StarGate:Atlantis - Dva životy - 19. kapitola 2/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Před Miou stojí těžká rozhodnutí. Zmatená podivným snem o únosu Teyly se vydává společně s ní na planetu, kde se konečně našly stopy po ztraceném Athosianském lidu. Bohužel je to celé past a Mia s Teylou jsou uneseny. Navzájem od sebe odděleny, každá prožívá hrůzy z rukou svého únosce a čekají, jestli je někdo zachrání. Přijde záchrana včas?
Za technickou podporu je kapitola věnována Forďasovi, zcela diplomaticky řečeno.

15.03.2017 (15:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 956×

Kapitola mapuje díly:

4x18 - Příbuzní I.

4x19 - Příbuzní II.

4x20 - Poslední muž

5x1 - Záchranná operace

19. kapitola - Alternativní budoucnost 2/2

John vysíleně vpadnul do chodby skrze Rodneyho hologram. Potřeboval se nutně vydýchat, těch několik hodin venku ho hodně vysílilo. Cítil každičký sval na těle, jenže Rodney ho nenechal příliš dlouho odpočívat a hnal ho, aby byl co nejrychleji u stázových komor, aby si tam mohl pár set let zdřímnout, než přijde jeho čas a on se bude moct vrátit do svého času.

„Neřekl jsi mi, co se stalo s Collinsovou,“ začal opatrně, když Rodney nastavoval potřebné parametry a neuniklo mu, když sebou hologram trhnul.

„Jen mi to řekni, Rodney, nikdo z nich nedopadnul dobře. Všichni umřeli, tak co se stalo jí.“ Rodney si unaveně povzdychl a smutně se na Johna podíval.

„Kdyby Mia umřela, bylo by to pro ni lepší.“ Přejel rukou po panelu a otevřel komoru.

„Řekni mi to, prosím.“ Chtěl ho chytit za paži, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a zastavil se kousek od ní.

„Nikdy neměla na Atlantidu přijít, Johne. Ale celé ty roky se snažila, aby nám pomáhala. Pořád ti dokazovala, že jí můžeš věřit.“ Byla to víc než jasná výčitka, které si byl John vědom. „Neměl bych ti to říkat.“ Zavrtěl hlavou a ukázal ke komoře.

„Rodney...“ žádal ho tiše.

„Dobře. Ten paprsek, který odnesl Teylu, odnesl i ji. Chtěla ji strhnout bokem, ale nestihla to. Michael tak měl Teylu i Miu.“ Sklopil hlavu, protože se mu zaleskly oči, jakoby snad mohl plakat.

„Co se s ní stalo?“

„Naposledy nám chtěla pomoct,“ jen velmi ztěžka zvednul hlavu, „Michal ji dokázal ovládat, aniž by ji musel změnit, celé roky jsem si lámal hlavu, jak a když jsem na to přišel, bylo to už hodně pozdě, když už jsem byl skoro na smrtelné posteli. Myslel jsem si, že budeš chtít slyšet i o ní, takže jsem před svou smrtí ještě trochu hologram upravil, aby ti mohl zodpovědět i tyhle otázky.“

„Čím ji ovládal?“ John se obával odpovědi a nebyl si jist, jak na to zareaguje.

„Já to nevím, Rodney mi tuhle informaci nenahrál do paměti, jen zadal příkaz, abych tě požádal, až se ti podaří zachránit Teylu, abys zachránil i Miu, potřebujete ji.“

„Jak ji můžeme potřebovat, když ani pořádně nevíme, odkud je?“ zeptal se ostřeji.

„Johne, nezáleží, odkud přišla, dobrovolně to nebylo, ale může vám pomoct, jen jí dejte příležitost, za ty roky na Atlantidě, se hodně přiblížila zjištění, proč je právě v Pegasu a kdybychom to věděli mi, možná by se hodně věcí stalo jinak.“

„Jak jedna holka může mít takový význam?“ Byl mnohem víc zmatený, než v den, kdy Mia prošla bránou v tom otrhaném triku.

„Jednou Davos řekl, že budoucnost galaxie závisí jen na pár lidech a možná ti to přijde nemožné, ale jedním z nich je i Mia, jsi tím dalším, Johne?“ zeptal se ho Rodney s vážnou tváří. „Nikdo z nás neví, jaký mu byl přidělen osud, dokud se to nezačne dít.“

John se na Rodneyho hologram naposledy podíval, než usnul a celou tu dobu, ať to bylo jak dlouho chtělo, snil o Teyle a Mie, jak jsou tam někde, v rukou Michaela, jedna odsouzena k smrti a druhá k něčemu horšímu.

Když ho pak Rodney probudil, aby se mohl dostat domů, měl z toho těžkou hlavu, a i když se dostal v pořádku domů, neměl moc času na slavení, musel se hned pokusit zachránit Teylu a jen doufal, že tam kde bude ona, bude i Mia, ale v tomhle byl Rodney trochu skoupý na slovo.

***

Všechno se zdálo tak skutečné. Bylo to přesně takové, jak jsem si to pamatovala, ale zase žádná utopie, prostě reálný svět, po kterém se mi neuvěřitelně stýskalo.

„Nechceš zmrzlinu?“ Sean seděl vedle mě na lavičce, která jako jedna z mála byla ve stínu pod obrovským stromem v parku, kam jsem si chodívala hrát už jako malá. Ještě s mámou, když nebyl Mark na světě, pak i s ním.

„Z lidského hlediska, jsi měla krásné dětství, tedy do chvíle, než tvoje matka zemřela.“ Michael seděl vedle mě a díval se stejným směrem jako já, na Seana, který kupoval u stánku dva zmrzlinové kornouty.

„Citrónová? To jako vážně?“ Vytrhl mě ten otrapa ze snění. Z jeho přítomnosti se mi dělalo špatně a nemohl za to jen můj stav. Nenáviděla jsem, že se mi mohl kdykoliv vecpat do hlavy a mluvit mi do všeho, co jsem dělala na co myslela. Nemělo smysl proti němu bojovat, dokud jsem byla uzavřená v jeho světě.

„Jsou to moje představy, tak proč bych si nemohla dát citrónovou zmrzlinu?“ odsekla jsem popuzeně a odsedla si na konec lavičky a sledovala Seana jak je na řadě a už platí.

Vypadal jako Sean, choval se jako Sean, ale Sean to nebyl.

Byl jen pouhým výplodem mé mysli, mých vzpomínek, které mi Michael ukradl a díky nim se mnou manipuloval.

„Vy lidé si ale potrpíte na malichernostech. Kdybyste takové věci neřešili, už dávno byste ovládali celou galaxii.“ Podíval se na mě a já mu chtěla ve vteřině odseknout, že jsme už dávno cestovali za hranice galaxie a dostali se až do Pegasu, že toho máme za sebou mnohem víc, než by si mohl myslet, ale vzápětí mi došlo, že jemu šlo právě o tohle.

„Mléčná dráha musí být daleko přívětivější místo než Pegas, tolik světů, tolik lidí, tolik jiných forem života... tolik pozůstatků po Anticích...“ zabroukal jemně, jakoby chtěl, aby jeho slova odnesla letní vítr.

„Wraithi přeci už dávno ví, jak je naše galaxie úrodná, ale tobě nejde o jídlo, ty už se dávno krmit nemůžeš, ani tvoji hybridi,“ odpověděla jsem mu posměšně, díky čemuž po jeho lidské tváři se prohnal vztek, který však vzápětí vystřídala všudypřítomná samolibost.

„Nevidíš dál než před brány své představivosti, já se nepotřebuju na lidech krmit, ale netvrdím, že mi jsou k většímu užitku než nějaký obtížný hmyz.“ Jeho lidská tvář mě děsila snad ještě víc než jeho wraithská.

„Vzal jsem ti rovnou dva kopečky, dneska je moc velké horko. Potřebujete se ochladit.“ Sean mi podal kornout se dvěma velkými kopečky zmrzliny. Sedl si vedle a volnou rukou mi pohladil břicho. Podle velikosti bych to tak typovala na sedmý měsíc, ale nebyla jsem si jistá, nedokázala jsem určit, jak rychle tu čas utíká.

Přitáhla jsem si kornout blíž k obličeji a chtěla si líznout a znovu si připomenout tu lehce nakyslou štiplavou chuť, která se mi vždy tak blaženě rozlila po jazyku, ale než jsem to stačila při zavřených očích udělat, znovu jsem se objevila někde jinde.

Doma. Nebo na místě, které mi připomínalo domov. Leželi jsme v posteli a Sean mluvil k mému břichu slova, jež jsem nemohla slyšet. Bylo mi z toho do pláče.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle všechno je jen faleš, výplod mé mysli, ale bylo to tak reálné, tak... krásné, a tak moc jsem si přála, aby to byla pravda, abych to mohla skutečně prožívat a mít zase normální život, mohla se těšit na normální budoucnost bez vraždících mimozemšťanů.

Obyčejný život.

„Ty jsi neměla mít nikdy normální život, copak ti to ještě nedošlo, Mio?“ Michael se posadil na židli kousek od postele a díval se na nás. Bušilo mi z toho srdce a rudly tváře. Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem se pohnout, abych na sebe neupozornila Seana.

„Tvůj předek se postaral o to, abys nebyla normální, abys neprožívala obyčejný život. Vážně sis myslela, že by ses někdy mohla vrátit domů, do své doby, a tam žít jako předtím?“

Pálila mě na jazyku ošklivá slova, kterými bych Michaela nejraději počastovala, a mnoho dalších, kterými bych si ulevila, ale až moc dobře jsem si uvědomovala, čím bych upustila páru nejraději.

„Chceš mě snad zabít, Mio?“ Ladně se zvednu ze židle a došel až k posteli, posadil se vedle mě a namotal si pramen mých tmavých vlasů na prst, jemně k němu přičichnul. Přitom se na mě tak škodolibě zašklebil, až jsem málem vzteky vykřikla. Nejraději bych vzala nůž a vrazila mu ho ze spodu do hlavy, aby projel měkkými patry a zabořil se hluboko do mozku.

Tiše se zasmál a pustil mě. „Tolik zloby, nedivím se, že se měl před tebou Sheppard na stráži, on to z tebe vycítil už na začátku, tu tvou temnou stránku, kterou se před každým snažíš skrýt už od doby, kdy tvoje matka umřela.“ Zatnula jsem obě ruce v pěst a tlačila je do madrace, abych od sebe neodstrčila Seana a neskočila po Michaelovi.

„Musím si odskočit,“ vyhrkla jsem až příliš hrubě, přesto Sean neprotestoval a hned se odtáhnul na svoji půlku postele a já vyskočila a zamířila do koupelny, kde jsem se zamkla.

Křečovitě jsem se chytila umyvadla a zírala na sebe do zrcadla a snažila se najít zase klid, abych nezačala křičet a všechno okolo sebe rozbíjet.

„Nedrž to v sobě.“ Uslyšela jsem jeho slizký hlas ještě dříve než se jeho odporná tvář objevila v zrcadle.

Bylo to jako instinkt, zvedla jsem pravou rukou a pěst vrazila doprostřed zrcadla, abych se ho zbavila.

***

Netrvalo příliš dlouho než John vysvětlil, kde byl a co se dozvěděl, všem bylo jasné, že musí začít jednat, přesto se objevil někdo, kdo položil otázku, na kterou se John celou dobu obával odpovědět, protože si stále nebyl jist, co má dělat.

„A kde je teda Mia?“ Rodney se zeptal ve stejnou chvíli jako Lorne. Rázem všichni v zasedačce zůstali stát, kde byli a nikdo si nedovolil ani dýchat hlasitě.

„Michael je má obě.“ Doslova cítil, jak atmosféra zhoustla ještě víc. Jemu i ostatním se tak potvrdily nejhorší obavy, které byly podpořené tím, že je možnost, že se jím podaří zachránit pouze jednu z nich, nikdo nemohl vědět, jestli je Michael drží na jednom místě.

„Podplukovníku,“ Carterová ho zastavila, až zůstali sami dva. „Vím, že to nechcete slyšet, ale bylo by fér, kdybych vám řekla všechno o Mie. Jsem si vědoma, že je přednější Teyla, už kvůli svému dítěti, ale Mia je zase Američanka...“

„Zachráníme je obě dvě, plukovníku. Mia je tam kvůli tomu, že jsem po ní žádal, aby na Teyulu dávala pozor, takže bych nemohl být sám se sebou, kdybych zachránil jenom jednu.“ Carterová přikývla.

***

Zírala jsem na Seana, který v dětském pokoji skládal dětskou postýlku a brečela jsem u toho jak malá holka, zalykala jsem se a přála si, aby to skutečně slyšel, aby mě mohl utěšit a já se tak mohla zase cítit normální. Jenže už jsem byla v téhle alternativní realitě uzavřená příliš dlouho, abych se smířila s tím, že tohle nikdy nedostanu.

Otřela jsem si slzy a raději si uchovávala vzpomínky na to, jak by to mohlo být, protože jestli se z toho dostanu, zapomenu na veškerá předsevzetí a Michaela zabiju tím nejzvrácenějším způsobem, kterého bych byla schopná.

„Jste tak malicherní,“ vzdychl vedle mě otráveně Michael a nahlédl do pokoje a znechuceně si prohlížel zdi.

„Pro tebe je to možná malichernost, ale pro nás je to úcta k novému životu a životu obecně, což se teď o mně říct nedá,“ pronesla jsem k němu ledově a on se ke mně otočil s úšklebkem.

„Nezapomeň, že znám tvoje veškeré myšlenky, takže ti musím říct, že jsem z tebe zklamaný,“ začal sklesle, „nechtěl jsem z tebe udělat zrůdu toužící po mé smrti,“ jeho tón se během těch slov změnil na velmi spokojený a já si uvědomila, že jsem mu dala přesně to, co celou dobu ode mě chtěl, ale už mi to bylo jedno.

„Chtěl jsem, aby se z tebe stala zrůda, která zabije každého, kdo se k ní přiblíží!“

Rozkročila jsem se a chtěla na něho zaútočit, ale zem pod mýma nohama se podivně roztřásla a já zavrávorala. Michael ze zděšeně rozhlédl kolem sebe, a pak spočinul pohledem na mě. Znovu se zatvářil tím svým spokojeným pohledem a mrknul.

„Neboj se, tohle spolu dokončíme brzo.“ Ani se nenamáhal ke mně zvednou ruku a chytit mě hrubě za týl, jak to měl v oblibě a zmizel mi z očí.

Vztekle jsem zakřičela a uhodila pěstí do zdi až mě z toho rozbolela celá ruka.

***

John se otočil ke Kananovi a zamířil na něj zbraní, všiml si, jak Teyla vyděšeně vykulila oči a přitiskla si syna pevněji na prsa.

„Kde je ta druhá, kterou Michael unesl? Moc dobře vím, že je tady, kde je?“ zahulákal na něj, ignoroval přitom jak na něj všichni hleděli.

„Mia tu není, Johne,“ pokusila se ho Teyla uklidnit. „Věděla bych to,“ chtěla ho přesvědčit.

„Je kousek odsud v laboratoři, ale nemůžeš ji odvézt,“ pronesl po chvíli Kanan váhavě.

„Proč?“ Zdvihnul zbraň výše a mířil mu na hlavu.

„Je napojená na přístroj, který drží její mysl mimo tento svět.“ John sklopil zbraň.

„S tím si poradím.“ Otočil se k Rononovi, který vypadal, že se chystá jít s ním. „Odveď je k jumperu, já přijdu s Collinsovou za chvíli. Běž!“ přikázal mu, když to vypadalo, že bude Sateďan protestovat. Nechal si v rychlosti vysvětlit cestu k laboratoři a vyrazil.

Cítil každý krok, bolest ho stíhala, ale měl v těle tolik adrenalinu, aby ji dokázal odložit. V duchu se skutečně modlil, aby Mia byla v pořádku a on ji mohl odvézt zpět na Atlantidu. Už mu bylo srdečně jedno, kdo a odkud je, věděl, že konečně dozrál k tomu, aby jí věřil. Nebyla to povinnost z jeho postu, ale uvědomil si, že tím, že se nechala Michaelem chytit kvůli Teyle, aniž by jí to znovu přikázal, mu dokázala, že je pro lidi z Atlantidy ochotná zemřít, ale to nechtěl.

Jenže veškeré tyhle myšlenky z něj odpadly, když vstoupil do laboratoře a uviděl ji. Veškerá tíha svědomí na něj dolehla jako balvan a on se podlomil v kolenou a jen rychlým zachycením se o stěnu, se vyvaroval pádu.

Cítil se, jakoby se na něj znovu zřítila budova, ale přeci jen se donutil dojít k Mie a rychlým pohledem zhodnotit situaci. Vůbec netušil, kde má začít. Do jejího drobného těla vedlo příliš hadiček, nemluvě o přísavkách na čele, které ji musely udržovat mimo realitu, pokusil se je odstranit, ale překvapením ucuknul, když mu zabrněly prsty, jakoby dostal výboj.

***

Obraz se mi zamihotal před očima a nepříjemně se mi zhoupl žaludek, na předloktích jsem ucítila nepříjemné pnutí a okamžik spatřila několik hadiček, které se až nepříjemně podobaly wraithské technologii.

Sheppard.

Nevím proč mě znovu napadlo jeho jméno, proč jsem si na něj vzpomněla, ale okamžitě se mi postavily všechny chloupky na těle, tak jako pokaždé, když se objevil v mé blízkosti. Na Atlantidě jsem to nenáviděla, moje tělo se obracelo proti mně, ale v tomhle pokřiveném světě se mi to líbilo.

Stýskalo se mi po něm, i když jsme proti sobě bojovali a dávali si navzájem najevo, že se nesnášíme, postupem času mi došlo, že jsme překročili tenkou hranici mezi nenávistí a náklonností a celou tu dobu, co jsem tu, jsem doufala, že si pro mě a Teylu přijde, i kdyby na mě křičel, že jsem Teylu neochránila, přesto bych mu padla kolem krku.

„Řekni, že jsi tady, Johne,“ zašeptala jsem schoulená na Zemi s pohledem upřeným do dětského pokoje, kde už Sean nebyl a veškeré světlo se vytratilo a přes všechno se plazily temné stíny, ze kterých mi naskakovala husí kůže.

„Dostaň mě odsud, prosím.“

***

John jí nerozuměl, pohybovala rty a z očních koutků jí vyklouzávaly slzy. Zatnul zuby a znovu se dotkl přísavek na jejím čele, ignoroval přitom nepříjemně mravenčení a snažil se je strhnout, ale nedařilo se a připadalo mu, že ho to vtahuje někam jinam.

Pohled se mu zamihotal a on měl na kratičký dojem, že vidí chodbu v nějakém domě, která nápadně připomínala tu naprosto obyčejnou chodbu ze Země.

Chytil další přísavku druhou rukou a pevněji stiskl zuby, když mravenčení přešlo do rány, kterou utržil při pádu toho baráku, podlamovalo mu to kolena, ale cítil že už je kousek od toho, aby jí to sundal.

Překvapilo ho, když se mu před očima zvou začala mihotat ta chodba a po pár vteřin se ustálila. Zdálo se to tak skutečné, stejně jako postava schoulená vedle otevřených dveří. Jen s velkým donucením se donutil k pohybu, přestože ho každičký krok neuvěřitelně bolel.

„Johne...“ Byla to ona, seděla na zemi, s rukama chránící si těhotenské břicho. Plakala. Nikdy ji takhle neviděl.

„Jsem tady. Odvedu tě.“ Sklonil se k ní a nabídl jí ruku. Zavrtěla hlavou a polkla vzlyk.

„Nikdy mi tě sem Michael nedal, jak ti mám věřit, že jsi to ty? Není to jen další způsob jak ze mě dostat další informace?“ zeptala se ostře a on v jejích očích konečně spatřil tu bojovnost, kterou moc dobře znal. Nebylo divu, že mu nevěřila, ta vidina vypadala velmi skutečně, dokonce cítil pod konečky prstů hrubost stěny, o kterou se opíral, aby vůbec zůstal stát na nohou.

„Asi mi budeš muset věřit, Collinsová.“ Znovu natáhnul ruku. Nedůvěřivě se na ni podívala.

„Musím uznat, že tohle jsi ještě nezkoušel Michaeli,“ zasyčela a konečně se zvedla, probodávala ho pohledem a couvla do pokoje, který vypadal jako dětský. „Skoro jsem ti to uvěřila, to mihotání, aby to vypadalo, že ten přístroj ztrácí výkon a ten tvůj na vteřinu překvapený pohled, začínáš se v herectví zlepšovat, možná bys dostal Oscara.“

„Sakra, Collinsová, na tohle nemáme čas, tuhle loď za chvíli zničíme, nemůžu se tu s tebou vykecávat, to můžeme až později, kdy si popovídáme i o tom, proč jsi na Teylu nedala větší pozor!“ zahřměl a pokusil se přes jinou věc, o které byl přesvědčený, že by to mohlo zabrat.

„Teyla...“ zašeptala Mia a pohled jí změknul.

„Jo, Teyla a její syn. Musíme je oba odsud dostat, stejně jako tebe!“

„On už se narodil?“

„Jo, pomohl mu na svět Rodney.“ Znovu k ní natáhl ruku.

„Podplukovníku?“ Nepatrně přikývl a konečně stiskl její ruku, kterou k němu neochotně natáhla.

Oba zalapali po dechu a otevřeli oči. Johnovi se podlomila kolena, když pustil přísavky a na chvíli mu nohy vypověděly službu. Zíral na Miu, jak se na něj překvapeně dívá.

„Fakt se mi to nezdá,“ konstatovala.

„Ne, a bylo mi skutečně fajn, kdybys mi pomohla, abychom odsud mohli vypadnout, než se sem přižene Michael.“ Přikývla a sundala si zbylé přísavky z čela a vytahala pár jehlí z levé ruky, on vytahal z té pravé.

Chviličku zápasili, než ji dostali z křesla a další, než zklidnila rozklepaná kolena. „Na běh to nevypadá,“ pronesla pomalu a podívala se na něj, jak se naklání na jednu stranu.

„Snad zvládneme rychlou chůzi i s...“ zvedl pohled od jejího břicha ke tváři, která se nepatrně zarděla.

„Já...“

„To teď nebudeme řešit, hlavně jdeme.“

Vyšli z laboratoře a John se postavil do čela, zvedl zbraň a zkoumal, jestli za zákrutami zatáček na ně někdo nečíhá, neuvědomil si, že by mohl zkontrolovat i chodbu za nimi, ale měl hlavně na mysli, aby odsud Miu dostal.

Ztuhnul, když uslyšel přidušený výkřik. Bleskově se otočil a mířil na Micheala, který držel Miu pravou rukou pod krkem.

„Možná by mě docela zajímalo, jak jste se dozvěděli o mojí laboratoři na planetě, podplukovníku. Ale to už není podstatné, nenechám vás odvézt toho Teylina bastarda. Dejte mi ho a já ji možná zabiju rychleji.“ Pevněji se přitiskl Miině tváři, která z nepochopitelného důvodu sebou cukla stranou a z očí jí vytryskly slzy.

„Pusť ji.“ John odjistil zbraň.

„Podruhé se nenechám nachytat, podplukovníku. Nezabil jste ji prvně, nezabijete ji ani teď.“

„Ani nebude muset,“ procedila Mia skrze zuby a neohrabaně se mu vytrhla. John zamířil, aby Michaela střelil, ale Mia mu stála v trajektorii střelby a jen pomalu se k němu blížila, pořád měla ztuhlé nohy a neměla šanci Michaelovi dostatečně rychle uniknout. Ten k ní přiskočil, popadl ji za rameno a strhnul k sobě.

John si až na poslední chvíli všimnul nože, který měl ten bastard v ruce a během vteřiny ho Mie zabořil z boku do břicha, vykřikl společně s ní.

„A to jsem s tebou měl velké plány!“ zakřičel jí do ucha a pořádně nožem zakroutil, to už se John vzpamatoval a vystřelil. Michael vykřiknul a odletěl dozadu.

Mia padla na kolena s bolestivým stenem. John k ní doběhl, aby jí pomohl na nohy, po oblečení se jí rázem rozlívala rudá skvrna, která se rozšiřovala příliš rychle.

„Běž, odveď odsud Teylu,“ vydechla rychle a otočila se zpátky do chodby, po Michaelovi nebylo ani památky.

„Odvedu vás obě!“ Přitiskl Miu k sobě, neměl čas zastavit krvácení, jediná naděje byla, že ji co nejrychleji odvede k ostatním do jumperu.

„Sám nemůžeš chodit!“ oponovala mu.

„Pro jednou sklapni a hni sebou, buď sobec a mysli chvíli na sebe, nebo alespoň na to dítě.“ Bolestně vzlykla a neochotně kladla jednu nohu před druhou. Cítil jak se mu její krev vpíjí do uniformy, což nebylo vůbec dobře a cesta se při jejich rychlosti zdála příšerně dlouhá.

„Musím ti něco říct,“ zašeptala vysíleně. Šla už hodně pomalu a John cítil, jak pod jeho dotekem ochabuje.

„V jumperu mi to řekneš.“

„Musím hned, než...“ Poslední slovo polkla.

„Na to ani nemysli, netrpím tě celý ty roky na Atlantidě, abys mi teď umřela v náručí.“

„Bylo by to stejně jedno, Johne. Bylo by to tak lepší, jde o to, kdo jsem a odkud jsem přišla.“ Škobrtla, ale naštěstí ji udržel. Z jejích slov se mu roztlouklo srdce a zvýšil adrenalin. Konečně, přišla mu rychlá myšlenka na mysl, ale okamžitě ji zapudil.

„Tři roky mi tvrdíš, že mi to neřekneš a když tě bodne nějakej mimozemšťan, bys to všechno snažení zahodila? Ty mi to jednou řekneš, dobrovolně, ne kvůli tomu, že si myslíš, že máš smrt na jazyku, Mio.“ Vzájemně si hleděli do očí, jak v tu noc, kdy se spolu vyspali, kratičký okamžik důvěry, na který oba tak dlouho čekali.

„Tys...“ vydechla.

Ano, bylo to poprvé a John nechtěl, aby to bylo naposled, i přes její bolestné sykání, jak ji k sobě tisknul, zrychlil, protože už za rohem viděl Ronona. Celou tu nesourodou skupinku.

„Co-o?“ zakoktal Rodney.

„Na to nemáme čas, musíme co nejrychleji pryč!“

„Vezmu ji,“ nabídl se Ronon a přistoupil k Mie a co nejopatrněji ji zvednul do náruče. John byl za to rád, adrenalin docházel, sotva se držel na nohou.

„A rychle odsud pryč,“ zavelel.

***

„Okamžitě připravte operační sál a několik jednotek nula negativní a plazmu!“ I skrze přivřená víčka mě oslňovalo nepříjemné světlo. Do uší se mi hrnulo až příliš zvuků, ale hlas Jennifer bych poznala kdekoliv.

Hrozně se mi motala hlava, což asi nebylo nic zvláštního, když jsem ztratila tolik krve. Jenže jsem nedokázala určit, kde to jsem, vlastně mi to začínalo být hodně jedno. Malátnost mě objímala a já se jí pomalu začala poddávat.

„Jde do šoku!“ Přitáhla jsem levou rukou k břichu a ucítila pod ním jemný pohyb. Moje dítě. Promiň mi to.

***

John ležel vedle Teyly a po probuzení byl chvíli dezorientovaný, než poznal ošetřovnu na Atlantidě. Podíval se na svou sousedku a malým uzlíčkem v náručí.

„Ahoj,“ řekla mu s úsměvem. Pomalu se posadil. Ignoroval přitom bolest snad všech svalů v těle.

„Jak se vy dva máte?“ zeptal se a Teyla se na něj usmála a odpověděla, že dobře. „Jak jsem dlouho spal?“

„Dlouho, Johne, potřeboval sis odpočinout,“ poučila ho Teyla opatrně.

„Kde je...?“

„Mia je na pooperačním,“ vstoupila do jejich konverzace Jennifer. Měla tmavé kruhy pod očima a tváře postrádaly barvu. „Přesto to s ní nevypadá moc dobře, upadla do kómatu, podplukovníku. Přišla od ledvinu a kus střev. Dalo nám spoustu práce, než jsme zastavili vnitřní krvácení.“

„A dítě?“ zeptal se, ale svůj hlas téměř nepoznával. Teď mu zapadlo všechno na svoje místo, to díky dítěti ji dokázal Michael ovládat, aniž by z ní musel udělat hybrida.

Jennifer si povzdechla a unaveně se posadila na židli vedle Johnovi postele, Teyla je přitom bedlivě poslouchala.

„Miminko má malou řeznou ránu na hlavě, která se zahojí, zůstane mu jen nepatrná jizvička, ale...“

„Ale?“

„Nemám nejmenší tušení, co s Miou Michael dělal, urychlil její těhotenství, ale i po narození to má na dítě vliv, roste stejnou rychlostí jako v těhotenství,“ odmlčela se, když se k nim přidala Carterová.

„Pokračujte, doktorko.“

„Provedla jsem už několik testů, ale nedokážu to zastavit, prozatím.“

„Je to něco podobného jako u klonu doktora Becketta?“ Carterová se opřela o rám postele.

„U doktora Becketta jde o degenerativní stav z nedostatku podpůrných látek, které by ho jako klona udržovaly při životě, u Miina dítěte jde jen o zrychlený růst, který prozatím nedokážu zpomalit na normální rychlost, proto jsem se rozhodla ho umístit do stázové komory, dokud nenajdeme způsob, jak to zpomalit, ale pár dalších testů prokázalo, že ani stázová komora jeho vývoj nezpomalí na takovou rychlost, jakou sledujeme u doktora Becketta.“

„Jak tedy rychle roste?“ Teyla se smutně podívala na svého syna a Johnovi bylo jasné, že si nedokáže představit, jak by se cítila, kdyby se to dělo jejímu dítěti.

„V komoře se vyvíjí asi třikrát pomaleji než jak by se vyvíjel běžnou rychlostí mimo ni. Sice se to zdá, že je to hodně zpomalené, ale můžeme vědět, jestli se v děloze vyvíjel po celou dobu stejně rychle nebo mu Michael pomáhal po určité době pro rychlejší růstový spur, takže ho budeme muset kontrolovat každý den.“

„A Mia?“ John stiskl ruku v pěst a čekával na odpověď. Kóma nikdy nebylo dobře, pokud...

„Nejsem si jistá, plukovníku Carterová, mám obavu, že by se nemusela probudit, sice se už jednou z takového stavu dostala, ale nebylo to jejím přičiněním, a její zranění jsou velmi vážná. Bude to znít jako klišé, ale až čas ukáže. Jediná naděje by byla, kdyby o svém synovi věděla a to ji donutilo žít dál.“

Jsem moc ráda, že se mi kapitola konečně podařila dokončit. Vtipné je, že jsem ji vymyslela jako jednu z prvních, ale jakmile byl čas ji napsat, nastal zásek, ale díky věčnému opakování, abych to dopsala ze strany Forďase, je konečně tady a vy jste ji právě dočetli, za což vám děkuji a jako bonus přikládám fotografii Seana.

Vaše Nikol18