OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dreams can come true 6. kapitola

26.01.2015 (14:00) • shafelina • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 762×

JARED

Po zazvonění dveřního zvonku mě mamka prosí, abych se zvedl a došel otevřít. Vůbec se mi nechce hýbat, udělala výborné italské bezvaječné veganské cannelloni s bazalkovým pestem a špenátem a já jsem totálně nacpaný. Navíc jsme si skvěle s ní a s Shannem povídali a teď nás někdo ruší. Namáhavě se vyhrabu ze svého oblíbeného křesla a jdu otevřít. To, co spatřím před máminými dveřmi, se snad ani nedá popsat slovy, na chvilku se dokonce zapomenu a jen zírám na tu přenádhernou zrzku, která trošku nervózně přešlapuje a s nepatrným úsměvem ke mně natahuje ruku k pozdravu. To mě přiměje se vzpamatovat, takže na její představení stihnu zareagovat: „Těší mě, Pixie, já jsem Jared.“

„Já vím, kdo jsi. Také mě moc těší, opravdu neskonale moc,“ promluví ke mně teď už trochu pevnějším hlasem než předtím. „Přišla jsem za Constance, jsme domluvené.“ Jo vlastně, ten rozhovor, trkne mě okamžitě.

„Jojo, mamka se zmínila, tak… pojď dál.“ Otevírám dveře dokořán a zvu ji do mamčiny vstupní haly. Rozhlíží se s nepatrně otevřenou pusou a oči jí hrají radostí. Civím na ni a asi bych civěl dále, když vtom nás vyruší Shannon a vrhá se na ni, aby ji objal a políbil. Teda takhle se k žádné ještě nikdy nehnal, vždycky se holky hnaly k němu a jemu nedalo moc práce je dostat. Vezme ji kolem pasu a odvede do obýváku za mamkou. Já stále stojím v hale jak přimražený, viděl jsem v životě hodně holek, a když říkám hodně, myslím tím fakt hodně. Ale žádná ve mně nevyvolala takový pocit jako právě Pixie. Jakmile jsem ji uviděl, jak kdyby do mě uhodil blesk a projížděly mnou lehké elektrické výboje, které jsem cítil i v konečcích prstů. Ona je ale s Shannem a on je z ní hotovej. Tak tohle je totálně, ale totálně, v háji!

PIXIE

Po skvělém obědě v mexické restauraci jsme s Phillipem vyrazili vstříc bytu Constance. Phillip zastavil před nádherným rozlehlým parkem, kde se nacházelo několik vysokých prosklených budov, příliš nízkých pro oslovení mrakodrapy, a vede mě k první z nich. „Tady bydlí Constance, v posledním patnáctém podlaží. Má střešní apartmá. Nezapomeň zavřít pusu a moc nečumět,“ upozorňuje mě, když vidí, jak zírám na tu krásu kolem sebe. Nikdy by mě nenapadlo spojit studené a neosobní skleněné budovy s francouzským parkem, ale vypadá to prostě luxusně. A já se tu cítím jaksi nepatřičně. Což mé nervozitě jenom přidává. Phillip mě obejme, dá mi pusu na tvář a posílá mě ke dveřím budovy, kde se mám s Constance sejít.

Jakmile projdu prosklenými dveřmi, recepční se mě dotazuje, kam mám namířeno. Prozradím mu, že do střešního apartmá k paní Constance Leto. Zvedá se od velké kamenné recepce, obchází ji až ke mně a vede mě k výtahům. Což vlastně není nutné, jelikož se nachází přesně naproti vchodu. Recepce stojí vlevo a chodba vpravo vede ke schodišti. Vše je kovově šedivé, vysoké kamenné obklady, v rohu u recepce vysoká kytka a vedle ní fontánka. Působí to na mě studeně. Jakmile se dveře výtahu s cinknutím otevřou, vcházím dovnitř, recepční za mnou, tiskne tlačítko patnáctého patra, z výtahu vystupuje a já sama jedu vzhůru ke střešnímu apartmá.

Z výtahu vede úzká chodba do čtvercového prostoru. Tam jsou jedny dveře vpravo a jedny vlevo. Ani na jedněch není jmenovka, sakra. Jako kdyby mi nemohl ten recepční říct, ve kterém apartmá bydlí. Zkusím štěstí a budu doufat, že se dozvoním správně. Vykročím k levým dveřím, ale rozmyslím si to a zvoním na ty pravé. Bože, co když se tady dozvoním třeba na Meryl Streep? Co jí řeknu? Z mé paniky mě vyruší otevření dveří, v nichž stojí (bože, pomoz mi dýchat!) samotný Jared Leto. Nervózně přešlapuji a natahuji k němu ruku, abych se představila: „Ahoj, já jsem Pixie.“ No teda, mohla jsem ze sebe vydat něco kloudnějšího, ale pokus o normální pozdrav, bez absolutně blaženého úsměvu myslím postačí, i když si nejsem jistá, protože na mě podezřele zírá. Naštěstí zareaguje a podává mi ruku nazpět: „Těší mě, Pixie, já jsem Jared.“

„Já vím, kdo jsi. Také mě moc těší, opravdu neskonale moc,“ snažím se mluvit klidně a vyrovnaně, „přišla jsem za Constance, jsme domluvené.“

„Jojo, mamka se zmínila, tak… pojď dál,“ usměje se na mě a pouští mě dovnitř. Stále ještě cítím to svrbění prstů po jeho doteku, když vtom se ke mně hrne do haly Shannon, beze slova mě obejme a rychle políbí. Je mi to trošku nepříjemné, v zádech mám Jareda a kdykoliv se může odkudkoliv objevit Constance. Vezme mě kolem boků a vede do obývacího pokoje. Ohlédnu se po Jaredovi a ten pohledem ucukne. Přistihnu ho totiž, jak se za námi dívá.

Zběžně jsem si zvládla prohlédnout halu, byla do kruhu, u dveří věšák na kabáty pro návštěvy a po obvodu zdí spousta fotek, na nichž jsou Jared s Shannonem snad v každém věku. Constance je na syny pyšná. Taky bych byla na jejím místě, má být totiž na co pyšná. Mírně vlevo jsme procházeli s Shannonem jedinými dveřmi z haly do obývacího pokoje. Je velký, uprostřed se na koberci s vysokými chlupy rozprostírá hnědá sedačka, stůl a křeslo, kolem tří stěn se nacházejí skříně a komody, různých barev a druhů. Na stěnách jsou fotografie, mezi fotkami kluků jsou i obrazy. Jeden z obrazů je od Moneta, nebo spíš asi jeho kopie, originál je, domnívám se, v nějakém muzeu. Na název si ovšem nevzpomenu. Všude stojí také spousta květin. Čtvrtá stěna je prosklená a vede na terasu, z níž je výhled na LA. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsme vyjeli s Phillipem prakticky z města a značně vysoko. Přála bych si mít možnost podívat se na LA odtud v noci. Celý pokoj přesně odpovídá tomu, jak bych si představovala, že bude Constance žít. Podtrhuje to její styl. To, co sama vyzařuje, vyzařuje i z jejího bytu.

„Dobrý den, Constance,“ pozdravím ji a natahuji k ní ruku, když mě Shannon zavede ke gauči. Zvedá se ke mně ze sedačky a ruku mi s úsměvem a pozdravem vrací, aniž by se pozastavila nad Shannonovou nákloností k mé maličkosti. Zase jí to nesmírně sluší, vlasy má kromě dvou pramínků, které má vzadu sepnuté sponkou, rozpuštěné a na sobě má dlouhé šaty, tentokrát barevné. A světe div se, na nohou papuče – odtud to tedy Jared má. S úsměvem se pohledem od jejích nohou vracím k jejím očím a přijímám pozvání posadit se k ní na sedačku. Shannon si sedne vedle mě a obejme mě kolem ramen, což mě trošku překvapí a přiměje mě to se nervózně podívat nejdřív na Constance a poté i na Jareda, sedícího naproti mně v křesle. Upřeně na mě hledí a prohlíží si mě trošku nepřátelsky, řekla bych. Constance si všimne mé nervozity a nejspíš, aby mi dala chvilku na uklidnění a chvilku času o samotě se Shannonem, praví: „Jayi, prosím, pojď mi pomoct do kuchyně připravit kávu a cookies. Poté s Pixie začneme.“ Než se zvedne z gauče a zmizí v kuchyni, konejšivě mi položí svou ruku na tu mou. Jaredovi se moc odejít nechce, ale zvedá se z křesla společně se svou mamkou, než ovšem zmizí do kuchyně, střelí po nás s Shannonem pohledem. Co se to sakra děje, mám něco s vlasama, rozmazanou řasenku nebo flek na šatech?

Hned se na to také zeptám Shannona, ten mě ovšem sjede pouze hladovým pohledem a komplimentem: „Vypadáš skvěle.“ Musím se usmát, vnitřně se tetelím blahem, protože se mu líbím a od něj je to poklona, on vypadá totiž vždycky skvěle, od konečků vlasů až po prsty u nohou.

„Shanne, já se nějak necítím, když mě objímáš takhle před svou mamkou a líbáš před svým bráchou. Moje dnešní návštěva je pracovního rázu, nikoliv osobního. Nechci se tě nijak dotknout, jen nechci, aby ze mě Constance měla nějaký špatný pocit, víš?“ tážu se tak trochu s obavami z jeho reakce.

„Pixie, buď v klidu, všechno moc řešíš. Uvolni se a dělej svou práci.“

„Když ono to úplně nejde, když mě líbáš a objímáš. Rozptyluješ mě,“ osočím ho spíš ve škádlivém duchu, než že bych se na něj zlobila.

„Dobře, slibuju, že se tě už nedotknu.“ A na důkaz toho, zvedne dva prsty v přísaze a sleduje mou reakci s vyloženě škodolibým výrazem. Podívám se na něj se zvednutým obočím a nevyřčenou otázkou, na níž odpoví: „Dobře, tak tady u mámy se tě už nedotknu,“ směje se.

„Počkej, něco pro tebe mám.“ A zmizí v hale. Vrací se ovšem vzápětí a v ruce drží diktafon, který mi podává. „Na, půjč si náš diktafon, měli jsme ho s klukama mezi vší tou elektronikou ve zkušebně. Vlastně se divím, že jsme tam něco takového měli. Vrátíš mi ho, až budeš moct a nebo si ho nech,“ zubí se na mě. Má dneska nějakou dobrou náladu.

Koukám na něj také s úsměvem, tohle jsem nečekala: „Děkuju mockrát, určitě ti ho vrátím, budu si muset koupit svůj vlastní, kvůli práci ho budu potřebovat.“ Dám mu pusu na tvář.

„Pixie, jestli se tě nemám dotýkat, tak ty se nesmíš dotýkat mě,“ varuje mě a já se musím zasmát, jak vážně se tváří. To už se ale vrací Constance s Jaredem s kávou a cookies, které položí na stůl. Otočím se čelem ke Constance, Jared si sedne do křesla se svým čajem, Shannon sedí vedle mě, ale drží si odstup (dobře pro nás oba), která se mě táže, zda si dám do kávy cukr a mléko.

„Jen cukr, prosím, dvě lžičky,“ požádám.

Podá mi kávu a sama se posadí vedle mě se slovy: „Tak, můžeme začít.“

Dobře, to, že tady s námi budou Jared s Shannonem jsem tedy tušila, už když mi Jared otevřel dveře, ale pořád jsem doufala, že zůstaneme s Constance samy, protože takhle jsem trošku nervozní. Mé naděje ovšem zmizely i s těmi čtyřmi šálky, které donesli Jared s Constance z kuchyně. Snažím se tedy předstírat, že tam sourozenci Letovi nesedí a v místnosti jsem jen já a Constance. Podívám se jí do očí a začnu vysvětlovat: „Ráda bych, abyste mi o sobě pověděla stejně, jako já jsem povídala u Phillipa v salonu o sobě já. Na závěr bych vám položila pár otázek, které by pro mě z vašeho vyprávění vyplynuly, udělám si poznámky. Také jsem vás chtěla požádat, pokud máte nějaké své fotky, z dětství, z dospívání a později, zda byste byla tak hodná a půjčila mi je, abych si mohla pro článek udělat jejich kopie,“ povzbudivě se usměji spíše pro sebe než pro ni a pokračuji. „Myslete na to, Constance, že bych ráda článek udělala o vás, ne o Jaredovi a Shannonovi, i když vím, že tam bude hodně věcí s nimi spojených, vyprávějte mi to, prosím, za sebe.“

Constance si mě pečlivě vyslechne. „Mluvíte pevným hlasem, nejste tak nejistá, jako při našem prvním setkání. Vidím, že jste přemýšlela o tom, jak byste toto chtěla pojmout a musím říct, že se mi to líbí, budete s tím mít více práce, ale vidím, že se toho nebojíte. Dobrá tedy, začněme,“ vyzve mě.

Vytahuji si tedy z kabelky, kterou mám položenou u nohou, poznámkový blok s propiskou, pokládám si je na klín, zapínám diktafon a můžeme s Constance začít. „Vyprávění Constance Leto,“ uvedu do diktafonu a položím si jej do klína na blok. Constance se usměje a začne vyprávět s pohledem upřeným na sluncem zalité Los Angels za skleněnou stěnou. Bez přerušení povídá hodinu a půl o svém dětství, o přijetí na vysokou školu, z níž byla vyhozena. O manželství s Anthonym L. Bryantem – otcem Jaye a Shanna. O velkém stěhování z místa na místo, mimo jiné i na Haiti. O manželství s Carlem Leto, díky němuž mají Jay a Shann příjmení. O výchově svých dětí, o práci, o fotografování, jemuž se věnuje, až se dostane k současnosti a vyprávění ukončí poděkováním mně, za možnost podělit se mým prostřednictvím se svým příběhem, a poděkováním svým dvěma synům Jaredovi a Shannonovi, za to, že jsou nejlepšími syny. Syny, jaké by si mohl každý přát. To už ovšem nevydržím zadržovat slzy, které se mi z očí posledních deset minut derou a já je až doteď úspěšně ovládala, a při mrknutí mi stečou po tvářích. „Ale drahoušku, neplačte,“ položí mi dlaň na tvář, „byl to přece příběh se šťastným koncem, ne?“

„To ano, Constance, a slzy se mi z očí nespustily pro to, že bych byla smutná, jen mě dojalo vaše závěrečné poděkování mně, jelikož pro mě je obrovskou ctí, tady s vámi teď sedět. Mám k vám velkou úctu jako k člověku již nějaký ten čas, stejně jako tady k Jaredovi a Shannonovi a Tomovi. To, co jste vy dělala a děláte, je úžasné, a to, co kluci dělají, je neuvěřitelné. A vlastně všechno začalo u jedné mladé dívky s obrovským srdcem a odvahou,“ vyjádřím své pocity a poprvé za celou dobu se dovolím podívat na Shanna a Jareda. Jared se na mě opět upřeně dívá, tentokrát s uznalým (teda aspoň myslím) pohledem a očima uhnu první já. Potom se potkám pohledem s Shannem, ten na mě povzbudivě mrkne, přisedne si blíž a obejme mě kolem ramen, za což jsem teď vlastně vděčná.

Příběh Constance se mnou celkem zamával. Stejně jako se s každou knihou ocitám v kůži hlavní hrdinky a prožívám děj knihy s ní, tak jsem i teď prožívala vše z pozice Constance. Do děje jsem se tak vžila, že jsem si nezapsala ani jednu jedinou poznámku, což samozřejmě neuniklo ani Constance. „Vy se mě na nic nechcete zeptat, Pixie?“ usměje se.

„To neee, napadá mě pár otázek, jen ten příběh byl tak působivý, že jsem zapomněla na poznámky.“ A tak jsem jí několik otázek položila, včetně té, jaké pro ni bylo vychovávat dvě děti v době, kdy si ona sama měla užívat mládí, a té, proč se rozhodla pro přestěhování zrovna na Haiti. Poté vypnu diktafon, který společně s poznámkovým blokem uložím zpět do své tašky.

Máme za sebou dvě a půl hodiny vyprávění a povídání. Káva je dopitá a cookies snědené. Constance nyní požádá Shannona, zda by jí pomohl odnést věci ze stolu, nabídnu se, že mu pomůžu já. „Ale, Pixie, přece nebudete uklízet, však jste návštěva,“ ohradí se Constance.

„Ale mně to nevadí. A využiji to k cestě na toaletu,“ vysvětlím.

„Dobrá tedy, najdu pro vás nějaké ty fotky.“ A zamíří si to k jedné z komod, aby fotografie dohledala, zatímco Jared nás sleduje do kuchyně.

Tam se s Shannem dostaneme přes chodbu, která spojuje obývák právě s kuchyní, z níž vedou jedny dveře do koupelny a druhé na toaletu. Mezi těmito dveřmi se nachází schodiště, vedoucí do dalšího patra apartmá. Naproti dveřím a schodišti se nachází tři okna opět s výhledem na LA. Stěna chodby totiž navazuje na prosklenou stěnu obýváku a poté na stěnu kuchyně. Ta je malá a útulná, ve tvaru obdélníku. Na jedné stěně je uprostřed obrovské okno, naproti němu je menší kuchyňská linka ve tvaru L v přírodních barvách – hnědé a krémové, a zabírá velkou část kuchyně Některé skříňky mají skleněná dvířka. Další část zaplňuje tmavě hnědý čtvercový stůl se čtyřmi židlemi. Vše doplňují ze stropu zavěšené převislé květiny a vysoké květiny postavené na zemi hned při vchodu z chodby a mezi linkou a stolem.

„Bylas úžasná,“ prohodí Shann uznale.

„Ale prosím tě, vždyť jsem skoro nic neudělala, vyprávěla hlavně tvá máma,“ odmítám jeho uznání.

„To máš sice pravdu, ale ona by ti nic takového neodvyprávěla, kdybys neměla ten úvodní proslov. Navíc na závěr, když jsi vedla tu řeč, sama na tebe s úsměvem hleděla. A já tenhle úsměv znám, věnuje ho i mně a bráchovi, když má z něčeho dobrý pocit,“ nenechá se odbýt.

„Tomu rozumím, však má důvod mít dobrý pocit, dokázala skvělé věci, vy jste dokázali skvělé věci,“ skládám další poklonu Constance i jemu.

„Ale ona má dobrý pocit z tebe,“ nevydrží mou nedůvěru v sebe sama a rozkřikne se na mě. Dívá se na mě těma svýma hnědozelenýma očima s trošku zoufalým a trošku naštvaným pohledem, opřený o linku, na níž jsme položili hrnky od kafe a talíř od cookies. Prohlížím si ho, hrozně mu to sluší, vlasy má rozčepířené na všechny strany a na tvářích několikadenní strniště. Jak se na mě tak dívá, hlavou mi problesknou vzpomínky na včerejší odpoledne. I on vypadá, že putuje myšlenkami podobným směrem. Udělá krok mým směrem, čímž přeruší tu mezeru mezi námi, obejme mne kolem pasu, přitáhne si mě k sobě a políbí. Polibek je opět vášnivý, ale ne drsný, jako ty předchozí, a velice krátký. Když skončíme, podívá se mi do očí a na rtech už mu zase hraje ten jeho úsměv.

„Věř si, když v tebe věří i ostatní,“ řekne. „Hlavně když tomu věří máma. Máš před sebou živoucí důkaz, že ty, ve které věří, nejsou ztracení.“ Jsem udolaná vším, co říká a tím polibkem, neodporuji mu, jen se usměji a přikývnu.

„A teď pojď zpátky, nebo nás přijdou hledat.“ Bere mě za ruku a táhne za sebou do obýváku.

„Jenom zavolám Phillipovi, aby mě přijel vyzvednout a odskočím si.“ Povolím svou ruku z jeho sevření.

„Odskočit si můžeš, ale Phillip pro tebe nepřijede, řekl jsem mu, že tě hodím domů, což s díky přijal a mluvil o tom, že podniknou něco s Charliem. Jen musíme nejdřív doma vyhodit Jaye, přijeli jsme společně,“ prozradí mi další plány.

„Dobře, takže si odskočím a můžeme vyrazit? Už je celkem pozdě, nechci Constance zdržovat a Jared má určitě taky plány,“ vysvětlím, že nechci zdržovat členy jeho rodiny od dalších záležitostí.

Po návratu do obýváku jsou Jared s Shannem připraveni k odchodu. Constance si s nimi povídá a jakmile mne spatří, vykročí ke mně, obejme mne z boku kolem ramen, nechá mě pouze vzít si své věci ze sedačky a společně v tomto objetí vycházíme z obýváku do haly. Constance mi předá několik fotografií s žádostí o vrácení a popřeje mi hodně štěstí.

„Děkuji vám, Constance. Až to napíšu a budu mít finální podobu, pošlu vám to. Potřebuji váš souhlas s uveřejněním,“ ujistím ji o tom, že bych ráda, aby se vyjádřila k tomu, jak příběh podám.

„Samozřejmě, s tím počítám, drahoušku. Mějte se krásně,“ popřeje mi. Políbí se s klukama na tvář, požádá nás, abychom jeli opatrně a všichni tři společně kráčíme uličkou k výtahu. Nedá mi to a musím se zeptat: „Kdo bydlí naproti Constance?“

„Trvale nikdo, ale oficiálně by to měl být losangelský apartmán Roberta Patinnsona, párkrát jsem ho tu potkal, ale moc se tu nezdržuje,“ vysvětlí mi Jared.

„Proč se ptáš?“ zjišťuje Shannon.

„Málem jsem zaklepala na jeho dveře, recepční dole mi totiž neřekl, který apartmán patří Constance,“ dokončím společně s cinknutím výtahu, který nás vzápětí veze dolů. Cestou k autu mlčíme. Nemáme ovšem cestu ven z parku, ale za dům na parkoviště obrostlé vysokými hustými stromy. Nápaditě schované, aby nepřitahovalo pozornost okolních lidí a případných zájemců o lup. Za volant ovšem nesedne Shann, ale Jared.

„Myslela jsem, žes říkal, že nás hodíš domů ty? Nejdřív Jareda a pak mně,“ ptám se nechápavě.

„Jared hodí domů sebe, my se s ním jen svezeme. Večer nekončí a já mám překvapení,“ ukončí mé dotazy prostě.

Jared už vyjel na cestu směrem do centra LA, kudy projedeme, abychom se dostali k jejich domu v Hollywoodu. Podívá se na mě přes zpětné zrcátko a naše pohledy se střetnou, tentokrát uhnu opět já. Co to má být? Nějaká oční hra? napomínám sama sebe v duchu.

„Pixie, co tě přivedlo do LA?“ ptá se zvědavě.

„No, nevím, zda vám to už neprozradila Constance, ale vlastně vy dva a Tomo. Nebo teda to, co představujete a co představuje vaše hudba – splnit si sny. Zkoušela jsem si žít svůj sen v Dublinu, odkud pocházím, Dublin je totiž úžasné město, jenže mi přišlo pro mé sny malé a bylo to pro mě pohodlné, a tak jsem se rozhodla zkusit to dál, riskovat. Zkusit se má vše a já vlastně neměla co ztratit, jen peníze, o ty ale strach nemám, vím, že když by bylo nejhůř, vrátím se domů do Dublinu, kde mě rodina podrží. Strach mám spíš z toho, že moje cíle jsou větší, než abych jich mohla dosáhnout, ale když bych se nezkusila pohnout dál, vím, že bych toho litovala. Sám jsi řekl: TRY AND FAIL. BUT NEVER FAIL TO TRY! Takže zkouším, zatím mi přeje štěstí, ale to nemůže trvat věčně. Jsem ale cílevědomá, takže půjdu přes překážky, které mi budou v cestě stát a nevzdám se,“ dokončím svůj projev trošku se zadýcháním, protože mi dalo opravdu práci vyjádřit to správně a převalovala jsem na jazyku každé slovo, které jsem z pusy poté vypustila.

„A co je vlastně tvůj sen?“ vyzvídá dál Jared zaujatý mým proslovem.

„Ráda bych se uplatnila v médiích, ale asi to bude těžké, protože taťka vždycky říká, že mám na vše moc idealistický pohled a že v médiích je to samá špína. Baví mě moderování, pracovala jsem v Dublinu v jedné rádiové ranní show a také jsem psala pro místní plátek. Nevím, kolik lidí to četlo, časopis byl prodávaný, ale já jsem odmítala psát články přikrášlené výmysly,“ usměju se na něj přes zpětné zrcátko protože nevím, jak jinak reagovat.

Pokývá hlavou a řekne prostě: „Hmm, zajímavý.“

To je vše, nic víc, nic míň a já jsem ráda, že se na nic dalšího neptá. Nechci radši moc mluvit, abych neřekla nějakou hloupost, aby si o mně ani jeden nemysleli, že jsem jen mladá hloupá holka, která navíc patří mezi echelon, která je celá vyřízená z toho, že má možnost se s nimi bavit. Mám vlastně pocit, že se se mnou baví normálně, bez toho, aniž bych z nich cítila nějaké předsudky. U Shanna jsem už ověřila, že s tím problém nemá, získala jsem si i Constance, nerada bych to podělala s Jaredem, kromě Phillipa s Charliem jsou to jediní lidé, které tady znám. Dívám se na ně, z jednoho na druhého, podívají se na sebe a já zřetelně vidím, že tam proběhla nějaká „psycho“ výměna, která funguje jen mezi sourozenci. Shann se na mě otočí a povzbudivě na mě mrkne. Tak tohle šlo myslím dobře a já se můžu přestat tak moc kontrolovat a trošku pohodlněji se posadit. Než to ovšem stihnu udělat, zastavíme na příjezdové cestě domu Letovic bratů.

Chystám se otevřít si dveře, než to ale stihnu udělat, jsou otevřené a Jared mi podává ruku, abych mohla vystoupit. Vzhlédnu k němu a poděkuji. Usměje se na mě, přesně tak, jak se usmívá na té spoustě fotek na twitteru, facebooku a instagramu. Dívá se na mě a já si z té blízkosti nemohu nevšimnout drobečků z cookies, které mu uvízly ve vousech. Musím se uchechtnout. V tom se k nám přidává Shann, který v kastlíku auta lovil sluneční brýle a ptá se mě, čemu se směju. Ukážu na Jaredovy vousy se slovy: „Mám vaše vousy fakt ráda a jsem jejich zastánce, ale v těhle dlouhých se vám drží drobky, doporučila bych to zkrátit.“ Nemůžu se udržet a stále se pochechtávám. Přidá se ke mně i Shannon, který si blíže prohlídne Jareda.

„Brácho, něco na tom fakt bude, za týden si z těch drobků budeš moct složit sušenku,“ podpoří mě Shann a já se trošku bojím, zda jsem se Jareda nedotkla.

Ten se ovšem směje s námi a vrací Shannovi stejnou minci: „Až mi sežereš všechny ostatní, budu mít aspoň jednu v záloze. Ty si kafe těžko někam schováš.“ To už se všichni tři smějeme na celé kolo. Z téhle zábavy nás vyruší Emma, která přijde z domu, přilákána nejspíš naším smíchem.

Neurvale na ni zírám, protože je opravdu krásná. Chápu, proč se nemaluje, ona je totiž opravdu přirozeně krásná.

„Emmo, tohle je Pixie, Pixie, tohle je Emma,“ představuje nás Shann, stále se třesoucí smíchy. Mile se na mě usměje a vkládá svou ruku, do mé, kterou jsem k ní napřáhla.

Hned nato se otáčí ke klukům a vynadá jim. „Teda vám dvěma se dovolat je fakt umění. Zítra ráno v pořadu „Dobré ráno, Los Angeles“ máte rozhovor. V osm třicet, jasné, Shanne? Tomovi jsem volala,“ hledí káravě na Shannona.

Ten dělá nechápavého: „Proč upozorňuješ zrovna mě?“

„Protože ty máš v oblibě chodit pozdě, tak ať jsi tam včas, ano?“ podívá se na něj pohledem dožadujícím se odpověď ve stylu „ano, budu tam včas“, které se vzápětí dočká.

Rozhlížím se kolem a prohlížím si dům, který jsem už tolikrát viděla – na fotkách, na videu. A teď tady stojím, s Jaredem, Shannonem a Emmou a ten dům, kde se nahrávalo This Is War album mám prakticky na dosah ruky. Nemůžu tomu uvěřit. Dívám se na ten stromy a palmami zarostlý dům se značným úžasem, Shannon si mě všimne a ptá se, zda jsem v pořádku.

„Jo, jasně. Jen mi až teď došlo, co se to všechno vlastně děje, a že to je všechno skutečné, pro mě donedávna nepředstavitelné, a jsem z toho vlastně trochu vedle,“ vypadne ze mě. Jared s Emmou mezitím zmizí v domě.

„Proč nepředstavitelné?“ dožaduje se Shannon vysvětlení.

„Ještě před týdnem jsem byla tisíce kilometrů daleko. A ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít v šatníku boty od Louboutina, šaty od Burberry a kdo ví jakých dalších značek. Nenapadlo mě, že bych potkala tebe, Constance a Jareda, a že by mi Constance někdy v životě nabídla pomoc. Už vůbec by mě nenapadlo, že se mezi náma dvěma bude dít to, co se děje. Chci říct, jaká je pravděpodobnost, že tady v LA narazím zrovna na tebe a tvou rodinu? Je to jako sen a já čekám, kdy mě někdo vzbudí chrstnutím ledové vody do obličeje,“ vyslovím na závěr svoje obavy.

„Pixie, proč si tolik nevěříš? Proč nevěříš na náhody, osud a podobně? My jsme s Jaredem tohle získali snahou a prací, ale všemu musel pomoct osud a pár náhod. O tom život je. Věř si, snaž se a ty náhody ti půjdou naproti, uvidíš.“

„Ty jsi věčný optimista, viď?“ ptám se ho.

„To jsem, teď už ano,“ zazubí se. „Pojď, ukážu ti, čím pojedeme domů, nebo respektive na čem,“ říká mi nadšeně s jiskřičkama v očích.

Obejdeme dům zprava po cestě, která kolem vede, kde jsou v přízemí i prvním patře okna zastíněna stromy. Za domem stojí nádherná černá motorka (jo, větší popis nezvládnu, jsem přece holka, jako kdyby chlapi znali boty). Skoro vypísknu nadšením, vždycky jsem se na motorce chtěla svézt, to ovšem zastaví můj mozek.

„Tak na tohle vážně nejsem oblečená. Přece s tebou nesednu na motorku jen v šatech?“

Shannona ale ani tohle neodradí, vběhne do domu a přiběhne s černými koženkovými kalhotami a bundou. „Ještě nějaká výmluva tě napadne, nebo můžeme vyrazit?“ ptá se natěšeně.

„No, nemám kam dát svoje věci,“ čímž myslím svůj poznámkový blok, diktafon, propisku a telefon. Ani s tím nemá problém, počká, až si natáhnu kalhoty, které jsou tak těsné, že prakticky vypadají jako legíny, a bundu, do jejíchž vnitřních kapes mi dá telefon s propiskou a bundu mi zapne. Obleče si svou, pod sedačku hodí blok s diktafonem a já nic nenamítám. Proč taky, však se na to těším. Shannon sedne na motorku, podá mi přilbu, kterou si nasadím ještě před nasednutím, Shann ke mně natáhne ruku a pomůže mi se posadit za něj. Obejmu ho kolem pasu a můžeme vyrazit. Shann na nic nečeká, motorka zahřmí a my se prosmekneme kolem domu vstříc ulicím Los Angeles.

Užívám si Shannovu blízkost, jeho pevné tělo, ke kterému se můžu přimknout, aniž by v tom bylo něco víc, i když je, což cítíme oba. Naprosto neuvěřitelný je ale ten pocit volnosti a adrenalinu, který se mnou rozlévá. Užívám si jej plnými doušky a je tak omamný, že si skoro ani nevšimnu, že se blížíme k Charlieho a Phillipově domu.

Když Shannon zastaví, pomůže mi slézt z motorky, sám z ní sesedne a postaví ji na stojan. Sundám si helmu a doufám, že můj culík tak nějak drží, když jsem ho měla připlácnutý k hlavě.

„Myslím, že tu černou kůži bys měla nosit častěji,“ prohlídne si mě od hlavy k patě.

„No, možná, až se ochladí, a to asi nebude úplně brzy,“ rýpnu si do něj.

„To bych neřekl,“ pohlédne nad moře na mraky, které míří k pevnině. S dalším vítězným výrazem čeká na mou reakci.

Zklamu ho: „Už půjdu, ráda bych dneska začala pracovat na tom článku, dokud jsem stále ještě plna dojmů.“

„Dobrá, ráno máme ten rozhovor, tak bych měl asi taky brzo zalehnout, je fakt, že než dojedu domů, bude deset. A Jared bude chtít určitě ještě něco probrat směrem k tomu rannímu rozhovoru, takže kdo ví, kdy se dostanu do postele,“ překvapí mě svou reakcí.

Tentokrát jsem to tedy já, kdo přeruší tu vzdálenost mezi námi a políbím ho. Polibek je to nedočkavý jak z mé, tak jeho strany, celé odpoledne jsme byli spolu a snažili se držet si odstup, což se všechno právě odráží v tomhle polibku. Ruce mám kolem jeho krku, on si mě jednou rukou tiskne k sobě a druhou má dlaní položenou na mém krku s palcem těsně kolem ucha. Každý polibek je lepší a lepší. Jestli jsou všechny takové, jaký bude asi sex? - prolétne mi hlavou a já se k němu přitisknu ještě víc. I s ním to cloumá, rukou co měl na mém krku tahá za culík a druhou mě mačká tak, že skoro nemůžu dýchat. Najednou se ode mě odtrhne, vezme můj obličej do dlaní, opře své čelo o to mé a s těžkým oddechováním řekne: „Tohle už nedám. Zítra večeře! V šest tě vyzvednu.“

Otočí se k motorce, podá mi mé věci, nastartuje a je pryč. Stojím tam ještě pěknou chvíli a přemítám nad tím, jak řekl slovo „večeře“. I kdyby to neřekl tak, jak to řekl, tušila bych, co vše se pod tím prostým slovem skrývá. Dneska rozhodně nebudu moct spát, stalo se toho tolik.

„Půjdeš domů nebo budeš dneska nocovat venku?“ zavolá na mě od dveří Phillip.

„Půjdu domů.“ Rozeběhnu se ke dveřím, obejmu ho a letím do svého pokoje. 

Doufám, že jste si užili čtení šesté kapitoly. Těšte se na další. Děkuji všem za přečtení. 

Autor: shafelina, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams can come true 6. kapitola: