OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » There's more - 3. kapitola

07.01.2015 (09:00) • JohnnyBlade • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 2355×

Už tomu bude asi tak čtrnáct dní, co jsem v nemocnici, a stále jsem si nevzpomněl na to, co se stalo v den nehody. Ale už jsem na tom podstatně lépe.

Něco se určitě muselo stát, protože ten kluk, Itachi, nevypadal, že by byl až tolik nezodpovědný, ale kdoví, říká se tichá voda břehy mele. Nevěděl jsem, jestli k němu mám cítit nenávist či lítost. On může za to, že si nepamatuji svůj život od smrti svých rodičů. Měl jsem sto chutí za ním teď jít a nakopat ho do té jeho zadnice, ale zároveň jsem toužil po jeho objetí, vždyť on byl to jediné, co mi zůstalo. I když vlastně ne, mám ještě strýce Madaru. Nevím proč, ale měl jsem strašnou potřebu bratra vidět. Děsně se tady na tom pokoji nudím, kdyby tady aspoň se mnou někdo byl. Nejsem sice typ na nějaké dlouhé konverzace, ale taky si rád občas popovídám.

„Je čas na oběd, Sasuke.“ Přišla do pokoje sestřička s tácem jídla. To zase bude… Ty jejich nemocniční blafy. Tác položila na skříňku, co stála vedle postele, poté ji přisunula ještě blíže ke mně. Tácek připevnila do úchytu na skříňce. „Dobrou chuť,“ popřála mi.

„Sestři, mohl… mohl by být Itachi se mnou na pokoji?“ Vůbec nevím, co mě to napadlo.

„Myslím, že by to šlo, ale pro jistotu se zeptám doktorů, a vy už se pusťte do toho jídla,“ odešla z místnosti. Se znechuceným výrazem jsem se pustil do té “výborné“ kaše z prášku se stehnem z kuřete.

Maso se dalo jíst, ale z té kaše se mi dělalo trochu zle, a tak jsem ji raději nechal a snědl jsem jen to stehno. Jaké by to asi bylo, kdyby tady byl Itachi se mnou? Přiznám se, trochu se bojím, ale zároveň se chci dozvědět, co se stalo, a taky bych chtěl vědět něco, co si nepamatuji. Ale kolik on toho o mně může vědět, když s námi skoro vůbec nebyl? Otec ho poslal do Švýcarska studovat medicínu, takže prakticky mě nezná a já neznám jeho. A teď k tomu ta nehoda. Neznáme se. Navzájem si jsme cizí lidé. Doufám, že se to časem změní. Pamatuji si, jak jsme si hráli, když jsme byli malí. Itachimu bylo jedenáct a mně bylo osm. Miloval jsem, když ze mě dělal letadlo… Počkat! Letadlo, Švýcarsko, medicína! Byli jsme malí… Já si vzpomněl! Já si na něj vzpomněl! No jistě. V hlavě se mi vybavila vzpomínka, jak otec nutí Itachiho dělat medicínu. Nebo jak se mnou běhá po celém domě. Drží mě na rukou, které má vzhůru, a já imituji letadlo.

Musel jsem se pro sebe usmát. Sice jsem si nevzpomněl na vše. Ale i takové dvě malé vzpomínky mi dokázaly udělat velkou radost. A časem si určitě vzpomenu na všechno. Doktoři říkali, že je to jen dočasné. Nemůžu se dočkat, až to svému bratrovi řeknu. Určitě za to bude taky rád. Někdo zaklepal na dveře a poté vešel. Doufal jsem, že by to mohl být on, ale štěstí mi nepřálo. Byla to jen sestra, která přišla pro zbytek nedojedeného jídla.

„S tvým bratrem je to zařízené. Za chvíli by ho sem měli dovést,“ usmála se na mě. Než jsem stačil poděkovat, byla pryč. Ležel jsem v posteli a s radostí v očích jsem pozoroval deprimující bílý strop. Ani pořádně nevím, proč jsem se tak těšil. Možná to bylo tím, že jsem si na něj vzpomněl, anebo tím, že mi řekne ještě něco jiného z mého života, co si nepamatuji.

Zase se otevřely dveře. Už jsem si tady připadal jako na dni otevřených dveřích, ale v nich nestála sestřička, ale jeden z doktorů, co tu byl minule.

„Tak jak se cítíte, pane Uchiho?“ došel k mé posteli.

„Dobře, dokonce jsem si už na něco vzpomněl.“

„Vážně? No to je výborné, a na co? Něco s tou nehodou?“ optal se.

„Ne, na tu nehodu bohužel nic, ale zato jsem si vzpomněl na svého bratra,“ koutky se mi zvedly do malého úsměvu.

„Aha. To máte určitě radost. Také jsem slyšel, že byste byl rád, kdyby byl váš bratr s vámi na pokoji. “

„Ano, to bych byl rád,“ souhlasil jsem s ním. Už jsem chtěl, aby šel, jeho přítomnost mě moc netěšila, nevím, připadal mi takový nesympatický.

„Tak se tu mějte, brzy se za vámi přijdu zase podívat,“ malinko se usmál a odešel. Konečně, už jsem si začínal myslet, že neodejde. Pohodlně jsem se zavrtal do polštáře, trocha spánku mi neuškodí, taky jsem toho v noci moc nenaspal. Musel jsem pořád přemýšlet. Když už se mé tělo a mysl vyčerpaly a já usnul, tak se mi do snů vkrádaly příšerné noční můry, nedaly mi spát, vždy jsem se budil zpocený a vystrašený.

Začal jsem pomalu zabírat, ale ty zpropadené dveře se začaly opět otvírat. Nechci být sprostý, ale už mě to tu začalo pěkně… ehm… štvát. Otevřel jsem oči a podíval se na toho vetřelce, no, oni to byli spíše vetřelci. Dva chlápci, taky oděni v bílém. Jeden před sebou vezl velkou postel.

„Vezeme vám návštěvu. Teď už spolubydlícího,“ řekl jeden z těch dvou. Měl hnědé vlasy ostříhané na ježka.

Postel spolu s Itachim přivezli trochu dál od té mé, rozděloval nás můj noční stoleček. Zdravotní bratři zabrzdili lůžko, aby nemohl Itachi nikam popojíždět, a s tichým nashle zmizeli z místnosti. A my dva jsme osaměli. Měl jsem tolik otázek, ale nevěděl jsem, jak začít. V pokoji bylo takové ticho, až mě to děsilo.

Opatrně jsem pootočil hlavu směrem k bratrovi, nedíval se na mě, pohledem probodával bílý strop. Z tváře se mu nedalo nic vyčíst, ale bylo na něm vidět, že je mírně vykolejený.

„Vadí ti to?“ zeptal jsem se ho, abych začal konverzaci, nemůžeme přece oba dva mlčet navždy.

„Co?“ zeptal se a oči odlepil od stropu a podíval se na mě. „Jako že jsem tady s tebou?“ Kývl jsem. „Ne, nevadí mi to. Jen jsi mě trochu překvapil, myslel jsem si, že mě budeš nenávidět. Náš poslední rozhovor nedopadl zrov-“ Ani nestačil větu dokončit, protože jsem mu do ní skočil.

„Jo, já vím. Bylo to ode mě hnusný, ale v tu chvíli…“ hlas mi selhal.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, chápu tě. Koneckonců jsi na to měl úplné právo,“ uklidňoval mě Itachi.

„Ale nemusel jsem po tobě tak vyjet, omlouvám se.“ Omluva mi šla těžko přes rty, nikdy jsem se nemusel moc omlouvat. „Jo, a taky jsem si na něco vzpomněl, na tebe. Sice jen trošku, ale aspoň něco,“ oznámil jsem mu a sledoval jeho výraz. Ten se z nicneříkajícího změnil na překvapený.

„A na co přesně?“ zeptal se zájmem.

„Na to, jak tě otec poslal do Švýcarska studovat a ty jsi skuhral.“

„Jo, tenkrát se mi tam nechtělo,“ zašklebil se. „Ale víš, co mi přijde divný? Že si mě nepamatuješ jako úplně. Říkal jsi, že poslední, co si pamatuješ, je smrt rodičů, ale to už jsme se mi dva znali před tou smrtí, tak jak to, že si ty chvíle se mnou nepamatuješ? Nepřijde ti to divný?“ dumal nad tím Itachi.

„To máš pravdu, asi nějaký nadpřirozený jevy, co ty víš?“ zasmál jsem se. Podíval jsem se na něj, vypadal ublíženě. „Co? Ty na to snad věříš?“ pozvedl jsem jedno obočí vzhůru.

„No co, tak věřím, navíc, jak ty sám říkáš. Co ty víš. V některých událostech se nadpřirozené síly jeví jako ta nejpřijatelnější možnost.“

„Takže ty věříš na nadpřirozeno?“ Moc mi to k němu nesedělo.

„Dá se to tak říct, nejsem tím úplně posedlý.“

„A taky děláš ty obřady, rituály, nebo jak se tomu říká?“

„Ne, to opravdu nedělám, ale jestli budeš chtít, můžeme někdy vyvolávat duchy,“ usmál se na mě.

„A vyvoláme někdy Satana?“ zeptal jsem se možná až moc dychtivě.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zamračil se.

„Myslím, a nemrač se, vůbec ti to nesluší,“ přísně jsem se na něj podíval. Hned, jak uviděl můj výraz, zašklebil se a poté mi daroval takový úsměv, že byste si myslel, že je pořádně zhulený. Zasmál jsem se.

Nevěděl jsem, kde se ve mně vzala ta společenská stránka, nikdy jsem takový nebýval. Často jsme s partou dělali kraviny, u kterých jsme se nasmáli, ale nikdy jsem nebyl tak uvolněný jako právě teď. Moje máma říkávala, že to byly vzácné chvíle, a myslím si, že tato chvíle mezi ty vzácné patří taky. Zvláště když se mi stalo to, co se mi stalo.

„Díky,“ podíval jsem se na Itachiho. Ani pořádně nevím, proč jsem mu to řekl, nějak to ze mě vypadlo, a taky asi proto, že jsem byl rád za to, že je tu se mnou. Sice ho moc neznám, vzpomněl jsem si jen na malé útržky chvílí strávené spolu s ním, ale uvědomil jsem si, že při té nehodě jsem mohl přijít i o něj. To by mě potom šoupli k Madarovi, a tam jsem vážně nechtěl. Nevím proč, ale když jsme všichni jeli strýce navštívit, tak se na mě díval takovým zvláštním pohledem… Takovým chlípným. Bůhví, co by se mnou dělal. Třeba by po mně chtěl, abych se oblékl do maid kostýmku a dělal mu maidku se vším všudy. A vím, že ten kostým má opravdu ve skříni, zajímalo by mě, k čemu mu je. Asi se do toho sám obléká, nebo spíše někoho do toho obléká…

„Nad čím dumáš?“ vyrušil mě ze přemýšlení Itachi.

„Nad tím, že i přes to všechno, co se stalo, jsem rád, že tě mám.“ O Madarovi jsem raději pomlčel.

„To já taky, Sasuke,“ zase se usmál.

„Ty musíš být asi velký optimista, když se pořád usmíváš, co?“

„Ani ne, ale je dokázáno, že když nemocný myslí optimisticky, tak se rychleji uzdraví.“ Už zase se usmál!

„A mě tím chceš nakazit, chápu. Hele, trochu se mírni, začíná mě to lehce děsit. Itachi, řekneš mi něco z mojí anebo naší minulosti?“ Na konci věty jsem zvážněl.

„No, moc toho o tobě, abych řekl pravdu, nevím, ale budu se snažit, ptej se.“

„Tak jo... V hlavě se mi vybavila nějaká holka s růžovými vlasy, kdo to je?“

„To bude nejspíše Sakura Haruno.“

„Měl jsem s ní něco?“ tázavě jsem se na něj zadíval. Nebyla hnusná, za hřích by určitě stála a vypadala mile.

„To nevím, často jsi o ní mluvil jako nejlepší kamarádce, ale jestli jsi se Sakurou něco měl, tak to opravdu nevím. A rovnou ti odpovím na další otázku, nevím, jestli si někoho měl, Madara do telefonu sem tam něco prohodil o tvých známostech, ale nic bližšího mi neřekl.“

„Já byl u Madary?“ vytřeštil jsem oči. Co když na mě zkoušel ten obleček? Co když...

„Sasuke, jsi v pořádku? Nějak jsi zbledl.“

„Co? Ne, jsem úplně v pořádku,“ usmál jsem se, ale uvnitř sebe jsem se děsil.

„Vážně? Nevypadáš moc dobře. Nechceš si odpočinout?“ V očích mu byla vidět jasná starost.

„Ne, jsem v naprostém pořádku, neměj obavy. To ty takhle piješ často?“ doufal jsem, že mu dojde, že myslím na okolnosti té nehody.

„Ne, mám pocit, že takto jsem se v životě nikdy nezlil.“ Zdá se, že to pochopil.

„A co tomu teda předcházelo? Chci říct, jaký jsi měl důvod k tomu se takto opít?“

„No, víš… Toho večera… Hned jak sem dostudoval, rozhodl jsem se, že si tě vezmu k sobě. Koupil jsem menší domek dál od města. Ze začátku jsi se mnou nemluvil a já se uklidňoval tím, že za chvíli se to změní. Když už tvé mlčení a opovržlivost mnou trvala více jak týden, rozhodl jsem se, že tě někam vezmu, abychom se lépe seznámili, přece jen jsme se dlouho neviděli, a jak ty, tak i já jsme se za tu dobu změnili. Vzal jsem tě do jednoho baru, který byl ve městě. Řekl jsem si, že pojedeme autem, že nebudu pít, a když už, tak jen trochu. Po tom, co jsme dojeli, vešli do baru, zamířili jsme k barovému pultu, myslel jsem, že půjdeš tančit, ale ty jsi šel se mnou. Sobě jsem objednal nealko pivo a tobě džus, nelíbilo se ti to, a tak po chvilce přemlouvání jsem ti objednal pivo a mě jsi samozřejmě strhl taky. Lili jsme do sebe všechno možný a po nějaké době jsme byli v dobré náladě. Já tě vytáhl na parket, i když jsem na tanec strašné dřevo, ale ty sis to očividně užíval. Z rychlých, rytmických písniček se staly ploužáky. Řekl jsem si, že toto pro mě není, ale ty jsi měl jiný názor. Normálně jsi mě vyzval k tanci a já místo toho, abych tě odmítl, jsem souhlasil, a to byla osudová chyba.“ Neskákal jsem mu do řeči, jen jsem pozorně poslouchal, ale když se zmínil o tom ploužáku, tak mi oči vypadly málem z důlku. Cože jsem to udělal?!

„Tančili jsme spolu na nějakou pomalou písničku, vše bylo, dalo by se říct, v pořádku. Ale ty ses za chvíli začal chovat divně. Začal jsi mít narážky. A svoji nohu jsi mi vecpával do rozkroku. A taky jsi mě líbal na krku… A to už bylo na mě opravdu moc, potřeboval jsem se nutně něčeho napít."

Čuměl jsem jako péro z divanu, neschopen jakéhokoliv slova. Co mi to tu vykládá za kraviny? To já bych nikdy neudělal! Anebo že by jo? Ale to přece nejde dohromady. Proč bych po něm měl vyjíždět, vždyť je to kluk, a ke všemu ještě můj bratr!

„Eh… Ten konec. To byl vážně dobrej vtip,“ zasmál jsem se.

„Ale to nebyl vtip. Vše, co jsem teď řekl, jsem myslel naprosto vážně, Sasuke,“ díval se na mě s takovou vážností, že to snad nebylo ani možný.

„Ale vždyť to nejde… Ty jsi kluk a můj bratr!“

„Bráško, já vážně nevím, co tě to popadlo, ale opravdu se to stalo.“ Pane bože, já sváděl svého vlastního bratra, jsem to ale pěkný prase. Určitě musel strašně vyvádět, ani bych se mu nedivil, kdyby toto dělal někdo mně, uviděl by podlahu z velice velké blízkosti. Uštědřil bych mu pár hezkých ran, které by si zapamatoval.

„Omlouvám se ti, muselo tě to děsit,“ už zase jsem se mu omlouval. Se mnou to jde teda pěkně z kopce. Nikdy jsem takové blbosti nedělal, tak proč teď?

„Nemusíš se omlouvat, neuvědomoval sis, co děláš,“ konejšivě se usmál. Tak já mu provedu takovou prasárnu a on mi na to řekne tohle? Se zbláznil, musí mě mít asi hodně rád.

„Ne, Itachi, musím, a přestaň se tak debilně tlemit, vypadá to, jako by sis dal mařku.“

„No dovol! Tak bídně na tom zas nejsem,“ hájil se.

Do pokoje vešla sestřička. „Hoši, je večeře, chleba s máslem, chcete?“

Oba dva jsme zakroutili hlavou na znamení, že nechceme, a tak sestra jela posuvným vozítkem dál.

„Ta jídla tady jsou hrozná,“ postěžoval jsem si. Itachi se zasmál.

„No jo, ty jsi byl v jídle vždy vybíravý,“ zasmál se.

„No, a ty jsi zase moc ukecaný. A co ty a holky? “

„Nic.“

„Počkej, jak jako nic? To mi chceš jako říct, že sis ještě žádnou nenašel? To není možný takový sexy chlap a nikoho nemá. Já být holka, tak po tobě jdu všema dvaceti.“ To, co jsem řekl, jsem myslel opravdu vážně.

Itachi byl krásný. Dlouhé černé vlasy mu dosahovaly až na záda. V obličeji měl trochu tvrdší rysy, oči, které byly stejné jako ty mé, jako ta nejtmavší noc černé. I pod tou nemocniční košilí jsem viděl jasně široká krásná ramena. Jak vypadá zbytek jeho těla? Sasuke! Ty perverzáku! Na co to, proboha, myslíš? nadával jsem si v duchu.

„Co si mě tak prohlížíš?“ se zájmem se na mě podíval.

„Jen nemůžu pochopit, jak to, že nikoho nemáš? Vypadáš dokonale.“

„Myslíš, jo? Nemám žádnou holku, protože na holky nejsem,“ mluvil se skloněnou hlavou. Já jen němě otevřel ústa. On není na holky, on je gay?!

„Sasuk- “

„Myslím, že bychom měli jít spát, je dost pozdě,“ otočil jsem se k němu zády.

„Vždyť je teprve půl osmé. “

„Jsem unavenej! Dobrou noc,“ zavrčel jsem.

„Dobrou…“ řekl smutně.

Nic jsem mu na to neodpověděl, pouze jsem zavřel oční víčka, to on však nemohl vidět. Zhluboka jsem se nadechl. Můj bratr je teplej, to snad ne! To nemůže být pravda. Když je můj bratr gay, znamená to, že já budu taky na kluky? Blbost. Co to tu, sakra, plácám? S tím se člověk přece narodí. Navíc, já jsem zapřisáhlý heterosexuál, nemůže se ze mě stát gay nebo bisexuál ze dne na den, to prostě nejde. A vůbec, proč tady nad tím uvažuji? Každopádně, být na stejné nebo dokonce na obojí pohlaví mi přijde totálně nechutné.

Nemůžu za to, ale trpím homofobií.

Nemohl jsem usnout, ať jsem se snažil jakkoliv, tak to nešlo. Ten Itachi mě dost vykolejil. Ano, já vím, že za svou orientaci nemůže, ale nešlo se přes to přenést. A já blbec po něm ještě vyjížděl. Hrklo ve mně, co když jsem to tam s ním dělal!? Třeba na záchodcích, taky mě mohl zatáhnout někam do křoví, dneska už se to dělá snad všude. Byli jsme oba dva opilí, bez zábran. Nechtěl jsem s ním mluvit, ale na tohle jsem se zeptat prostě musel.

„Nedělali jsme to, že ne?“ zeptal jsem se, ale stále jsem k němu zůstával zády. Bál jsem se, co z něj vypadne, protože jestli jsme to dělali, tak si můžu jít rovnou uvázat mašli. Asi si říkáte, že to moc dramatizuji, ale nedramatizuji to. Tohle je totiž opravdu vážná věc.

„Ne, můžeš být v klidu, nic jsme spolu neměli, ale přiznávám se, že kdybys mě ještě nějakou tu chvíli sváděl, tak bych se neudržel, zatáhl tě na záchody a tam tě pořádně a tvrdě ojel, a piš si, že by sis potom

měl problém sednout, nejsem zrovna nejmenší,“ zlověstně se usmál.

Co to tu říká za hovadiny?

„Nechvástáš se moc?“ nemohl jsem to nechat jenom tak, musel jsem si přece trochu do něj rejpnout.

„Ne, myslím, že nepřeháním, teda, co vím aspoň z doslechu, a dostanu každého, na koho si ukážu.“

„Třeba i Madaru? A víš, že ti, co se nejvíc chvástají, tak potom nestojí ani za starou belu?“

„Říkám, že soudím jen z doslechu. Madaru? To jako vážně? Myslíš si, že seš lepší?“ Úplně jsem na zádech cítil ten jeho propalující pohled.

„Co ty víš, třeba jo.“ Tentokrát jsem se na něj otočil a probodával ho pohledem.

„Ale copak bráško, vyhlašuješ válku? Na to, že jsi v nemocnici a nic moc si nepamatuješ, jsi docela čilý.“

Začal jsem uvažovat. Taková sázka by nebyla vůbec špatná.

„Dobře, dáme sázku,“ koukl jsem na něj vyzývavě.

„Dobře, jakou?“

Chvíli jsem uvažoval, ale nic mě nenapadlo. „Dej mi čas na rozmyšlenou. Ty taky nemáš všechno hned.“

„No, ale když nějakou sázku nabídneš, měl bys to mít už vymyšlený.“

„Už to mám! Říkáš, že jsi lepší než já, že dostaneš každého, na koho si ukážeš? “

„Ano, to říkám.“ V očích se mu zvláštně zablesklo.

„Tak dobrá. Až nás pustí z nemocnice, tak ti vyberu nějakýho kluka, kterého ty svedeš, a jelikož já jsem

tak zákeřný, tak gay ani bisexuál to nebude,“ ďábelsky jsem se na něj usmál. V jeho očích se objevil malý šok, ale jen na kratinkou dobu, šok se změnil v odhodlání.

„Dobrá, souhlasím, ale když vyhraju, tak se se mnou vyspíš.“ Teď se tvářil ďábelsky zas on.

Cože? To si ze mě dělá k*zy, ne? No to v žádném případě, to se nestane. Leda tak v jeho snu. On se snad dočista zbláznil, nespletli se ti doktoři náhodou? Nepatří Itachi do blázince, místo do nemocnice?

Pochybovačně jsem se na něj díval. On se jen dál usmíval, jako by se nechumelilo. Ne, toto není můj bratr, leda tak velký blázen. Říká mu vůbec slovo incest něco? Nebo zákon? Dočista se pomátl!

„Itachi, jsi v pořádku, nemáš horečku?“

„Ne, jsem v pořádku, proč?“ Tak on se ptá proč. On tady po mně chce, po vlastním bratrovi, abych se s ním vychrápal, a on se ještě ptá proč?

„Ty se vážně ptáš proč? Chceš, abych s tebou vlezl do postele. Říká ti slovo zákon něco? Tobě to není ani trošku divný nebo proti srsti?“ pravé obočí mi vyletělo vzhůru.

„V tomhle případě jdou zákony mimo mě. Navíc chci vědět, jak moc dobrej jsi v sexu.“ Oči jsem měl určitě jako tenisáky. Chce vědět, jak moc dobrej jsem v sexu? No jo, tak mě napadá… Jak moc znalý v tom sexu vlastně jsem? Měl jsem už v mileneckém pojetí někoho? Ach jo. Ta ztráta paměti mi dává zabrat.

Ne, určitě už jsem musel někam zasunout, vždyť mi bude osmnáct.

„Ale copak, bratříčku, máš strach?“ řekl a jednou rukou ze sebe odhodil přikrývku, zvedl se z postele a namířil si to k té mé. Co to dělá? To už mě chce znásilnit tady, nebo co? Tajemně se usmál a sedl si na kraj postele.

„Co to děláš? Padej z mé postele!“ Na to mé postele jsem dal dost velký důraz, ale on se nehnu, ani o píď, v klidu si dál seděl.

„Ale copak, Sasu, bojíš se, že to projedeš? “ zeptal se mě se smíchem a obličejem se naklonil blíže k tomu mému. „Dostanu i heterosexuála… A potom si řádně vychutnám svoji odměnu,“ dýchl mi na krk.

„Dobrá, ale když ho nedostaneš a já vyhraju, tak… se mi omluvíš, uznáš, že jsem lepší než ty. A budeš můj sluha na půl roku, plus jako bonus, abych se pobavil, si od strýčka vypůjčíš tu maidkovskou uniformu, v té mě budeš obsluhovat.“ Nevím, proč jsem to udělal, asi mám rozdvojenou osobnost, bavilo mě ho provokovat. Ale políbil jsem ho na ten jeho krček, který se mi tak krásně vybízel. Na krátkou chvíli přivřel oči.

„Celý den?“ zašeptal.

„Ano, celý den, po čas, co budeme spolu.“

„Přijímám. Máš se na co těšit, už se nemůžu dočkat té tvojí zadnice,“ daroval mi úsměv, při kterém odhalil všechny své bílé zuby. A zničehonic mě vášnivě políbil, bylo to tak rychlé, nestihl jsem ani nijak zareagovat, ani pocítit, jaké to je. A už byly jeho rty z mého dosahu. Koukal jsem jako vyoraná myš.

Itachiho tvář se zformulovala do jakého si úšklebku. Zvedl se a šel do své postele.

„Sladké sny, Sasuke...“ otočil se ke mně zády. Já udělal to samé.

Jen počkej, bratře, pomsta bude sladká. Uvidíš, že tu sázku vyhraji, a já se budu kochat tou podívanou na tebe v té uniformě. Vyberu ti někoho, u koho nebudeš mít šanci, a to se pak budu smát já. Protože já, Sasuke Uchiha, nikdy neprohrávám.

Za opravu opět děkuji Gwendolin, milá to osůbka.

Tentokrát je kapitolka delší, než jsem plánovala. Ale šlo to tak nějak samo. Já osobně jem ráda, protože tolik slov jsem ještě v životě nenapsala. Říkala jsem si, že to zakončím nějakou trošku úchylárnou, pomale k tomu směřovalo, ale pak jsem si řekla, že vás ještě trochu potrápím, navíc si to nemůžou rozdat v nemocnici, když má Itachi jednu ruku v sádře, (zajímavá představa :P ) A věřte, že tím trápím i sebe, ne jenom vás.

Komentík by mě mocinky potěšil :) .

JohnnyBlade.

Autor: JohnnyBlade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek There's more - 3. kapitola: