci mozku, omamné látky, šílenství duše, snaha vymanit se ze společenských konvencí - posedlost ďáblem, hotovo, uzavřeno.

„Něco většzzzího,“ opáčil princ pekel. Crawly svraštil čelo.

„Sám to nezzzvládneš.“

Nadzdvihl obočí.

„Nauč je to!“ pokynul Belzebub k dalším přítomným. Pohlédl tím směrem. Vpředu stál Hastur, další z představitelů pekelné aristokracie. Za ním několik nižších démonů původu andělského i pekelného, jejichž jména si nepamatoval. 

Úsměv nadhledu mu pomalu zamrzl na rtech.

„Naučit. Jaaasně,“ přisvědčil pomalu a rozhlédl se kolem sebe. Jako by přemýšlel, zda je zrovna tento kout pekla vhodný k takovému úkolu.

Ovšem, že nebyl. A on nebyl povolaný učitel.

„Problém?“ nahodil pohotově zubící se Dagon.

Crawlyho mysl běžela na plné obrátky. Možná nebyl povolaný učitel, ale zrovna tak ho nikdo neučil, jak pokoušet lidi jíst zakázané ovoce. Nebo anděly volská žebra.

Pousmál se.

„Žádný nevidím.“

bzzzzz

bzz

bz

Ohnala se kusem plátna po skupině much, dotírajících se k rybám vyskládaným na desce stolu.

„U Satana,“ vyhrkla náhle a stiskla si rukou nos, „Dagone! Co je to za místo? Poslals mě na hnojiště?“

Další žena, vybírající si zboží u sousedního stánku, na ni vytřeštila oči.

Marie se zarazila. Zamžourala proti slunci. Co to řekla?

„Pro lipana!“ křikla záměrně hlasitě. „Přijďte si pro doslana naloženého lipana! … Saimone! Ptáš se, co je to za místo? Nejlepší ryby v kraji!“

„Lipana?“ zeptala se vzápětí sama sebe, „Takovou rybu neznám…“

„Jako pstruh, dlouhé tělo, trochu placka…“ šeptla si v odpověď tak, aby to nikdo další neslyšel.

Polekaně si zakryla ústa.

„Poslyš, děvče,“ slyšela se, jak dál mluví do dlaně, „kde to jsem?“

Vyděšeně couvla o pár kroků vzad. Co to bylo? Zdálo se, že ta slova nepatří jí samotné.

Nadechla se. Věděla přece kde je!

„Na rybím trhu. V Magdale. Na břehu Genezaretského jezera.“

Ano, tady a teď. Jen ona a ryby, které potřebovala prodat. Zdejší lidé a otravné mouchy. Nic víc.

„Galilej? Blízko Středozemního moře?“ ujišťoval se její hlas.

Zavřela oči. Mlčky přikývla.

„No, jak jinak…“ odtušil na to, s náznakem pobavení v hlase. Pak se na chvíli odmlčel.

Pátravě se rozhlédla kolem. Kromě zákaznice, která právě spokojeně odcházela pryč s nakoupeným zbožím, si jí zřejmě nikdo nevšímal.

Marie samozřejmě nebyla hloupá nebo věcí neznalá. Tušila, co to znamená.

Otočila se zády k ulici a předstírala, že přerovnává proutěné koše.

„Jsi démon?“ zeptala se narovinu.

Trochu ho to zaskočilo.

„Já… ano, tak nějak,“ přisvědčil hlas, „jmenuji se Crawly. Tohle je tak trochu nedorozumění…“

Bez vlastního přičinění omluvně rozhodila rukama.

„Jsem Marie,“ odvětila v odpověď, načež jí došlo, jak absurdní je představovat se stvůře, která právě posedla její tělo.

„Těší mě,“ řekl Crawly.

Nevěřícné uchechtnutí rychle zamaskovala důrazným zakašláním.

„Nemůžu říct právě totéž,“ hlesla popravdě a k jejímu překvapení se dočkala chápavé odpovědi: „Tomu rozumím.“

Rozechvěle zavrtěla hlavou. Jistě, že znala posedlost démony. Pamatovala si z dětství na divokého muže, který žil na okraji města a vydával nesrozumitelné skřeky. Slýchala příběhy o tom, jak kněží vyháněli zlé duchy z žen i dětí, s různou mírou úspěšnosti. A samozřejmě, nemohla popřít, že směrem k sobě samotné zaslechla pár podobně mířených řečí s ohledem na její vzpurnou povahu…

Nikdy by ji však nenapadlo, že je možné s bytostí temnost vést zdánlivě běžný rozhovor.

V tom byla nejspíš ta léčka, napadlo ji. Ďábel se ji snažil přesvědčit, že je vše v pořádku.

V duchu začala odříkávat Havineinu, zkrácenou modlitbu pro případ nouze. 

Démon zůstával tichý.

Bez většího přemýšlení začala balit vystavené ryby do plátna a sklízet ze stolu. Pro dnešek zavíráme. Musela odtud zmizet.

„Jsi stále tady?“ optala se po chvíli opatrně. Nastalé ticho jí dalo naději, že její prosby byly vyslyšeny.

„K tvým službám,“ přisvědčil Crawly. Zalapala po dechu.

„To ne! Nechci služby démona. Neskočím na tvou lest. Odejdi!“

„Rád bych. Pověz mi, milá Marie, jak démoni - zlí duchové - však víš, obvykle opouští - člověka?“

Další z vět, o níž by nepředpokládala, že ji uslyší od bytosti temnot usazené v jejím vlastním těle.

„Jak opouští…?“ opakovala. „No, obvykle je musí vyhnat kněz, že? Někdy ale, ovšem, v člověku zůstanou po celý život.“

Oběma současně došel význam vyřčené věty.

„Ach, ano!“

Ta slova vyšla z Mariiných úst, třebaže vůbec neodpovídala jejím ani Crawlyho pocitům. 

„Povedlo se to!“

„CO SE POVEDLO?“ dožadovala se vysvětlení.

„On - Crawly měl pravdu,“ vydechl nový hlas a právě jmenovaný povytáhl Mariiným obočím.

„Jistě. Obvykle ji mám,“ přisvědčil na to, aby dostál své budované pověsti.

„Démon Crawly! Vrchní pokušitel!“ vyhrkl téměř s nadšením neznámý. Ta slova - ten záblesk obdivu, nemohl patřit žádnému vysoce postavenému démonovi.

„A ty jsi?“ zajímalo vrchního pokušitele.

Bavili se, jako by tu Marie vůbec nebyla.

„Démon na jedno použití. Obnovitelný. Poslali mě jako - ehm, pokusného králíka?“

„Nepřekvapivé,“ souhlasil Crawly.

Měla toho po krk.

„Démoni!“ zaúpěla, „Cha. Jste jen další dva muži, kteří nepustí ženu ke slovu, že? Vezmete si moje tělo a děláte si, co se vám zlíbí. Mám se vás bát? Na tohle tu jsou ženy zvyklé…“

Teď už se k ní upíralo víc párů lidských očí.

Udělala na Crawlyho dojem.

Už už měl na jazyku slova uznání, když do hry vstoupil další hráč.

Marie se hystericky rozesmála. Byl to smích, po němž tuhne krev v žilách. Crawly znal ten smích. I obnovitelný démon ho znal.

Její ruce vyhodily koš s rybami do vzduchu. Těla vodních tvorů se vznesla nepřirozeně vysoko. Pak se prudce sesypala na nedaleké plachty okolních obchodníků.

„Hej!“ vykřikla Marie, skutečně sama Marie, a Crawly užasle přemítal, jak její tělo dokáže ustát přítomnosti tří nadpozemských bytostí.

„Člověk se zlobí?“ zachraptěl v odpověď Hastur. Ten ledově slizký tón Crawly poznal i přes závoj dívčina hlasu. „Ještě jsem ani nezačal.“

Crawlyho přičiněním si Marie zlehka odkašlala.

„Zdravíčko, Hasture!“

„Crawly?“ Její tělo se na Hasturův popud ohlédlo, jako by hledalo někoho za svými zády.

Lidé si začínali polekaně šeptat. Nejbližší stánky už zely prázdnotou.

„Musí se to trochu vyladit, víš, abychom nekončili všichni na jednom místě. Má to své mouchy.“ 

„To tedy má!“ Crawly byl přesvědčen, že tahle slova patřila jí samotné. Ve zmíněných troskách své dřívější andělské duše ucítil závan obav. Nebyl tam poprvé. Znal ho z Potopy i země Uz. Byla to slabina, kterou v něm probouzely lidské bytosti.

„No, když už jsme tady,“ pokračoval vesele Hastur, „co takhle pro začátek zakusit některý ze smrtelných hříchů? Co říkáš?“

Marie sebou nesouhlasně trhla, jako by se snažila vysmeknout z Hasturova sevření.

„Vždycky mě zajímalo to - smilstvo.“

Crawlyho žaludek udělal kotrmelec. 

Netoužil po takové zkušenosti. Netoužil po ní ve zcizeném lidském těle a ve společnosti dalších dvou démonů, z nichž jeden byl Hastur. Nechtěl, aby to zažila tahle dívka. Byl však v patové situaci. 

Kdyby se postavil na odpor, uvrhl by na sebe zbytečné množství Hasturovy pozornosti. Zastával vyšší příčku v pekelné hierarchii a Crawly se navzdory svým předchozím úspěchům potřeboval vymanit z fiaska s pokoušením Mesiáše.

Navíc, co by to byl za Satanova služebníka, kdyby bránil nějakému hřešení?

Byl by vadný démon, defektní.

Měl podezření, že je. A co století se v duchu téměř modlil - ke komu, nechme stranou, aby to celé neprosáklo na povrch. Nebo spíš pod něj.

„Kníže Hasture! Bude to ale smilstvo, jestliže tato žena,“ začal obnovitelný démon a ukázal na tělo, „není dosud zaslíbena žádnému muži?“

Zajímavá otázka, pomyslel si Crawly. Nezvykle promyšlená na démona.

„Třesky, plesky,“ zahučel dívčinými ústy znovu chladný hlas, „nezatěžujme se zbytečnostmi.“

Na důkaz svých slov přinutil Marii vykročit od pozůstatků jejího stánku. Její ruce odhodily závoj z lněného plátna, a když dopadl na zem, okraje zčernaly jako ožehnuté plamenem. Nasměroval její kroky do středu města.

.

.

.

Byla to náhoda nebo osud, že právě na Něj zaměřil Hastur svou pozornost? Crawly Jej poznal z dálky, těžko Ho zaměnit nebo zapomenout.

Nebo to snad zařídil On sám, vycítil temnou podstatu, která vycházela z nebohé Marie?

Kdo ví. Jisté je, že když Hastur s jejím tělem přistoupil k onomu muži, přinutil ji laškovně pohodit vlasy a pokusil se Ho její rukou dotknout, dotyčný vzal tu ruku do dlaní a svraštil čelo zamyšlením.

„Promiňte, že se táži. Ale proč jste čtyři lidé?“

„Co?“ vykřikl zaskočením Hastur a Crawly se v duchu usmál. Snad se měl bát o svou existenci, protože tenhle Mesiáš, stejný, kterého před pár lety neúspěšně pokoušel uprostřed pouště, byl skutečně Její syn. Teď si byl jistý. Nejspíš by ho mohl smést z povrchu zemského jednou provždy, ale…

„Nemyslím, že je to správné být čtyři lidé. Řekl bych, že by bylo pro všechny lepší, kdybyste se vrátili každý do své vlastní schránky.“

V dalším okamžiku stál Crawly zpět ve své vytáhlé podobě s hadíma očima a ohnivými vlasy vedle Marie, která se úlevou i vyčerpáním zhroutila na dlažbu. Po své pravici uviděl šokem supícího Hastura ohánět se po neuchopitelné nepřátelské síle. Třetího démona, s mladou tváří a králičíma ušima, na okamžik zahlédl pár kroků od dívky na zemi, v dalším momentu uprostřed dýmu, který po sobě zanechal mizící kníže pekel, a jeho obraz ještě dvakrát mihotavě problikl v Crawlyho periferním vidění.

Z pohledu přihlížejícího ten neznámý muž právě vyhnal z ubohé prostopášnice snad sedm démonů.

Poslední z nich ještě chvíli stál na místě.

„Měl jsem o tobě jiné mínění, Pokušiteli…“ řekl tiše Její syn, když se jejich pohledy střetly, než se sehnul dolů ke vyděšené dívce.

Crawlymu zněla to slova v uších ještě dlouho. A byla nějak horší než výtky a výhružky celého pekla. 

Jak jsem již naznačila, povídka vznikla v rámci výzvy Letní dobročinnost 2024 na webu sosaci.net. Cílem této výzvy je "spojit" povídku s libovolnou dobročinnou organizací a oslovit tak čtenáře k případnému dárcovskému příspěvku.

V reakci na dění okolo jednoho ze spoluautorů Dobrých znamení jsem se rozhodla podpořit proFem, organizaci zabývající se podporou obětí sexuálního a domácího násilí. Pokud byste i zde na Ourstories chtěli svým příspěvkem zapojit, můžete zvolit jednu ze dvou aktuálních sbírek - buďto obecně na provoz unikátního centra PORT anebo přímo na krizovou pomoc pro oběti sexuálního násilí v rámci tohoto centra.

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Zdrávas Maria: