OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 17. kapitola 2/3

15.06.2016 (09:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 890×

Kapitola mapuje díl:

4x16 – Trojice

4x17 – Přestupní stanice

17. kapitola – O návratech domů 2/3

John zíral na zápas s pivem v ruce, které už dávno zvětralo, ale neměl sílu se zvednout a postavit ho na stolek. Ronon si dal pozemské pivo jenom občas, dnešek byl výjimkou a vypil jich hned několik, podezříval ho, že má obavy z toho pohovoru, který se na něj chystá na Zemi.

Sám však celou dobu očekával, kdy k němu do pokoje nakráčí Collinsová. Některé věci se na Atlantidě nedokázaly utajit, hlavně souboj mezi nimi, ale když se celý den nic nedělo, usoudil, že to bude asi v pohodě, ale to se šeredně zmýlil, když někdo zaklepal na dveře.

„Otevřu,“ houknul Ronon a vyskočil z křesla. Přej rukou přes panel a dveře se otevřely. John se musel trochu nahnout, aby přes svého společníka viděl, kdo přišel. Při tom pohledu ztuhnul.

Collinsová se tvářila neprostupně a měla jednu ruku za zády. Chvíli zírala na Ronona jako na zjevení než se oklepala.

„Podplukovník je tady?“ zeptala se kousavě a Johnovi neušlo, jak jeho hodnost doslova vyplivla ze rtů.

„Nechám vás o samotě,“ nechal ho v tom Sateďan a bez jediného otočení se protáhl kolem Collinsové, která vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Se staženými rty došla až k němu a ladným pohybem hodila na skleněný stolek, pokrytý sportovními časopisy, dvě věci. Ty jediné dvě věci, co je svým způsobem spojovaly.

„Byla bych ráda, kdybyste mi nic nedával a nechodil bez dovolení do mého pokoje, když v něm nejsem.“ S údivem si uvědomil, že ho to zamrzelo, ale rychle to zmizelo, když si vzpomněl, když ji viděl s Kerasem.

„Ten přehrávač je snad od Radka, ne?“ Přimhouřila oči a složila si ruce na prsou.

„Lhaní není moc dobrý způsob, jak si udržet naši ústní dohodu o vzájemné ignoraci.“ To už se mu přestalo líbit a konečně vstal. Odložil nedopitou láhev a dal ruce v bok.

„To byla tvoje dohoda, se kterou jsem nesouhlasil. A abys věděla, je neuvěřitelně pitomá,“ našpulila rty, ale zarazil ji zdviženým prstem, „takže ji nehodlám dodržovat, jsme v mimozemským městě na jiný planetě, kde naše přežití závisí na poslouchání příkazů a vzájemné domluvě, sakra, takže ti na nějakou ignorující dohodu kašlu.“ Rozzlobeně stáhla obočí a prudce rozhodila ruce.

„Fajn, stejně se mě za chvíli zbavíte, protože pochybuju, že projdu výslechem IOA, takže si ty věci laskavě nechte!“ zakřičela. Otočila se na patě a chtěla odejít, ale John ji doběhnul a chytil za paži a stáhnul k sobě. Vytřeštila na něj oči a němém údivu, že se jí dovolil dotknout.

„To je takový problém ode mě něco přijmout?“ zeptal se ostře.

„Abych vám pak musela být za něco vděčná?“ odsekla při pokusu se mu vykroutit, ale na to ji držel až příliš pevně.

„Tady o žádnou vděčnost nejde, prostě si to vezmi zpátky a třeba to dej Kerasovi,“ vyhrknul popuzeně, což u ní vyvolalo naprosto překvapený výraz.

„Co do toho taháte Kerase?“ Vytrhla se mu a znovu si vzpurně složila ruce na prsou. Pohledem sjel z jejího obličeje a představil si znovu tu rozšklebenou ránu na hrudní kosti a ten moment, kdy si přilehla do postele ke Kerasovi, jak se tenkrát přišla rozloučit s Ladonem, a pak k němu utekla, jenom aby se jím nechala naprosto zbídačit.

„Co?“ zeptal se po chvíli, když se pohnula směrem k němu.

„Proč do toho taháte Kerase?“ Jakmile svoji otázku položila, stiskla rty a pohled se jí rozjasnil. „Snad si nemyslíte, že já a Keras...“ Hlasitě se zasmála a John o krok ustoupil, že se nechal tak snadno nachytat, nehledě na to, že se mu Collinsová začala smát.

„Proč by ne, jste stejně staří,“ řekl pomalu a pokyvoval hlavou, nelíbilo se mu, že se sám nechal zahnat do kouta.

„Je jedno, jak jsme staří, Keras je můj kamarád. Normální kamarád, který mě pořád nesleduje a nehlídá jako vy!“ sykla a znovu se dostala útočného postavení.

„Tak mi řekni, jak by ses zachovala na mém místě ty? Hm?“ Přistoupil blíž, aby se mohl nad ní mohl tyčit.

„Tohle tady neřešíme,“ odsekla. „Vezměte si ty věci zpátky a už mi nic nedávejte, přestaňte si mě všímat a nechte mě být, neberte mě na žádné akce a prostě na mě zapomeňte!“ Vařila se v něm krev, přitáhl si ji k sobě blíž, na svůj hrudník a umlčel ji polibkem. Překvapilo ho, jak se mu v náručí napjala, ale neodstrčila ho od sebe. Aniž by se jí odtáhl od rtů, znovu ji políbil. Kupodivu ho nechala a už nebyla tak prkenná, přitiskla se k němu a on to vzal jako výzvu. Rukama jí sjel z ramen na boky a přitáhl si ji blíž, pokud to ještě šlo.

Proklínal sám sebe, že se musel nadechnout, bylo mu jasné, že mu pak uteče, ale zůstala na místě, zírala na něj a zhluboka oddechovala. Ruce jí volně visely u boků a myslel si, že pokud by ji na okamžik pustil, zhroutila by se k zemi jako hadrová panenka. Oči měla otevřené dokořán s neuvěřitelným údivem, který se jí měnil v chtíč, který díky tomu začal hořet i v něm. Takhle to ale vypadalo, že to spustila ona, ale pravda byla taková, že jakmile na něj začala křičet, vlastně kdykoliv křičela, chtěl ji políbit a sevřít v náručí.

Všiml si, že na okamžik uhnula pohledem k posteli, byl to tak kratičký moment, kdy asi doufala, že si toho nevšimnul, ale on to viděl, díval se jí přímo do očí, tohle nešlo přehlédnout.

Bojoval sám se sebou, aby couvnul zpátky, ale úsudek se mu zatemnil. Znovu se k ní sklonil, aby ji políbil, přitom vyjel rukama znovu nahoru a rychle jí rozepnul mikinu a stáhnul jí ji z ramen. Bylo to povelem k následujícímu, co už nešlo zastavit.

Mia konečně zvedla ruce a začala Johnovi rozepínat knoflíčky u košile. Musel se trochu odtáhnout, protože na to neměla moc prostoru a ruce se jí přitom třásly jako osiky, takže mu nedělalo problém ji nasměrovat k posteli. Nechal ji, aby mu stáhla košili. Chvíli konečky prstů přejížděla po jeho drobné jizvě po krmení, jakoby tím chtěla naznačit, že je spojuje něco víc než jen nepřátelství, to Johnovi dodalo odvahy a opatrně jí přetáhl triko přes hlavu.

Světlo jim oběma dalo chvíli, aby se navzájem mohli prohlédnout, i když Johnovi napovídal zdravý rozum, aby toho nechal, protože se Mia pořád zotavuje z krmení, ale jakmile ji uviděl stát před sebou jenom v podprsence a tím roztouženým pohledem, všechno ostatní hodil za hlavu.

Pevně ji sevřel a pomalu povalil na postel, blaženě zaklonila hlavu a on v duchu zaúpěl. Tohle nemohl zastavit, ani kdyby chtěl.

Zbytky oblečení padaly na zem kolem postele v nekončící záplavě, kterou zakončil tím, že ztlumil světla, ale jenom tak, aby si mohl vychutnat její tělo, po kterém toužil a jakmile se s ní spojil, ztratil i ty poslední kousky zdravého rozumu.

S každým dalším pohybem její drobné, bledé, ale vysportované tělo povolovalo, vláčnělo mu pod rukama a on se snažil byl opatrný, ale Mia měla jiný názor, když překonala vlastní počáteční neohrabanost, nemohl uvěřit, že přebírá vlastní iniciativu. Blaženě zasténal, když mu do ucha zavzdychala jeho jméno. Musel ji mít celou.

Políbil ji do ohbí mezi krkem a ramenem. Zachvěla se a silně se k němu přitiskla. Přitáhl si ji do sedu. Na chvíli si konečně hleděli do očí. Její byly zastřené chtíčem, stejně tak jako jeho. Políbil ji, aby ztišil její steny a ona mu za to zapletla prsty do vlasů a lehce zatáhla dozadu. Měla ho tak v moci a lhal by, kdyby řekl, že se mu to nelíbilo. Toužil, aby tahle chvíli neskončila, ale on byl muž a ona překrásná žena a příliš dlouhý půst se musel někde projevit.

Hlasitě vzdychl do jejího ramene. Zůstali ještě chvíli sedět, než ucítil, jak se opět pod jeho doteky napíná. S hrůzou si uvědomil, že přišla k rozumu stejně rychle jako on. Zvedl hlavu a podívala se jí do očí, které na něj zíraly plné zděšení, které se měnilo ve vztek. Bleskově ho od sebe odstrčila a ladným pohybem si kolem těla obmotala přikrývku a během mrknutí oka zmizela v koupelně.

„Sakra,“ zamumlal.

***

„Musíš vylézt!“ říkala jsem si tichou mantru už po páté, ale nedokázala se odhodlat k činu. Mohla jsem být v koupelně pár vteřin, ale taky to mohly být hodiny. V rukou jsem držela svoje kalhoty a jeho košili. To jediné jsem stihla sebrat při svém zběsilém úprku pryč.

Sedla jsem si do tureckého sedu, protože jsem nedokázala stát. Třásla jsem se po celém těle z mnoha důvodů, ale ani jeden jsem si pro tuhle chvíli nechtěla připustit a jediné, na co jsem dokázala myslet bylo, že jsem porušila veškerá svá předsevzetí. Nemohla jsem se za to ani na sebe podívat do zrcadla.

Rychle jsem ze sebe shodila přikrývku a natáhla si kalhoty a stále úhledně zalepený hrudník jsem zakryla jeho košilí, v níž jsem se ztrácela a v nestřežený okamžik k ní přivoněla. Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.

Zvedla jsem přikrývku ze země a konečně otevřela dveře. Vyšla jsem s hlavou vztyčenou a vážný výrazem, pokusila jsem se o něj, jestli vyšel nevím. Sheppard stál u postele, v duchu jsem si oddychla, protože měl oblečené alespoň trenýrky. Přemáhala jsem se, abych si ho neprohlédla od hlavy až k patě a raději jsem udržovala oční kontakt.

Vypadalo to, že se chystá ke mně vykročit, dokonce otevíral ústa, bleskově jsem po něm hodila přikrývku, abych získala čas na sebrání zbytku svého oblečení, které se válelo po půlce jeho pokoje, nedokázala jsem pochopit, jak je to možné.

S hrůzou jsem si uvědomila, že nejsem tak rychlá, on odhodil přikrývku na tu postel, aby mě volnou rukou mohl chytit za paži. Zase. A já zase ztrácela cit v nohách.

„Dej tu ruku pryč,“ zasyčela jsem. Pozdvihl obočí a o krok ustoupil. „Tohle se nestalo!“ Dodala jsem svým slovům důraz a ustoupila o dva kroky vzad, blíž ke dveřím.

„Nemyslím si...“ začal.

„Byl to omyl.“ Nemohlo to trvat déle než deset vteřin, od chvíle, kdy jsem vylezla z koupelny, ale  zdálo se mi to věčnost. Otočila jsem se a poslední kroky jsem doslova běžela, abych zmizela co nejdřív.

Ani za druhými dveřmi, v mém pokoji, jsem se nepřestávala třást. Nesměla jsem si dovolit na to myslet, ale nepozastavila jsem se nad tím, když jsem si svlékla jeho košili, úhledně ji složila a schovala ji.

***

Ještě před východem sluncí jsem vstala a šla si zaběhat. Potřebovala jsem ze sebe dostat to přetrvávající podivně chvění. Musela jsem ho nahradit něčím pro mě přirozenějším, i když mi bylo jasné, že pokud se to dozví Jennifer, bude se zlobit, ale to mi bylo v tuhle chvíli naprosto jedno, díky tomu jsem si to užila ještě víc.

„Mio!“ Carterová si za mnou pospíšila, aby mě dostihla v chodbě vedoucí k ubykacím, chtěla jsem se po běhu osprchovat, než půjdu na Kerasovu planetu.

Ještě jsem zpomalila, aby to vypadalo, že zastavuji, ale ve skutečnosti, jsem byla ráda, že jdu dva kroky za minutu, byla jsem tak vysílená, že jsem měla dojem, že na pokoj snad ani nedojdu. Jennifer měla pravdu, abych s tréninky ještě počkala, ale alespoň to splnilo očekávání.

„Jsem ráda, že tě nemusím hledat.“ Podívala jsem se na její nohu, kterou měla bez sádry. „Za chvíli by měl dorazit Teal’c, tak jsem si řekla, že bych tě s ním mohla také seznámit, než půjdeš za Kerasem.“ Dnes měl přijít nějaký další mimozemšťan, který pracuje pro SGC už pár let a má připravit Ronona na pohovor. Což byla docela úsměvná představa, protože Ronon neposlouchal nikoho, ani podplukovníka v některých chvílích.

Při poslední myšlence se mi stáhnul žaludek. Zkusila jsem to zamaskovat tichým povzdechem, ale nevypadalo to, že by si Carterová vůbec něčeho všimla. Což mě přivedlo k uvědomění si, že nakonec přeci jen na ten pohovor musím taky. Sice jsem před několika dny dostala složku o mé další falešné identitě, kterou museli ještě doladit děti z Kerasovy planety. Což obnášelo malování na obličej podobnými barvami, které používají Starší z Kerasovy planety, během různých rituálů a k tomu Carterová vymyslela různé tradice mého smyšleného lidu, které hlavně obnášely, že si nemohu dovolit smýt barvu, dokud nepomstím své druhy, kteří zahynuli při sklizni.

„Už se z IOA domluvili, kdy půjdu já?“ zeptala jsem se co nejklidněji, protože jsem si ještě moc nepřipouštěla, že bych tam šla, ale během posledních dní mi začalo být víc než jasné, že pokud to Carterové a ostatním z vedení expedice nechci ještě víc zavařit, budu se muset na Zem dostavit.

„Půjdeš společně s Rononem a Teal’cem. IOA naznalo, že vy dva tu nejste tak dlouho a nehrozí, že v přítomnosti Teal’ca, byste se domlouvali na přepadení Země.“ Možná to myslela jako vtip, ale já se nesmála. I když to bylo urážlivé, už jsem to neřešila, tohle jsem snášela roky od Shepparda v přímých střetech a takhle na dálku jsem si z IOA nic nedělala. Jednou mě ta organizace unesla a já se jim za to jednou v budoucnu hodlala pomstít, možná ta doba nastala právě teď.

„Mezigalaktický most musel stát spoustu peněz, a pak ještě jeho provoz. Je ekonomičtější chodit po skupinkách, než jednotlivě.“ Neodpustila jsem si kousavou poznámku. Carterová se na mě zvláštně podívala.

„Asi máš pravdu,“ přikývla. Domluvili jsme se, v kolik mám dorazit do řídící místnosti na seznámení s tím Teal’cem, a pak chvíli počkala, než odešla, abych se pomalu došourala do svého pokoje, abych si dala tu sprchu.

***

Byla jsem na toho Teal’ca zvědavá. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Vypadal jako člověk nebo snad jinak? Vím, že obě galaxie zalidnili Antikové, ale určitě existovali i nehumanoidní obyvatelé.

„Teal’c je Jaffa. Jaffa je vlastně fyziologicky upravený člověk využívaný jako voják a živý inkubátor pro nedospělé symbionty Goa’uldů. Víš, jejich břišní dutina je upravena – mají přeskupené vnitřnosti, aby bylo místo na břišní vak, ve kterém larva dospívá několik let, než je natolik vyspělá, aby se spojila se svým hostitelem.“ Při té představě jsem se nechutí otřásla.

„Břišní vak?“ Nedokázala jsem si to představit, jak by to mohlo vypadat. „A to tam má tu larvu pořád?

„Ne. Nemá. Na Zemi jsme vytvořili látku, Tretonin, který symbionta nahrazuje, takže už na svých falešných bozích nejsou závislí.“

„Ale jsou závislí na nás.“ Carterová se znovu na mě překvapeně podívala a já pokrčila rameny. „Vyměnili své bohy za nás, tak jaký je v tom rozdíl?“ Četla jsem o tom, jakou roli sehráli Jaffové ve válce proti Goa’uldům. Teď se stali závislí na našich lidech, to muselo být hodně křehké spojenectví.

„Teal’c je s námi spoustu let a bojuje za správnou věc.“

„Za svobodu,“ odtušila jsem a obrátila pozornost na bránu, protože se zaktivovala.

„Kontakt zvenčí!“ informoval Chuck a následně oznámil, že přijímá kód přestupní stanice.

„Vypněte štít,“ přikázala Carterová a já se narovnala a obdivně sledovala vír, který se vyvalil ven. Fascinoval mě a děsil zároveň. Tohle byl jeden z mnoha aspektů, na který jsem si pořád nedokázala zvyknout.

Teal’c vystoupil z brány a vypadal téměř obyčejně. Velký černoch s podivnými vlasy v zajímavém úboru.

„Carterová,“ pozdravil ji a společně se objali a dotkli se navzájem čely. To musel být nějaký pozdrav z jeho rodné planety.

„Teal’cu, ráda bych ti představila Miu Collinsovou, která půjde na pohovor také.“ Oba se na mě podívali a já jen vytřeštila oči, když zmínila moje místní jméno a ne to, co mi vymysleli.

„Těší mě,“ natáhl ruku před sebe a já ji jen neochotně přijala. Měl velmi silný stisk a ani jednou se nepodíval na moje vlasy, zato já na ty jeho zírala naprosto neslušně, hlavně na ty šedivé kouty, které měl kolem uší. Vůbec se to k jeho mladistvému vzezření nehodilo.

„Zajímavý sestřih,“ pochválila jsem ho a on mi věnoval úsměv.

„Vskutku.“ Carterová se usmála také a já na jeho odpověď pouze povytáhla obočí.

„Dlouhé vlasy vypadají jinak než holá hlava, Teal’cu.“ Carterová jakoby byla rázem vyměněná. Rozdávala úsměvy na všechny strany a mně došlo, že s tímhle mužem toho musela prožít opravdu hodně a plně mu důvěřuje, když mu řekla moje místní jméno.

„Asi bych se měla připravit ke Kerasovi,“ přerušila jsem jejich tichou konverzaci, když jsem si uvědomila, že už jsme v chodbě a pořád jdeme dál.

„Oh, zajisté, Mio, ještě se stav za doktorkou Kellerovou, chce poslat Kerasovi nějaké léky a nové obvazy.“

„Velmi mě těšilo, Teal’cu.“ Uprostřed jména jsem se zasekla. „Promiňte, jestli jsem to vyslovila nesprávně.“

„Je to v pořádku, Mio.“ Přikývnul hlavou a povytáhl přitom obočí. Vypadalo to legračně.

„A z Ronona si nic nedělejte.“ Rozloučila jsem se a zamířila na ošetřovnu, kde jsem vyfasovala obrovský batoh a velmi dlouhou instruktáž, přestože Kerase propustili teprve přede dvěma dny. Měla jsem mu udělat převaz, který jsem se učila, když tu ještě byl, abych byla schopná to udělat sama.

„Hlavně to nezapomeň namazat,“ připomínala mi Jennifer pořád dokola a já jí to vždy poslušně odkývala a nemohla se dočkat až konečně vypadnu, protože jsem nechtěla být u toho, až se Ronon naštve, že mu Carterová přitáhla jiného mimozemšťana, aby mu pomohl projít pohovorem.

Počkala jsem před bránou, než Chuck zadá adresu a potvrdí mi můj návratový kód, který byl platný šest hodin, které jsem měla na svoji změnu a návštěvu přítele.

Skoro jsem se ani nedivila, když první, co jsem udělala po průchodu bránou, bylo zvracení v nejbližším keři. V duchu jsem bránu proklínala. Musela jsem být jediná z celé expedice, kdo takhle pravidelně zvracel a mít občas nějaký sex, myslela bych si, že jsem těhotná. Jenže tuhle pozici si dávno zabrala Teyla.

Než jsem se omluvila dvěma vojákům z Atlantidy, kteří byli na pár měsíců stanoveni jako stráže na Planetě dětí, jsem musela zapudit neočekávanou myšlenku, která mě zastihla nepřipravenou a na krátký okamžik mě ochromila, ale rychle jsem se z ní vzpamatovala, protože podle desítek výzkumů už nebyli muži tak plodní jako před třiceti lety a s tím, co prožil Sheppard za ty roky na Atlantidě, kdo ví, jestli vůbec mohl.

Upravila jsem si batoh, aby mi nesklouzával z ramene a zamířila do vesnice.

Kerase jsem našla před jeho chýší, kde malým dětem něco vyprávěl. Nechtěla jsem ho vyrušovat, tak jsem si sedla na osamocený kámen a poslouchala jeho hlas, který mě dokázal pokaždé uklidnit, že jsem se ani nezmohla na to, abych ho pokárala, že neleží v posteli, kde má ještě několik dní být, než se rána zahojí.

Při pohledu na něj se mi zastesklo po Markovi a ne jen po něm. Chyběla mi celá rodina a mrzelo mě, že když už budu na Zemi, bude to, jako bych tak ve skutečnosti vlastně ani nebyla. Přijde tam Atasie Tamorak, jedna z mála přeživších z planety M7G-854.

Nervózně jsem se ošila ze známého pocitu, že na mě někdo zírá. Zvedla jsem oči od svých rukou a podívala se do mnoha párů dětských očí, které mě zkoumaly od hlavy až k patě. V jejich mladých očích se měnily spousty pocitů, od strachu až po přemýšlení, jestli jsem to skutečně já.

Osmělila se drobná holčička, která se zvedla a pomalu se ke mně vydala kolébavým krokem. Jmenovala se Tita a byli jí čtyři. Na svůj věk byla vyzáblá, nechtěla jíst, protože její otec byl jedním z těch, co se v posledních letech ztratili a nepochybovala jsem, že pořád na něj čeká, že se přeci jen jednoho dne vrátí. Mnohokrát jsem mluvila s její matkou, která kvůli tomu probrečela spoustu nocí, teď konečně věděla pravdu a malé děti poznají, když jejich rodiče něco trápí.

Tita byla ještě vyhublejší než když jsem ji viděla naposledy. Trhalo mi to srdce, ale i přesto, jsem se na Arise nedokázala tolik zlobit.

Natáhla jsem jednu ruku před sebe a Tita překonala poslední krůčky a chytila mě za ni. Chvíli si mě prohlížela. Druhou ručičkou mi přejela po copu a pak se přesunula ke tváři. Pustila moji ruku a vzala moje tváře do svým drobných ruček. Natáčela mi hlavu napravo a nalevo, jakoby se chtěla ujistit, že mě skutečně poznala.

„Vypadáš jinak než Keras,“ řekla nahlas a já se musela zasmát. Opatrně jsem ji chytila za ručky a přitáhla si ji na klín, což ostatní děti přesvědčilo, že jsem to já a začali si sedat kolem mě. Podívala jsem se na Kerase, který se usmíval. Pár starších, vlastně “dospělých“ obyvatel vesnice se za mnou otáčelo, neměla jsem nejmenší tušení, jestli jim už Keras pověděl, jak to bylo s Arisem a ztrácejícími se lidmi.

„Říká se tomu, že vypadám starší, Tito,“ řekla jsem jí se smíchem, což rozesmálo i ostatní děti.

„Tak jsem to nemyslela,“ zašeptala mi do ucha a zakroutila přitom očima, že jsem ji nepochopila.

„Hlavně na Miu buďte opatrní,“ poučil je Keras ze svého místa a děti začaly nadšeně přikyvovat, „ale lepší bude, když si půjdete hrát.“ Děti nafoukly nazlobeně tvářičky a začaly se postupně zvedat. „Eni, zaběhni pro Wera a ostatní, že Mia už přišla.“ Enimu zbývalo jen pár měsíců, než se připojí ke starším dětem, teď se staral o ty menší. Ve vesnicích to měli nastavené tak, že určitou věkovou skupinu dětí mělo na starost to nejstarší z nich a s uplynulým věkem postupovalo výše, sice se to při hraní moc nedodržovalo, ale když šlo o učení, tak ano.

Eni vyskočil a popohnal děti směrem ke konci vesnice, kde si hrála starší skupinka dětí. Dívala jsem se za nimi a na kratičký okamžik jsem se bála, že už je nikdy neuvidím, kdyby ten pohovor nevyšel. Nevím, jestli to na mě Keras poznal, ale pomalu ke mně došel a položil mi ruku na rameno, děkovně jsem k němu vzhlédla.

„Oni tě zmalují tak, že tě nikdo nepozná,“ konejšil mě se smíchem.

„Než to udělají, musím ti vyměnit obvaz a vysvětli někomu, kdo se o to postará, až tu nebudu.“ Keras zavrtěl hlavou.

„Za dva dny se vrátíš, s tím chvíli vydržím.“ Dva dny. Jenom dva dny, opakovala jsem si tichou mantru, ale nepomáhala.

„Nemysli si, že pak budu mít čas tě obden obskakovat,“ mrkla jsem se na něj.

„Já zapomněl, jsem přeci dospělý.“ Zazubil se na mě a já se zasmála.

Než jsme stačili dojít do Kerasova stanu, už před námi stál Wero se dvěma děvčaty a třemi chlapci. Posledně mi tahle skupinka dělala copánky po celé hlavě.

Sklonila jsem se k nimi a oni mi zírali na vlasy. Nečekala jsem, že všechny ta šedivá barva bude tak přitahovat. „Musím ještě Kerase ošetřit, pak za vámi dojdu, zatím se nachystejte.“ Všichni rozpačitě přikývli a začali odcházet. Děvčata se na mě nemohla přestat dívat. Přivolala jsem je k sobě pokynutím ruky. Klekla jsem si na jedno koleno, aby se na mě mohly podívat.

Stejně jako Tita mě pohladily po vlasech, poprvé v životě viděly a ne jen ony, vlastně všichni z téhle planety, někoho se šedivými vlasy, barvou, která patřila stáří, kteří tihle mladí lidé neměli nikdy poznat, ale díky lidem z Atlantidy ano a za to jsem jim byla moc vděčná.

„Sluší ti to,“ řekla ta menší, u které jsem si nedokázala vybavit jméno.

„Jo,“ přikývla ta druhá a já se na ně usmála, obě jsem pohladila po ramenou a ony odběhly.

„Skutečné stáří je snad ještě větší strašák než dospělost,“ pronesl za mnou Keras. Opatrně jsem se zvedla a otočila se k němu.

„Když jste před Wraithy v bezpečí, stáří nepřijde ze dne na den, ani vám to nepřijde, že se něco změnilo.“

„Prostě budeme žít,“ řekl blahosklonně s jemným úsměvem na tváři, který byl plný naděje.

„Jistě, ale ty budeš mít problémy, když ti nepřevážu ránu,“ zahnala jsem ho do stanu. Sundal si svršky a já vybalila snad celou lékárnu. Jennifer mi toho nabalila až příliš, z fleku bych si tu mohla otevřít apatyku.

Když jsem si chystala náčiní, ozářilo mě prudší denní světlo. Otočila jsem se na nově příchozího. Oaris byla velmi obětavá a zůstala po celou dobu s Kerasem na Atlantidě, kde se jí očividně moc nelíbilo, ale chtěla dát na něho pozor, protože byl hlavní Starší všech vesnic, jenže mi postupně během dní začalo docházet, že se na něj dívá jinak.

„Oaris, ráda tě vidím, je dobře, že jsi tady, alespoň mám koho naučit, jak Kerasovi udělat převaz.“ Byla hodná, ale na ní jsem nejvíc poznala, jak mě lituje, jak se mi neustále dívá na vlasy a hrudník, jak čeká, kdy si stáhnu tričko, abych všem dala na obdiv svou jizvu.

Usadila se vedle mě mlčky a čekala až začnu, mluvila jsem k ní tiše a opakovala, co mi Jennifer říkala. Opatrně jsem odlepila gázový čtvereček a podívala se na jizvu, v níž byly ještě pořád stehy, musely tam ještě pár dní být, upozornila jsem Oaris, že kdyby kůže kolem stehů začala červenat, musí informovat Atlantidu, protože by to mohlo znamenat infekci.

Přetřela jsem jizvu antibakteriální mastí, i když jsem si vzala rukavice, ale v prostředí ve kterém Keras žil, si člověk nikdy nemohl být jistý. Bylo to jako bych se vrátila do hodně vzdálené minulosti na Zemi.

„Pro jistotu si vezmi pokaždé ty rukavice, máš jich tu dost.“ Přikývla. „Hlavně si pořádně umyj ruce.“ Prohlédla si lahvičku s desinfekcí a přičichla k ní. Zašklebila se přitom a my se s Kerasem tomu zasmáli.

„Pořád to smrdí odporně,“ zašeptala a odložila lahvičku zpátky. Dělala to i na Atlantidě a pokaždé se tvářila stejně.

„Jo, to už se nezmění. Tohle se navonět nedá.“ Připravila jsem čistý gázový čtvereček a pásku, kterou ho přilepím a všimla si, že Oaris neustále pokukuje po Kerasovi a mně. Když bych nepočítala, kolik času strávila na jeho nahém hrudníku, většinou zkoumala pohledy, které jsme si vyměňovaly.

„Keras říkal, že odcházíš z Atlantidy...“ začala opatrně, ale nedokázala se mi podívat do očí. Musela jsem se pousmát.

„Na pár dní musím odejít, ale myslím, že nechávám Kerase v dobrých rukou.“ Významně jsem se na ni podívala a ona najednou pookřála. Uvolnila se a také mi věnovala úsměv.

„Půjdeš sama nebo tě doprovodí podplukovník Sheppard?“ zeptal se Keras a já omylem prudce odtrhla pásku, kterou jsem mu už přilepila jeden okraj gázového čtverečku, čímž jsem ho donutila syknout bolestí. Oaris se na mě pohoršeně podívala a Keras mi věnoval tázavým pohledem. Stáhla jsem raději ruku pryč, protože se mi obě začaly třást, když mi můj podrazácký mozek začal servírovat vzpomínky na včerejší večer.

„Ne... ne,“ odpověděla jsem po dlouhých vteřinách. „On nejde. Jdu s Rononem a ještě s někým. On zůstává na Atlantidě.“ Keras si mě pátravě pohlédl a na vteřinu spočinul pohledem na Oaris.

„Dobře, snad to dobře dopadne a ty se tu zase objevíš.“

Nerada to přiznávám, ale těch pár slůvek mě rozhodilo. Dalo mi hodně práce, abych mu ránu přelepila a netřásly se mi přitom ruce, nakonec jsem raději zaúkolovala Oaris, aby si to zkusila a já nemohla Kerasovi znovu ublížit. Ve stanu trochu zhoustla atmosféra a já si přála být pryč. Bylo zjevné, že jsem tu navíc a proto se co nejrychleji rozloučila a zamířila k dětem, které mě měly namalovat a zase zaplést drobné copánky.

Nevím, asi šlo o nějaký zpětný ráz, ale pomalu jsem si začala uvědomovat, jakou pitomost jsem včera udělala, ale bylo už pozdě ji vzít zpět. Netušila jsem, jak se zachovat, až ho potkám a že ho určitě potkám, protože tohle byla situace, na kterou jsem nebyla připravená. Bylo to něco jiného, něco nového, ne však kvůli tomu, že bych se kvůli sexu nějak styděla, přeci jen mi už nebylo šestnáct a sex se v dlouholetém vztahu stává samozřejmostí a tak po létech zmizí plachost, ale nikdy jsem nebyla s nikým mimo vztah. Dobrá, Sean byl první, s kým jsem navázala vážnou známost a vlastně jediný, takže jsem netušila, jak se zachovat k Sheppardovi, ke kterému mě pojila jenom nenávist, zloba a rozhořčení. Sice to určitý vztah byl, ale ne takový, jaký bych si představovala, když bych s tím dotyčným měla spát, ale ospravedlňovala jsem se tím, že šlo o pouze fyzické vzplanutí po dlouhodobého půstu a že skoro tři roky byla sakra dlouhá doba.

Zvedla jsem hlavu a zírala na dva vojáky, kteří už poněkolikáté opakovali, abych řekla, kdo jsem. Nechápala jsem, o co jim jde, nebylo to ani pět hodin, co jsem kolem nich prošla. Nějak mi pořád nedocházelo, proč mě nepoznávají.

„Jsem Collinsová,“ řekla jsem pomalu a ze záhybů oblečení vytáhla kódovač. Pak mi to došlo, když jsem se podívala na nové oblečení a moderní kódovač v ruce. Oba se uvolnili a přišli ke mně blíž. Skláněli hlavy, aby si mě pořádně prohlédli.

„Tak teď by tě nepoznala ani vlastní máma.“ Povytáhla jsem obočí. Už jsem se nemohla dočkat, až se vrátím na Atlantidu, abych se mohla prohlédnout v zrcadle.

Zadala jsem adresu a odeslala kód, jeden z těch dvou promluvil do vysílačky, že se vracím a že mě asi nepoznají. Musela jsem se nad tím pousmát a rychle vkročila do brány. Žaludek se mi zase trochu zhoupnul, ale jídlo, co jsem si dala v Kerasově vesnici, se mi podařilo udržet.

Na druhé straně jsem zklamaně našpulila pusu, protože v řídící místnosti téměř nikdo nebyl, jenom nějaký technik, který na mě zíral a než stačil něco říct, jsem se ho zeptala, kde všichni jsou.

„V tělocvičně v pětadvacátým. Ronon tam bojuje s tím Jaffou.“ Povytáhla jsem obočí a vydala se k transportéru.

Doléhaly ke mně zvuky boje a povzbuzování spousty lidí. Muselo to být něco, když byla Atlantida jako vymetená a já si pospíšila, abych viděla alespoň něco, ale od transportéru to byl pořádný kus a než jsem stačila doběhnout, začali vycházet lidi a nespokoje přitom mručeli a na mě zírali jako na zjevení.

Rázem mi bylo jedno, jak se budou na mě dívat a divit se, kdo to proti nim jde a snažila se mezi nimi prodrat co nejrychleji k tělocvičně, ale bylo mi jasné, že ten zápas někdo ukončil a nemuselo být těžké uhodnout, kdo to byl.

Carterová stála mezi Rononem a Teal‘cem, mezi oba dělila svůj nazlobený výraz a Sheppard se snažil dělat, že tam není.

Nevědomky jsem strhla pozornost na sebe a uvolnila napjatou atmosféru. Všichni na mě zírali s otevřenými ústy.

„Collinsová,“ řekla jsem opatrně a všem v očích svitlo, tedy až na Shepparda, u kterého jsem čekala, že se vrátí jeho ostražitost, ale ve skutečnosti jeho oči vyzařovaly vinu a zklamání, pokud měl dojem, že by se měl kvůli tomu včerejšku cítit nějak jinak, tak ať, ale mně stačil jediný pohled, aby mi došlo, že takové věci se prostě stávají a já nejsem výjimkou, i když jsem si celé roky říkala, že mně se to nikdy nestane, ale takové pudy prostě člověk někdy zastavit nechce.

„No, Kerasovi děti odvedly skutečně dobrou práci,“ uznala Carterová. Teal’c se vydýchal a pozorně si mě prohlížel.

„Vskutku. Pan Coolidge ani zbytek členů IOA nemají šanci ji poznat.“ Potěšilo mě to a přitom mi ze srdce spadl obrovský kámen. Dokonce mě opustila i nervozita. Sice mi bylo pořád líto, že jdu domů jako někdo cizí, ale vracela jsem se domů, mohla jsem zase kráčet po zemi na Zemi.

Sheppard přišel o něco blíž, jen jsem na něj kývla, otočila se na patě a vyšla z tělocvičny, abych si mohla jít do pokoje připravit na cestu.

S těžkým srdcem jsem si sundala z krku Samovy známky  a Rodův prsten a přidala k nim svůj maturitní a všechno schovala do nočního stolku, bez těch věcí jsem si připadala nahá a odhalená naprosto všem.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 17. kapitola 2/3: