Život a čest - 49. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Miranda úplně vzdala snahu ještě cokoliv dál tajit, jen některé informace by byla raději vynechala. Jenže to by za zadkem nesměla mít Hectora a spol.

31.08.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 5106×

49. kapitola

Miranda ležela ve vodě až úplně zchládla. Teprve pak ji chlad donutil ze sebe dostat zbytky špíny a krve a vylézt ven.

Stále jí zněla v uších Ronaldova slova. Snažil se i když mu to mnohdy zrovna neulehčovala. Byl k ní vždycky otevřený a tolerantní k tomu jak se odlišovala. Věděla, že takhle už to dál nejde. Svoji minulost pohřbít nemohla i kdyby se o to snažila sebevíc a jakkoliv dlouho. To díky ní se ocitla tady a to díky ní byly právě taková jaká byla.

Přišla ke skříni, kterou vždy jen míjela a otevřela ji. Byly tam šaty, které odhalovaly až příliš. To ale teď potřebovala.

K večeru byly ty nejhorší škody opraveny a zbytek Welšanů se už dávno rozprchl. Při večeři tedy chtěli všichni slavit. Někteří se sice tvářili všalijak, protože mnohý dostal v potyčce pěkně do těla, ale přesto vládla docela uvolněná atmosféra.

Jen co zahlédli Mirandu u vstupu do sálu však všichni zmlkli. Ztěžka polkla a vykročila ke svému místu vedle Ronalda. Nezmlkli kvůli její přítomnosti, ale z pohledu na ni. Měla na sobě modré šaty s odhalenými rameny a spadenými krátkými rukávy. Vypadala v nich neuvěřitelně křehce, že by mnohý nevěřil, že poslala ten den k zemi více chlapů jako kterýkoliv se zdejších. Celkový líbezný obrázek tak kazila jen spleť jizev, které měla po ramenou i pažích, a také ne právě ozdobné stehy od Johna.

Sál se však opět dal do povyku, když se jim naskytl pohled i na její rameno, kde měla vypálenou značku gardy.

Miranda se to snažila nevnímat a dosedla na své místo. Jako by nic si nandala jídlo a začala jíst. Nenápadně hodila pohledem po Ronaldovi, který si ji prohlížel stejně překvapeně jako ostatní. Když se tak rozhlédla i po ostatních, tak jí přestávalo být jasné, proč z toho měla takový strach.

Teprve ve chvíli kdy před sebou uviděla plné tácy jídla, uvědomila si, že má hlad jako už dlouho ne. Pustila se stejně jako ostatní do jídla.

"Nikdy jsem nechápal, kam to všechno cpeš," zahuhlal po chvíli s plnou pusou Rhys.

"Klídek Rhysi," dloubl do něj potutelně Hector. "Teď už jí to skončí, bude muset začít dbát na správnou linii, aby jí neprdly ty hezký šaty."

Miranda po nich hodila smrtící pohled.

"To by byla škoda, sukně jí docela sluší. Vědět co je zač tak alespoň půl roku dříve," posteskl si teatrálně Rhys.

Miranda už neměla daleko k tomu, aby se na něj přes ten stůl vrhla.

"Jak 'co je zač'?" zeptal se Gevin.

"Všichni jsme ji považovali za kluka," prásk hned Rhys.

Miranda začala raději klesat po židli dolů. Zmatenému pohledu ostatních však neunikla.

"Holky na královskou tvrz nesměly." Dále už to raději nerozebírala. Vlastně to nebylo ani třeba, u stolu se rozběhla hromadná debata. Jen jediný pořád mlčel a jen ji zadumaně sledoval.

Jejich vyzvídání přestalo až ve chvíli, když už sotva držela oči otevřené.

„Raději pojď,” ozval se konečně vedle ní Ronald. Nezmohla se než jen na přikývnutí. Pomohl jí vstát a dovedl až k pokoji. Chtěl se tam otočit se zapadnout k sobě, zašustění a následné ticho ho však donutilo znovu obrátit k ní. Unaveně se jen opřela o dveře a usnula vestoje.

Nejprve na ni nevěřícně hleděl, než se k ní vrátil. Pohled na ni ho konečně donutil se zase usmát. Byla prostě neskutečná, ve všech směrech. Vzal ji do náručí a vešel do jejího pokoje. Patou dveře zase přibouchl. Došel s ní až k posteli a tam zůstal stát.

Díky tomuhle drobnému stvoření neměl posledních několik týdnů chvíli klidu. Kdykoliv si myslel, že ji konečně lépe poznal, tak zjistil, že je všechno úplně jinak. Ještě před pár dny na ni měl příšerný vztek. To jak ho od sebe pořád odháněla, zatím co on stále více bojoval s touhou po ní. Smířil by se i svědomím, že před ním měla desítky mužů, jen kdyby prostě přijala i jeho.

Jenže pak si uvědomil, jak jsou jejich spory titěrné. Welšané je odřízli a on měl největší strach jen oni. Udělal by snad cokoliv, aby byla v bezpečí...

Pořád ještě nemohl při pohledu na ni uvěřit, že se dokázala jen tak postavit proti nim. Tomu co na vlastní oči viděl. Stále živě cítil ten děs, když ji tam viděl stát celou od krve. To jak se mu chvěly dlaně, když ji k sobě chtěl přitáhnout a ujistit se, že je živá a v pořádku. Ten strach se jí podívat znovu do tváře, že by tam mohl zahlédnout stejně chladnokrevnou masku jako ve chvíli, kdy se vydala proti Welšanům.

Bál se, kdo vlastně Miranda je, jak velká část z ní byla ta co dnes chladnokrevně bez zaváhání zabíjela. Když se na ni později ale díval, byla to stále ona. Teď když už všichni věděli kdo je, tak se chovala tak uvolněně. Její výrazy jako by byly upřímné a nesnažila se je potlačovat. Neměla už důvod se přetvařovat, dělat ze sebe někoho kým nikdy nebyla.

Nejprve sice nedokázal uvěřit, že by patřila ke gardě, ale jak o tom při večeři stále dokola přemýšlel, dávalo mu to stále větší smysl...

Miranda se mu v náručí přetočila a stulila se mu o hrudník. Cítil teplo její dlaně a tvář měla jen kousek od něj. Přechytl ji, aby měl jednu ruku volnou, aniž by ji musel pustit. Využil příležitosti a přejel jí po tváři, po jizvičce přes spánek i té co měla na rtu.

Byl unavený, ale teď to nevnímal. Aniž by cokoliv dál řešil, sklonil se a prsty nahradil svými rty. Přejel zkoumavě po jizvičce. Najednou sebou trochu trhla. Odtáhl se a střetl se s jejíma dokořán otevřenýma očima.

Jen ho němě sledovala, neviděl v její tváři ani stopu po nesouhlasu. Spíše se tak zračilo překvapení. Znovu se k ní tedy sklonil a přejel jí rty po jejích. Pootevřela je a on toho okamžitě využil. Přisál se k ní a její tělo si k sobě ještě více přitiskl.

Její ruka mu přejela z hrudi až za krk a ještě více si ho k sobě přitáhla. Přechytl ji v náručí, že jí nohy sklouzly dolů a on ji držel jen okolo pasu. Postavil ji na okraj postele. Podíval se na ni. Měli teď tvář ve stejné výšce.

„Jestli to nechceš, tak mi to řekni raději hned,” zašeptal ačkoliv vůbec netušil, co by v tom případě dělal.

„Kdybych to nechtěla, tak bys to rozhodně poznal,” zamumlala. Než mu stačilo pořádně vůbec dojít, jak to myslela, tak už si jej znovu přitáhla k sobě. Líbala stejně jako se chovala ve všem ostatním, naprosto spontálně a nevypočitatelně. Jako by chtěla všechno nebo nic.

Ronald z toho přicházel skoro o rozum a jediné co jej trochu uklidňovalo bylo, že ona na tom nebyla o moc líp. Pokojem se rozlehlo praskání látky, ale nikdo nevěděl z čího je ho oblečení. Oboje totiž velmi rychle skončilo na zemi.

Ronald přejížděl dlaněmi i rty po její pokožce a cítil spleť jizev na ní. Měla je rozesety skoro všude. Objal ji a položil na postel. Během chvíle však už ležel na zádech a ona na něm. Přejížděla nyní svými rty po jeho hrudi, jak jen jí to obvaz dovoloval.

Ronald však cítil, jak mu mysl stále více zastírá touha a stačilo mu pohlédnout do jejich očí, aby si byl jistý, že jsou na tom stejně. Ani jeden už se nedokázal ovládat. Chytil ji a zároveň jak se s ní převalil, pronikl do ní.

Miranda na okamžik strnula, ale vzápětí mu začala vycházet vstříct. Netrvalo dlouho a z úst se jí ozval hrdelní sten a zakousla se mu do ramene. On ji za okamžik následoval.

Když konečně zase dokázal normálně myslet. Překulil se s ní na bok, aby ji pod sebou nedrtil a pohlédl jí do tváře. Byla unavená, ale spokojeně se usmívala. Přitáhl si ji k sobě co nejblíže a s ní v náručí usnul.

Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování