OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 17. kapitola 1/3

14.06.2016 (09:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 887×

Kapitola mapuje díl:

4x16 – Trojice

4x17 – Přestupní stanice

17. kapitola – O návratech domů 1/3

Když jsem po TOM poprvé otevřela oči, ležela jsem v obrovské místnosti a nebyla si jistá, kde vůbec jsem. Chvíli jsem se rozhlížela okolo, chtěla se posadit, ale znemožnily mi to popruhy, kterým jsem byla přivázaná za ruce a nohy k posteli, což se mi moc nelíbilo, ale byla jsem příliš unavená, než abych se pokoušela vykroutit a jediné, čeho jsem si všimla, byl podplukovník Sheppard, který na mě zíral z výšky, než jsem zase upadla do blažené nevědomosti.

Podruhé jsem se probudila už o něco klidnější, netlouklo mi tolik srdce, dýchalo se mi snadněji a nebolelo mě celé tělo, přesto jsem se pořád necítila ve své kůži.

Mozek mi startoval pomalu a ještě pomaleji mi servíroval vzpomínky na události od příchodu na Kerasovu planetu. Moc se mi nelíbily. Raději bych je zapomněla, ale máma mi mockrát říkala, i když jsem byla malá holka a příliš to nechápala, že veškeré prožitky, byť dobré nebo špatné utvářejí naši osobnost.

Postavila jsem se jim a se zavřenýma očima procházela všechny ty okamžiky z úlu a snažila se kvůli nim nebrečet. Už se mi osud několikrát snažil naznačit, že nejsem jen člověk, ale já se tomu zdráhala uvěřit, dokonce i po události na křižníku s Teylou, jsem to přehlížela. Teď už jsem nemohla.

Otevřela jsem oči a zírala do stropu známé místnosti. Byla jsem na ošetřovně a slyšela jsem tichý šepot hlasů a zvuků, které pro tuhle část města byla typická. Uklidňovalo mě to.

Pomalu jsem se posadila a polknula bolestivé zasykání. Bolelo mě na hrudníku, ale překonala jsem strach a podívala se na něj. Pod nemocničním oblečením jsem měla nalepenou přes hrudní kost obrovskou náplast, která byla čistě bílá.

„Jste vzhůru.“ Otočila jsem se po hlase sestřičky, která stála nalevo ode mě. Zírala přitom, jako bych byla nějaké zjevení. Těkala očima všude možně, ale přímo do očí se mi nepodívala.

„Zavolám doktorku Kellerovou.“ Odběhla a nechala mě samotnou. Postele kolem byly prázdné. Pořád mě drželi odděleně od ostatních nebo byli všichni zdraví.

Znovu jsem se položila zpátky a přitáhla si peřinu až ke krku. Teď mě vyšetří, a pak půjdu za plukovníkem Carterovou, které budu muset říct o všem, co se stalo, klasický vojenský předpis. Chápala jsem ho, ale moc se mi do toho nechtělo. Sama jsem to teprve zpracovávala.

„Ahoj Mio,“ pozdravila mě Jennifer a posadila se na kraj postele. Usmála se na mě, ale měla problém s očním kontaktem, nechtěla jsem řešit proč.

„Je Keras… je…“ Bála jsem se dokončit větu.

„Je v pořádku. Leží o pár postelí dál. Až si budu jistá, že je to tom ještě lépe, pustím ho domů.“ Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

„A Rodney.“

„Taky, neboj se.“ Pořád seděla vzpřímeně a já čekala, kdy se mi konečně podívá do očí.

„Asi se mnou bude chtít mluvit plukovník Carterová.“ Jennifer se znovu doširoka usmála.

„Jen jí budeš muset dát chvíli, než se sem dobelhá, trochu jí to trvá.“ Zamračila jsem se. „Byla jsi pár dní mimo. Pár věcí se tady událo. Plukovník si na jedné misi zlomila nohu, ale už je taky v pořádku, jen se to musí zhojit. Asi máš hlad a žízeň, pro něco pošlu. Musíš se ještě šetřit.“ Vstala, ale zachytila jsem ji za ruku.

„Řekni mi, Jennifer, ublížila jsem tomu zdravotníkovi?“ Překvapeně se mi podívala, konečně, do očí.

„Ne vůbec ne! Copak tě to napadlo? Brad je v pořádku, neměla jsi takovou sílu, abys mu ublížila, sice větší než normálně, ale za to mohl enzym, co ti koloval v těle. To je normální.“

„Je pryč?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jistě, detoxikace sice trvala o něco déle a nebyla pro tebe příjemná, ale jsi čistá, neboj se. Zvládla jsi to, museli jsme tě sice připoutat, ale bylo to jen pro tvoje bezpečí.“ Přikývla jsem. „Teď ti zajdu pro něco na jídlo a nechci slyšet odmlouvání, musíš se najíst, potřebuješ to.“ Pohladila mě po rameni a pomalu odcházela.

Jakmile mi zmizela z dohledu, opatrně jsem se posadila na posteli, a pak se postavila na podlahu. Příjemně studila, a i když jsem byla na nohách trochu nejistá, nezastavilo mě to, abych se podívala na Kerase.

Našla jsem ho ve vedlejší místnosti v rohu. Ležel klidně na posteli a v ruce měl tablet a něco na něm ťukal. Na okamžik jsem zapomněla na všechno okolo a Keras hned vypadal jako obyčejný pozemšťan, který se léčí po zákroku.

Musel poznat, že ho někdo pozoruje. Zvednul hlavu a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou, což mě už začalo nahlodávat, ale nechtěla jsem to vědět, co na mně všichni vidí.

„Mio,“ vydechl a já k němu pomalu došla. Posadila jsem se na kraj postele a odložila tablet na noční stolek.

„Ty vypadáš…“

„Snad ne jak Wraith?“ pokusila jsem se zavtipkovat, ale Keras se zamračil. Musela jsem zkusit si z toho udělat legraci, abych zapomněla na ten bolestivý dopad, jaký to mělo.

„Ne…“ odpověděl po chvíli ticha. „Spíš jinak, starší.“ Jak jinak, když se na mě krmila královna, nemusela mi vrátit veškeré roky, co mi vzala. Pokud mě vzpomínky nemátly, přišel tam major Lorne a mohl královnu přerušit, ale pořád lepší být o pár let starší, než mrtvá nebo závislá na wraithském enzymu.

„Pár vrásek nevadí,“ sklopila jsem hlavu, prostě jsem o tom vtipkovat nedokázala, „ale Aris ani ti čtyři kluci se už nevrátí, Kerasi, v porovnání s tím je to jen malá oběť.“ Chytila jsem ho za ruku a on si ji přitáhl blíž a políbil mě na hřbet.

„Nic ti nevyčítám, Mio. Tohle by se stalo, i kdybys tam nebyla. Tušil jsem už dlouho dobu, že Aris něco chystá, ale nemohl jsem přijít na co. On jen využil našeho přátelství.“ Pohladila jsem ho po rameni. Trochu se odsunul stranou a já si vedle něho lehla. Trochu se mi těmi pár větami ulevilo, tak jsem chtěla Kerase trochu rozveselit.

„Chápeš, že jsem teď starší než ty.“ Keras se zasmál, a chytil se za pravý bok.

„Tohle mi nedělej, ještě se nemůžu smát.“ Objal mě a já už se stoprocentní jistotou věděla, že je to bratrské objetí a byla za to ráda. Potřebovala jsem někoho, někoho normálního, kdo by mi porozuměl.

Pomohlo mi to mnohem víc. Už jsem se tolik nebála výslechu, který mě čekal. Důvěřovala jsem Carterové, znala celou pravdu o mně a měla právo znát i to, co jsem se dozvěděla, třeba by to mohlo znamenat posun v našem pátrání.

***

Sheppard zůstal stát ve dveřích ošetřovny a díval se na Miu s Kerasem. V ruce převracel CD, které koupil na Zemi a chtěl ho jí ho dát. Když prve přivezl mp3 přehrávač, donutil Zelenku, aby jí ho dal on, ale teď nemělo cenu, aby někoho dalšího k tomu přemlouval.

Zastrčil CD do kapsy, žádný koš v dosahu nebyl.

„Měl bys jí to dát, Johne.“ Sheppard se otočil k Teyle. Ruce měla složené na těhotenském břiše a ten její přívětivý pohled alespoň trochu zmírnil jeho zklamání.

„Nech to být, Teylo.“ Chtěl odejít, ale zastavila ho.

„Potřebuje kousek své planety. Právě teď asi nejvíc. Zamysli se nad tím.“ Trochu se na něho zamračila, ale raději ho pustila a zamířila dovnitř.

Sheppard zůstal stát dlouhou chvíli na místě a pozoroval, jak si Teyla ke dvojici přisedla a všichni tři si povídali.

Raději se otočil a zamířil k ubikacím. Zastavil se před jejím pokojem. Celé ty dny, kdy byla na detoxikaci bojoval s tím, aby nešel dovnitř. Bylo by tak snadné vejít a prohledat její věci a zjistit, co před ním ty roky tají. Jenže by to nebylo správné, ne po tom, co udělala pro Teylu a ne jen pro ni, ale pro celou Atlantidu.

Podcenil ji, obvinil ji a zcela neprávem. Ať měla tajemství jakékoli.

Přejel rukou po panelu a vstoupil dovnitř. Moc se nerozhlížel, stejně tu nic nebylo, kromě té fotky na nočním stolku, která byla pořád obrácená tak, aby na ni neviděl.

Zastavil se u postele a z kapsy vytáhnul CD. Chtěl ho položit na postel a odejít, ale to by bylo příliš okaté. Pomalu přešel k polštáři a zastrčil ho pod něj, pak se raději rychle vytratil.

***

Carterová se za mnou přibelhala na ošetřovnu až druhý den. Nevypadala s tou berlí tak špatně, ale její zachmuřený pohled nevěstil nic dobrého.

Začala mluvit obecně, co se stalo, na co přišli a takové drobnosti, které se na základně dějí pořád, jenom aby mě uklidnila, než přijde s tou důležitou věcí, o níž jsem dobře tušila, že se mi nebude vůbec líbit.

„IOA chce za pár týdnů podrobit veškeré mimozemské členy expedice pohovoru,“ oznámila mi se zachmuřenou tváří a mně bylo rázem jasné, že k mému výslechu se asi nedostaneme. „Chtějí začít s Teylou, po ní na řadě bude Ronon a po něm ty, což nám působí menší problém. Od tvé smrti jsi v hlášeních vedena jako obyvatelka jedné z planet, kterou jsme navštívili ve chvíli sklizně.“ Podala mi ohmatanou žlutou složku, na které bylo jméno Atasie Tamorak.

„To je moje mimozemské jméno?“ Sam přikývla.

„Mio, pořád zvažuju, jestli ti mám dovolit jít na Zem a podrobit se tomu pohovoru. Nepochybuju o tom, že by tě poznali, zvláště teď…“ Podívala se na mě a já se nervózně ošila. „Jenže po té události s únosem mám obavu, aby tě nezkompromitovali, kvůli tomu, že jsi wraithské královně mohla říct něco o Zemi, i když jsi na ní jako Atasie nebyla.“ Už jsem se jí chystala říct, že jsem nic neprozradila, ale zastavila mě. „Já ti věřím, že jsi nic neprozradila, major Lorne mi to potvrdil, když mi dodal svoje hlášení, ale organizace IOA je příliš úzkoprsá a hlavně pan Coolidge, než aby uvěřila mimozemšťanovi, ale takoví naši lidé už prostě jsou, nehledě na fakt, že právě IOA má prsty ve tvém únosu, což mě vede k domněnce, že právě tímhle pohovorem bychom jim mohli nasadit brouka do hlavy, který by tam hlodal a mohl tak pokračovat ve tvé časové linii tak, jak jsi ji zažila, čemuž se my snažíme zabránit, že?“ Přikývla jsem.

„Kdybyste mě tam nechtěla poslat, vypadalo by to podezřele a ještě podezřeleji, kdybyste mě museli nechat umřít, zase.“ Sam se lehce pousmála.

„To je právě to. Neboj se, na něco přijdu.“ Povzbudivě se na mě podívala a já přikývla, ale už jsem se značně vrtěla na posteli. Její slova ve mně vyvolala požár zvědavosti. Musela jsem se na sebe podívat do zrcadla. Potřebovala jsem vědět, jak teď vypadám, o kolik jsem zestárla, ale na dotek nebylo nic poznat, takže mě napadaly jiné hrůzné myšlenky, které jsem nedokázala pojmenovat.

Pořád jsem hledala odvahu Sam říct o tom, co se dělo na úlu, ale její předpoklady, dohady a teorie mě nějak ukolébaly do stavu naprosté nepřítomnosti, pak jsem už další minuty našeho rozhovoru, spíš Samina monologu jsem téměř nevnímala, jen jsem přemýšlela nad tím, kde najdu nějaké zrcadlo, a přitom odpovídala zcela automaticky, čímž jsem Sam nepatrně vyprovázela, aby konečně odešla, což jí chvíli trvalo, s tou zlomenou nohou.

Ještě jsem musela nějakou dobu po jejím odchodu počkat, než se ošetřovna trochu vylidnila, aby mě nikdo nezastavil hned u vstupu.

Pravda, mohla jsem se podívat do nějaké vitríny nebo vyleštěné nádoby, ale já potřebovala zrcadlo, abych viděla i ty nejmenší změny. Nebyla jsem zase tak povrchní nebo marnivá, ale vás by nezajímalo, jak jste se změnili, že lidé, kteří se vám předtím naprosto klidně dívali do očí, to teď  najednou nedokázali?

Zručně jsem obešla Kerase, který spal a sebrala bundu s logem Atlantidy z jedné židlí u sestřiček, abych na chodbách nebyla tak nápadná. To jsem ale ještě nevěděla, že ani stejnokroj zaměstnanců by mi stejně nepomohl zapadnout.

Jediné klidné místo, kde bych se na sebe mohla podívat, byl můj vlastní pokoj, ke kterému byl přístup kupodivu naprosto volný, bylo docela obyčejné dopoledne, takže se všichni věnovali svým běžným povinnostem.

Přejela jsem rukou po panelu a vstoupila do pokoje. Okno na balkon bylo otevřené, takže mě přivítala příjemná vůně moře a vlahý větřík vnikal dovnitř, a na mě to mělo naprosto uklidňující účinek. Srdce se mi trochu zklidnilo a já se posadila na postel. Na kratičký okamžik jsem si užívala příjemný dotek lůžkovin a pocítila naráz silnou únavu z cesty z ošetřovny a chtěla se položit a spát do druhého dne, protože mě dlouhý pobyt na ošetřovně dostal trochu z formy, ale musela jsem se donutit vstát a dojít do koupelny.

Muselo to být rychlé jako stržení náplasti.

Ach, kdybych dostala znovu příležitost se nad tím zamyslet, nikdy bych se do zrcadla nepodívala.

V tiché naději jsem vstoupila do koupelny se sklopeným pohledem k podlaze. Zavřela jsem za sebou dveře a otočila se čelem zrcadlu. Zavřela jsem oči, narovnala hlavu a rychle otevřela oči.

Tentokrát mi šok nezpůsobil ztrátu řeči, spíše ji u mě znásobil. Hlasitě jsem zděšením vykřikla a zděšeně couvla ke dveřím, do kterých jsem bolestivě narazila.

To jsem přeci nemohla být já! Ze zrcadla na mě zíral naprosto cizí člověk, jakého jsem v životě neviděla! Nemohla jsem se přeci tolik změnit!

Roztřesenýma rukama jsem otevřela dveře a škobrtavými kroky vběhla zpět do pokoje a přímo do náruče podplukovníka Shepparda.

***

„Johne, já Miu prostě nemůžu poslat na Zem před pana Coolidge, vypadá sice trochu jinak, ale nemyslím si, že to obstojí.“ John seděl v křesle a díval se na Carterovou a téměř nevnímal její slova. Hlavou se mu táhla otázka, jak Miu ještě změnit, aby ji skutečně nepoznali, takže mu chvíli trvalo, než si všimnul, že jeho velící na něj zírá.

„Co?“

„Vím, že s Miou, nemáte příliš dobré vztahy, ale pokud se pan Coolidge dozví, o koho se skutečně jedná, můžeme všichni přijít o místo.“ To bylo Johnovi jasné, dokonce v sobě dokázal udusit otázku, jaké je tedy Miino tajemství, ale nedokázal přestat myslet na tu scénu na ošetřovně. Na Miu a Kerase. Pořád tvrdila, že jsou jenom přátelé.

„Johne!“ Narovnal se a pokusil se věnovat svoji pozornost Carterové a v tom ho to napadlo.

„Tak požádáme Kerase, jestli by jí děti z M7G-677 mohli znovu namalovat tvář a to ji už zaručeně nepozná nikdo.“ Carterová se na něj překvapeně podívala.

„To není špatný nápad.“

***

John se pak vracel na svůj pokoj, aby mohl sledovat další sportovní záznamy, které mu unikly, zatímco byl v Pegasu, ale nedostal k tomu příležitost, protože když procházel kolem pokoje Mii, uslyšel křik, který ho donutil vběhnout dovnitř právě ve chvíli, kdy jeho majitelka vyběhla z koupelny jemu přímo do náruče, kde se moc dlouho neohřála.

Bleskově k němu zvedla hlavu a chvíli na něj zírala neschopna slova. Viděl ten děs v jejích očích, který způsobila pravda, kterou spatřila v zrcadle, ale trvalo jí jenom chvíli, než jí pohled ztvrdnul. Ustoupila od něj a chvíli čekala, jestli náhodou něco neřekne.

John mlčel. Čekal, že z toho bude víc vyvedená z míry, že bude odmítat svůj vzhled a ptát se, proč právě ona a on by ji přitom držel v náručí, konejšil ji a přitom jí zabořil ruku do těch šedivých copánků, které neměl prozatím nikdo odvahu rozplést, aby neviděla skutečnou barvu svých vlasů po mučení wraithskou královnou.

Poprvé by oni dva sdíleli něco společně, přestože to nebylo nic příjemného.

Pohledem sjel k jejímu zakrytému hrudníku a celý ztuhnul, když si vzpomněl, jak vběhla bránou s týmem majora Lorna s hlubokou ránou po krmení, a jak se mu při tom pohledu zdrhnul dech a oživilo mu to jeho vlastní vzpomínku na chvíli, kdy ho Genij Kolja nechal vysávat Wraithem Toddem. Jenže to se nedalo srovnávat s dlouhými dvěma dny, které musela podstupovat opakované vysávání.

Vyjel očima výš a zíral na její vlasy, pak na její obličej, ve kterém se nedalo nic vyčíst, a on si uvědomil, že se na ni už nedokáže dívat stejně. Nevymizely veškeré předsudky, které vůči ní měl, ale konečně spatřil mladou ženu, která se nedopatřením dostala do nepřátelského prostředí, pro které nebyla vycvičena.

Uvědomil si, že mu trvalo skoro tři roky, než ji spatřil tak, jak ji celou dobu viděli ostatní, a rázem se zastyděl, že se k ní tak choval.

„Jsou to jenom šedivý vlasy,“ řekla klidně a vytrhla Johna ze zamyšlení, zatvářila se přitom, že je nad věcí, a on jí v očích hledal očekávaný zmatek, ale neviděl ho, příliš se proti němu zatvrdila, což ho zamrzelo.

„Je to docela dobrý,“ pomalu přikývnul a mávnul rukou. Stiskl přitom rty, aby už raději nic jiného neřekl, co by ji mohlo rozzlobit.

„Tak proč byl takový problém mi to říct?“ utrhla se na něj a se zdviženou hlavou kolem něj prošla na chodbu. Bleskově ji následoval a doprovodil až na ošetřovnu, přímo ke Kerasově posteli. Musel přitom myslet na to CD, které jí zastrčil pod polštář v pokoji a zaskřípal přitom zubama, když ten nedospělý kluk byl vzhůru a zíral na ně jako na zjevení.

„Mio, podplukovníku?“ Keras se trochu posunul, aby udělal Mie místo.

„Alespoň ty jsi mi mohl říct, že jsem zešedivěla,“ vyčetla mu jemně a sedla si do noh postele.

„Víš, ono to…“ začal Keras, ale John ho předběhnul.

„Nechtěli jsme tě připravit o překvapení,“ vyhrnul a hned svých slov zalitoval, na tohle téma asi nebylo dvakrát nejlepší vtipkovat. Mia k němu obrátila hlavu a sledovala ho přes přivřená víčka.

„Jak šlechetné,“ odsekla a raději věnovala svoji pozornost Kerasovi a Johnovi bylo jasné, že už je tu zase navíc, tak raději odešel, aby neřekl nějakou další hloupost.

***

Večer v posteli jsem si musela v duchu gratulovat, po letech nezvládnutého odporu vůči podplukovníkovi jsem konečně dokázala zachovat klidnou hlavu. Zachovala jsem se více než dospěle, i když situace, kdy jsem po útoku mimozemšťana zašedivěla, byla vhodná pro pláč, ale mohla jsem být ráda, že jsem nepřišla o vlasy úplně.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebrečela. Brečela jsem, ale když už byl všude klid a většina personálu na ošetřovně spala.

Seděla jsem na posteli, rozplétala šedivé copánky a dovolila pouze slzám, aby mi stékaly po tvářích. Pořád jsem si opakovala, že to mohlo být horší. Nemusela jsem to přežít, nemuseli mě najít, mohli přijít pozdě.

Přes zamlžený pohled jsem se podívala na Kerasa ležícího vedle mě. Mohl taky umřít. Brala jsem tuhle expedici vážně, ale dokud jsem nechodila bránou ven, nedokázala jsem si plně uvědomit nebezpečí, jakým jsou tu tihle lidé neustále vystaveni, vlastně celá galaxie.

Prsty mi klouzaly po vlasech a rozplétaly drobné copánky, co dokázaly splést jen dětské prstíky. Nedokázala jsem vypustit z myšlenek královnu a její dotírající slova o mém původu a předcích. Nebyla jsem však připravena si to připustit, ještě ne. Musela jsem na to mít důkaz.

Nezvratný důkaz.

Na to ale nebyl teď čas. Musela jsem se připravit na to, že se vrátím domů, na Zem, sice jako mimozemšťan a jen na krátkou dobu, ale budu mít pod nohama rodnou půdu. Carterová měla pravdu, že mě teď asi nikdo nepozná, ani já sama to málem nedokázala.

Utřela jsem si poslední slzy a hřebenem si začala pročesávat vlasy. Cítila jsem se o něco líp, ale ten kámen, co mi tížil srdce, nezmizel. Byla jsem si jistá, že mířím správným směrem, který mě dovede k odpovědím, co potřebuju, ale bála jsem se, že se mi pravda nebude ani trochu líbit.

***

„Pokus se, nepotrhat si stehy.“ Celou dobu jsem se dívala Jennifer do vlasů a ani jednou se nepodívala na svůj hrudník.

„Takže žádné tréninky?“ Doktorka si tiše odfrkla, což u mě vyvolalo lehké ušklíbnutí, kterého si všimnul Keras a sám se na mě usmál od ucha k uchu.

„Rána srůstá mnohem pomaleji než by měla, ale není se čemu divit.“ Zvedla ke mně pohled. Musela mi vidět něco ve tváři, protože omluvně sklopila pohled zpátky k mému hrudníku. Přešla jsem to, protože se v posledních dnech takhle tvářili takhle všichni.

„Říkala jsi, že moje tělo odbouralo veškerý enzym,“ podotkla jsem a Jennifer se mi znovu podívala do očí.

„Ano, to ano, ale pořád toho o Wraithech víme tak málo, takže nemůžeme říct, co takový zásah do tvého nervového systému může způsobit dlouhodobě.“ Bylo mi jasné, že se obává toho, jestli bych se nemohla změnit na Wraitha. Podívala jsem se na Kerase, který zvážněl. Nějak jsme neměli ještě čas na to, abychom si spolu promluvili o tom, co se stalo na jeho planetě. Jen jsem stačila podat zevrubné hlášení Carterové, kde jsem samozřejmě vynechala rozhovory, které jsem vedla s královnou.

„Klidně budu chodit každý den na testy, abys byla klidnější,“ pokusila jsem se Jennifer uklidnit, ale zřejmě jsem to nepojala tak, jak si ona představovala.

„Tohle je vážná věc, Mio,“ pokárala mě, ale v jejím podání to spíše bylo takové milé přemlouvání.

„Já vím, ale co ti na to mám říct, cítím se dobře, ale pořád mi je slabo a jsem natolik rozumná, abych se šetřila.“ Nakonec doktorka spokojeně přikývla a propustila mě, jakmile dokončila svoji práci i na Kerasovi, kterého měla konečně pustit na jeho planetu. Takže mi zbylo jen pár chvil, abych se s ním mohla rozloučit.

Pomohla jsem mu na jeden balkon blízko ošetřovny. Usadili jsme se na lavičku a zírali na moře, které si Keras velmi oblíbil.

„Loučíš se se mnou, jako bychom se snad už neměli nikdy vidět,“ začal nenuceně a dál zíral na město pod námi a vlny, které ho omývaly. „Za pár dní mě snad přijdeš navštívit.“ Otočil na mě svoji tvář a já se lehce pousmála, ale při myšlence, proč tam půjdu, mi tělo ztuhlo. Tentokrát bylo ale snazší zamaskovat svůj strach a tvářit se jakoby nic.

„Tvoje děti mi dají nový vzhled,“ aby mě nikdo na Zemi nepoznal. Kupodivu to znělo nadšeně. Třeba bych získala Oscara dříve než DiCaprio.

„Pořád to nechápu, Mio. Proč se schováváš před svými vlastními lidmi?“ A bylo to tady. Jednou to přijít muselo a já nebyla připravena.

„Pokusím se ti to vysvětlit, až se vrátím z toho “pohovoru“.“ Prsty jsem naznačila uvozovky, ale Keras se na mě nechápavě podíval. Pořád mu unikala pozemská ironie, což mě donutilo se usmát a uvolnit se.

„Vy lidé jste zvláštní.“

„Ne lidé, ale dospělí, Kerasi, však to sám poznáš, vaše vesnice k tomu postupně dospějí. Pět set let jste ochraňovali svoje lidi tím, že jste se vzdali dospělosti.“

„Nebude to lehké,“ připustil a sklopil pohled. „Jen mě mrzí, jak se zachoval Aris.“ Chytila jsem ho za ruku a donutila, aby se na mě podíval. Nechtělo se mi to říkat, protože toho kluka bych nejraději za ty věci pořádně zfackovala, ale dostal mnohem krutější trest než si zasloužil, doplatil tak na svoji mladickou naivitu.

„Aris se snažil chovat dospěle, ale nevzal to za správný konec. My na Zemi říkáme: Chybami se člověk učí. Je to kruté, ale to je dospělý život. Máme možnost se poučit z chyb generací před námi a ani nevíš, kolik lidí by si od nás přálo, aby byli na vašem místě a mohli začít od začátku, moci změnit, to co jsme napáchali a pokazili.“

„Kdybys ty dostala možnost rozhodnout se, jestli znovu přijít na Atlantidu. Jak by ses rozhodla?“ Naprosto mě svojí otázkou zaskočil. Zaraženě jsem na něj zírala a v hlavě měla najednou prázdno. Takovou otázku jsem si toužila položit už mnohokrát a hlavně chtěla znát odpověď. Pohrávala jsem si přitom s prstýnkem na pravé ruce.

„Nevím,“ odpověděla jsem po dlouhých vteřinách ticha. Zbytek dne jsem nad tím přemýšlela, ale ani když navečer odcházel Keras s Oaris na jejich planetu, stále jsem netušila odpověď a nedokázala kvůli tomu usnout. Dívala jsem se přitom na s fotku mámy, tolik jsem toužila po tom, aby tu byla a mohla mi pomoct. Potřebovala jsem nutně její radu, teď víc, než kdykoliv jindy.

Zastrčila jsem ruku pod polštář a nahmatala pod ním něco, co tam nemělo být. Rozbušilo se mi přitom srdce. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem naši společnou fotku schovávala pod polštářem a bála se na ni roky podívat, bylo to snad nějaké znamení, které mi dávala máma shůry?

Volnou rukou jsem rozsvítila lampičku a vytáhla tu věc na světlo. Zírala jsem na CD Maroon 5, které jsem moc dobře znala. Byla úplně nové, ještě zabalené a přes průhledný obal na mě zíral Adam Levine.

Nikdy jsem originál neměla, ale pár písní jsem znala nazpaměť. Objevila jsem ho až poslední rok na střední, když jsem pátrala po všech albech, které skupina vydala. Muselo být staré deset let, z mého pohledu, než jsem se objevila na Atlantidě, a když jsem ho obrátila, v dolním rohu byl rok vydání. 2007, nebylo ani rok staré, pro mě rok 2007 byl před pár měsíci už podruhé

Bylo úplně nové, právě vyšlo, ale díky tomu cestování v čase jsem na něj zírala naprosto konsternovaně. Musela jsem si přitom vzpomenout na Kerase a jeho otázku. Tohle byl takový malý střípek mého života, který bych absolvovala několikrát za sebou, protože ve svém předešlém životě jsem žila pro hudbu, byla mým zachráncem a po příchodu na Atlantidu mi neuvěřitelně chyběla, a když mi dal tenkrát Radek ten přehrávač, nemohla jsem být šťastnější, hodně mi to pomohlo, abych se s přítomností v mimozemském městě alespoň trochu vyrovnala a teď tohle.

Maroon 5 byla jedna z mých nejoblíbenějších kapel, kterou jsem dokázala poslouchat donekonečna, zvláště jednu písničku. Nemohla jsem uvěřit, že mi Radek opět tak moc pomohl.

Rázem jsem zapomněla na veškeré černé myšlenky a nadšeně vyskočila z postele, jako bych byla zase na střední a nemusela se stresovat vidinou dospělosti, ale jen tím, jak dostat Marka občas ven.

Nedočkavě jsem roztrhla obal a rychle zapnula notebook a popoháněla ho, aby se už načetl. Zastrčila jsem ho do mechaniky, nasadila sluchátka a nevěděla, kterou píseň si pustit jako první. Nabízela se mi  Wake Up Call, kterou jsem měla ve třech nejlepších, ale Can't Stop nebo Kiwi byly hned v závěsu.

Srdce mi tlouklo tak rychle, až mě rozbolela rána na hrudníku. Třásla jsem se po celém těle a netušila, kterou vybrat. Projížděla jsem očima celý seznam a musela jsem si přiznat, že i po těch dlouhých letech, co skupinu poslouchám jsem všechny písně neznala.

Raději jsem si vzala notebook do postele, abych se nemusela krčit na židli a spustila náhodný výběr. Zírala jsem do stropu a nechala se unášet hlasem Adama Levina. Bylo to tak osvobozující a uklidňující. Vyčistila jsem si hlavu daleko lépe než při běhání, na které jsem stejně neměla náladu.

Po několika špatných nocích, kdy se mi zdálo o královně, jsem konečně spala naprosto normálně a ráno se cítila naprosto úžasně.

***

Tiše jsem si pobrukovala Won't Go Home Without You, zatímco jsem mířila na snídani. Rozdávala jsem kolem sebe úsměvy a lidi z expedice na mě zírali jako na blázna, ale já se bláznivě skutečně cítila. Takový kus domova jsem teď potřebovala. Musela jsem z to Radkovi poděkovat a zeptat se, jak se mu to CD podařilo sehnat.

V jídelně na otevřené terase bylo živo, bylo krásné ráno a lidi toho využili, aby posnídali na čerstvém mořském vzduchu.

Dnes měl službu Rodrigo a nadšeně se usmál, když mě uviděl, přestože nespustil oči z mých šedivých vlasů, které jsem si projednou zapletla do copu na rameno, místo do drdolu.

„Máš hlad?“ zeptal se mě s tím svým silným přízvukem. Nadšeně jsem přikývla.

„Obrovský, co mi doporučíš?“ Začal mi vyjmenovávat samé dobroty a já nevěděla, co si vybrat. Jenže bych musela prasknout, kdybych to všechno měla sníst, tak jsem se spokojila s toastem s výbornou marmeládou a arašídovým máslem, k tomu pár kuliček hroznového vína a nějaké další ovoce ze spřátelených planet a zakončila to velkou sklenicí dehydrovaného mléka, které nebylo tak dobré jako čerstvé, ale dochutila ho kakaem a naložený tác jsem odnesla ven a dosedla ke stolu, kde snídali Radek, Rodney, Jennifer a Teyla s Rononem.

Trapné ticho, které nastalo, když jsem si přisedla a všichni zírali na můj plný tác, jsem přešla úsměvem a pustila se do toastu, na který jsem natřela pořádnou vrstvu arašídového másla a marmelády, na které jsem ještě navršila na plátky nakrájené hrozny.

„Tady si někdo vzal moji radu hodně k srdci,“ zasmála se Jennifer a nemohla ze mě spustit oči, když jsem křoupala jednou sousto za druhým a zapíjela ho kakaem.

Polknula jsem sousto a otočila se k ní. „Sice mi z toho trnou zuby, jak je to sladké, ale stojí to za to.“ Celý stůl se zasmál a dál pokračoval ve své konverzaci.

„Jo a Radku,“ zapila jsem další sousto mlékem, abych měla volnou pusu, „moc ti děkuju za to CD, ani nevíš jakou mi udělalo radost.“ Teyla se vedle mě ošila a Radek na mě zíral s otevřenou pusou.

„Co prosím?“ Zatvářil se naprosto nechápavě. Tohle uměl zahrát skvěle.

„Jen se nedělej,“ musel mě škádlit. „Našla jsem ho teprve včera večer, mohl jsi mi ho donést normálně a neschovávat ho v pokoji. Udělalo mi ještě větší radost než ten přehrávač.“ Ticho, které se u stolu rozhostilo bylo divné.

„Já ti žádné CD do pokoje nedal. Na Zemi jsem už dlouho dobu nebyl.“ Radek si nervózně popostrčil brýle a vyhýbal se mému pohledu.

„Tak kdo...“

„Je od Johna,“ řekla naprosto klidně Teyla a napila se pomerančového džusu. Ronon se téměř neslyšně zvednul a rychle mizel, stejně jako Rodney. To mu bylo podobné, při náznaku problému bral do zaječích, zrádce jeden.

„Jak to myslíš?“ procedila jsem skrze zuby, když ze mě veškerá euforie vyprchala.

„Tak jak to říkám. Přivezl ti ho John, když byl na Zemi. Stejně jako ten přehrávač.“ Prudce jsem se podívala na Radka s provinilým výrazem, který raději vyskočil ze židle jako opařený a zmizel snad ještě rychleji než Ronon.

„Za chvíli mi začíná směna, musím běžet,“ měla alespoň Jennifer tolik slušnosti, aby se s námi rozloučila.

Zůstala jsem u stolu pouze s Teylou, která pokračovala ve snídani jakoby nic. Nechápala jsem, jak může být tak klidná. Já byla vzteky bez sebe a to jsem se probudila s tak dobrou náladou, ale to by nebyl Sheppard, aby mi ji nezničil.

„Nechápu, proč se zlobíš, chtěl ti udělat radost.“ Upřela na mě ty své hnědé upřímné oči, které se mi dokázaly dostat hodně hluboko, jakoby mi dokázala číst myšlenky.

„Udělat radost?“ vyprskla jsem dětinsky a byla jsem zase na začátku.

„Ano.“

„Jak může...“ začala jsem rozzlobeně, ale Teyla mě zastavila. Chytila mě za ruku, kterou jsem zatínala v pěst. Zlobila jsem se i sama na sebe, že jsem se jím opět nechala tak rozhodit.

„John teď bude celý den pryč, nech si to projít hlavou.“ Zjednodušeně mi řekla, abych se neukvapovala a já se rázem cítila provinile, ale i když jsem se snažila se Sheppardem vycházet, nešlo to.

„Když mě omluvíš, musím dopsat jedno hlášení,“ zalhala jsem roztřeseně a nechala nedojedenou snídani na stole a co nejrychleji raději odešla.

***

Po cestě na pokoj jsem trochu vychladla. Musela jsem to vydýchat. Sedla jsem si na postel a zírala na notebook s pozastavenou písní.

Lehla jsem si, nasadila sluchátka a celý den poslouchala Maroon 5, abych si je zapamatovala, protože jsem se rozhodla, že to Sheppardovi vrátím, abych mu náhodou něco nedlužila, protože by jednou mohla přijít doba, kdy by mi to připomněl a takové konfrontaci jsem se chtěla vyhnout.

Bylo mi to ale líto. V přehrávači jsem měla písně, co jsem sehnala u lidí, ale nebylo to nic moc, tohle CD mi skutečně připomnělo domov, víc než cokoliv jiného, jenže jemu jsem nic dlužit nechtěla. Začalo by to CD a končilo životem a to bych asi nerozdýchala.

Teyla mohla říkat cokoliv, ale i přes jejich menší rozepři kvůli těhotenství, to byli přátelé a ona mu nadržovala. Za to Theresa byla nezaujatý pozorovatel.

***

Teprve až padla tma jsem se donutila vstát. Vypnout písně, uklidit CD do obalu. Nachystat přehrávač do své krabičky včetně všeho příslušenství a vydat se k pokoji Shepparda, což nebylo tak daleko.

Dodala jsem si pořádné odvahy a s naprostým klidem a pokerovou tváří zaklepala na dveře. Sheppard tam musel někoho mít, protože veškerý hlahol skončil.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 17. kapitola 1/3: