OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Města Prastarých - 5. kapitola

21.08.2019 (09:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1006×

Srdce mi bilo jako o závod. Mírný úsměv mého pána mě děsil. Nezáleželo na tom, jestli se usmíval přívětivě, nebo krutě. V obou případech nebylo záhodno mu věřit, že vám neublíží. Byla to past pro naivní jedince. Myslet si, že pokud se usmívá přívětivě, nic vám nehrozí. Museli jste být ve střehu každou minutu. Pokud jste naivní, pánova krutost vás zasáhne mnohem hůře, když na ni nejste připravení. 

Já již znala pánovu nemilosrdnou povahu, tudíž jsem byla připravena na jakoukoliv bolest v jakékoliv situaci. V tomhle případě jsem si za to mohla sama svým pozdním příchodem. Věřil, že jsem pomáhala Calixovi, a nezáleželo na tom, jestli to byla pravda, nebo ne. Avšak já dělala něco mnohem horšího. Chtěla jsem ho zradit a utéct. Jediný trest pro zradu byla smrt. Proto jsem musela být opatrná ve všem, co dělám. Dneska jsem opatrná nebyla. 

Proto jsem klečela před pánem a jeho mírným úsměvem, o kterém jsem věděla, že je mnohem horší než ten krutý.

Jen, co jsem po večerním setkání s velitelem, vešla do domu, jsem byla chycena strážemi a odvlečena před svého pána. Věděla jsem, že je zle. Sledovaly mě? A viděly, jak se domlouvám s velitelem na svém útěku? Nejspíš umřu. A tak poruším svůj slib. Nedostanu se na Elysejské pole, ale budu bloudit podsvětím jako duše, která porušila svůj slib. 

Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, ale zarazila jsem je dřív, než se stačily prodrat. Nemohla jsem dopustit, aby je pán viděl. 

Stráže byly dost hrubé, a než jsem se dostala před pána, vyfasovala jsem pár otisků na mých pažích. V jeho komnatách mě srazily na zem a nechaly čekat, než přijde pán. Pán se objevil po několika chvílích oblečený v bílé říze vyšívané zlatými proužky. Stráže mávnutím ruky odehnal pryč. Bouchnutí těžkých dveří ve mně vyvolalo pocit stísněnosti. 

Jsem tu sama se svým pánem v jeho ložnici. Sexuální otrokyně začínaly podobně. Byly znásilněny svými pány, aby už nebyly panny a mohly tak bez bolesti těšit další pány. Jen ta představa mě roztřásla.

Pán mě sledoval s tím mírným úsměvem na rtech. Nevypadal rozzlobeně, ale byl to klam. Pomalým krokem se ke mně blížil. Srdce mi tlouklo jako splašené. Pomalu mě obcházel a prstem bloudil po mé nahé kůži na ramenech, zádech. Obestřel mě ledový chlad.

„Dneska ses zdržela, že ano?" Věděla jsem, že se mě neptá doopravdy. Netoužil po mé odpovědi, proto jsem mlčela. Prstem mi přejel po výstřihu a dotkl se mé bradavky. Cukla jsem sebou před jeho dotykem. On mě ihned štípl a já pochopila, že se nemám hýbat. Rukou mi přejel na bradu a zvedl mi bradu. Sklonil se k mým rtům. „Kde jsi byla?"

To už byla otázka směřovaná přímo na mě. Polkla jsem a sevřeným hlasem jsem mu odpověděla: „Byla jsem na trhu." Najednou přišla rána do obličeje. S vykřiknutím jsem zavřela oči. Nespadla jsem, protože mě držel. 

„Špatná odpověď, děvenko!" zasyčel mi do ucha. „Nechal jsem tě sledovat! Viděl jsem, jak se máš k tomu zrádci Calixovi a věděl jsem, že mu budeš pomáhat. Moji lidé tě pak na pár minut ztratili z dohledu. Takže mi je jasné, odkud vítr vane. Pomohla jsi tomu zrádcovi, co?" Hrubě mi svíral tváře. Stekla mi slza po jeho ruce. „Mluv!"

„Prosím, pane, já mu nepomohla. Nevím, kde ani je." Ztratila jsem se jim z dohledu? Jak to?

„Lžeš," vykřikl a hrubě se mnou zacloumal. Tvář už mě bolela. 

„Prosím," zašeptám. „Nelžu vám, můj pane. Neviděla jsem ho od té doby, co utekl." Moje slova byla stejně marná. Nikdy mi nebude věřit. Cokoliv řeknu, bude považovat za lež.

Zavrtěl hlavou a sklonil se ke mně. Hrubě mě políbil na ústa a dožadoval se otevření mých úst. Nemohla jsem se tomu bránit. Hrubě mě líbal a levou ruku mi sevřel ňadro. Bohové, ne! Nestanu se teď, když chci utéct, sexuální otrokyní! Hryzla jsem ho do rtu, aby mě pustil, ale tím jsem spustila akorát jeho hněv. Zařval a vrazil mi znovu facku. Jeho ret krvácel.

Myslela jsem, že už nebude pokračovat, jaký měl vztek, ale to jsem se mýlila. Najednou si vykasal řízu a vytáhl své přirození přímo před můj obličej. Vykřikla jsem hrůzou. Byl velký a chlupatý. Začal se mi zvedat žaludek, ale on nic neřešil. Vzal mě za hlavu a vrazil mi své přirození do pusy.

Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem, nešlo to. Začala jsem brečet. Nemohla jsem ho zastavit. Tak moc jsem chtěla, ale nešlo to. Nemohla jsem skoro ani dýchat, začala jsem se dávit. Myslela jsem si, že zemřu. V tuhle chvíli jsem si nepřála nic jiného než smrt. Chtěla jsem, aby to už skončilo.

Po chvíli pán začal sténat víc a pak najednou z něho vytrysklo něco odporného a já byla přinucena to spolknout. Když mě pustil, všechno to vzešlo hrdlem vzhůru a já to vyzvracela. Zvracela jsem a dávila se. Za to jsem si vysloužila další kopnutí do břicha. Svalila jsem se bolestí na zem a jen ležela. Přála jsem si zemřít.

Prosím, ukončete to někdo.

Znovu mě chytil hrubě za tvář a vycenil na mě zuby. „Tak přece jen budeš dobrá sexuální otrokyně. Budeš dělat děvku celému Nimisu."

Plakala jsem a on mě nechal. Smál se mi, užíval si mou bolest. Celá jsem se klepala a doufala, že už mě konečně nechá na pokoji. Moje modlitby byly alespoň jednou vyslyšeny. Při odchodu ze své ložnice mě ještě jednou hrubě kopl do břicha a odešel. Celé mé tělo vydechlo úlevou nad tím, že nepokračoval dál a raději odešel. Po chvíli jsem se znovu vyzvracela, ale zvracela už jen vodu, neměla jsem co. 

Za nedlouho přišly stráže. Jejich hlasitý smích a posměšky jsem poslouchala celou tu dobu, co mě táhly někam pryč. Nevnímala jsem, kam mě vlečou, ale doslova mě vlekly. Držely mě v podpaždí a táhly mě. Neměla jsem sílu vstát a jít. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Stejně nezáleželo na tom, kde mě nechají. Stejně umřu. Cítila jsem takovou bolest, že jsem byla přesvědčena o tom, že umřu. Bolelo mě břicho a třeštila mě hlava od rány, kterou jsem si vysloužila od svého pána. 

V hlavě mě poté mučilo jeho sadistické chování, jeho odporné sténání a jeho odporné přirození. 

Byla jsem odhozena v samostatném pokoji, než bylo ostatní služebnictvo. Nechtěla jsem vědět, co to znamená. Prodá mě? Zabije mě? Znásilní mě? Ještě může být hůře.

Nechaly mě na zemi a odešly pryč. Zůstala jsem tu sama. Jenom já a moje mučivé vzpomínky.

***

Spala jsem asi jenom hodinu. Bolest mi nedovolila usnout a zemřít v klidu. Bolest břicha mi vystřelovala až do hlavy a nedovolila mi zapomenout na to, co bylo. Mohla jsem se vlastně ještě považovat za šťastlivce. Neznásilnil mě. Pošpinil mě jinak. Ale ta bolest nebyla o moc menší.

Usilovně jsem přemýšlela další hodinu nad mým dalším bytím. Nepochybovala jsem, že k veliteli se zítra na předání zboží nedostanu. Nepustí mě. Nenechá mě tam jít.

Musela jsem tomu tedy předejít. Nevymyslela jsem jinou možnost, než utéct odtud pryč. Z tohoto domu a hledat útočiště u toho velitele. To znamenalo se dostat skoro přes celý Nimis nepozorovaně. V mém stavu to nebylo možné, ale neměla jsem moc na výběr. Skončím špatně, pokud nevezmu osud do svých rukou a nezbavím se svého závaží sama. Nikdo mi teď nemohl pomoct. Musela jsem se zachránit sama. Není tu Calix, aby mi pomohl. Nebyl tu ani ten velitel. Jen a pouze já musela začít bojovat proti nepřízni osudu. 

Přes veškerou bolest, kterou jsem cítila, jsem se zvedla do sedu a přemýšlela nad tím, jak to uskutečnit. Byly před domem stráže? Byla jsem hlídaná? Netušila jsem. Před domem jsem sice neslyšela žádné kroky, ale to nemuselo nic znamenat. Strážný mohl sedět.

Nicméně žádný lepší čas pro útěk už nenastane. Vhodnější příležitost už nikdy nebude.

Postavila jsem se na vratké nohy a chvíli je testovala, zda mě udrží. Svět se se mnou motal, ale nebylo to takovou přítěží jako má bolest břicha. 

Rozklepala jsem se beznadějí. Nedostanu se odtud pryč. V tomhle stavu neujdu ani pár kroků, natož přelézat vysokou zeď a skrývat se před strážemi. Buď zemřu, nebo se stanu sexuální otrokyní. Budu jenom další mladou dívkou, která prodává své tělo. Další bezejmenná a bezcenná.

Málem jsem už skoro propadla beznaději, když mě vyrušil nějaký hluk venku. Byl to pouze mžik, ale přece jsem si to nevymyslela, nebo ano? Pokoušejí se o mě představy? Začínám šílet?

Instinktivně, ne proto, že bych se snad dalo někam schovat, jsem se přesunula do rohu místnosti za jednu z truhel. 

Někdo vstoupil dovnitř. Byl velmi potichu. Skoro jsem ho neslyšela. To napovídalo tomu, že to není stráž. Ta byla vždycky hlučná. Ani jsem nedutala, když dotyčný vešel doprostřed místnosti. Zavřela jsem oči a zanechala jsem odpovědnost za můj osud někomu jinému. Bylo mi to už jedno. Rezignovala jsem.

Přes zavřené oči jsem nespatřila, že postava se začala pohybovat ke mně. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem temnou postavu před sebou. Chtěla jsem vykřiknout leknutím, ale postava ke mně ihned přiskočila a zacpala mi pusu. Instinktivně jsem se začala prát, ale co mě zastavilo, byl ten hlas.

„Přestaň, to jsem já!" Prát jsem se přestala téměř okamžitě. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Velitel.

Oněměla jsem šokem. Co tu dělal? Naprázdno jsem otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Nevěděla jsem co říct. Sledovala jsem jeho obličej zahalený ve tmě. Jediné, co jsem viděla jasně, byly jeho sytě modré oči. Pak jsem viděla, že pohybuje pusou. Došlo mi, že něco říkal, ale já ho neposlouchala. Jako bych přišla i o sluch.

Pak se mnou zatřásl a tím mě dostal z transu. „Mluv se mnou! Není ti nic?"

Zavřela jsem oči nad tím starostlivým hlasem. Nikdo o mě neměl starost už hodně dlouhou dobu. Nebyla jsem naivní. Věděla jsem, že má starost jenom proto, že jsem znala vrahy jeho přítele. Nechtěl, abych umřela dřív, než mu ty jména řeknu.

„Děvče!"

„Alexi! Měli bychom zmizet." Nebyl tu sám.

Donutil mě zvednout. „Jdeme," prohlásil ledovým hlasem. Bolest mi při tom pohybu vyjela po páteři do hlavy. Zasténala jsem a plně se opřela o jeho silné paže.

„Nech mě tu umřít," hlesla jsem velmi tiše, ale slyšel mě, protože zkameněl. Už jsem nemohla dál předstírat, že jsem silná a pořád mohu bojovat. Všechna síla mě opustila. Nohy mě přestaly poslouchat a podlomily se. Naštěstí jsem nespadla. Velitel mě chytil.

„Kruci," zaslechla jsem ho zaklít. Popadl mě do náruče a nesl směrem ke dveřím. „Dneska ne, děvče. Dneska nezemřeš."

„Espi, Nagi, mizíme…“ To bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do spánku. Zdálo se mi o tom, že lítám po Nimisu volná jako pták.

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 5. kapitola: