OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 50. kapitola

14.08.2013 (07:00) • Arminka, Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2502×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

*lewlhen - dar

„Bude to dokonalé.“

Byla to tři slova, jenž mi vháněla slzy do očí. Nevěděla jsem, co nebo kdo ho donutilo změnit názor, ale bylo to daleko lepší, než jeho zaryté mlčení, které zbaběle předvedl předtím. Měla bych být naštvaná, cítila jsem kvůli němu neuvěřitelnou vinu, přála jsem si, aby byl součástí něčeho, čeho nechce. Věděla jsem to, obeznámil mě s tím a přesto jsem pořád doufala, že změní názor. Až do doby mého přiznání. Tehdy jsem doufat přestala, došlo mi, že to nikdy nepřekousne. A já ho milovala natolik, že jsem dokonce uvažovala o potratu. Nechtěla jsem Rehvenge ztratit, neuměla jsem si představit, že budu žít bez něj v zatracený samotě několik dalších stovek let. Ne teď. Už nikdy. Když jsem zakusila, jaké to je být milovaná, tak jsem o ten pocit nechtěla přijít. Zdálo se to tak nefér, tolik jsme toho prožili a na dohled se neschyloval žádný happy end.

Lehce jsem zatlačila dlaněmi do jeho břicha a donutila si dát menší odstup. Potřebovala jsem prostor, abych s ním dokázala mluvit při smyslech. Jeho blízkost, vůně, síla doteku mě rozptylovaly. Trvalo mi, než jsem se odvážila vzhlédnout a podívat se mu do tváře. Věděla jsem však s přesností, co uvidím a taky že ano. Mračil se. Nebyl to ale způsob, kterým by právě dával najevo zlost, spíš zmatení.

„Zlobíš se,“ konstatoval.

Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu. „Mateš mě.“ Přešla jsem k oknu a opřela se o parapet, čelem k němu. I kdybych stála venku na zahradě, nebylo by to dostatečně daleko. Byla to vnitřní energie, co mě nutila být mu co nejblíž a zaprodat veškerou hrdost, vrhnout se do jeho teplé bezpečné náruče a konejšit se brnivým pocitem, jenž vyvolával jeho dotyk. 

„Chtěl jsem ti toho tolik říct.  Proč jsem se nezmohl na nic lepšího, než zarytě mlčet jako nějaký idiot. Ale opět jsem se ocitl na mrtvém bodě, i když cestou sem jsem věděl, co chci.“

„A chceš…“ nedokončila jsem záměrně výpověď. 

„Chci tebe, tahlly, a taky Rehvenge juniora.“

„Takhle tomu neříkej, nebo se nebude chtít narodit.“

„Však budeme mít spoustu času, abych tě přesvědčil, že lepší jméno nevymyslíš,“ pronesl škádlivě.

Přistoupila jsem na jeho hru. „Beru to jako výzvu.“

Ani jsem si neuvědomila, že se k němu přibližuju, dokud nejsem nucena zvednout hlavu, abych se mu dívala do obličeje. Konečky prstů přejel po mém krku, dotýkajíc se tepající žíly. Viděla jsem v jeho očích hlad.

„Udělal jsem chybu a přišel se k tobě odprosit, což nikdy u nikoho nedělám. Chtěl jsem se ti omluvit a být s tebou. Ty víš, že tě miluju, tahlly.“

„Láska není důvod být spolu, musíš chtít a já nechci, abys se mnou byl z povinnosti.“

„Nikdy jsem to neplánoval. Shellan, dítě, rodinu. Teď mám všechno. Je to jako zkouška, kterou musím splnit, takhle mi to připadá.“ 

Vzala jsem ho za paži a vedla k sedací soupravě. Posadil se na jedno z křesel, zatímco já si sedla na okraj konferenčního stolku stojícího před ním.

„Nikdo ti hlavní pistole mezi oči nemíří, miláčku. Rehvengi, když to nevyjde, tak to nevyjde. Nebudu ti nic vyčítat. Jak bych mohla, i pro mě to bude zkouška, něco nového s čím nemám sebemenší zkušenosti. A mám z toho taky strach, nedokázala jsem se postarat ani o zlatý rybičky. Všechny mi pochcípaly. Rodičům jsem namluvila, že je sežral Dráp.“

„Chápu, žádný domácí zvířata,“ uchechtl se.

„Bylo mi šest, byla jsem dítě,“ ohradila jsem se a přesunula se Rehvovi na klín. „Tys neměl nikdy žádné domácí mazlíčky?“

„Mám pracovní mazlíčky, svoje zaměstnance, a zatím mi žádní nepochcípali. Policii by se to nemuselo líbit.“

„Ha, ha, vtipné. Ale zpátky k tomu, co se ti tím snažím říct. Je to lewlhen, nallum. Někdo, kdo tě bude milovat, ať jsi jaký jsi.“ Natáhla jsem se po jeho ruce a spojené prsty přiložila k břichu. „Ano, bude to dokonalé, protože to bude kus z tebe a já věřím, že mu budeš dostatečným vzorem.“

„Klaním se ti za tvá slova,“ zašeptal ve staré angličtině. „Dovolíš, abych si tě odvedl domů?“ Slyšela jsem v jeho hlasu jistou míru nejistoty.

„Ne, radši bych zůstala tady. Víš, přemýšlela jsem o tom už dřív, nebylo by špatný tu bydlet. Je tu jak moje tak tvoje rodina a nebylo by na škodu, aby ses s Bratry více sblížil. A já bych mohla být nablízku Verath.“

„Nemyslím se, že je to dobrý nápad. Vera s Lassiterem se chovají jako šílenci a jsou nebezpeční i svému okolí. Věř mi, že vím o čem mluvím. Kdyby to bylo jen jednou, tak to přejdu. Tohle bylo naposled, co udělali takovou spoušť v ZeroSum. Při poslední návštěvě se chovala neurvale, způsobila rozruch a komunikace mezi ní a Lassiterem je na vyšší než boxerské úrovni, zničené hajzly, co zanechali po sobě, byly jasně vypovídající.  Lidé, kteří se navzájem milují, se takhle k sobě nechovají. Nemusím jí tolerovat ve svém podniku jen proto, že je to tvoje sestra, stejně jako ona netoleruje, kdo je tam šéfem a čí majetek ničí. Mně si klidně na nohu šlapat může, ale odmítám v Zetku řešit pubertální tvrdohlavost. Je mi líto, co musím dělat pro bezpečnost - zakázal jsem Veře a Lassiterovi vstup do Zetka. Xhex byla stejného názoru.“

„Vůbec jsem o tom nevěděla, nikdo mi nic neřekl. Není tvoje opatření přehnané? Až tak zlé to mezi nimi je? Kéž bych byla víc informovanější.“

„To by ti nepomohlo. Čert aby se v nich vyznal.“

Povzdechla jsem si opustila jeho náruč a ironicky kroutila hlavou nad tím vším. „Bylo by fajn nic neřešit, jen si užívat života, ale to by ten život byl pak asi pěkně nudnej, co? Každopádně, za svým rozhodnutím si stojím, chci zůstat tady, cenné rady mahmen a Belly se mi můžou hodit, vždyť já o miminech nevím nic. A aspoň bych nebyla v Adirondack tak osamělá.“

„Můžeme se dohodnout, zůstaneme tu po dobu tvého těhotenství a prvního roku dítěte a potom se přestěhujeme do Adirondack. Svou rodinu můžeš navštěvovat kdykoli chceš, po porodu budeš opět plně schopna se přemisťovat. Souhlasíš?“

„Hm, vidím v tom záblesky kompromisu, prozatím.“ Věnovala jsem mu jeden z úsměvu stejně-bude-po-mém.

Poznal to, měl mě přečtenou. „Co plánuješ?“

Vyrušilo nás zaklepání. Po vyzvání vešla dovnitř Bella, dozvěděla se, že je její bratr v sídle a v přesvědčení obyčejné rodinné záležitosti si šli promluvit do knihovny. Taky mě čekala důležitá povinnost. Promluvit se ségrou. Ke vší smůle byla na hlídce. S Lassiterem. Víc překvapená jsem být nemohla. Slíbila jsem si, že za ní zajdu hned, jak se vrátí. Chtěla jsem jí to říct osobně, dřív než to udělá někdo jiný. Vrátila jsem se pokoje, přemohla mě únava, psychickým vyčerpáním jsem si lehla do postele a představovala si budoucnost. Platím za svou mladistvou nerozváženost. Kéž bych mohla vrátit čas a věnovat se jen boji, muže bych vyřadila ze svého života. Užívala bych si jen čistě nevázaného sexu.

Bylo tak pozdě vrátit čas.

Neuvědomila jsem si, kdy se mi podařilo usnout. Probudilo mě prohnutí matrace a silná paže omotaná kolem mého pasu.

„Odchytil si mě tvůj otec. Řešili jsme královské věci. Zítra odjíždím do sympathské rezervace. Nepokoje vzrůstají a podle Wratha si tam musím vydobít respekt. Čím dřív, tím líp.“

„Není to jen jeho snaha tě ode mě dostat co nejdál?“

„Nemyslím si, situace je velmi vážná. Za setmění pro mě bude mít Trez připravené věci.“

„Proč tak brzo?“

„Čím dřív to vyřídím, tím dřív budu zpátky.“

„Jak myslíš.“ Zavrtala jsem se hlouběji do polštáře.

„Jsme v pohodě?“ Přes rameno se mi snažil ve tváři vyčíst emoce.

„Jo, jen mě mrzí to načasování.“ Nic na to neodpověděl.

Na dlaň, kterou jsem si podložila hlavu, mi dopadla první kapka. Nechtěla jsem dávat své slzy na obdiv. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A stejně bych nedokázala vysvětlit, proč tak vyvádím. Chtěla bych to dát za vinu těhotenství, ale jen bych si sama sobě nalhávala. Sotva jsme se smířili a byli na nejlepší cestě k vyřešení našeho komplikovaného vztahu a on musí odjet.

Bůh ví na jak dlouho.

Převalování v posteli, snad nejlepší věc, co následuje po vypnutí budíku. Navíc když je vedle někdo, kdo zabrání pádu při všelijakém protahování a kroutících pohybech, které k němu směřují.

„Spíš se mnou i z jinýho důvodu, než že ti dělám ohradu?“ zabrblal Rehvenge, přetočil se na bok a objal mě oběma pažemi, abych se nemohla hýbat.

„Ne, myslím, že je to jediný důvod.“ Spokojeně jsem se uvelebila v jeho náruči a nechávala se líbat na krk. „Hmm, líbí se mi v osobní Rehvengově ohrádce.“

Povzdechl si. „Říkali mi i hůř.“

Pomalu jsem vystřízlivěla ze snů a dopadla na mě realita. Chtěla jsem křičet, dát mu ultimátum, aby zůstal, ale už dávno jsem nebyla malá rozmazlená holčička. Musela jsem se chovat dospěle. Vždyt za pár měsíců kolem mě bude pobíhat uzlíček a volat na mě mahmen.

„Vážně musíš odjet?“

„Netěší mě to, věř mi.“ Přetočil si mě na sebe, musela jsem se podepřít lokty. „Počkáš na mě?“

„Ne, zamávám ti sbohem a šáteček a půjdu si to rozdat hned s prvním ochotným chlapem.“

„To není vtipný.“

„Nemá to být vtip, ale reakce na tvou absurdní žádost. Nevím o nikom otravnějším, než jsi ty, budu se tě držet zuby nehty.“ Jemně jsem ho hryzla na bradě. Moje smysly ovládl živočišný pud. Nechala jsem zmizet veškeré zvuky a soustředila se jen na proudící krev v jeho žíle. Cítila jsem, jak se mi prodloužily špičáky.

Potřebovala jsem z něj napít a načerpat tolik síly, abych se nemusela v době jeho nepřítomnosti krmit. Klouzala jsem rukama po délce jeho paží, přejížděla tvrdě vypracovaný hrudník a mířila níž. Jen jedno místo bylo lepší pro krmení než krk. Zakousla jsem se mu do vnitřní strany stehna, penis těsně vedle mých zabořených zubů ztvrdl a Rehvenge se prohnul v zádech a zaklonil hlavu.

„Víš, jak velký hlad mám.“

„Velký?“

„Obrovský.“ Zakousla jsem hlouběji. Rehv uchopil mou ruku a vedl ji k penisu, udělala jsem přesně co chtěl a během chvíli se svíjel v slastných proudech orgasmu.

Přesunula jsem zas nahoru a políbila. „Probouzela bych tě takhle každý ráno, kdybys zůstal.“

„Vždycky dosáhneš svého, zatracená ženská.“ Zasmála jsem se jeho oslovení, které mi kupodivu chybělo. Připomnělo mi to začátky našeho vztahu. Rázem jsem se promítla v záblescích vzpomínek celou naši společnou historii a jen si potvrdila, proč vůbec tohoto chlapa miluju.

„Miluju tě.“ 

Rehvenge odjel.

Vřel ve mně špatný pocit osamění. Jakoby moje duše věděla, že nás od sebe nebude dělit jen několik dní, ale měsíců. Nepřiznal to, ale ani nemusel.

Měsíce.

Ještě chvíli jsem se procházela máminou zahradou, než jsem se vydala za Verou. Že je zraněná po zpackané hlídce, jsem samozřejmě netušila.

Po tichu jsem nakoukla, jestli spí. Seděla a opírala se o zadní část postele. Jako zhypnotizovaná se dívala na jedno místo. Nevšimla si mě, podívala jsem se, kam směřuje její pohled a uviděla na křesle spícího Lassitera v dost nepohodlné pozici. Stočila jsem pozornost zpátky k Veře a se zamračením se rozhodovala, jestli jí nedám trochu soukromí. Otravovat můžu kdykoli jindy.

„Budeš mě dál rentgenovat, nebo půjdeš dál,“ její nabídka mě překvapila, tolik k nenápadnosti. Dala mi na výběr, aniž by ke mně otočila pohled.

„Ahoj, mám přijít jindy?“

Zvedla ke mně ztrápenou tvář a vyloudila úsměv. „Ne. Copak jsi mi chtěla?“

Zeptat se na tolik věcí, dát ji najevo, že mě nikdy neobtěžuje a nechápu její odtažitost svěřit se mi. Prožívala si toho však tolik, že jsem ji nechtěla nutit. Tolik mi chyběl její pravý, bezstarostný smích, pod nimž skrývala provokující řečičky. Bylo načase hodit vše špatné mezi námi za sebe. Žádné výčitky, každá jsme šla svou cestou. Nikdy ale není pozdě si ji k sobě zas najít.

„Mám novinku, sis.“

„Rodiče ti taky přidělili Ahstrux nohstrum?“

„Ne, copak tobě jo?“ Zarazilo mě, co řekla. Pokývla hlavou na roh, kde se skromně rozvaloval Lassiter. „A do prdele.“ Nemohla jsem uvěřit, že to táta udělal. Nedokázala jsem ale určit, jestli se tohle svázání dalo považovat za pozitivní nebo negativní. Každopádně to bylo chytré, buď to překonají a nebo se navzájem povraždí. Tomu by nedokázala zabránit ani samotná Stvořitelka. Když už byla o ní řeč, pěkně dlouhou dobu nemanipulovala s něčím osudem.

„Cos mi to teda chtěla? Jak je to teď mezi tebou a Rehvengem?“

„Čekám jeho dítě. Takže bych náš vztah nazvala hořkosladkým, jestli to dává smysl.“

„Dítě? Opravdu? Sis, mám nehoráznou radost.“ Pokoušela se mě obejmout a nedat na sobě znát bolest ze zranění způsobených na hlídce.

„Radost, no aspoň někdo, protože Rehvenge zrovna nadšený nebyl.“

„Debil. Lassiter na jeho místě by ti líbal dělohu,“ zavtipkovala.

„To je dost nechutný.“ Rozesmály jsme se a pak se obě otočily na Lassitera, jestli jsme ho nevzbudily. Jenže tam nebyl. Nepozovaně se vypařil.

„Znechutily jsme ho, asi někde bleje.“ Zvedl se mi žaludek. „Když jsme u toho, asi použiju tvoji koupelnu.“ Vystartovala jsem bleskovou rychlostí.

Po několikahodinové debatě s Verou, kdy jsem cítila povznášející radost z našeho znovunabytého sesterského vztahu mě čekala poslední zastávka. Dlouho jsem váhala, než jsem se odhodlala.

Potřebovala jsem vědět pravdu.

Našla jsem svou vědmu ve sklepě, která sloužila jako jeho dílna. Bylo tam hrozné vedro. Když zaznamenal mou přítomnost, nasadil si rukavici a podle grimas jsem poznala, že se mi snaží z mysli vyčíst, co se děje.

„Nemůžu ti to říct,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku.

„Nemůžeš, nebo nechceš, V?“

„Nemůžu i nechci, nikomu neříkám, co ho čeká. Sama to dobře víš. Nepřínáší to nic dobrého.“ Odložil skoro hotovou dýku s vyrytým písmenem B na příruční stůl do krabičky.

„Potřebuju to vědět, prosím. Jinak nebudu mít klid. Když mi řekneš pravdu, dokážu s tím ještě něco udělat!“

„Co jako? Jít na potrat? Protože to přesně bys udělala, viď.“

„Radši bych o něj přišla, než aby se trápilo na světě, kde by nebyl přijat jako plnohodnotný.“

„Pojď se mnou.“ Zvedl se a vyšel ze sklepa do zadnější části podzemí. Následovala jsem ho.

Došli jsme do menší komory. Vishous rozsvítil a mně se naskytl přímo fascinující pohled na vybavení dětského pokojíčku, které kdysi patřilo mně a Veře.

„Nevěděla jsem, že něco z toho zůstalo.“ Prohlížela jsem se ručně dělané postýlky, malé stolečky a dřevěné hračky. Všechno bylo roztomilé. Sedla jsem si do houpacího křesla, kde nás mamka nebo kdokoli jiný z rodiny ukolébal ke spánku.

„Tobě to jen tak nepřestane vrtat hlavou, že ne? Opravdu to chceš vědět, jseš si stoprocentně jistá?“

S malým zaváháním jsem přikývla.

„Dobře.“ Přešel ke mně a za ruce mě vytáhl na nohy, sklonil hlavu a usmál se. „Obě děvčátka budou zdravá.“ Jeho slova mě ochromila, div mi oči nevypadly z důlku.

„Obě?“ Dvojčata?

Přistihla jsem se, že se culím jako idiot.

„Vishousi, budu mít dvojčata a zdravá!“ vykřikla jsem radostně, skočila mu kolem krku a dala pusu na tvář. „Musím to říct Veře!“

Byla jsem tak šťastná, skutečně poprvé šťastná od doby, kdy jsem se dozvěděla, že jsem v tom.

Vracela jsem se od Very za Vishousem, mohl by být už v Doupěti, odhadla jsem.

Seděl na gauči s cigaretou v puse. Jen co si mě všiml, típl ji a pokynul, ať jdu dovnitř. Posadila jsem se vedle něj.

„Nemusela jsem dlouho uvažovat nad tím, na co se tě chci zeptat.“

„Bude mi ctí být whardem tvých dcer, nalla.“

Uvelebila jsem se vedle Vishouse a sledovala s ním sportovní přenos baseballu. Všechno začalo nabírat na světlé budoucnosti. K úplné radosti mi chyběla přítomnost Rehvenge a znovunalezené štěstí mé sestry.

Zavibroval mi mobil oznamující příchozí sms.

Neuběhl ani den a chybíš mi, tahlly. - Rehv

***

Vishous se pokradmu díval na svou kmotřenku a prosil v duchu o odpuštění. Nechtěl jí lhát, a vlastně ani nelhal. Jen jí neřekl úplnou pravdu. Ano, Kiara a Ekeira budou zdravé, ale v jedné z nich bude v čase dospívání převládat sympathská podstata a Zsilverth s Rehvem budou trpět nad bezcitností, které se jim bude od ní dostávat. Bude potřeba hodně mateřské lásky, aby Zsil svou dceru přivedla na správnou cestu.

Nevěděl, proč jí to tajil, protivila se mu myšlenka, že by šla Zsil na potrat, protože ona by šla, kdyby viděla, co všechno se stane. Nebylo by to fér, malá se ještě nenarodila, měla právo být milovaná. Každé dítě by mělo, bez ohledu na to, jaké je.

Věřil, že Zsil se podaří boj vyhrát.

Jen si teď nebyl jistý za jakou cenu.

Málem ji celou pravdu řekl, když se vrátila se žádostí o post wharda. Ale jako zasraný zbabělec to neudělal. Byla tak šťastná, po dlouhé době zářila, měl rád její smích. A on nebude jako jeho matka, která se lidem pletla do osudu.

Co má být, to se stane. 

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), Simiik, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 50. kapitola :