OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Za svitu luny 2

18.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 473×

2.

Stále víc a víc měla neodbytný pocit, že to nebyl právě nejšťastnější nápad. Když požádala na studijním o jeho adresu, ani ve snu by ji nenapadlo, že bydlí tak daleko.

Přitáhla si kabát více k tělu. Chladný vítr se jí nepříjemně zahryzávat do tváří a rukou. Hvízdal mezi stromy a dodával tomu všemu okolo děsivou atmosféru. Nikdy neměla v lese strach, ale teď jí z něj naskakovala husí kůže.

S blížící se zimou slunce zapadalo stále dříve a už nyní se začalo pomalinku stmívat. Nechtěla tady skončit po tmě. Nemusela by se odtud taky vymotat až do rána. Jediné co ji bránilo v tom, aby se neotočila a nevrátila zpátky, bylo vědomí, že už tam za chvíli přece musí být.

Jako by něco tušilo tu chvíli, kdy už to chtěla opravdu vzdát. Mezi stromy se něco mihlo. Přidala do kroku a s úlevou zahlédla světlo prodírající se mezi větvemi a kmeny stromů. Téměř už bez dechu stanula před menším domem. Spíše ale připomínal pouhou chatu. Obložená dřevem s verandou a okolo jen hustý les.

Pokusila se zklidnit dech i roztěkanou mysl a pak teprve zaklepala. Zevnitř se nic neozývalo. Nebýt světla deroucího se z oken, považovala by chatu za opuštěnou. Neklidně přešlápla z nohy na nohu. Možná někam šel, třeba...

Natáhla krk k jednomu z oken, aby nahlédla dovnitř. V tu chvíle se prudce otevřely dveře a ona koutkem oka zahlédla obrys velké postavy.

Vyděšeně hekla a odskočila dozadu. Zastavilo ji až zábradlí okolo verandy.

Srdce jí divoce bušilo, přesto nemohla odtrhnout oči a ani se hnout. Destin tam stál a nechápavě ji sledoval. Na sobě měl jen kalhoty a bosé nohy. Vypadal tak ještě větší a zpustlejší. Při pohledu na něj pomalu cítila, jak její strach opadá a střídají jej rozpaky.

„Ta... ta práce...“ vykoktala a sáhla do kabely. Zhluboka se přitom nadechla, aby vůbec mhla pokračovat dál. „Máme ji předělat.“

„A tos musela jít až sem?“

Z jeho slov bylo jasně slyšet, že mu její přítomnost není po chuti.

„Evidentně jo!“ hlesla naštvaně. „Kdybys vždycky nezmizel okamžitě jak zazvoní, tak by jsme to mohli stihnout ještě ve škole, ale takhle jsem musela jít prostě až sem!“

Ani netušila, kde se to v ní vzalo. Náhle pocítila vztek. Trmácela se tím lesem až sem a on se tváří jako, by ho jej obtěžovala. Nezvedla hlas, ale z jejího tónu muselo i jemu dojít, že je vytočená.

Pozoroval ji dalších pár vteřin, než jen prostě přikývl. Otočil se na patě a vešel znovu dovnitř. Nechal za sebou otevřené dveře. Caitlin za ním vešla, aniž by čekala na pozvání. Bylo jí jasné, že nemocí slušného chování Destin rozhodně netrpí.

Zavřela za sebou dveře a pak se teprve rozhlédla. Opravdu to byla chata. Vše tady bylo ze dřeva a zdi z kamene. V krbu praskal oheň a před ním byla na zemi kožešina. Destin k ní přešel a zvedl rozevřenou knihu.

Hlasité zaklapnutí se rozeznělo celou místností až Caitlin nadskočila.

„Čaj?“ zeptal se aniž by se k ní otočil.

„Ano, děkuji,“ řekla tiše. Byl to hodně zvláštní pocit, být tu s ním sama. Celé tohle místo bylo zvláštní. Takové ponuré, opuštěné, ale přesto útulné. Když Destin vyšel z pokoje připravit čaj, svlékla si kabát a pověsila jej. Prkna jí pod nohama tiše vrzala, když přešla ke krbu. Natáhla k ohni ruce. Krásně hřál a jí začínalo být zase teplo. Zvedla pohled k římse nad krbem. Bylo tu pár drobností. Vlastně jediné co tu byly. Jinak tu všechno bylo spíše jen účelně zařízené.

Přejela očima po dóze na zápalky k jedné z fotek. Byl na ní nějaký kluk. Mohlo mu být tak jedenáct. Usmíval se zářivě do foťáku nehledíc na to, že mu tvář zdobí bahno a modřina. Svíral merunu jako by to byl snad nějaký mezinárodní pohár.

Byl jí velmi povědomý. Jako by ho už někdy viděla. Odpověď jí přišla hned u druhé fotografie. Byl tam ten samý hoch, ale tentokrát ne sám. Pažemi objímal okolo krku někoho dalšího. Caitlin natáhla krk, aby viděla lépe. Byl to Destin. Usmíval se stejně nadšeně jako ten, co mu visel okolo krku.

Podle podobných črtů ve tváři to museli být bratři. Destin byl možná o dva roky starší, ale to jim evidentně nebránilo v různých skopičinách a poskakování.

„Měli by jsem začít.“

Destinův hlas se jí ozval přímo za zády. Dech se jí vytratil z plic, jako by dostala herdu do zad. Prudce se k němu otočila. On však měl na tváři neutrální výraz. Sedl si hned před krbem a ona jej následovala.

Jako by byli ve školní lavici, věnovali se jen a jen jejich projektu. Evidentně se nechtěl bavit o svých osobních věcech. Netrvalo jim to ani tedy hodinu a měli to hotové. Caitlin zamračeně pozorovala své písmo, které postrádalo své obvyklé úhledné tahy. Nemělo s tím ale co dělat to, že psala jen na papíře podloženém knihou, ale spíše tím okolo.

Celou dobu se snažila nevnímat, že tu naproti ní sedí jen v kalhotech. Postupem času to pro ni bylo však stále větším problémem. Přitahoval její pohled jako magnet.

„Takže hotovo,“ zahlásila s úlevou a hlas jí při tom trochu zakolísal. Prudce se zvedla, aby zamaskovala svojí roztěkanost. O okamžik později vstal také. Sledoval, jak si nacpala papíry zpátky do tašky a oblékla si kabát.

„Raději půjdu, než bude tma...“ vyhrkla.

V odpověď jen zaraženě pohlédl k oknům. Podívala se stejným směrem. V oknech se odrážel odraz místnosti jako v zrcadle. Venku byla už naprostá tma.

„Tak...“ zamumlala, „ve škole.“

Sledoval ji zkoumavým pohledem, ale přešel ke dveřím a otevřel je. Neproniknutelná temnota venku ji sice trochu děsila, ale přesto do ní odhodlaně vykročila.

„Jdeš pěšky?“ ozval se jí za zády jeho hlas, když už scházela z verandy.

„Jo,“ přikývla.

Zamračil se.

„Chodím ráda pěšky,“ dodala rychle. „A je stejně jedno kdy dojdu, doma teď nikdo není...“ Zarazila se, když si uvědomila, že tohle ani není nejvhodnější říkat, když ji čeká několik kilometrů lesem v noci. „Tak ahoj.“

S tím se otočila a rychle vykročila.

Ještě chvíli jí do zad zářilo světlo zevnitř, jak tam mlčky stál a zíral za ní. Pak se ozvalo cvaknutí dveří a okolí se ponořilo do tmy.

Caitlin rychlým krokem chvátala po štěrkové cestě. Kamínky jí skřípaly pod boty a ona za to byla neskonale vděčná. Nemusela tak poslouchat ty zvuky okolo. Snažila se myslet na cokoliv jiného než na to kde zrovna je.

Opakovala si latinské názvy do botaniky, aby co nejvíce zaměstnala svou mysl. Náhle se ozval zvuk, který ignorovat nešlo. Blížilo se to k ní. Než si však uvědomila, že je to motor auta, ocitla se v záři reflektorů.

Vyděšeně uskočila stranou, když zjistila, že se řítí přímo na ni. Auto se zakvílením zastavilo přímo před ní. Oslepeně zamrkala přes přední sklo. Zahlédla však jen pohyb řidiče k dveřím.

„Nasedni.“

Pár vteřin jí všechny ty informace putovali do mozku ke zpracování, než byla schopná konečně zareagovat. Vyrazila k otevřeným dveřím spolujezdce a nasedla. Pohledem přelétla k Destinovi, který okamžitě znovu dupl na plyn a prudce vyrazili vpřed.

Sledovala jeho tvář s nic neříkajícím výrazem. Jen čelist měl pevně sevřenou. Na sobě měl tentokrát i svetr, ale podvědomě tušila, že pod ním už jen holou kůži, že jej na sebe jen rychle hodil.

„Díky,“ zašeptala.

„Není nejlepší nápad se tu potulovat v noci.“

„Proč?“ zarazila se jeho tónem.

Ohlédl se po ní.

„Jsou tu divoká zvířata.“

Caitlin se otřásla. Moc dobře věděla, že tady několikrát ročně dojde k napadení i dospělého lovce. Byla to však jedna z informací, které pro dnešní den raději zatlačila hodně hluboko.

V autě se rozhostilo ticho. Caitlin měla ticho a klid ráda, ale tohle ji tížilo, že myslela, že se v něm snad udusí.

„Žiješ tam sám?“

„Jo,“ odpověděl po chvíli. „Je to chata ještě po dědovi.“

„A proč nežiješ s rodinou?“

„Protože takhle mi to naprosto vyhovuje,“ zavrčel až se zatlačila do sedačky.

Pak už mlčeli dokud nevyjeli z lesa kousek před městem.

„Kde bydlíš?“ ozval se už klidným hlasem.

„Kousek za centrem, jak jsou ty nové činžovní domy.“

„Typoval bych tě spíše na domek se zahrádkou a laťkovým plotem,“ nadhodil, jako by se tak snažil trochu napravit své chování.

„Bydlím u strejdy a ten na to moc není. Většinou je stejně obchodně pryč.“

„Aha.“

Tím jejich snaha o přívětivý rozhovor skončila. Zastavil u chodníku a ona hned vystoupila.

„Díky,“ zopakovala znovu. Byla hrozně ráda, že se tím lesem nazpátek nemusela trmácet. Pak už jen stála a sledovala, jak odjíždí.

Následující jejich společnou hodinu se k ní choval jako obvykle, jen když šla odevzdat jejich přepracovanou práci, tak se překvapeně zarazila. Při zvonění sice jako vždy sbalil své věci a vyrazil z lavice, ale u dveří počkal, než viděl, že je ta práce v pořádku.

Ještě stojíc u stolu jejich profesora hleděla na jeho mizející záda ve dveřích. Musela se při tom usmát. Byl prostě takový jaký byl a musela ocenit i tuhle jeho snahu. Pak ji však napadlo něco jiného a úsměv z tváře jí zmizel.

Ještě tu byl jiný důvod jeho chování. Možná se prostě nechtěl, aby za ním ještě chodila. Čím více o tom přemýšlela, tím více se jí to zdálo pravděpodobnější. Neměl rád pozornost a zasahování jiných do svého života.

Netušila proč, ale to, že si ji tak urputně snaží držet od těla, ji bolelo. Možná prostě doufala, že po těch společných hodinách ji alespoň trochu bere jako kamarádku a ne jako ty ostatní.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny 2: