OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Lost and Found - 3. část

16.07.2013 (18:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1734×

Asi o půl hodiny později už jsem seděl v teple s šálkem horkého čaje. Jervis seděl naproti mně a očividně už nebyl tak uvolněný jako předtím. To on rozhodl, že půjdeme k němu, protože je to blíž. 
Souhlasil jsem, protože stále nepřestávalo sněžit.

„Takže,“ začal jsem opatrně. „Jak tě vůbec napadlo jít za mnou do toho blázince?“ Tady bylo najednou jasné, že napjaté ovzduší ze včerejšího odpoledne rozhodně nezmizelo.

Povzdechl si. „Přišel jsem se omluvit, to je celé. Včera jsem se choval jako naprostý idiot.“

„Vážně jsi šel přes půl města jen kvůli tomu?“ Nemohl jsem to pochopit.

„Jone, lidé se tak obvykle chovají. Nebo aspoň já se tak obvykle chovám, když ublížím někomu na kom mi záleží.“

Přikývl jsem. Moc upřímných omluv jsem ve svém životě neslyšel, možná jsem jen viděl příliš v obyčejné věci, kterou jsem předtím nezažil.

„A ta kniha?“ neodpustil jsem si nakonec.

Dolil si další šálek čaje. „Společensky přípustná manipulace. Je snazší žádat o něco někoho, v kom vytvoříš alespoň částečný pocit vděčnosti. A upřímně – taky proto, že jsem ti ji chtěl dát k narozeninám, ale ty jsi mi nikdy neřekl, kdy to je. Takže jsem si musel poradit jinak.“

„Ale jak jsi to věděl?“

Uchichtl se. „Stačilo se zeptat Mischelle a místo obyčejné vazby nechat udělat něco, co se k té knize bude víc hodit.“

Povzdechl jsem si. „Takže to muselo být extrémně drahé.“

Pleskl mě přes ruku. „Můžeš prosím přestat uvažovat zrovna takhle? Je to dárek a tečka.“

„Mohl jsi počkat do Vánoc...“ neodpustil jsem si.

„Nemohl...“ pokrčil rameny.

Rezignoval jsem. Opravdu jsem se s ním nechtěl hádat. Chvíli jsem jen mlčky srkal svůj čaj, ale v hlavě mi strašila ještě jedna poslední otázka.

„Takže tohle všechno bylo jen kvůli tomu, co se stalo včera?“

Jervis přikývl, ale očividně ho ta otázka zaskočila.

„Ale za to bych se vážně měl omlouvat spíš já,“ namítal jsem.

„Kolik jsi viděl?“ přerušil mě.

„Prosím?“ nebyl jsem si jistý, že ho dost dobře chápu.

„Kolik jsi toho včera viděl?“ zopakoval zřetelněji.

Nevěděl jsem, jak odpovědět. „Prakticky nic,“ pokusil jsem se.

„Jsi špatný lhář...“ konstatoval. „Asi by bylo... bude lepší, když to uvedu na pravou míru. Tedy – pokusím se.“ Vstal od stolu a pokynul mi, ať ho následuji.
Vedl mě po schodech do patra. Otevřel dveře své ložnice a naznačil mi, ať vejdu. Potom ze zásuvky jednoho z nočních stolků vyndal malý klíč a posadil se před skříňku, jejíž obsah jsem nyní znal.
Otočil se na mě, modré oči pro jednou naprosto vážné.

„Jsou věci, které jsem nikdy nikomu neřekl, a věci, u kterých jsem si byl jist, že je nikomu nikdy neřeknu. Ale myslím si, že zrovna ty bys to mohl pochopit.“ Odemkl skříňku a vyndal z ní několik prvních svazků. Položil je před sebe a naznačil mi, ať se taky posadím.

„Tohle všechno, co vidíš,“ začal, „jsou záznamy něčeho, v co jsem doufal, ale co se, jak si jistě dovedeš odvodit, nesplnilo.“ Zamyšleně otevřel první svazek. „Vlastně to začalo náhodou... Začalo to s ní...“ s trochu sentimentálním pohledem přelétl starou fotografii. „Bylo to na střední. Ona se mi tehdy moc líbila, ale nebyl jsem zrovna v situaci, kdy by se o tom mohl někdo dozvědět. Řekněme, že jsem zkrátka nebyl moc oblíbený a bylo na denním pořádku, že mi někdo obrátil tašku vzhůru nohama nebo mi aspoň sebral peníze na oběd. Samozřejmě se mi taky posmívali – většinou kvůli knihám, které jsem četl, ale to je brzy omrzelo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že právě ty knihy jsou jediné bezpečné místo, kam jsem si mohl zapisovat věci, o kterých jsem chtěl, aby zůstaly v tajnosti.“

„Takže tohle byla tvoje první láska?“ zeptal jsem se nad fotografií blonďaté roztleskávačky.

„Tak nějak...“ ušklíbl se. „Když jsem se téměř po roce odhodlal pozvat ji do kina, zlomila mi nos. Tím to jaksi skončilo.“

„Tak to nebylo zrovna šťastné...“ poznamenal jsem.

„Jak sis už určitě stihl všimnout, já taky nejsem zrovna ten šťastný typ člověka...“ odfrkl si.

Nejdříve jsem chtěl něco namítnout, ale zůstal jsem mlčet, když otevřel další knihu.

„Tuhle jsem poznal na univerzitě. Neodmítla moje pozvání na kávu, ale bohužel jsem se později dozvěděl, že to udělala na truc svému expříteli, ke kterému se chvíli potom zase vrátila...“

„Zažil jsem něco podobného...“ řekl jsem s drobným povzdechem.

„Vážně? Co se stalo?“ zeptal se s upřímným zájmem v očích.

„Nechci o tom mluvit...“ sykl jsem.

Přikývl. „Dobře...“

Trochu mě překvapilo, že to nechal tak snadno plavat. Svým způsobem jsem čekal něco jako „já ti tohle řekl taky“. Několik vteřin jsem mlčel, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu to povím.

„Bylo to na střední,“ začal jsem. „Pokud jde o to, jak jsem vycházel se spolužáky, nebyl jsem na tom o nic lépe než ty. Držel jsem se spíš mimo veškeré dění, ale jednou za mnou přišla ona a prosila mě o pomoc s nějakými úkoly. Věděl jsem, že chodila s tím Boo Grinsem, který víceméně vedl tu skupinu šmejdů, co mi dělali ze života peklo, ale stejně jsem jí pomohl. Když za mnou přišla podruhé, vypadlo z ní, že se s ním rozešla, protože ji praštil. Později jsem jí téměř každé druhé odpoledne pomáhal s úkoly a vysvětloval jí matematiku a chemii. Jednou, když jsme se loučili, mě objala a políbila. Byl jsem naprosto zaskočený, když se mě zeptala, jestli s ní chci chodit. Kývl jsem na to. Byl jsem naivní mladý idiot. Když jsem byl s ní, nikdo si na mě nedovolil... Pravda ale byla, že jsem do ní nebyl zamilovaný. Byla krásná, ale já k ní necítil to, co ona říkala, že cítí ke mně. Tak nějak jsem doufal, že se to třeba objeví časem... A potom jsme dostali pozvánku na Halloweenský večírek. Bylo to vůbec poprvé, co mě někdo někam pozval. Až tam jsem se bohužel dozvěděl, že to byl celou dobu podvrh. Nikdy se Grinsem nerozešla. To on ji přesvědčil, aby to sehrála a zajistila jim tak zábavu pro Halloween. Nikdy se mi nepřestali smát...“

„To je mi líto...“ zašeptal.

„Nemusí...“ odvětil jsem zahořkle. „Naučila mě, že nesmím nikdy nikomu za žádných okolností věřit...“

Povzdechl si. „To není nejpraktičtější lekce...“

„Jenže když jsem to pravidlo porušil, většinou to dopadlo dost špatně...“ pokrčil jsem rameny.

„Jeden nesmí ztrácet naději...“ řekl naprosto přesvědčeně. Když jsem viděl hromádku dalších knih, které vyndal ze skříně, přišlo mi, že je to trochu ironie. „Právě teď si myslíš, že jsem se naprosto zbláznil, že?“ dodal, když zachytil můj pohled. Otevřel další knihu. „Třeba právě Cindy... Byli jsme přátelé, ale ona se potom přestěhovala na venkov ke své nemocné matce. Našla si tam přítele. Pokud vím, mají teď několik dětí a starají se o farmu...“ Pokrčil rameny. „Dopadlo to dobře...“

„Jistě,“ dodal jsem trochu kousavě. „Jenže jen pro ně.“

„Nesmíš to brát takhle...“ napomenul mě. „Kdyby měla ráda mě, dost možná by byl její současný manžel ve stejné situaci, jako jsem teď já...“

„Myslíš na všechny, kromě sebe...“ poznamenal jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne, to rozhodně ne...“

Dovolil jsem si otevřít několik dalších knih. Zastavil jsem se až u jedné, která mě zaujala. Tvář na fotografii odpovídala předchozímu vzorci modré oči, světlé vlasy, ale celkově se docela lišila. Vlasy měla zastřižené do krátkého asymetrického mikáda a na rameni a krku měla tetování.

„To je Layla...“ řekl, když se trochu naklonil nad knihu. „Byla to moje kolegyně, když jsem začínal u WayneTech. Byla to asi nejlepší kamarádka, co jsem kdy měl. Moc milá holka... Několikrát jsem jí pomáhal přestát ošklivý rozchod. Občas jsem od ní její expřítele musel odhánět násilím... Nakonec to ale taky dopadlo dobře. Našla si přítelkyni a přestěhovala se za ní do Evropy.“

Pousmál jsem se. „Občas to dopadne tak, jak by to nikdo nečekal.“

„To rozhodně...“ dal mi zapravdu.

Narychlo jsme přelétli dalších několik svazků. Jervis ke každému něco zmínil, ale nejednalo se vesměs o nic zajímavého. Zastavili jsme se až nad jedním ze svazků, do kterých jsem nahlédl už včera.

„Jessica...“ začal posmutněle. Bylo jasně vidět, jak má s každým dalším svazkem blíž k slzám.
Několikrát jsem mu naznačil, že nemusí pokračovat, ale on otevíral dál svazek za svazkem. Jednu starou ránu za druhou.

„Ona byla jediná, se kterou jsem takříkajíc něco měl. Byla trochu koketa, což jsem si chybně vyložil jako náklonnost a zájem. Jednou se na firemním večírku opila, a tak jsem jí vezl domů. Naléhala na mě, abych zůstal, což jsem vzhledem k okolnostem neodmítl. Dokážeš si určitě představit, že se to trošku zvrtlo... Obzvlášť to ráno potom, když mi došlo, že to s alkoholem přehnala o dost víc, než se původně zdálo... Na druhou stranu jsme ale i po tom všem zůstali přátelé.“ Byl jsem překvapený, že zrovna po téhle historce mu vhrkly do očí slzy. „Vždycky s ní byla zábava...“ dodal po chvíli.
„Bohužel před třemi roky umřela při dopravní nehodě.“

„To je mi líto...“ řekl jsem mu.

Přikývl a mlčky zaklapl knihu.

Nahlédl jsem do několika posledních svazků, ale nezdálo se, že by Jervis k některému z nich chtěl něco říct. Zřejmě ani nebylo co. Záznamy končily po dvou až třech stránkách.

„Chceš pomoct uklidit to zpátky?“ zeptal jsem se a začal jsem před sebou pomalu rovnat hromádky knih.

Přikývl. „Děkuji...“ jeho hlas zněl zastřeně a po tvářích mu stále tekly slzy. Když otevřel skříňku, aby do ní mohl vrátit první část knih, všiml jsem si, že ještě jeden svazek zůstal uvnitř. Byl jsem zvědavý, proč mi zrovna tenhle poslední utajil.

„Je tam ještě jedna kniha...“ začal jsem opatrně.

Zastavil se v půlce pohybu. Přísahal bych, že mu to konstatování přineslo do očí další slzy.

Chvíli jsem přemýšlel, jak mám tu otázku formulovat. „Znamená to, že teď někdo je?“

Přikývl, jeho výraz nečitelný, ale zvláštně smířený.

„Smím?“ Čekal jsem odmítnutí, ale musel jsem se zeptat. Nedokázal jsem to nechat být.

Znovu přikývl avšak trochu váhavě. „Ale nemyslím si, že je to dobrý nápad...“ špitl tiše.

Vstal jsem a šel jsem ke skříňce. Věděl jsem, že mě Jervis zná dost dobře na to, aby věděl, že když mi to jednou povolil, nejsem schopný nechat to tajemstvím. Opatrně jsem vyndal poslední knihu.
Věděl jsem, co bych chtěl uvnitř najít, ale ani jsem nedoufal. Popošel jsem několik kroků, než jsem se opravdu odhodlal ten svazek otevřít. Odklopil jsem desky a otočil jsem první prázdnou stránku.

Chvíli jsem dokázal jen bez hlesu zírat na fotografii uvnitř. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Zaklapl jsem knihu a podíval jsem se na něj. Stále seděl na zemi a pozoroval mě. Potom ale jen uhnul pohledem a po tvářích se mu rozkutálely další slzy. Ruku s knihou jsem spustil podél těla a pomalu jsem k němu přistoupil. Na kratičký okamžik vzhlédl a vytrhl mi svazek z ruky, jaky kdyby se bál, že bych s ním mohl mrštit o zem. Přivinul si ji k hrudníku, jako kdyby se jednalo o poklad. Oči měl pevně zavřené, neuroticky se pohupoval zepředu dozadu a tiše si něco šeptal

Nevěděl jsem, co mám dělat. Jistě – věděl jsem, co by se dalo teoreticky aplikovat na situaci, ale tohle bylo jiné. Přede mnou teď neseděl cizí člověk, ale někdo, na kom mi záleželo (popravdě dokonce o dost více, než jsem mu byl dříve ochoten přiznat).

„Jervisi?“ oslovil jsem ho opatrně. Snažil jsem se přinutit, aby můj hlas zněl naprosto klidně.

Škubl sebou, ale jinak nereagoval.

Zkusil jsem to znovu. „Jervisi, právě naprosto zbytečně vyšiluješ. Poslouchej mě chvíli.“

Nejistě přikývl.

„Otevři oči,“ pokračoval jsem.

Chvíli váhal, ale nakonec poslechl. Napřáhl jsem k němu ruku a pomohl jsem mu vstát.

Počkal jsem až popadne dech. „A teď se na mě podívej a řekni mi, co se děje.“

Váhavě vzhlédl a naprázdno polkl. „Nechci tě ztratit... Jsi jediný přítel, kterého mám.“

Tisíce slov vířilo v mé hlavě, ale žádná nedávala najevo přesně to, co jsem chtěl říct. Nakonec jsem udělal malý krok blíž k němu a objal jsem ho.

Nejprve ho to vyvedlo z míry, ale o několik momentů později už jsem na zádech cítil jeho drobné ruce. „Neopustím tě,“ zašeptal jsem.

Vzhlédl, jeho modré oči byly plné naděje. Opatrně jsem chytil jeho obličej do dlaní a setřel jsem z jeho tváří poslední slzy.

„Jone?“ špitl zmateně. Více už říct nestilhl, protože okamžik potom jsem přitiskl své rty na jeho. V první chvíli byl překvapený, ale za moment už mé polibky opětoval. Nechal jsem své ruce sklouznout k jeho pasu. Polibky začínaly být stále vášnivější a hrubší.

Vjel jsem mu prsty do vlasů a slabě jsem si vybavoval, jak dlouho už jsem to chtěl udělat. On mi hodil ruce za krk, aby si mě udržel blízko.

Když už se mé plíce bolestivě dožadovaly vzduchu, odtáhl jsem se.

„Mohl jsi mi to říct...“ vyčetl mi jemně po několika vteřinách. Hlavu měl opřenou o můj hrudník a ruce obmotané kolem mého pasu.

„Nemohl jsem si nechat ujít jedinou příležitost, kdy nad tebou budu mít navrch,“ řekl jsem po chvíli s hraným posměchem. Pravdou bylo, že jsem měl úplně stejný strach jako on. Že bych ho mohl ztratit.

„Jsi naprosto příšerný,“ zasmál se.

„Já vím,“ odpověděl jsem mu. „To mi říkají často.“

„Co můžou vědět?“ ušklíbl se. „Navíc je ti stejně upřímně jedno, co si myslí...“ Chvíli se odmlčel a potom dodal: „A mně už popravdě taky.“

Dřív než jsem mohl jakkoli zareagovat, chytil mě za límeček košile a stáhl mně dolů na svou úroveň pro další polibek.

* * *

Vycházel jsem z učebny s úsměvem na tváři. Pollová se mi vyhýbala velkým obloukem a o Taylorové jsem od rána neslyšel. Ten den mi nemohlo vůbec nic pokazit. Ignoroval jsem všechny řeči, které teď školou kolovaly. Mohl jsem si jen s úlevou oddychnout, že se kvůli nezájmu studentů zrušilo vydávání školního časopisu, který by to jistě rozmázl už na první stránce. Vědomí, že na mě bude dnes znovu čekat, mi dokázalo celý den udržet dobrou náladu.

Seběhl jsem po schodech do haly. Stál na stejném místě jako včera, ale tentokrát mu na tváři hrál nezbedný úsměv. Vůbec nic si nedělal ze skupinky, která si za ním cosi šeptala, pochichtávala se a ukazovala na něj prstem. Přišel jsem k němu a na rty jsem mu vtiskl letmý polibek. Potom jsem ho chytil za ruku a táhl jsem ho ven. Neviděl jsem jediný důvod, proč bychom měli na tak ubohém místě zůstávat, byť jen o vteřinu, déle.

„Taky tě zdravím, Jone,“ zasmál se, když jsem ho táhl halou k hlavním dveřím.

Neodpověděl jsem a byl jsem vděčný, že byl Jervis z těch, kteří to chápali. Vycítil, že nebylo třeba nic říkat, a jen se na mě pousmál.

Celá cesta přes město probíhala mlčky. Mrzlo, všude byl sníh, který padal nepřetržitě celý týden a všechny výlohy i domy byly vyzdobeny na Vánoce. Cítil jsem se trochu nesvůj. Nikdy jsem Vánoce příliš neslavil. Prababička, u které jsem vyrůstal, žádné svátky neuznávala – obzvlášť Vánoce ne.
Prý jsem si nic takového, jako Vánoce, Velikonoce nebo snad Halloween, nezasloužil. Když jsem byl starší, nevěnoval jsem tomu příliš pozornost – nebylo, s kým slavit. Teď mi to přišlo hloupé.
Podržel jsem Jervisovi dveře a potom jsem za ním vklouzl do kavárny. I tam byl jasně vidět Vánoční duch.

Pozdravili jsme Andrého a vydali jsme se k „našemu“ stolu. Bylo příjemné vidět, že už to tu nikdo z obsluhy nebral jako stůl pro jednoho. Nikdo už neodsunoval druhou židli ke stolu, u kterého stála původně.

Jervis se uvelebil do svého oblíbeného křesla (, které bylo naprosto identické s křeslem, které měl doma). Posadil jsem se proti němu a zvedl jsem ze stolu lístek s vánočními specialitami.

„Tak jaký jsi měl den?“ zeptal se mě.

Zvedl jsem oči od lístku. „Nad očekávání klidný... Opravdu úspěch v našem ústavu...“ pousmál jsem se. „A ty?“

„Spíš neúspěch... Nepodařilo se mi vyhnout se pozvání na firemní večírek...“ Pousmál se. „Před dvěma lety se mi to podařilo. Moje sekretářka měla dovolenou a mně tak nikdo nedoručil oficiální pozvánku, takže jsem si mohl dovolit nepřijít.“

„Takže, kdy mi tě chtějí sebrat?“ vyptával jsem se.

Trochu se zarazil. „Víš, vánoční večírek je spíš společenská událost. Není až tak formální... Pozvánka je pro dva a tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys nechtěl jít se mnou.“

Zaskočil mě, nic takového jsem nečekal.

Všiml si mého překvapení. „Můžeme jít spolu jako kamarádi...“ snažil se mě uklidnit. „Ale pochopím, jestli se ti nechce.“ Spěšně ze své tašky vytáhl obálku z těžkého papíru a podal mi ji.

Opatrně jsem ji otevřel a vyndal jsem honosně vypadající pozvánku. Přelétl jsem očima text.

„Chápu to dobře?“ zeptal jsem se nedůvěřivě, když jsem si po několikáté přečetl jméno místa, kde se ona sešlost měla konat.

Přikývl: „Waynovi patří celý ten hotel... Je to hodně luxusní restaurace... Ačkoli si nemyslím, že peníze, které každoročně za takovéhle věci vydává, mu dělají starosti. Je to docela milý člověk, rozhodně milejší, než jak vypadá ve všech těch novinách a reklamách...“

„A víš co?“ rozhodl jsem se po chvíli. „Docela rád s tebou půjdu.“

Celý se rozzářil a já v tu chvíli věděl, že bych kývnul snad na cokoli, jen abych ho viděl takhle šťastného.

* * *

Přecházel jsem po pokoji a snažil jsem si urovnat myšlenky (i starý oblek). Jervis měl dorazit každou chvíli. Cítil jsem se nesvůj, nikdy jsem nebyl zrovna společenský typ a také jsem ještě nikdy nebyl na žádné takhle oficiální akci.

Nakonec jsem došel k závěru, že bude asi nejlepší, když mě s Jervisem uvidí jen jako přátele. Rozhodně jsem nechtěl, aby se v práci musel potýkat se stejnými drby a křivými pohledy, jako já.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk, který sem doléhal zvenku. Popošel jsem k oknu, jen abych zahlédl Jervise, jak míří ke dveřím mého malého řadového domku.

Rychle jsem seběhl ze schodů, abych mu otevřel. Stihl jsem to ještě předtím, než zazvonil.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho s úsměvem, pod kterým jsem se snažil skrýt svou nejistotu.

„Ahoj,“ zasmál se a postavil se na špičky, aby mě mohl políbit. Když se po chvíli odtáhl, pokračoval.
„Sluší ti to...“

Něco v jeho tónu mě donutilo zrudnout. Neodpověděl jsem.

Jen se znovu zasmál. „Tak si vezmi kabát a pojď, nebo přijedeme pozdě.“

Poslechl jsem ho a o několik vteřin později už jsem zamykal dveře. Přeběhli jsme k jeho autu, už zase sněžilo. Podržel mi dveře na straně spolujezdce a sám potom rychle oběhl vůz, aby mohl z druhé strany vklouznout dovnitř. Usadil se a otočil klíčkem v zapalování.

„Pardon, není to zrovna žádný luxus...“ pohlédl na mě omluvně. „Před lety jsem si nic lepšího dovolit nemohl a potom jsem začal chodit do práce pěšky, takže mě to nijak netrápilo...“

„To je v pořádku,“ ujišťoval jsem ho. „Jsem rád, že jsi pro mě přijel.“

„Přece bych nenechal svou dámu v nesnázích,“ zacukaly mu koutky.

Povzdechl jsem si. Asi si na jeho průpovídky budu muset zvykat. Na druhou stranu jsem se ale necítil ani z poloviny tak uražen, jak bych asi byl, kdyby mě dámou nazval kdokoli jiný.

„Tak jaký je plán?“ zeptal jsem se, když odbočoval na hlavní silnici.

Nespouštěl oči z cesty před sebou. „Přijít, představit se pár lidem a po odbytí téhle oficiálnější části se hlavně bavit. A pro mě tentokrát žádný alkohol.“

„Prosím?“ přes zvuky okolo jsem přeslechl poslední část.

„Že mně budeš muset držet dál od lidí, co cpou hostům skleničky téměř násilím. Musím nás potom ještě dostat v pořádku domů...“ trochu se zamračil, když řidič před námi bez signálu zpomalil a zahnul.

Chvíli jsem uvažoval, ale potom jsem dostal nápad. „Mohl bys u mě přespat... Co kdybys nechal auto tam na parkovišti? Mohli bychom jet odtamtud metrem a dojít potom ty dva bloky od stanice ke mně.“ Nebyl jsem si zrovna jistý tím, co jsem právě řekl. Ačkoli to bylo už víc než týden, co jsme si konečně přiznali pravdu, bylo tu stále něco, co nám bránilo pustit se dál, než k vášnivějším polibkům. Možná právě proto jsem si v tu chvíli připadal jako teenager, který tím rozhodně myslí ten neslušný návrh (, ačkoli to bylo ve skutečnosti to naprosto poslední, nad čím jsem zrovna uvažoval).

Nejdříve neodpověděl. Potřásl hlavou a krátce na mě pohlédl. „To by šlo. Ještě nikdy jsem u tebe nebyl. Tedy – jestli ti to nevadí...“

„Ani v nejmenším,“ usmál jsem se.

Nedlouho potom jsme zaparkovali vedle jednoho z nejluxusnějších hotelů ve městě. Vystoupili jsme a Jervis vytáhl z kapsy kabátu pozvánku. Když jsme přišli k hlavnímu vchodu, Jervis zamával tím kusem papíru před nosem podmračenému chlápkovi v uniformě, který nám potom otevřel dveře. Žena na recepci nás přivítala a ukázala na velké dveře na konci haly. Nechali jsme své kabáty v šatně a vydali jsme se halou k otevřeným dveřím do sálu.

„Víš,“ začal Jervis. „Každý rok je to tu stejné. Myslím, že je to trochu škoda.“

Trochu jsem se zamračil. „To nemůžu posoudit, ale začínám mít pocit, že sem nepatřím.“

Zasmál se. „Nikdo sem tak úplně nepatří. Jen si zachovej chladnou hlavu – není to nic hrozného.“

„Ale ti lidé tam jsou...“ začal jsem, ale přerušil mě.

„Jone, jsi stejně dobrý jako oni, i lepší. Přednášíš na univerzitě a vedeš malý výzkum. Co ti na tom nestačí?“ V jeho očích bylo vidět, že si je naprosto jistý tím, co říká. „Většina lidí tam, jsou lidé, kteří pracují pro WayneTech – od sekretářek, přes vědce, až po finančního ředitele. A ti ostatní jsou jen investoři – mají sice peníze v kapse, ale myšlení není jejich silná stránka.“ Pousmál se.
„Všechno bude v pořádku, uvidíš.“

Zhluboka jsem se nadechl a přikývl jsem. Povzbudivě se na mě usmál a jistým krokem vykročil dál, otevřenými dveřmi do sálu. Snažil jsem se držet vedle něj, ale příliš se mi nedařilo. Naštěstí jsem ho neztratil z dohledu a po chvíli jsem si všiml, že ho kdosi zastavil.

„Jervis Tetch? Jsi to ty?“ volal na něj kdosi.

Jervis se zastavil a já měl konečně šanci ho dohnat.

„Ahoj, Michaeli,“ slyšel jsem ho odpovídat silnějšímu muži se začínající pleší.

„Dlouho jsem tě neviděl,“ pokračoval cizinec hlasitě.

Jervis s úsměvem pokrčil rameny. „Někdo pracovat musí...“

„Rád bych ti představil svou ženu,“ pokračoval, když se dosytosti vysmál. Mávl na mladou blondýnku, která stála několik kroků od něj. „Alice, tohle je Jerv,“ postil se do představování, když přišla blíž. „Jerve, má žena Alice.“

„Moc mě těší,“ odpověděl jí. Ona jen s úsměvem přikývla.

Dřív než stačil kdokoli něco říct, pokračoval ten Michael. „Nikde nevidím žádnou přítelkyni... Ty jsi tu letos zase sám, Jerve?“ Zaslechl jsem v jeho hlasu stopu posměchu. Přidal jsem do kroku.

„Vlastně ne,“ odpověděl mu. Zdálo se, že i on si jeho tónu všiml.

V ten moment jsem se vedle něj zastavil. Jervisovi se viditelně ulevilo. „Michaeli, tohle je...“

„Jsem Jonathan Crane,“ přerušil jsem ho.

„Michael Zach,“ odpověděl mi s mírným pokývnutím. Potřásl jsem si s ním rukou.

„Jon je spisovatel,“ dodal Jervis. „A tady Michael je náš tiskový mluvčí.“

„Velice mě těší,“ snažil jsem se být zdvořilý, ale cosi se mi na něm nelíbilo.

„Takže pisálek?“ začal Michael se zdviženým obočím. „Měl jsem tušit, že si Jerv přivede někoho takového.“ Viděl jsem, jak se Jervis tvářil. Bylo mi jasné, že toho člověka nemůže vystát.

„Ve skutečnosti učím na univerzitě. Publikuji jen svůj výzkum,“ snažil jsem se vysvětlit situaci.

„Chápu,“ odpověděl tónem, který se mi ani za mák nelíbil. „A jak jste se dostal k tomu, že vás Jerv pozval sem?“

„Jervis je můj přítel,“ prohlásil jsem jistě a ovinul jsem mu ruku kolem pasu stejným způsobem, jako Michael své manželce.

Polkl, když jsem po něm střelil pohledem. Nikdo se mu nebude posmívat, slíbil jsem si, když se Michael vypařil.

Jeho manželka ale ještě chvíli zůstala. „Omlouvám se za něj, když přijde na něco takového, chová se jako idiot. Aspoň za sebe vám přeju Veselé Vánoce,“ řekla nám, než se připojila ke skupince žen, které na ní volaly.

„Děkuju,“ pousmál se a podíval se na mě. „Ale smiř se s tím, že to budou brzo všichni vědět...“

„S tím nemám problém...“ usmál jsem se. Aspoň bude jednou to, co se povídá, pravdivé.

Večer utíkal dále bez větších obtíží. Ostatní lidé, které mi Jervis představil, byli buď velmi milí anebo se uměli ovládat. Michael se od nás držel dál. Brzy mi došlo, že jedinou náplní večera je potřásat si rukou s nesmírným množstvím lidí, cpát se chlebíčky a jednohubkami a lít do sebe alkohol, který by si tu většina z nás nemohla dovolit. Po dvou hodinách a se sklenkou drahého šampaňského v ruce jsem konečně začínal mít pocit, že se takhle může někdo i bavit.

Jervis každou chvíli odbíhal k různým lidem, kteří s ním právě chtěli mluvit a já jsem se držel několik kroků za ním. Nakonec jsme se zastavili v jednom z postranních salónků, ve kterém se nad čímsi živě hovořilo.

„Upřímně nemůžu uvěřit proč jde do oddělení technického výzkumu a vývoje tolik peněz...“ vykřikoval hlasitě snědý muž.

„To říkáš jen proto, že tvůj výzkum zastavili, Yusufe...“ chlácholila ho jedna z žen.

„Já nemůžu za to, že by se výsledky daly zneužít. Pochopte – vždyť je to výzkum! Máme se dozvídat nové informace,“ rozčiloval se dál.

Postarší muž se zasmál: „Ale jistě, jenže jen do té doby, dokud to bude finančně výhodné.“

„Můžeš být rád, že máš práci,“ pokračovala znovu ta žena. „Všechny ostatní podniky propouštěly zaměstnance. Nám jen zkrouhli několik projektů...“

Přikývl. „Máš pravdu, Miriam.“

Jervis se mi na chvíli ztratil z dohledu. Posunul jsem se tedy více do rohu místnosti a čekal jsem, jestli ho někde neuvidím. Nezaujatě jsem srkal šampaňské a rozhlížel jsem se okolo. Na moment jsem zachytil pohled z jedné ze skupinek složené převážně z žen. Nejistě jsem otočil hlavu. Jenže potom jsem ten pohled zachytil zase. Nervózně jsem se podíval na svůj oblek a prohrábl jsem si vlasy. Nemohl jsem pochopit, proč na mě tak civí.

Konečně jsem zaslechl jeho hlas. Jervis se vynořil ze skupinky která stála jen několik kroků ode mě.
Když přišel blíž, sykl jsem na něj. „Proč na mě tak zírají?“ Kývl jsem hlavou směrem ke skupince žen.

Usmál se. „Jsi zkrátka neodolatelný, zlato.“ Potom se na vteřinku odmlčel a přistoupil o krok blíž. „A nebo je to možná tím, že stojíš pod jmelím...“

Dříve než jsem se stihl podívat nad sebe, chytil mě za klopy a políbil mě. Když se o několik okamžiků později odtáhl, zdálo se mi, že se na nás všichni dívali. Připadal jsem si hloupě. Trochu se mi ulevilo, když se mi do dlaně vkradla Jervisova ruka.

„Říkal jsi, že ti to nevadí...“ usmíval se tak široce, jako kdyby se mu právě podařilo zmizet s vraždou. Odtáhl mě do sálu, kde už vládla uvolněnější atmosféra, abychom si poslechli Waynovu slavnostní řeč.

Na zpáteční cestě jsem jasně cítil, že jsem to s tím šampaňským asi trochu přehnal. Tak uvolněně už jsem se dlouho necítil. Trochu jsem děkoval vyšší moci za to, že bude sobota a já tedy nebudu muset do práce a bude se moct zotavovat.

Zdálo se, že na Jervisovi se vypité skleničky nijak nepodepsaly. Očividně byl na takové akce zvyklý.

Měli jsme štěstí, metro jelo na čas a když jsme šli ke mně domů, dokonce i chvíli přestalo sněžit.
Sice jsem měl problém odemknout dveře (alkohol a zamrzlý zámek není zrovna příznivá kombinace), ale nakonec jsme oba utekli z mrazu do vytopené předsíně.

„Tak přesně něco takového jsem čekal,“ zasmál se Jervis, když se rozhlédl kolem. „Musíš mít víc knih než veřejná knihovna...“

„Tolik zas ne...“ odporoval jsem. Pravda ale byla, že kromě koupelny, kuchyně, předsíně a ložnice nebylo přes police s knihami vidět na stěny.

„Koupelna je nahoře,“ řekl jsem mu, když jsem si všiml, jak si mne zmrzlé ruce. Chytil jsem se zábradlí a stoupal jsem po schodech, abych mu ukázal cestu.

Chvíli potom už jsem stál ve své ložnici a snažil jsem se rozepnout všechny ty knoflíky na saku a košili. Bylo to rozhodně složitější, než dříve odpoledne. Otočil jsem se, když jsem ucítil pohled na zátylku.

Jervis stál ve dveřích a jakmile si všiml, jak marně bojuji s knoflíky, přistoupil ke mně. On sám už měl košili rozepnutou. Zrudl jsem, když jeho drobné prsty bez nejmenších problémů zvládly to, s čím jsem se tu už jistou dobu rozčiloval.

„Takže,“ začal jsem, abych se uklidnil. „Chceš spát tady? Dole je ještě rozkládací gauč, myslel jsem že bych přenocoval tam. Nebo...“ hlasitě jsem polkl, když mi jeho konečky prstů zajely pod lem kalhot.

Trochu se ušklíbl. „Tak nějak jsem doufal, že se nezeptáš...“ zavrněl.

Nejistě jsem se chopil náznaku, který mi dal a nechal jsem své ruce bloudit pod jeho košilí, když jsem se sehnul, abych ho mohl políbit.

* * *

Už snad podesáté jsem ze stolu stíral imaginární smítka. Všechno mělo být dokonalé. Muselo...

Pozval jsem Jervise na Vánoce k sobě. Věděl jsem, že to nebude lehké (obzvlášť když mé zkušenosti byly, co se Vánoc týče, nulové), ale měl jsem pocit, že mu to tak nějak dlužím.
Pohlédl jsem na hodiny. Měl jsem stále dost času, Jervis měl přijít až za tři hodiny.

Otočil jsem se zpět k lince a znovu jsem si v duchu opakoval seznam, jestli mám už všechno hotovo. Polévka – hotová už od rána, aby se mohla rozležet; pečeně – v troubě; pudink – chladí se v lednici... Připadal jsem si jako hospodyňka – a upřímně mi to lezlo na nervy. Asi úplně stejně, jako to, že mě ten můj malý bastard dokázal donutit červenat se, jako nějakou infantilní školačku.
Ale i přesto přes všechno jsem se na dnešní večer opravdu těšil.

Necelou další hodinu jsem nervózně přecházel po domě a snažil jsem se uklidnit (a děsil jsem se, času, který jsem měl ještě čekat). Nakonec mě ale překvapil zvuk zvonku. Okamžitě jsem vyrazil ke dveřím.

Před domem stál on. Měl na tváři široký úsměv a podle všeho s sebou neměl nic, kromě své tašky.
Částečně jsem si oddychl – sice jsme se domluvili, že si nebudeme dávat žádné dárky, ale měl jsem tak trochu dojem, že se to chystá porušit.

„Co tu děláš tak brzy?“ zeptal jsem se ho.

Zasmál se. „Původně jsem měl v plánu, že ti přijdu pomoct s přípravami, potom jsem to zavrhl, protože mě došlo, že na mě chceš udělat dojem tím, že to zvládneš sám. A konečně – jsem tady protože jsem si dokázal odvodit, že v tuhle chvíli už budeš jen nervózně přecházet po domě, protože budeš mít všechno perfektně nachystané. Přišel jsem ti tedy dělat společnost.“

Ačkoli jsem ze začátku z jeho brzkého příchodu nebyl příliš nadšený, nakonec všechno vyšlo skvěle. Večeře byla výborná a později jsme se hodně nasmáli u různých historek, které jsme si vyprávěli.

Právě teď jsem seděl na pohovce v obývacím pokoji pozoroval jsem dohořívající svíčku ve Vánočním svícnu, který se mi na poslední chvíli podařilo sehnat. Jervis měl hlavu položenou na mém klíně a klidně oddychoval, zatímco já jsem ho hladil po vlasech. Hodiny ukazovaly, že do půlnoci zbývá posledních několik minut. Všechen ten klid vytvářel nesmírně příjemnou, ale také trochu uspávající atmosféru. Už se mi klížily oči, když zapípání hodin ohlásilo půlnoc.

Jervis sebou škubl a okamžitě se posadil. „Tak, to bychom měli. A teď můžeme přistoupit k rozbalování dárků,“ zasmál se.

Povzdechl jsem si. „Slíbil jsi...“

„Ne,“ zasmál se a zamával mi před obličejem překříženými prsty. V tu chvíli jsem nedokázal uvěřil, že je tohle přerostlé dítě o deset let starší než já.

Jervis na moment odběhl a vrátil se zpět s malou podlouhlou krabičkou. „Je to dárek pro nás pro oba,“ snažil si mě usmířit.

Chvíli jsem krabičku obracel v ruce. „Tak dobře,“ rezignoval jsem nakonec. „Ale vybereš si něco na oplátku.“

S úsměvem přikývl a naznačil mi, ať krabičku otevřu.

Opatrně jsem sundal vrchní část a zarazil jsem se. Uvnitř byly letenky. Na mysli mi okamžitě objevil jeden z našich rozhovorů. „Doufám, že si nevymyslíš, že bys chtěl snubák s diamantem...“ zasmál jsem se nejistě.

Propukl v hlasitý smích a vrhl se mi kolem krku. „Jeden nikdy neví...“

Když jsme se potom oba uklidnili, chytil jsem ho kolem pasu a na čelo jsem mu vtiskl polibek.

„Veselé Vánoce, lásko,“ zašeptal jsem.

Upřel na mě své pomněnkové oči a zašeptal svou odpověď. „Miluju tě...“

AU - toto alternativní univerzum bere v úvahu, že ani Jervis Tetch ani Jonathan Crane nezešíleli a nestali se zločinci (Mad Hatter, Scarecrow). V úvahu je brán původní DC Universe před New52.

Jonathan Crane - Otec jeho matku opustil dřív než se narodil, matka se ho okamžitě zřekla, babička by ho zabila. Ujala se ho paranoidní prababička, která ho týrala. Školní roky prožil v permanentním strachu - už od základní školy se stal hlavním terčem skupiny rváčů, které vedl Boo Grinns. Boo ani jeho přítelkyně, kteří na Jonathana nastražili onu Halloweenskou léčku, nakonec nebyli nijak potrestáni - Jonathan sice přísahal pomstu, ale nikdy se k ní neodhodlal (pokud by se nejednalo o AU, Boo by v následku Jonathanovy pomsty skončil ochrnutý od pasu dolů a jeho přítelkyně by nepřežila). Po náročných letech na střední a následně na Gothamské univerzitě si vydobil pověst skvělého studenta. Když ukončil univerzitu, pokusil se získat místo profesora, ale bylo mu řečeno, že je příliš mladý a navíc pro něj nemají místo. Navzdory tomu se za něj jeho starý učitel psychologie přimluvil a tím mu zajistil své místo, kam bude Jonathan moci nastoupit okamžitě potom, co on odejde do důchodu. Jonathan si mezitím našel práci jako pomocník v ordinaci jednoho psychiatra a po třech letech se nakonec dočkal místa učitele na univerzitě. Mimo to se zajímal o výzkum fobií a na toto téma napsal několik knih.

Jervis Tetch - O minulosti není mnoho informací. Jediné, co víme je, že nebyl ve škole příliš oblíbený a že měl od dětství zálibu v literatuře (největší slabost měl pro díla Lewise Carrolla - tj. Alenka v říši divů...). Z pozdějších let víme, že byl skvělý vědec (obzvláště pokud šlo o mozek a manipulaci nebo i programování a počítačovou technologii).

Více těchto dvou zde. Více obrázků zde.

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Lost and Found - 3. část: