OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 48. kapitola

30.08.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 5217×

48. kapitola

Ronald cítil jak mu v boku škube. Rána se mu znovu otevřela, přesto bojoval dál. Snažil se dostat k Mirandě. Jak řady Welšanů řídly, tak se mu občas mihla v zorném úhlu, ale za chvíli byla opět pryč. Teprve, až na bojišti zůstalo posledních pár desítek Welšanů, kteří při své zarputilosti byli rozhodnutí raději zemřít, než se vzdát, konečně ji pořádně uviděl.

Stejně jako jejich tři další návštěvníci, tak i ona ještě bojovala. Byla od krve, ale k jeho úlevě nevypadala, že by byla zraněná. Její protivník se snažil seč mu jeho síly ještě zbývaly, přesto bylo na první pohled patrné, že nemá šanci. John na tom však byl o něco hůře. Stál proti menšímu šlachovitému welšanovi, který mu sice nedokázal zasadit ránu, ale neustále okolo Johna poskakoval a dělal proti němu bleskurychlé výpady, že neměl šanci ho sejmout.

„Přestaň si sakra hrát a pojď mi s ním helfnout!” zahučel už otráveně John na Mirandu. Zahlédl už totiž, jak se mu Rhys nedaleko potutelně pošklebuje a to ho vytáčelo ještě více.

Ronald pohlédl z Johna zpět k Mirandě, ta však už stála se svým protivníkem u nohou. Nic nedělala jen sledovala marný boj Johna se šlachovitým Welšanem. Už zadoufal že nic neudělá, ale pak se rozběhla přímo k nim. John ochotně uhnul stranou a Welšan se otočil k běžící Mirandě. Mířila si to přímo na něj a on se připravil k protiútoku.

Jeho meč proťal vzduch. Miranda sotva metr před ním sklouzla k zemi a v oblaku prachu se prohnala po jeho druhé straně než čekal. Ostřím mu přitom přejela po stehně. Přikrčená k zemi konečně doklouzla do zastavení a jen se ohlédla po Welšanovi, který se s bolestným zalapáním svalil k zemi.

„Ti malý jsou vždycky nejotravnější a nejpodlejší,” brblal naštvaně John a shlížel dolů na Mirandu. Ta se jeho reptání docela upřímně bavila.

„Klídek Johne a raději začni něco dělat, ať mě ještě doženeš,” ušklíbla se na něj.

„Jak doženu,” zaskřípal. „Vždyť jsi přišla až po mě, nemohla jsi jich sejmout víc...”

„No jo, to jsme celý my, mrňaví, podlí a otravní.” Nevině po něm hodila pohledem. "Obzvláště ti co si nehlídají spodek," kývla ke skučícímu Welšanovi.

Pak už se okolo něj jen prosmýkla a zamířila k poslední skupince.

Ronald si až nyní uvědomil, že Miranda rozhodně není ta z těch ohrožených. Sledoval ji uprostřed toho všeho. Chovala se tak přirozeně a uvolněně. Jako by tohle byl její svět pro nějž žila.

„Je neskutečná co?”

Ronald se překvapeně ohlédl po Hectorovi, který se postavil vedle něj. Oba se na ni zadívali. Ronald měl nutkání se vrhnout dopředu za ní, ale něco mu nedovolovalo se ani hnout jejím směrem. Jako by tak snad měl porušit hranice toho neskutečného obrazu před sebou, jako by se bál, že je to opravdu pravda. Miranda přesně věděla co dělat. Byla neustále v pohybu a nedělala žádné pravidelné pohyby. Útočila naprosto nečekaně a bleskurychle. Žádné hluboké výpady, jen sázela protivníkovi jednu ránu za druhou aniž by mu dala čas se vzpamatovat. Všechny její útoky vedly na měkkou tkáň, aby netupila ostří či se jí nezaklínilo v těle protivníka.

Byla dokonale vycvičená. Když se na ni díval, nevypadala už ani jako by byla bojovník, ale přímo zbraň. Splývala. Chvílemi se nedalo ani odtušit kde začíná meč a kde její paže. Uvnitř ho zaplavoval čím dál větší děs. Pod tím vším se mu totiž ztrácela ta Miranda kterou znal. Netušil kdo je. Jestli ty týdny žil jen s přetvářkou o níž se snažila, aby utajila pravdu...

Hector se k Rolandovi po chvíli otočil. Stál vedle něj úplně mlčky a ve tváři měl výraz, který se Hectorovi vůbec nelíbil. Stejně tak jako Mirandě, když konečně svěsila paže a rozhlédla se okolo. S mírným zaváháním se mu podívala do tváře. Nebyla zvyklá mít strach, ale teď ho měla. Bála se co uvidí v jeho výrazu. Pohledem po ní přejížděl, ale do tváře se jí nepodíval. Pohled měl přimhouřený, jako by váhal co udělat.

Zůstali tam tedy stát kus od sebe.

„Jsi... jsi v pořádku,” zeptal se po chvíli.

Podívala se na sebe. Byla celá od krve.

„Většina není moje,” odpověděla vyhýbavě. V žilách jí stále kolovalo tolik napětí, že by rány stejně ani moc necítila.

Pátravě mu hleděla do tváře. Snažila se z ní vyčíst, co si myslí. Měl v ní však jen nepřítomný výraz. Nemohla to vydržet. Jako by čekala na jeho ortel. Nyní už věděl co je zač a rozmýšlel se co s tím.

Nakonec uhnula pohledem a vyrazila k hradu. Ostatní už tam také zamířili.

V hlavním sále zatím soustředili všechny zraněné a snažili se je dát do kupy. Ani Mirnadě se nepodařilo nepozorovaně proklouznout. Doktor ji odchytl hned jak ji spatřil a nehodlal ji jen tak pustit. Nejraději by ho odstrčila a zmizela od všech těch pohledů, ale netroufla si na to a také jí polevovalo napětí v těle a ona začínala pociťovat příšernou únavu.

Tělo, které nebylo několik týdnů zvyklé pořádně něco dělat náhle muselo pracovat na plný výkon. Cítila tak nyní každý sval. Poslušně tedy dosedla na jednu z lavic a nechala se jím prohlédnout. Naštěstí měla jen pár škrábanců a oděrek. Jen rána na paži potřebovala pár stehů.

Doktor jí roztrhl rukáv, aby ránu pořádně viděl a očistil. Miranda ucítila teplou vodu a pak patrné tahy plátna. Netrvalo však dlouho a ucítila jak se jeho ruka zarazila. Ohlédla se na něj a střetla se s jeho vyděšeným pohledem. Doktor nevěřícně zíral na její kůži zbrázděnou nespočetnými jizvami a také na kus vypáleného cejchu.

"Uhni," ozval se John a doktor ho okamžitě poslechl. Miranda se tedy nevšímavě obrátila zpátky. Cestou však zachytila další pohled. Ronald stál opřený o zeď a upíral na ni přimhouřené oči. Okamžitě cukla hlavou. John jí začal zručně sešívat okraje rány. Ona se však ani nehla. Zírala do desky stolu, o kterou měla paži opřenou. Zarytě se odmítala podívat opět Ronaldovým směrem. Teprve až jí John okolo rány obvázal pruh čistého plátna odvážila se tam pohlédnout, to však byl Ronald už pryč.

Konečně mohla před všemi utéct. Stále na sobě cítila zvědavé pohledy ostatních. Byl v něm respekt, překvapení, zvědavost, ale naštěstí ani stopa po strachu či odporu. Přesto byla ráda, když za sebou konečně mohla zavřít dveře svého pokoje.

Jen co se však vyčerpaně opřela o dveře, padl jí pohled na káď naplněnou horkou vodou. Netušila jak to zvládli, když okolo bylo tolik práce a ani proč. Byla jim však neskutečně vděčná. Sundala ze sebe oblečení a ponořila se okamžitě do vody. Jako by z ní mohla smýt nejen krev, špínu a pot.

Když se opět vynořila, cítila se o trochu líp, otupěle. Zahleděla se na zeď před sebou.

Ze strnulosti ji vyrušilo až vrznutí dveří. Pohlédla tím směrem a uviděla Ronalda. Vešel a došel až k posteli. Ztěžka na ni dosedl. Teprve pak se na ni podíval. Ležela tam nehnutě v kádi plné zkrvavené vody a nebyla schopna se hnout. Jen jej vyčkávavě sledovala.

„Proč jsi celou tu dobu lhala,” promluvil konečně. Jeho hlas zněl hrozně ztrhaně.

„Myslela jsem, že to tak bude snazší a necháte moji minulost na pokoji.”

„Snazší,” hlesl. „Pro koho.”

Pohlédla si nervózně na prsty.

„Pro mě, abych už nemusela vzpomínat na to co bylo. Vždyť ani ty se s tím nedokážeš smířit.”

Zaslechla jak se zvedl.

„Jediné s čím se nemůže smířit je to, že tě neznám. Nevím kdo ji, co jsi zač.”

Než se za ním mohla otočit, cokoliv říct, zaklaply za ním opět dveře.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 48. kapitola: