OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracený bůh - 2. kapitola

06.07.2019 (11:00) • Gwen • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 830×

II. kapitola – Epona

Ležela jsem na lehátku a shlížela dolů na ta malá stvoření. Ani nevím, kdy to přesně začalo, ale jednoho dne jsme tu byli. Podepřela jsem si bradu a očima přejela po svých přátelích, chodících kolem. Všichni se tvářili velmi zaneprázdněně, ale kdo ví, nad čím se zaobírali ve svých myšlenkách. Občas byly časy, kdy síla jednoho z nás rostla, jindy jsme neměli sílu ani dojít na druhou stranu posvátné síně.

„Zase se díváš na ty maličké tam dole?“ vytrhl mě hlas z přemýšlení. Několikrát jsem zamrkala. Na lehátku seděla má nejlepší přítelkyně, Brigit, matka všeho živého, jak ji lidé nazývali.

„Přemýšlím,“ zavrtěla jsem hlavou a posadila se, abych jí udělala trochu místa, „víš, je zvláštní, jak jsou maličcí a přitom mají nad námi takovou moc.“

„Zase ta tvoje teorie,“ zasmála se mé poznámce. Nikdo mě nikdy tady nebral vážně. A přitom já byla přesvědčená o své pravdě.

„Ale zamysli se, Brig,“ naléhala jsem na ni. „Vždyť nás mají ve svých rukách! Podívej na Morrígan, najednou má tolik práce, že neví, koho navštívit prvního.“ Ukazovala jsem na trojici žen. Stařenka, žena a dívka stály v černém rouchu opodál, jako by je čas nemohl zasáhnout. Nepřítomné. Nestálé. A přitom jedině ony určovaly čas konečnosti.

„Ale co to plácáš, Epo,“ mávla rukou Brigit, „smrt je všude, ať ji zobrazíš jakkoliv.“

„Možná.“ Pokrčila jsem neurčitě rameny. Nikdy mě nikdo nepřesvědčí, že bych se mýlila. Měla jsem jednoduše tušení, kterého jsem se nemohla zbavit. Byli jsme jen loutkami, ačkoliv nás ta maličká stvoření viděla jako mocné, ne-li nepřemožitelné a věčné. Viděli nás bez chyb, ale to není tak úplně pravda. Každý z nás měl své slabiny. Cítila jsem to…

Vstala jsem, abych došla k okraji síně. Naklonila jsem se dolů. Mnohokrát jsem toužila po tom tam být. Jací by byli ti lidé? Milí? Věřili by, kdybychom najednou chodili mezi nimi?

„Epo, nemysli na takové nesmysly. Jen tím zatěžuješ svoji hezkou hlavinku,“ prohlásila nakonec Brigit, než odešla po své práci. Povzdechla jsem si, jak jsem byla unavená z těch podivných řečí.

Ozvala se sálem ohlušující rána. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Co se to dělo? Nevěděla jsem. Chytla jsem se nejbližšího sloupu. Oblaka pod nohama se otřásla. Vyděšeně jsem pohlédla do tváře Brigit, která upadla na zem opodál. Měla stejně zděšený výraz. Tohle se nikdy nestalo! Znovu ty podivné otřesy. Najednou mi noha sklouzla z obláčku. Ztratila jsem rovnováhu. A už bylo jenom prázdno.

„Epone!“ slyšela jsem Brigitin hlas, jak mě volal plný zděšení.

V té chvíli jsem nedokázala nic vnímat. Byla mi zima a padala jsem. Připadalo mi to až nekonečné. Myslela jsem v tu chvíli, že je konec. Možná jsem i křičela. Nevím, jak dlouho jsem padala tmou. Byla jsem v tu chvíli příliš vyděšená.

Ale v další chvíli to skončilo. Všechna stísněnost byla pryč. Cítila jsem zvláštní sílu, která mi nedovolovala vstát. Moje tělo bylo rozbolavělé, křehké. Ale neměla jsem pod sebou žádná měkká oblaka. To, co tam bylo, bylo pichlavé. Přejela jsem prsty po zelené pokrývce země. Cítit to probudilo mé srdce k šílenému rytmu. Země… Byla jsem dole! Tam, kde jsem tolik toužila být. Hlasitě jsem se rozesmála té podivné náhodě, ale po tvářích mi stékaly i slzy. Netušila jsem, jak se mám dostat domů, přesto jsem tam na nebe už znovu nechtěla, ačkoliv jsem se tu cítila příliš vyčerpaně. Země si brala svou daň za to, že jsem mohla na ní spočinout bosýma nohama.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Taková krása, povzdechla jsem si. Nikdy jsem nic takového nespatřila. Divoká příroda Anglie mě obklopila, tvářila se, že ji nikdo nemůže zkrotit ani vlastnit. Připadala jsem si, jako bych viděla odraz své vlastní duše. Stromy se ohýbaly ve větru, který tady na kopci ohromně skučel. Opíral se i do mé tváře. Tady může být můj nový domov.

Pokusila jsem se vstát. Nemohla jsem přeci jenom sedět v trávě a nic nedělat. Vždyť ti tvorečkové pořád někam pospíchali. Vyškrábala jsem se tedy na nohy. Netušila jsem kam jít, ale rozešla jsem se směrem k lesu. Najednou jsem si uvědomovala, jaká mi byla vlastně zima. Třela jsem si rukama paže, abych se trochu zahřála. Takový nesmysl, aby bohyni byla zima! Zatím jsem ještě netušila, co mi všechno země pomalu brala.

Klopýtala jsem k lesu. Nohy jsem začínala mít sedřené do krve. A obloha! Ta vypadala opravdu děsivě. Brzy se rozpršelo. Musela jsem zrychlit, abych se mohla schovat pod koruny stromů. Opřela jsem se zády o kmen jednoho vysokého dubu. Bílé šaty jsem měla promočené, do těla se mi vkrádal chlad. Rozbolela mě hlava, jako bych v hlavě měla tisíce hlasů! Přála jsem si, aby utichly. Nechtěla jsem jim naslouchat! Neuměla jsem ty hlasy vypnout!

Najednou mi ta země nepřipadala tak krásná a přívětivá jako prvně. Byla krutá. Ničila mě. Cítila jsem, že sem nepatřím. Neměla bych tu být. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že to tu bude opravdu krásné. Klesla jsem na kolena do bahna a skryla do dlaní svou hlavu. Tohle rozhodně není ráj! Je to peklo.

Začínala jsem být zoufalá. Tak moc jsem si přála se vrátit na nebe, ale modlitby nebyly vyslyšeny a já pochybovala, že někde najdu vchod, či schody.

„Neměla bych tu být,“ tiše jsem vzlykla. Nyní jsem byla dokonale ztracená. Měla jsem pocit, že mě země roztrhá na kousky. Je konec, to jediné mě v tu chvíli napadlo.

Najednou jsem to zaslechla. Zvuk naděje, který utišil mou paniku. Vzhlédla jsem, ale nic jsem ještě neviděla. Otřela jsem si slzy spolu s kapkami deště z tváře. Zrak se mi trochu zaostřil. Spatřila jsem svůj zázrak. Mezi stromy běžel ten nejkrásnější hřebec, kterého jsem kdy spatřila. Bílá hříva mu divoce plála kolem hlavy. Čím mi byl blíž, tím víc zpomaloval, dokud opatrným krokem nenašlapoval až ke mně. Sklonil hlavu. Odevzdaně jsem hleděla do jeho hlubokých černých očí. Měla jsem pocit, jako by tohle stvoření cítilo mou bolest a přišlo mi na pomoc. Natáhla jsem k běloušovi roztřesenou ruku. On natáhl hlavu, opřel se o mou dlaň. Cítila jsem jeho sílu a svou naději. To on mi přinesl odvahu, která se tím drobným dotekem vlévala do mého promrzlého těla. Nikdy jsem nezjistila, odkud přišel, nebo jak mne našel, ale byl tu. Postavila jsem se na nohy. Pevně jsem se chytila jeho hřívy a vyhoupla se na jeho hřbet mokrý od deště.

Psal se rok 1785, kdy jsem vkročila poprvé na zemi. Neměla jsem nic, peníze, majetek… jen jediného přítele, který mě nesl na svém hřbetě neznámo kam.

Informace ke keltské mytologii:

Epona – [eipouna/eipóna], patronka jezdců a jezdectví; byla uctívána jako domácí bohyně chovatelů koní, obecně jako bohyně hojnosti a prosperity; atributem kůň (je zobrazována, jak na něm jede, či v jejich společnosti).

Brigit – bohyně uzdravování, hojnosti a plodnosti, ohně (domácího krbu) a bohyní věštců; ochraňuje těhotné ženy.

Morrígan – bohyně věštby, osudu, zmaru a smrti na bojišti; bere na sebe podobu krkavce nebo podoby žen (dívky, čarodějnice).

Další kapitola je za námi. Chtěla bych poděkovat za předchozí komentáře, opravdu mi udělaly velkou radost, a budu ráda, když zanecháte komentář i zde.

Doufám, že se vám zalíbil i tento dílek, kdy jsme se dostali do minulosti a zjistili jsme, kým ve skutečnosti Nora byla. V minulosti zůstaneme i v další kapitole, kde se můžete těšit na to, jak půjde Eponě se začlenit do světa lidí.

Autor: Gwen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený bůh - 2. kapitola: