OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zpátky do minulosti - 6. kapitola

25.11.2014 (12:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1242×

6. kapitola

„Pánové, vsadím se, že neskolíte zlatého jelena.“

„Ale, Veličenstvo, to je jen pověst!“

„Ovšem, má drahá, ale i ta pouhá pověst dokáže člověka pěkně povzbudit!

Zaujatě jsem kývla hlavou a sledovala, jak Karel s úsměvem, atypickým pro jeho věk, se hbitě vyšvihuje do sedla statného hnědého hřebce a pobízí ho mým směrem. Ze svého sedla si přitáhl mou ruku k ústům a zahleděl se mi hluboko do očí.

„Má paní, jen kvůli vám bych dokázal hledat zlatého jelena do skonání světa.“

Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála, ale můj doprovod se jako jedna žena hlasitě zahihňal, zakrývajíc si tváře šátky. Otočila jsem se a vztekle je probodla pohledem.

Otočila jsem se na svého krále zrovna v momentě, kdy si přiložil ruku k ústům a vášnivě, ale přitom něžně ji políbil. Oplatila jsem mu roztoužený pohled s jiskřičkami v očích.

„Dávejte na sebe pozor, můj pane.“

Karel kývl hlavou a uličnicky se zasmál na své společníky. „Pánové, kupředu!“

S dámami jsme se daly do hlasitého smíchu, když Karlův kůň ze sebe dostal pár koblížků, a až teprve pak vyrazil směrem, kterým ho vedl jeho pán. Ostatní muži - napočítala jsem jich třicet - vyrazili za králem a my se svalily s dámami do trávy, čekajíc na své udatné rytíře.

₰₰₰

„Má paní!“

Zabrány do hlasitého rozhovoru a důležité diskuze jsme byly tak horlivé, až bychom málem nezaznamenaly, že se k nám blíží tryskem jeden muž z družiny. V obličeji byl bílý jako stěna a vyděšeně se rozhlížel kolem. Když seskakoval z koně, málem se svalil na zem, jak se mu podlomila kolena.

V okamžiku jsem stála na nohou. „Co se děje?“

„Má paní,“ začal zadýchaně. „Král -“

Nemusel dodávat nic jiného - podlomila se mi kolena stejně jako jemu předtím. Mé dámy mě naštěstí včas zachytily.

„Lady Anno, dýchejte,“ přikázala mi jedna z nich, ale nemusela mě pobízet dvakrát. Nadechla jsem se zrovna ve chvíli, kdy z lesa vyjela celá družina.

Jen jediný statný hřebec s královským sedlem jel sám.

Dojel ke mně jeden šlechtic, jehož jméno jsem si nepamatovala, a který měl někoho přikrytého pláštěm za sebou. Seskočil z koně a postavu položil na zem.

Dívala jsem se do bledé a strnulé tváře samotného krále. Z prsou mu čouhal dlouhý šíp a oděv okolo něj měl prosáklý krví, která se mi okamžitě nalepila na ruku, jakmile jsem se celá třesoucí dotkla zraněného místa.

„Ne,“ začala jsem šeptat a zkrvavenýma rukama začala hladit tu nádhernou tvář s hnědými kudrnatými vlasy, které se i teď stále krásně leskly.

„Byla to nehoda, má paní, zahlédli jsme jelena a všichni hromadně vystřelili, jenže omylem jsme zastřelili krále.“

„Jaký omylem?!“ vyjekla jsem na něj v slzách a nemohla popadnout dech. Začínala jsem nabírat na hysterii. „Krále nemůžete zastřelit omylem! Co jste to udělali? Kdo to byl?“ mlátila jsem a kopala kolem sebe, mezitím, co se mé dámy začaly ke mně opatrně přibližovat.

Vytrhla jsem se jim a objímala plačíc svého krále. „Karle, ne -!“...

„... Ne!!!“ ječela jsem a bušila kolem sebe pěstmi.

„Anno! No tak! Ššš, klid. Už je dobře, už je dobře.“ Čísi neznámé ruce mě hladily po vlasech a po tváři, zatímco jsem se s trhnutím celá mokrá probudila a zírala v pološeru na obrys postavy mé přítelkyně.

„Mario?“ ujistila jsem se šeptem a otřela si zaslzenou tvář.

„Jsem tu, jsem u tebe.“

Nechala jsem se jí hladit, ale přestože jsem uklidňovala své neskutečně bušící srdce i rozum, že to byla jen děsivá noční můra, nepřestávala jsem plakat a třást se, jako by se vše ve skutečnosti odehrálo. Mohla jsem vůbec ještě pochybovat, že by se to nestalo, když jsem se dokázala octnout v minulosti?

„Byl to jen zlý sen, Anno.“

„Já vím,“ utírala jsem si zaslzenou tvář a snažila se klidně dýchat.

„Povíš mi, o čem byl?“ zeptala se mě, když jsem jí ležela ještě stále schoulená v náruči na tvrdé podlaze přikrytá jen tenkou dekou a jedním polštářem.

Chvíli jsem mlčela, ale pak jsem zavrtěla hlavou. „Nic vážného to nebylo.“

Ušklíbla se. „To říká dívka, která sebou házela, hekala a nakonec se ještě probudila plačící ze snu. Ne, určitě to byl sen, který by mohl jít příkladem pohádce.“

Usmála jsem se už uklidněná, ale také se svědomím, že jsem zřejmě neprobudila jen Mariu, ale i její sestřičku Elišku a jejich rodiče z vedlejšího pokoje. Podívala jsem se na schoulené tělíčko na dřevěné posteli v rohu. Hrudník jí klesal a zdvihal v pravidelném rytmu. Vydechla jsem úlevou.

„Byl o něm,“ zašeptala jsem.

„O kom?“

„O... o králi,“ vydechla jsem.

Maria ztuhla a odtáhla si mě od sebe, aby se mi mohla podívat do tváře. „Tobě se zdálo o královi?“

Přikývla jsem a trochu znejistěla, jestli jsem přeci jen neudělala chybu, že jsem jí o tom řekla. Z čarodějnictví za noční můry mě obvinit nemohli, že ne?

„A co se ti o něm zdálo?“

Zjevně už nemělo cenu předstírat, že se nic nestalo. „Král byl na lovu a... zastřelili ho.“

Maria nezalapala po dechu ani nic takového. Nedívala se mi ani do tváře. Jen se zamračila a podívala se směrem, kde spala její sestra. Myslela jsem nejdřív, jestli se nedívá jen z okna, do kterého svítil jasný měsíc, ale opravdu se zřejmě dívala na Elišku.

„Co se stalo pak?“

„Pak jsem se probudila,“ řekla jsem zmateně. „Mario, děje se něco?“

„Je to zvláštní,“ řekla, ale spíš ty slova zamumlala. „Pár týdnů před tím, než zemřela královna, zdálo se něco podobného Elišce. Ale o královně,“ přešla do šepotu a její hlas se i trochu lámal. Strachem? Úzkostí?

Zmateně jsem se na ni podívala. „Tvé sestře se zdálo o smrti královny Blanky?“

Přikývla. „A dva roky předtím mně o smrti krále Jana.“

To už jsem byla zmatená totálně. Připadalo mi, jako když si vyprávíme hororovou historku a tak trochu jsem měla podezření, jestli si náhodou ze mě Maria nestřílí. Nezdálo se, že by však lhala. Ve středověku to stejně nedělali - kvůli víře. Měla vykulené oči a lapala po dechu.

Vzala jsem ji za ruku. „Mario, to nic. Jsou to jen sny. Přece nic jiného znamenat nemůžou.“

„A co když nám je posílá bůh? Co když nás chtějí upozornit na to, že se něco stane? Neměli bychom varovat krále?“

Z počáteční obrácené situace, kdy jsem se tiskla vyděšeně ke své přítelkyni já, se vše změnilo a Maria se teď tiskla vyděšeně ke mně. Měla ledovou ruku a čelo orosené potem. Vyděsila jsem se z jejího stavu.

Pomohla jsem jí na nohy a pak zpátky do postele, kde jsem ji přikryla peřinou a pohladila po vlasech. „Mario, bůh nám možná tyto věci posílá, ale je jen na nás, jak se podle toho rozhodneme a zachováme. Třeba budeme krále varovat, ale zatím mu snad žádné nebezpečí nehrozí. Už dřív se mi zdály o něm podobné sny, které se nesplnily. Musíš v ně věřit, aby se tak staly. Proto na ně rychle zapomeneme, ano?“

Přikývla a trochu se usmála. Teprve až když zavřela oči, byla jsem schopná si vlézt zpátky do svého lůžka na podlaze. Byla mi zima, ale co jsem měla dělat? Navíc mě hlodalo svědomí, že jsem neřekla Marie ani jednu pravdivou větu. Jaké by to asi pro ni bylo, kdyby zjistila, že jsem nevěřící? Za tohle museli ve středověku chystat hranice na pálení.

A pak další divná věc - proč se nám všem zdálo o smrti lidí, kteří měli vysoké postavení, a ještě se splnily?

Nepřišla jsem do středověku s úmyslem vidět umírat svého panovníka. Ne dříve, než měl skutečně umřít, což bylo roku 1378. A přesvědčit ho, aby nehrál tak často turnaje, z kterých utrpěl zranění a v budoucnu ve svých dvaašedesáti letech radši zůstal v klidu pod hromadou peřin, aby nenastydnul a mohl se dožít vyššího věku, to by se mi skutečně nepodařilo.

Cítila jsem, že se mi klíží víčka až po hodné chvíli, kdy jsem si z hlavy dokázala vypudit „ty špatné“ myšlenky.

₰₰₰

Probudila mě zima a také neskutečná tíha v dolní části mé pánve. Rozespale jsem se posadila, pořádně zívla a promnula si oči. Automaticky jsem vstala z postele a chtěla jít na obvyklý ranní rituál do koupelny, když jsem si uvědomila tu strašnou věc.

Do... kurníku. Kde je záchod?

Rozhlížela jsem se po pokoji, jako by se měl zázračně objevit, ale nestalo se tak. Co jsem také mohla předpokládat.

Vzala jsem do ruky stroj času, který jsem měla schovaný ve výstřihu a mnula ho v ruce, jako by mi mohl toaletu vyčarovat. Dostal jsi mě sem, tak se taky snaž! křičela jsem na něj v duchu, ale věděla jsem, že mi to je houby platné.

Začala jsem pomalu ale jistě panikařit. „Na malé“ jsem nebyla už od včerejška a musela si připsat, že to je nejdéle, co jsem nebyla na záchodě. Věděla jsem ale jistě, že ještě chvíli a utvoří se pode mnou loužička.

Začala jsem přemýšlet. Co měli místo záchodů? Nějaký lavory, kýble, který potom vylévaly do nějaký speciální jámy? Byly vůbec záchody splachovací? ... Ann, kuš s tou moderní technikou! Jsi ve středověku, tady sotva byla elektřina, takže klid, ano?

Překřížila jsem nohy, což naštěstí pod starou noční béžovou košilkou, kterou mi půjčila Maria, nebylo vidět a opatrně cupitala z pokoje. Při každém vrznutí na schodech jsem nadskočila, jak kdybych slyšela ránu z děla a ještě se snažila zadržet litry vody, které jsem měla v močovém měchýři.

Litry to sice asi nebyly, ale zkuste celý den nečůrat.

Já se pochčiju! řvala jsem v duchu panicky a málem to i zakňourala nahlas. Kýbl, lavor, sud, jáma.... cokoliv!

Dostala jsem se ze schodiště a rozhlédla se po místnosti. No do krbu fakt ne...

Do oka mi padly další dveře vedoucí zjevně do kuchyně. Myslela jsem, že mám nohy u sebe srostlé. Ještě chvíli!

A pak jsem ho uviděla. Dřevěný kyblík v rohu místnosti vypadal celkem zašle a „zamočeně.“ Nepřemýšlela jsem dlouho - takovou úlevu, kterou jsem cítila, ta se nedala popsat s ničím podobným. Seděla jsem na něm snad dvě minuty a připadalo mi, že mám třísky až někde v konečníku, ale tohle byla ta nejlepší věc za celou dobu, co jsem byla v minulosti a mohla jsem něco udělat.

„Anno?“ uslyšela jsem ze schodiště a já vyděšeně nadskočila.

Toaleťák? Ne? Aha...

„Jsi v pohodě?“ setkala jsem se s Mariou u schodiště a já se jen usmívala.

„No jasně.“

Chvíli si mě udiveně prohlížela a já už si začínala myslet, jestli jen přece náhodou nemám zezadu mokrý kolo, ale naštěstí se to nezdálo. Maria si zívla a opřela se o dřevěné zábradlí schodiště, které se pod tou tíhou málem rozpadlo.

„Obdivuju tě, že máš sílu vstávat tak brzy.“

„Tak brzy? Kolik je hodin?“

„Asi pět,“ odpověděla s dalším zívnutím.

Vědecký důkaz, že je zívnutí nakažlivé - napodobila jsem ji.

„No, přeci nemůžu vstávat do práce pozdě, ne? Když nastupuji dnes poprvé,“ připomněla jsem jí s úsměvem.

Protočila oči. „Takhle brzo nevstávám ani já.“

₰₰₰

Zdálo se, že všichni opravdu vstávají až v sedm hodin. Bylo mi to sice divný, ale nestěžovala jsem si. Za tu dobu jsem se stihla převléknout a trochu si umýt obličej v kyblíku studené vody ze studny na dvoře a ještě se učesat.

Připadala jsem si trochu „vyblitá“, ale křičet po stroji času, ať mi hodí z budoucnosti moji kosmetickou taštičku, nemělo vůbec žádnou cenu.

Nechala jsem Mariu, ať se probouzí po svém starém způsobu, jak byla zvyklá, a vyběhla na ulici před dveře, abych se rozhlédla trochu po okolí. Do nosu mě opět praštil nádherný - sice studený, ale neskutečně čerstvý ranní vzduch, u kterého jsem si ale byla jistá, že ho svítící slunce trochu rozehřeje. Krčma stála na hlavním nábřeží u Vltavy, na pravém břehu řeky, takže jakmile jsem vešla před dům, měla jsem možnost vidět „Pražský, ne-Pražský hrad.“

Dívala jsem se na něj a musela si přiznat, že přeci jen se tato jeho původní tvář do tohoto středověkého prostředí hodila. Navíc se mi srdce rozbušilo při představě, že tam, nedaleko, je můj nejmilovanější panovník.

Musím se tam dostat. Musím ho vidět. Ale jak? zamyslela jsem se, ale na nic jsem nepřišla. Brala jsem přednější povinnost prvně splatit dluh za jídlo, které mi Maria včera dala, a pak teprve přemýšlet o práci na hradě.

Nebyla jsem přeci žádný zloděj. Jen zabouchnutá holka do krále.

Šestou kapitolu, kterou mám takto normálně napsanou ve Wordu, jsem radši kvůli obsahu slov rozdělila. Takže nás příště čeká ještě práce v krčmě, nadávání na okenu a nová překvapivá věc, z které bude naše Ann happy. :)

Děkuju za krásné komentáře :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do minulosti - 6. kapitola: