OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 47. kapitola

29.08.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5181×

47. kapitola

Ronald s ostatními využili moment překvapení jak jen to bylo možné a pak už vše záleželo na jejich schopnostech v přímém boji. Díky rychlému útoku se jim podařilo šance zvýšit a nyní byli jejich síly proti Welšanům vyrovnané.

Pro obyvatelé hradu to tak však nevypadalo. Dovnitř nosili zraněné a tak viděli jen krev prolévající jejich vlastní lidé.

Miranda uzavřela pro tuto chvíli s doktorem příměří, snažila se pomoct alespoň takhle. Mnoho žen mělo problémy snést pohled na tolik krve, ale ona na to byla zvyklá. Bez jediného slova pomáhala kde bylo právě potřeba. Až do okamžiku, kdy dovnitř Gevin vtáhl i Ronalda.

Miranda zůstala stát a jen nehnutě sledovat, jak ho položili na zem a doktor mu odkryl ránu. Nevypadala vůbec dobře. Nebyla sice smrtelná, ale přesto dost hluboká, aby mu znesnadnila další boj.

„Gevine, odveď ji odtud!” sykl přes zaťaté zuby Ronald. Právě se mu doktor snažili ošetřit ránu, ale on byl myšlenkami naprosto jinde. Nelíbilo se mu, že byla tomu všemu tak blízko.

Gevin ji chytil za paži a chtěl odvést, ale ona se ani nehnula.

„Proč tohle děláš?” zeptala se Ronalda. „Ať udělám nebo řeknu cokoliv, pořád se mě snažíš chránit.”

„Nevím, prostě nemůžu jinak.” Pak se pobaveně uchechtl načež sykl bolestí. „Ale nemysli, že si kvůli tomu mnohdy nepřipadám jako pitomec.”

Stála tam. Naprosto bez jakéhokoliv výrazu, prostě se jen soustředila na to, aby pochopila Ronalda i sama sebe.

„Raději pojď,” řekl jí varovně Gevin a snažil se ji znovu odvést.

„Už jsem to říkala, nikam nejdu.” Vyškubla mu ruku.

„Mohla by ses teda alespoň tvářit,” zavrčel jí vztekle do ucha, „že ti není jedno, že tu tvůj manžel leží s prořízlým břichem?!”

Podívala se na Gevina. Vůbec neměla ponětí jak se tváří, ale uvnitř ji objímal ledový klid který držel pod uzdou všechny ty ostatní pocity. Naprostá sebekontrola, kterou si tak pracně vypěstovala za ty roky v gardě.

„Jenže mě to není jedno,” zamumlala klidně. „Popravdě mám takový vztek až mě to děsí.”

Ostatní se po ní začali ohlížet. Z jejího hlasu opravdu zazníval tak ledový klid, který nyní na tohle místo vůbec nezapadal.

I Ronald na ni zůstal chvíli zírat. Vůbec se v ní nevyznal a už vůbec ne v tom výrazu, který se jí na tváři objevil. Bylo to jako dívat se do tváře sochy. Pak se bez jediného slova otočila a vyšla ze sálu. Podívali se na sebe s Gevinem, ani on z toho nebyl moudřejší.

Nyní však nebyla právě ta nejlepší doba se něčím takovým zaobírat. I přes protesty doktora se zvedl a vydal znovu ven. Dokud měl sílu udržet se na nohou byl odhodlaný bojovat se svými muži. Nejen pro to, že za ně měl zodpovědnost, ale také proto, že jeho přítomnost je povzbuzovala. Věděli, že je v tom nenechá.

Miranda vyšla nahoru k pokojům. Byl tam naprostý klid, jen občas proběhla některá s žen nesoucích čisté pruhy látky. Vešla do svého pokoje a přešla k jedné z truhel. Když tam tak hleděla na zraněného Ronalda, jako by se jí její pevně uzamknutý svět obrátil naruby. Náhle jí bylo naprosto jedno co si o ní kdo bude myslet. Bylo jí jedno co s ní bude, klidně ať jde k čertu, ale nehodlá se jen tak dívat, jak ti na kterých jí tak záleží bojují a riskují vlastní život.

Pak ať se stane cokoliv. Teď však bude tím, kdo doopravdy je, dělat to co jediné umí.

Domácí šaty odhodila téměř štítivě na zem a místo nich si oblékla pevnější halenu a kalhoty. Vlasy, které jí otravně stále poletovaly okolo tváře si svázala koženým řemínkem. Potřebovala, aby měla volný pohyb.

Když takhle sešla dolů, tak se ostatní ani příliš nedivili. Nebyl čas a také ji takhle vídali, když chodila jezdit na Demiem. Teprve když je minula a zamířila ven, tak se někteří zarazili. Než však měl kdokoliv šanci ji zastavit, vyšla už na nádvoří a pak branou ven.

Jejich lidem se zatím dařilo je udržet před branami a tak se jí tady před očima rozprostřela celá scenérie boje. Jako by se vracela do světa, kam patřila. Všechno napětí, zvířený prach a pach krve. Srdce jí bušilo rychle jako už dlouho ne, strachem to však nebylo.

V zorném úhlu se jí objevil povědomý vak, byl Hectorův. Během chvíle už dřímala v každé ruce jeden ze svých mečů. Byly menší a jílec zdobilo jemné kování. Prsty je pevně uchopila a cítila, jak si její ruce už odvykly. Nezbývalo jí než doufat, že to zvládne hodně rychle napravit.

Vykročila k davu z nějž se ozývalo ohlušující řinčení kovu o kov. Jak se však blížila, hluk v jejím okolí utichal. Welšané i jejich vlastní lidé se po ní nechápavě otáčeli. Některým Welšanům se na rtech objevil úšklebek, když viděli mezi protivníky stát i ozbrojenou ženu. Muži z hradu se však nebavili ani trochu. Spíše netušili, co od Mirandy můžou čekat.

Náhle ztišené boje přinutilo otočit se tím směrem i některé ostatní. Ronald, kterému nyní kryl záda Gevin doslova strnul uprostřed pohybu. Jako by se zhmotnila jeho noční můra, když uviděl Mirandu stát uprostřed téhle řežby.

Neměl však ani možnost se do ztichlého davu okolo vrhnout či na ni alespoň zařvat.

„Johne!” ozval se Rhysův hlas, který neměl daleko k zavýsknutí. Ten se otočil nejprve po něm a pak i k Mirandě, v následujícím okamžiku se mu na ošlehané tváři objevil široký škodolibý úsměv.

„Tak chlapci a jste v háji,” uchechtl se John na jednoho z Welšanů, který nechápavě zatěkal očima. „Hej, zlato, máš už skluz, tak hejbni zadkem!” houkl potutelně už na Mirandu.

Ta se nenechala déle pobízet. V následujícím momentu se Ronaldovi ztratila z očí v davu. Zprvu překvapené výrazy Welšanů, kteří se jí dostali do cesty se pomalu měnili ve vzteklé. Drala se kupředu a na sobě měla jen pár lehkých odřenin, zatím co za ní zůstávali v krvi ležet jejich muži.

Řady Welšanů stále rychleji řídly. Byli stále roztěkanější z pohledu na jejich snižující se počet a také na několik postav, které jako by byly nezranitelné. Jako by nad jejich hlavami stáli samotní bohové, kteří je ochraňovali a nedávali jim pocítit bolest.

Welšané vynikali v síle a zuřivostí v boji, ale způsob jakým bojovali členové gardy je děsil. Jako by znaly jejich pohyb dříve než jej udělila. I ten největší se dokázal mrštně vyhýbat jejich ranám a ta žena, která je svou drobností při svém příchodu spíše pobavila, bojovala jako by v jejích šlépějích kráčela sama smrt.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 47. kapitola: