OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 4. kapitola



Charon - 4. kapitolaNáčelnice jihu...

Se zájmem jsem sledoval, jak se z mojí shanees v přítomnosti těch žen stává někdo docela jiný. Z odměřené, chladné dívky se před mýma očima měnila ve vřelou bytost plnou těch nejčistších citů. Do té doby, než se ocitla v mojí přítomnosti.  

Jakmile se naše oči střetly, záři těch jejích vystřídaly blesky a plné rty se stáhly do nepřístupné linky. Dokázala přejít od ohně k ledu během sekundy. Byla jako nezkrotný vítr měnící svůj směr, aniž by se bála následků.  

Nechápal jsem sám sebe. Dával jsem v posteli přednost ženám, které přesně věděly, co chci a co mi dělá dobře. Jejich teplá, měkká těla se kolem mě ovíjela, každá z nich mě milovala a každá z nich pro mě byla schopná jít třeba do pekla.  

A přesto všechno jsem podle využil příležitosti, abych tuhle ženu přinutil slíbit mi věrnost. Ve chvíli, kdy jsem ta slova pronášel, mi v hlavě řvalo svědomí, že nejsem o nic lepší než můj otec, že využívám její slabinu, abych dostal, co chci. Ale nedokázal jsem se zastavit. 

Když přede mnou klečela, když políbila můj prsten, když na mě upřela oči třpytící se slzami, celé mé tělo a mysl zahořely jediným slovem... MOJE!  

A spustil to její výstup... Viděl jsem hladové pohledy ve tváři elfů, když Serena oděná do roucha shanees kráčela sálem, aniž by vnímala cokoliv kolem sebe. Temně hnědé oči měla doširoka rozevřené, působila dojmem ztracené laně, stejně tmavé vlasy se jí vlnily po nahých zádech a mléčná pleť zářila jako nejdražší drahokam.  

Procitl ve mně majetnický pud a představa, že bych dovolil, aby se jí dotýkal kdokoliv jiný, byla k zešílení. Ne... Bude patřit jenom mně, jenom já budu smět vstoupit do jejího horkého lůna, to já budu jediný muž na zemi, který bude vědět, jak chutná.  

Ať už mi rada vybere jakoukoliv ženu s rodokmenem, aby usedla na Temný trůn po mém boku, každou noc se vrátím k té, která mě uhranula. Každou noc nechám její paže, aby mě objímaly, a časem mi bude patřit i její srdce.  

Prošel jsem kolem jedné ze zapálených hranic, abych se schoval ve stínu stromů. Sledoval jsem Serenu, hlavu měla mírně nakloněnou na stranu a usmívala se něčemu, co jí říkala vysoká žena s blond vlasy. Oslovovala ji Branhas a chovala se k ní jako ke starší sestře.  

„Výjimečně krásná dívka.” 

Hlas, který mě vytrhl ze zamyšlení, pocházel z úst stařeny s bílými vlasy a očima šedýma jako kalená ocel. Její pohled byl bystrý, a když ho na někoho upřela, zdálo se, že vidí až na dno duše nešťastníka.  

„Ano,” přikývl jsem mírně. „Proto jsem ji dostal darem.”  

Moira stiskla rty, ale její hlas zůstal klidný. „Nenech se ošálit, charone. Serena byla vedena k službě bohům, měla se stát nevěstou božstev, její tělo nikdy neměl okusit muž... A přesto jsme ji vychovali ve svém středu jako dceru náčelníka valů. To dítě umělo dříve ovládat meč než slova.” 

Přeměřil jsem si Sereninu siluetu a představil si ji s mečem v něžných rukou. Tmavovlasou válečnici bojující na bitevním poli, její dlouhé vlasy vlající ve větru a přinášející s sebou smrt a bolest. Ano... Mohla to být pravda, mohla se stát skutečně nepříjemným nepřítelem, ale její síla nespočívala ve schopnosti vládnout meči... Mnohem nebezpečnější pro mě byla na bitevním poli, kde na sobě neměla nic kromě své dokonale bledé pokožky.  

„Její minulost je pohřbena v troskách toho, co zbylo z valů... Teď je tady a její budoucnost náleží mně,” řekl jsem chladně.  

Moiře zazářily oči stříbrem a zasyčela na mě cosi ve starém jazyce, než přešla k naší mluvě. „Valy nezapomínají, čí krev se právě vsakuje do země, čí krev byla prolita při jejich ochraně... Přijdou si pro ni, charone... Dříve nebo později, pod rouškou noci si přijdou pro právoplatnou dědičku mocného jihu. Budou chtít svou náčelnici ve svém středu, nikoliv ve tvém loži.”  

Páteř mi při těch slovech nepřirozeně ztuhla a já znovu přejel pohledem po Sereně. Kráčela ve světle ohňů a oči všech elfů spočívaly na jejím těle.  

Pokud je opravdu dcerou náčelníka, jižané ji budou chtít získat za každou cenu zpátky. Až se otřepou, až pohřbí své mrtvé, jejich pozornost se obrátí k Temnému lesu a k dívce, která je jedinou jiskrou, jež by mohla zažehnout jejich budoucnost.  

Jako správný charon bych ji měl poslat domů, protože každý den, který tady zůstane, ohrozí moje lidi i moji vládu. Mohla by rozhoupat pevné základy trůnu, na kterém sedím.  

Usmál jsem se a shlédl na stařenu, která se vedle mě krčila. „Ať přijdou... Dám ji tomu, kdo se mi dokáže postavit a vyhrát...” 

S těmi slovy jsem vykročil mezi hranice a sledoval Serenu jako lovec bažící po kořisti. Proplétal jsem se davem, aniž bych spustil oči z elfky na druhé straně mýtiny.  

Poznal jsem přesně okamžik, kdy si uvědomila, že stojím za ní. Její tělo se napjalo, jemné chloupky v zátylku se zježily, ale neotočila se.  

Přejel jsem dlaněmi po sametové pokožce paží a sklonil hlavu, abych zabořil nos do husté kaštanové hřívy. Sjel jsem rty níž a našel citlivé místo na krku, kde pod kůží tepala horká krev.  

„Půjdeme do postele,” zašeptal jsem zhrublým hlasem.  

„Ano, ma charon,” odpověděla stejně tiše.  

„Rine,” opravil jsem ji nepřítomně a vysunul špičku jazyka, abych ji ochutnal.  

Serena se rozhlédla vyplašeně kolem sebe, ale nikdo nám nevěnoval pozornost. Usmál jsem se a stiskl zuby křehkou kůži.  

Prohnula se dozadu, natiskla ten malý rozkošný zadeček do mých slabin a lehce zvrátila hlavu.  

„Jste mým pánem,” řekla zadýchaně.  

„Až budu chtít, abys mi říkala můj pane, včas ti to řeknu, Sereno, a ujišťuji tě, že to bude za zcela jiných okolností. Ale nevšiml jsem si, že bys pode mnou teď pokorně žadonila, abych si tě konečně vzal... Takže Rine postačí.” 

Viděl jsem dopad svých slov a cítil ho na rtech. Tep se jí zběsilou rychlostí rozběhl kupředu, zalapala mírně po dechu a její pokožka začala žhnout.  

Možná mě nenáviděla, ale její tělo mě chtělo, a to mi v tuhle chvíli stačilo. Dnes v noci mě pustí mezi svá stehna a až pomine panenská bolest, ukážu téhle malé elfce, že její vězení bude nejen pozlacené, ale taky plné té nejdivočejší vášně.  

MOJE! 

To slovo mi rezonovalo každou buňkou těla, když jsem s ní kráčel ruku v ruce kolem ostatních elfů. Má magie vysílala do okolí ostny hněvu a já s uspokojením sledoval, jak elfové jeden po druhém klopí zraky, aby ani na vteřinu nespočinuli na Sereně.  

Byla jsem král... Byla jsem charon... Jediný právoplatný vládce Temných... Byl jsem posvěcený temnotou, abych vedl svou rasu vstříc budoucnosti... A nikdy jsem nebyl vděčnější za moc, kterou jsem dostal než v tuhle chvíli.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Charon - 4. kapitola:

3. Witmy
11.09.2019 [20:21]

Jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon

2. E.T.
11.09.2019 [15:16]

Jsem ráda, že jsem se dočkala pokračování. Byla to krásná kapitola. Emoticon Emoticon

1. Rusallicka
11.09.2019 [7:44]

Po delší době skvělá kapitola, jsem zvědavá, jestli si ji vezme i za královnu. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!