OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 1/3



StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 1/3Jsem zase zpět. Se dvěma dětmi se dá psát už pomaleji, dokud jsou malé, ale snažím se.
Mia po zranění na Michaelově lodi upadla do kómatu, kde každým okamžikem bojuje o to, jestli se probudit nebo odejít už nažvdy, co se však děje kolem ní nemá tušení.
Užijte si po dlouhé době čtení, jestli ještě nějací čtenáři zůstali. :)

Kapitola mapuje díly:

5x2 - Živná půda

5x3 - Zpřetrhané vazby

5x4 - Daedalos nadruhou

5x5 - Oddělená duše

5x6 - Svatyně

5x7 - Šepoty

5x8 - Královna

5x9 - Stopař

5x10 - První kontakt

5x11 - Ztracený kmen

 

20. kapitola - Jen se rozhodnout 1/3

 

Carson Beckett se posadil vedle postele na židli a vzal Miu za ruku a nepatrně ji otočil, aby si prohlédl zápěstí. Bylo čisté, neviděl žádnou jizvu.

„Vyléčil jsem ji, když jsem se nechal ovlivnit antickým přístrojem na povznesení.“ Rodney stál v nohách postele. Carson jen pozdvihl obočí.

„To se stalo krátce před tím, než jsi…“ zamával rukama, jakoby nevěděl, jak to má říct zaobaleněji.

„Já to chápu, Rodney. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsme se s Miou přáteli i dál?“

„Jo jasně, určitě.“

„Víš, když teď mám Michaelovu databázi, snažím se pomoci jejímu synovi, aby nemusel být ve stázi, když se Jennifer podařilo najít lék pro mě.“

„Neměl by ses přepínat, Carsone, ještě nejsi úplně v pořádku,“ požádal ho Rodney rozvážně.

„Já vím, ale chci jim oběma pomoci.“

„Byl bych rád, kdybyste tak učinil, doktore.“ Carson i Rodney se otočili a překvapeně se dívali na pana Woolsyho. Stál ve dveřích a jen velmi pomalu k nim došel. Zíral přitom na postel a Miu.

„Už pro malého hledám řešení, pane,“ přiznal se Carson.

„Když dovolíte, doktore McKayi, rád bych si soukromně pohovořil s doktorem Beckettem.“ Woolsy počkal, dokud neodešel a nemalou chvíli zíral na postel, než se odhodlal znovu promluvit.

„Víte, doktore, když jsem přijímal tuhle pozici, dostal jsem přímým rozkazem, abych vyřešil situaci slečny Collinsové.“ Stiskl čelo postele u Miiných nohou. „Neodletěla ze Země za zrovna přátelského rozloučení, nehledě na to, že moji nadřízení si stále pamatují, jak jsem lhal do hlášení, když Atlantidě velela ještě doktorka Weirová.“

Carson se pokusil skrýt překvapení. Přišel o příliš mnoho událostí, které se na Atlantidě udály od chvíle, kdy ho naklonovali.

„Stalo se to zřejmě po tom, co…“ Začínalo mu vadit, jak mu to každý opakuje a neustále nadnáší, že je pouhou kopií.

„Chápu, pane Woolsy.“ Nový velitel pokynul Carsonovi, aby společně odešli.

Nezamířili však do jeho kanceláře, ale vyšli na jeden z balkonu na patře, odkud měli celé město na dlani.

„Víte, doktore, došlo mi, že některé věci prostě nepůjde dělat podle protokolu a co si budeme povídat, slečna Collinsová byla vždy mimo veškeré protokoly.“ Carson se snažil nevypadat u všeho překvapeně, ale vzdal to. „Jde o to, že bych byl raději, kdyby se slečna Collinsová probrala. Rád bych s ní probral ještě několik skutečností a je tu ještě věc s jejím synem, který potřebuje matku, až se podaří zpomalit jeho růst.“ Carson přikývnul.

„Udělám vše, co bude v mých silách, pane Woolsy.“

„Nepochybuji o tom, že vy jste ten nejlepší, který by to mohl vyřešit, ale nemohu to po vás prozatím žádat. Váš stav ještě nedovoluje, abyste se přepínal a bylo by lepší, kdybyste se podrobil dalším testům.“ Carson se zatvářil zmateněji než předtím. „Abyste mě dobře chápal, alespoň v tomto musím postupovat podle protokolu. Samozřejmě ale budete mít možnost konzultovat s doktorkou Kellerovou, jestli se jí podařilo nějak pokročit.“

„Asi mi nezbývá nic jiného, než s vámi souhlasit, pane Woolsy.“ Moc se mu to nelíbilo, ale nebyl v postavení, aby si mohl vybírat, co bude dělat, pořád si zvykal na to, že není originální Carson Beckett. Neustále se snažil k tomu přistupovat, jakože se ho to netýká, ale pohledy všech z města ho neustále vracely na začátek a on si přitom uvědomil, jak stísněně se celou tu dobu cítila Mia.

„Nu dobrá, doktore. Prozatím jsme domluveni, dám vám vědět, až bude čas, abyste odcestoval kvůli dalším testům.“ Carson zíral za Woolsym jak odchází a zpracovával, co mu právě oznámil. Bylo mu jasné, že ho budou chtít na Zemi, ale myšlenka toho, že nebude moci opustit vojenský prostor, vidět se s matkou, ho tížila na srdci jako velký kámen. Nemohl se před ní ani objevit, nemohl by to ani udělat, musela se za těch několik měsíců se smrtí svého syna smířit a on vlastně jejím synem nebyl, on byl pouhou ozvěnou pravého Becketta.

Naposledy se zadíval na město pod sebou a nekonečné moře, které ho obklopovalo, a vrátil se zpátky.

***

O několik dní později Carson vyhledal Rodneyho v jeho laboratoři, kde se posadil na židli jen kousek vedle něj a poslouchal jeho hypotézy ohledně Michaelova experimentu, který měl vliv na celé město a hlavně na doktorku Kellerovou, jejíž tělo použil jako hostitele.

„Mia není z naší doby,“ řekl, jakmile Rodney na chvíli ztichl. Ten se na něj vyděšeně podíval a trvalo mu několik vteřin, než zavrtěl hlavou.

„Jak... jak jsi na něco takového přišel, Carsone?“ Ten se na něj vážně podíval. Lehce se loktem opřel o kraj desky stolu a vrhnul na Rodneyho uklidňující pohled.

„Rodney, Michael mě dva roky držel v zajetí, neříkám, že jsem měl přístup k nějakým informacím, ale stačilo mi pár dní tady, abych si všimnul, že k Mii se pan Woolsy chová úplně jinak než by se chovat měl.“

„To jen tím, že jsme se snažili o ní lhát IOA, nic jiného v tom není.“ Pokoušel se z toho Rodney vymluvit.

„Moc lhát neumíš a já se za ty měsíce naučil sledovat drobné náznaky a zdánlivě nepodstatné věci.“ Vědec poraženě přikývnul a sklopil hlavu, když se na Carsona znovu podíval, doktor v nich uviděl bolest a smutek.

„Nečekal jsem, že tenhle rozhovor povedeme znovu.“

„Takže jsem už na to jednou přišel?“ Rodney přikývnul. „A ty jsi o ní zjistil pravdu, když jsi ji vyléčil, přepokládám.“ Opětovný souhlas. „Tak proč s tím něco neděláš?“ zeptal se Carson narovinu.

„Není to tak jednoduché.“ Zvedl se ze židle a došel k bílé nástěnné tabuli, na které bylo několik výpočtů. Carson se postavil vedle Rodneyho a měřil si tabuli. Přemýšlel, proč ji tu má, když většinou jeho přítel psával na průhledné tabule nebo pracoval na tabletu.

Rodney chytil okraj tabule a otevřel ji. Ukázal tak dvě plochy do posledního kousíčku zaplněny drobnými číslicemi a písmeny, které představovaly nekončící výpočty, které končily jedním obrovským červeným otazníkem táhnoucím se od pravého dolního rohu k hornímu.

„Neuběhne den, kdy bych se na to nedíval a napočítal to znovu, ale stále nedokážu přetvořit jumper na stroj času.“ Carson se zhluboka nadechnul. Ruce mu klesly k bokům.

„Proč ho tvořit znovu?“ Rodney se na něho nechápavě podíval. „No když je Mia tady...“ Napověděl mu a nepatrně se pousmál, když jeho přítel vykulil oči a nadšeně přikývnul, ale nadšení příliš dlouho netrvalo.

„Mia nebyla při vědomí, když nastal posun v čase, takže nemáme jak zjistit, kdo ten stroj času má.“ Carson souhlasně přikývnul, přesto neztratil tolik nadšení.

„Prozatím, Rodney. Prozatím.“

***

V místnosti se stázovými komorami bylo pochmurné ticho. Carsonovi to nebylo příjemné, ale víc ho děsil pohled na Jennifer krčící na podlaze s notebookem na kolenou u jedné ze stázových komor, do které se bál podívat, protože moc dobře věděl, co v ní spatří.

„Jennifer,“ zašeptal opatrně, aby se doktorka nelekla a kleknul si před ni. Měla zavřené oči a trhaně oddechovala.

Usnula.

„Já nespím!“ vydechla polekaně a Carson na poslední chvíli zachytil notebook, než ho mohla shodit na zem. „Doktore Beckette?“

„Omlouvám se, že vás budím, Jennifer.“ Ta rychle vyskočila na nohy a protřela si oči.

„Nic se neděje, doufala jsem, že když budu tady a budu se na něho dívat, tak mě něco napadne.“ Oba se podívali do stázové komory, kde na jejím dně leželo drobné tělíčko několikadenního chlapce, který ještě neměl ani jméno.

Miin syn.

Stázová komora jim dávala trochu času, aby měli šanci vyřešit jeho zrychlený růst.

Carson si smutně povzdychnul. Sám prošel Michaelovu databázi, kterou stáhl Rodey do tabletu, několikrát, ale nepodařilo se mu v ní najít nic o Mii, ani o tom, co s ní a jejím synem udělal, jakoby pokusy na nich separoval někam jinam.

„Woolsy na mě tlačí,“ povzdychla si Jennifer a přebrala si notebook a odložila ho na stůl a vypnul ho, ze symbolů ji už začínaly bolet oči.

„Na něho zase tlačí z IOA,“ odpověděl jí Carson bezmyšlenkovitě a zadíval se na chlapce, kterému pan Woolsy říkal Malý Bojovník, samozřejmě pokud spolu byli o samotě. Sám by mu asi jinak neříkal.

„Nechápu, jak na nás můžou tlačit, doktore. Jde přeci o malé dítě, nehledě na to jak rychle roste. Už jsem IOA posílala několik zpráv, kde jsem potvrdila, že chlapec v sobě nemá wraithskou DNA, protože se Mia...“ Zmlkla a podívala se na doktora. Ten na ni kývnul. Sám dělal pár testů a nebyl hloupý, aby mu nedošlo, že za Miiným těhotenstvím nestojí Wraith, Michael a ani žádný jiný z jeho hybridů.

„Prostě... potřebuju čas a já na to přijdu. Zpomalím jeho růst na normální rychlost, ale stejně si musím pospíšit, ve stázové komoře ho nemůžeme držet donekonečna.“

Oba měli nutkání se znovu podívat, ale odolali tomu. Bylo jim jasné, že takhle malé dítě, vlastně novorozeně, nemůže vyrůstat ve stázové komoře.

***

John našel Jennifer opět u stázových komor. Stála před synem Mii a jen na něj zírala, přesto jí neuniklo, že za ní stojí.

„Zajímalo by mě, jestli se tohle děje i v jiných vesmírech,“ povzdychla si a znovu si stoupnula k notebooku.

„Rodney tvrdí, že v některém z nich zřejmě ano.“

„Já se ptala tebe, Johne, ne na to, co si o tom myslí Rodney.“ Jennifer k němu zvedla hlavu a on uhnul pohledem. Od chvíle, kdy se malý narodil, nikdo neřešil jeho původ, jen to, jak mu pomoci, aby mohl růst normálně.

„Náš vesmír, naše věc. S jinými vesmíry nemáme moc dobré zkušenosti, z jednoho z nich se Rodney snažil odčerpat energii v domnění, že je neobydlený, což se mu vymstilo.“ John se nad tím musel pousmát, když si vzpomněl, jak se to Rodneymu vrátilo a pochodoval tu jeho dvojník, který se zdál o tolik lepší než on sám. Všechny bavil a byl ochotný, a když nad tím teď tak přemýšlel, věnoval hodně pozornosti Mii, byli spolu sami a to jak se loučili, jakoby k ní choval více než jen přátelské city. Ten jeho pohled, když ji poprvé spatřil v jídelně, jak se celý napjal, to mu připomnělo, jak se sám napjal, když po dlouhé době spatřil svoji bývalou ženu. Občas na ni myslel a přemýšlel nad tím, proč se to mezi nimi tak pokazilo, ale muselo to tak být, oba byli příliš rozdílní a jejich profese se ve zlomový moment zkomplikovaly, i když se rozešli v dobrém a občas se sešli, něco zásadního z jejich vztahu vyprchalo, ten náboj, který je dal ze začátku dohromady a přesně ten náboj spatřil v Rodově tváři i jeho pohybech. Bolestně si uvědomil, že takhle zpětně na něho vlastně žárlil, Mia se po jediném rozhovoru s ním změnila, jakoby jí řekl něco zásadního. Proč si to neuvědomil dříve? Příliš ses zaměřil na negativní emoce, řekla by mu Teyla.

„Mia by určitě chtěla být někde jinde, třeba i v jiném vesmíru,“ odsekla Jennifer popuzeně a pohledem mu naznačila, aby odešel. Nehádal se s ní.

***

Probudil se zborcený potem a srdcem, které se mu snažilo prorazit skrze žebra. Pro Johna to nebylo nic nového. Už si nepamatoval, kdy se pořádně vyspal.

Přetočil se na bok, vědíc, že už stejně neusne. Automaticky vstal a zašel se do koupelny osprchovat pod studenou vodu, aby otupil smysl.

Přesto se mu stále zadrhával dech v hrdle, teď se klepal zimou a rychle na sebe něco hodil, ale látka se nepříjemně třela o rozbolavělou pokožku.

Na krátkou chvíli myslel na něco jiného než na stále se opakující sen. Zíral na své ruce, čisté a bez poskvrnky, ale při mrkání na nich zase viděl krev. Spoustu krve.

Vyrazil na chodbu, aniž by se jednou ohlédl.

Atlantida z valné části spala. Noční směna nebyla příliš početná, pouze pro bezpečnost, a kdyby se musel náhle vrátit některý z týmů, který byl přes noc mimo základnu.

Pro nezúčastněného pozorovatele, vypadalo město naprosto klidně, přesto nabito naprosto netušenými možnostmi, pro které by nejeden vědec či fanatik ze Země dokázal vraždit, ale stinná stránka tu byla, protože něco tak úžasného nemůže spát ve vesmíru bez problémů.

Zastavil se přede dveřmi na ošetřovnu. Byl tu včera v noci, ale pořád žádná změna. Dlouho zíral neschopen pohybu, vina ho tížila jako kámen a nohy měl jako z olova, ale donutit se jít dál, bylo téměř nad jeho síly. Neuvědomoval si, jak dlouho to trvalo, bylo mu to jedno. Proklínal pořekadlo, že čas veškeré rány zhojí. Mohlo uběhnout kolik času chtělo, avšak když se to nezlepšovalo ani nezhoršovalo, byla stagnace ještě hrůznější než konec.

Vlekl nohy chodbami, aniž by znal cíl, i když moc dobře věděl, kde nakonec skočí, takže naprosto automaticky pohybem ruky otevřel dveře do spoře osvětlené místnosti a vstoupil. Zavřel za sebou. Zkontroloval, že je tu sám, pohledem přelétl přes zavřený laptop na panelu, za kterým vídal doktory. Obešel ho a posadil se na podlahu, zády se opřel o bok panelu a zíral na dno stázové komory, kde spočíval malý chlapec. Vypadal tak pokojně, jako andílek, i když jeho obrysy byly lehce rozostřené.

John natáhl jednu nohu před sebe a druhou si přitáhl k břichu a zápěstí položil na koleno. Zaklonil hlavu, kterou pravidelně bušil do panelu. Těžko se mu tu dýchalo, stejně jako na ošetřovně. Nebylo to však nic fyzického. Jednu noc byl tady a další na ošetřovně, aby to vyvážil, ale bolest byla na obou místech stejná. Tíha na hrudníku se neměnila, tak jako se neměnil stav matky a syna.

„Jsi tu zase, Johne?“ John se ani neobtěžoval otevírat oči nebo snad naklánět hlavu. Ten hlas poznával a moc dobře věděl, že je to jen vidina.

„Mohl bych se tě zeptat na to samé,“ odpověděl jako obvykle. Rozhovor probíhal vždy stejně.

„Jsem tam, kde ty, ale to ty moc dobře víš, stejně, že je hloupost se mnou mluvit, když víš, že jsem na základně ve svém pokoji.“ John zkřivil rty.

„To nejsi ty, kolikrát ti to budu říkat?“ Bylo čiré bláznovství se hádat sám se sebou, nebyl však dávno bláznem, když se tu bavil s vlastním přeludem?

„Podvědomě víš, že bys měl jít za skutečným Carsonem a promluvit si s ním. Vyhýbáš se tomu a jen se každou noc ničím pohledem na ty dva.“ John konečně otevřel oči a podíval se na přelud v podobě Carsona, který seděl naproti ve stejné pozici jako on, opřený o prostor mezi stázovými komorami. Chlapce měl po levé ruce, u srdce, uvědomil si, aby ho to tížilo ještě víc.

Dnes bylo něco jinak. Přelud Carsona sedával zpravidla vedle něj, nikdy vedle chlapce. Napjal se a chtěl vyskočit, bál se jestli tahle změna mu podvědomě nenaznačuje, že je s chlapcem něco v nepořádku.

„Myslíš, že ty bys ho dokázal zachránit, když jsi jeho matku zcela vědomě poslal na smrt?“ Carsonův obličej se zkřivil odporem, takový výraz nikdy u něho neviděl, u klonu ani u originálu.

„Samozřejmě že ne, dáváš mi jeho podobu, protože bys nedokázal snést tuhle tvář.“ John mrknul a zíral na ženskou tvář orámovanou šedivými vlnitými vlasy.

„Ta vina by tě měla srazit na kolena a ještě níž.“ Přes páteř se mu převalila vlna chladu, která mu způsobila husí kůži. Přelud Mii se postavil a ukazovákem levé ruky, té od srdce, ukázal na stázovou komoru a na chlapce v ní.

„Ta tvá věčná podezřívavost mě přivedla na hranici smrti a mého syna odsoudila k neživotu ve stázové komoře. Doufám, že jsi sám se sebou spokojený.“

Srdce se rozbušilo a nedostávalo se mu dechu, svíral se mu hrudník, ale přesto dokázal vstát a dojít k ní. Byl zvyklý na její odmítavý a nenávistný pohled. Jenže pohrdání v jejích očích bylo odrazem jeho vlastních černých myšlenek a provinění, které se snažil se sebe setřást, ale ulpělo na něj jako smůla a nijak se ho nemohl zbavit.

„Mrzí mě to,“ zašeptal a než vůbec stačil vztáhnout k ní omluvně ruku, byla rychlejší a udeřila ho do spánku.

Vše rázem zčernalo.

***

„Johne!“ Carson se sklonil k příteli. Zkontroloval mu tep a lehce ho štípnul do ušního lalůčku. Chvíli mu trvalo, než se podplukovník probral.

„Hlavně opatrně, máš na hlavě pořádnou bouli.“ John na Carsona zíral. „Řekni mi, kolik vidíš prstů?“ Ukázal mu tři.

„Pochybuju, že máš tolik prstů na jedný ruce,“ pokusil se o vtip, ale na to ho moc bolela hlava.

„Vezmu tě na ošetřovnu a podíváme se tam na tebe lépe.“ John chtěl zavrtět hlavou, ale rozmyslel si to a jen zakýval rukou. „Nezlob se, Johne, ale nevypadáš nejlépe. Jestli máš otřes mozku, musíš na pozorování. Musel se dost praštit, když máš takovou bouli.“ Pohledem zabloudil ke stázové komoře. Mohl si jen domýšlet, co se tu stalo, ale nebyl jediný, kdo věděl, o podplukovníkových nočních toulkách.

„Vyspím se z toho a bude to v pohodě.“

„To jako lékař neschválím. To moc dobře víš a než začneš s tím, že nejsem pravý Carson, dovol, abych tě opravil, mám jeho veškeré vzpomínky a myšlenky, takže alespoň doktorem jsem.“ Neřekl to příliš příkře nebo hrubě, přesto jeho tónu nemohl John odporovat.

„Dobře.“

„Řeknu to jen Woolsymu, nikomu jinému, jestli ti jde o tohle.“ Nad tím John mávnul rukou. „Mohu tě ujistit, že do lůžkové části nepůjdeme.“

„Ať to máme za sebou, Carsone.“ Nedokázal přestat myslet na to, co zažil, zatímco byl mimo a jestli se mu to jen nezdálo.

***

Energie ve městě kolísala a Jennifer nemohla opustit ošetřovnu. Nervozitou si okusovala nehty. Popocházela a zírala na blikající světla, pod kterými všechno rázem vypadalo stísněněji.

 „Bude to v pořádku,“ snažila se ji uklidnit Teyla s Torenem v náručí. Kvůli bezpečí zůstávala se synem na ošetřovně, chápala doktorčin neklid, sama by se také nejraději podívala ke stázovým komorám.

Obě setrvávaly v tichosti a jen čekaly, ani jednu by nenapadlo, že za výpadky bude mysl replikátorské Elizabeth, která se povznesla a následně si na Atlantidě sestavila tělo v podobě poslední sestavené replikátorky FRAN.

Teyla na ni zírala a nebyla schopna slova, ani tomu nemohla uvěřit, i když toho na Atlantidě zažila už skutečně mnoho.

„Vím, že mi nevěříte, ale je to skutečně tak, pane Woolsy. Jsem to skutečně já. Elizabeth.“ Kdyby Teyla věděla, že na Zemi je nespočet knih a filmů o tom, jak se něčí mysl usídlila v jiném těle, a znala je, stejně by to zpracovávala stejně těžce jako všichni ostatní.

„Je mi jasné, že nejsem v postavení, kdy bych mohla něco dalšího žádat, ale je to velmi důležité.“ FRAN-Elizabeth se neutrálně podívala na Teylu, které došlo, že jen skutečná Elizabeth by hledala oporu hlavně u ní, pokud by se jednalo o Miu.

Teyla přistoupila o něco blíže, hned vedle pana Woolsyho. „Je mi to líto, Elizabeth, ale s Miou mluvit nemůžeš.“ Vedoucí Atlantidy těkal pohledem mezi oběma ženami.

„Pokud je na Zemi i přesto bych jí potřebovala něco sdělit.“ Teyla lehce zvedla ruku, protože pan Woolsy se chystal něco říct.

„Nepochybuju o tom, Elizabeth, že by ti to setkání pan Woolsy dovolil, ale skutečně není možné. Mia je už několik týdnů v kómatu.“ Poprvé se u replikátorky projevily emoce. Jen lehce pootevřela ústa. Nepatrně je stiskla a kupodivu se jí nadzdvihla ramena, jakoby se nadechla.

„Umírá?“ Tak prostá otázka a stejně všemi otřásla. Nikdo to nevyslovil nahlas, ale v duchu se toho obávali.

„Nevíme,“ odpověděla Teyla upřímně.

„Je to jiné než minule s tím nádorem?“ To se už zatřásla ruka se zbraní i majorovi Lornovi. V replikátorském těle muselo být alespoň kousek Elizabeth.

„Pro jistotu nebudeme zacházet do podrobností, to jistě chápete, paní Weirová,“ ujal se slova znovu pan Woolsy a Teyla ustoupila o jeden krok zpět. Pohledem zabloudila k Johnovi, který byl bledší než obvykle, nemluvě o tmavých kruzích pod očima, přesto neochvějně držel zbraň a mířil jí na FRAN-Elizabeth.

„Chápu, pane Woolsy, proto bych si ráda promluvila alespoň s vámi, vy jste o situaci Mii zpraven už od začátku.“

***

John se snažil být nad věcí a vtipkovat, jak to dělal pokaždé, ale nešlo to. Až příliš věcí mu zatěžovalo mysl a ani pořádný zápas s Rononem ho nedokázalo rozptýlit.

„Soustřeď se, Shepparde!“ houknul na něj Sateďan a znovu zaútočil a bolestivě ho přetáhnul tyčí přes záda. Zasténal a padnul na kolena. Zatmělo se mu před očima, upustil tyče, dlaně zaryl do podložky, bylo mu naprosto jedno, jestli na něj zaútočí znovu. Pořád se mu vybavoval rozhovor s Rodneym. Pili spolu pivo, což by nebylo nic neobvyklého, jen dva kamarádi co sedí v docích a zírají na moře, ale to co za tím skrývalo, vůbec normální nebylo.

„Ještě něco, Johne, dřív než to zapomenu.“ John se na Rodneyho podíval se zatajeným dechem. Vůbec netušil, co od něj může čekat.

„To není potřeba, Rodney, až se ti pak všechno zase vrátí, budeš litovat, žes mi to řekl.“ Pokusil se to říct s úsměvem, ale neuvěřitelně ho tížilo, že mu možná lže, že možná si už nikdy nevzpomene. Na něj... na nikoho z Atlantidy.

„Nebudu,“ zavrtěl hlavou. „Víš, ještě si pamatuju, jak jsem byl v Miině hlavě.“ John si uvědomoval, že po tom, se k ní Rodney začal chovat jinak, což u něj obvyklé nebylo. Dlouho ho zajímalo, co tam viděl, že ho to donutilo tak razantně změnit své chování. On k tomu došel postupně, ale ta největší změna přišla po vidině v místnosti se stázovými komorami, o které pořád nevěděl, jestli to byla halucinace.

„Proč mám dojem, že o ní všichni mluví, jakoby už byla mrtvá, ale ona není.“ Čím častěji to říkal, tím víc mu to znělo, jakoby trucoval, přesto si moc dobře si uvědomoval, že uklidňuje jen sám sebe, ne ostatní a před nějakou dobou by ho to štvalo, ale teď si jen přál, aby se probudila a on si s ní mohl promluvit. Moci se jí omluvit a říct, že má syna, i když si ho nemůže pochovat a starat se o něj jako Teyla o Torena, ale dělala na tom Jennifer i Beckett a ti byli nejlepší...

„Je to normální mladá žena,“ vrátil ho Rodney zpátky z kolotoče temných myšlenek, „která nepotřebuje nic jiného, než abychom jí věřili, abychom se o ni postarali a občas…“ vzdychl, „ji objali a řekli, že to bude dobrý, že jí důvěřuješ…“ Napil se piva a nevinně se zahleděl na moře, které jim šumělo pod nohama, které měli přehozené přes okraj mola.

Tolikrát se tu s ní sešel, tolikrát ji tu viděl a pořád nechápal, proč zrovna tohle místo. Teprve teď si to uvědomil. Tohle místo bylo jako nevyřčený příslib, že ještě není všemu konec, že budoucnost ještě není napsaná, že je ještě naděje.

A naděje umírá jako poslední.

Odmítl nabízenou ruku, když se vrátil ze zákoutí vlastních vzpomínek, které Rodney teď tak neuvěřitelně rychle ztrácel.

Na všechny to tak nějak dolehlo, v posledních týdnech se toho dělo tolik, na Atlantidě se toho dělo vždycky dost, ale tohle byla jedna katastrofa za druhou.

„Jeanie to nenese moc dobře,“ prolomil Ronon nakonec ticho, když si setřel neexistující pot z čela.

„To asi nikdo,“ zahuhlal John a raději z tělocvičny odešel.

Jako vždy ho nohy zanesly na ošetřovnu, kde jen na okamžik zíral na Miu, jejíž stav se už dlouhou dobu neměnil, což nebylo špatně, ale ani dobře.

„Teyla mi o ní řekla,“ promluvil vedle něj ženský hlas. Trhnul sebou a otočil hlavu k Rodneyho sestře. „I o tom… co se stalo…“ Přikývnul. Ani ona o tom nedokázala mluvit. Jak jde o dítě, všechny ženy mají v sobě nějaký soucitný radar.

„Jenže tentokrát Rodney nemůže pomoci ani sobě.“ Jeanine se na Johna nechápavě podívala. „To je na dlouhé vyprávění.“

„A tolik času Meredith nemá,“ dořekla za něj. „Pořád nechápu, co tady dělám, co tu dělá můj bratr… vy všichni a ona.“ Kývla bradou k Mie. John si tu otázku pokládal od jejího příchodu. Zahodil už několik příležitostí, jak alespoň zjistit, kdo ve skutečnosti je, dokonce mu to chtěla říct sama, ale on to odmítnul. A kupodivu ho to neštvalo, cítil zadostiučinění, že jí dal možnost se rozhodnout podle sebe, ne kvůli blížící se smrti.

John zvedl pohled od postele a zadíval se na Jeanie. „Ty jsi tu kvůli Rodneymu. Rodney je tu kvůli tomu, aby nám dokazoval, že je nechytřejší.“ Společně se tomu zasmáli, ale tíha budoucnosti na ně stále naléhala a nedovolovala jim se pořádně nadechnout.

***

Vždy jsem si myslela, že kóma je stav, při kterém pacient nic neslyší a nevnímá, ale já takové štěstí opět neměla. Napoprvé možná, když se mi šťourali v mozku, jenže tentokrát ne.

Bylo to jak neutuchající hučení, z něhož mě bolela hlava. Bodavá bolest, která neustávala a přicházela ve vlnách, jež mě unavovaly téměř k smrti, ale pokaždé mě něco stáhlo zpátky.

Někdo mi opakovaně házel záchranné lano a apeloval na mě, abych se chytila a přitáhla zase zpátky na hranici.

Bylo to vysilující.

Bolest.

Hluk.

Fyzické vyčerpání.

Psychická dezorientace.

Až jsem si začala připouštět, že v Michaelově simulaci mi bylo mnohem lépe. Tam jsem alespoň věděla, že mám možnost jednou umřít. V tomhle stavu jsem netušila, co se bude dít, jak dlouho mě ta moc bude stahovat zpátky.

Útočily na mě ze všech stran hlasy, které jsem poznávala a dokázala k nim přiřadit tváře, ale nerozuměla jsem jim, i když jsem se hodně snažila, jenže mě z toho rozbolela hlava ještě víc.

Šílené bylo, že jsem necítila vlastní tělo, muselo být zubožené, už jen díky té bodné ráně, tak proč mě sakra bolela jen hlava?

Snažila jsem se před tím utéct, ale setrvávala na místě jako přikovaná. Nohy se mi pohybovaly, avšak ne kupředu nebo vzad.

Odporný vtip.

Nemohla do života ani do smrti.

Pak jsem ho uviděla. Sotva jsem ho poznala a byl zase o kousek blíž. Vídala jsem ho poměrně často, pokaždé mi byl blíž, ale tentokrát mi konečně došlo, na koho se dívám.

Natáhla jsem k němu ruku, stejně jako on v týž okamžik, zároveň jsem ale cítila tah dozadu.

Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen a odpusť mi mé hříchy a pomoz mi najít tu správnou cestu, ať vede kamkoliv. Modlila jsem se v duchu, ale ve skutečnosti jsem měla na mysli jedinou cestu.

Cestu vpřed.

Cestu k němu.

Do života.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 1/3:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!