OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 31. kapitola

15.07.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3997×

31. kapitola

Následující den Miranda výjimečně nezmizela hned dopoledne s Demiem ven. Jemu se to příliš nelíbilo, tak jej pustila alespoň do výběhu za hradbami. Sama se nenápadně prosmýkla boční bránou, kde Ronald cvičil s ostatními muži. Překvapeně se zarazil, když ji uviděl, že přestal vnímal svého protivníka a ten jej praštil prudce do ramene.

Ronald to nečekal a skončil na zemi. Se zaskučením se převalil na záda a zamžoural jí přímo do tváře. Stála už skloněná přímo nad ním.

„Co tu děláš?” zamumlal a začal se zvedat.

„Čekám,” usmála se jeho podráždění. „Neměl by ses nechat tak snadno rozptýlit.” Moc dobře si uvědomovala, že více ran vždycky schytá, když ji zahlédne někde okolo a nemohla se ubránit pobavení.

„Ty se divíš? Do čeho strčíš nos, tak z toho je poprask,” zavrčel a protáhl si bolavé rameno.

„Náhodou,” odsekla. „Copak jsem nenajala dobrou kuchařku? Nenašla jsem si nejlepšího koně v okolí...”

„To zní, jako by jsi zase něco měla za lubem,” přerušil ji. To jak se jej naráz snažila přesvědčit o svém přínosu se mu nějak nepozdávalo.

„Najala jsem kováře,” zamumlala.

„Koho?” zeptal se. Kovář by se opravdu hodil, ale to jak to říkala nevěstilo nic dobrého.

„Není odsud, spíše jen procházel, ale je vážně šikovný.”

„Jak se jmenuje?”

Miranda se zamračila.

„Tak nějak jsem se ho zapomněla zeptat.”

„A kde předtím dělal?”

„Noooo...”

„Mirando?!”

„Ale šikovnej opravdu je, viděla jsem jeho práci a ta vážně stojí za to.” Vlastně lepšího znala jen jediného a ten už byl několik let mrtvý.

Ronald si povzdechl.

„Kdy teda dorazí?”

„Dneska.”

„Dobře, řeknu to správci, aby na to dohlédl.”

Miranda sebou trochu ošila.

„To možná nebude ani třeba, není zrovna přehlédnutelný.”

Ronald otevřel pusu, ale pak ji opět zavřel. Nakonec ukázal prstem na Mirandu.

„Ne, nechci to vědět.”

Někdy měl pocit, jako by mu to dělala naschvál. Některé věci jí prostě přišly nepodstatné a tak je prostě vypustila. Občas tím nadělala pořádný zmatek.

Ronald vešel branou na nádvoří a chtěl se vydat dovnitř najít správce. Chtěl s ním rovnou projednat jak na tom stará kovárně vlastně je a zda se dá používat. Uprostřed schodů jej však zarazila tříštivá rána. Okamžitě se otočil a uviděl jak vůz, který zajel kolem do odpadní stoky při kraji nádvoří, začal přepadávat na stranu. Vyvrátil se a kůň zapřáhlý do něj vyděšeně začal komíhat předními, protože se jimi nemohla dostat na zem. Co však Ronalda donutilo vyrazit okamžitě tím směrem, byl však lidský nářek.

Společně se strážným od brány se přehnali k vozu.

„Okamžitě ho odpřáhněte!” zařval na další, kteří právě přibíhali. Vyděšený kůň cloumal s celým převrženým vozem a tím ještě zhoršoval celou situaci. Pod vozem totiž nohama uvízl muž z vozu. Zavčas seskočil, ale než stihl utéct, vůz jen srazil. Zatínal bolestí zuby, aby neřval na celé nádvoří.

Tři muži co nejrychleji odpřáhli zmítajícího se koně. Ronald se zapřel vší silou do boku vozu aby jej nadzvedl, zatím co strážný se muže snažil vytáhnout. Prsty mu po dřevě klouzaly a už si myslel, že vůz spadne zpátky, než stačí muže vyprostit. Náhle se vůz nadzvedl o několik palců.

Strážný muže okamžitě vytáhl, zatím co Ronald překvapeně pohlédl na muže držícího vůz z druhé strany. Oba jej pustili a vůz s rachotem dopadl na dlažbu.

„Brej den,” zamumlal muž naproti Ronaldovi. „Prý byste tu stáli o kováře.”

Nejde přehlédnout? Tak to bylo ještě hodně mírné. Ten chlap byl tak velký že by snad měl problém i projít některými dveřmi na hradě.

„Už o vás vím,” odpověděl a dál si jej pozorně prohlížel. Muž se při jeho slovech ošil a přejel si dlaní po zátylku.

„Jak moc jste toho o mě slyšel?” zeptal se ho hromotluk váhavě.

„Že jste vážně dobrý, ale docela by se hodilo i vaše jméno.”

„Packet,” zahuhlal a vypadalo to, jako by mu spadl dost velký šutr ze srdce.

„Ronald,” podal mu ruku. „Tak zatím běžte třeba do kuchyně ať vám dají čaj a třeba i něco k jídlu.”

Packet se nenechal moc pobízet, na tohle evidentně slyšel. Ušel ale jen pár kroků a otočil se zpátky.

„Jo, chtěl jsem se ještě zeptat. Kdo byla ta drobná černovláska?”

„Moje žena,” přimhouřil pohled Ronald. Vůbec se mu nelíbil totiž jeho tón.

Packet našpulil rty, jako by ho to taky zrovna nepotěšilo.

„Škoda,” hlesl a vydal se znova směrem ke kuchyni.

Ronald za ním ještě chvilku hleděl. Mohl být dobrý jak chtěl, ale ten chlap se mu už teď nelíbil.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 31. kapitola: