OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 18. kapitola

21.05.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3303×

18. kapitola

Již za rozbřesku se začali všichni postupně probouzet a po chvíli se ven vyhoupla i Miranda. Bez jediného slova začala opět Ronaldovi pomáhat, zatím co Gevin balil věci u ohniště. Pracovali oba mlčky, ale přesto jim to šlo rychle od ruky.

Ronald ji pozoroval, jak vedle jednoho z hnědáků k vozu. Čekal na ni, aby jej mohl zapřáhnout. Když jej však vedla, z křoví vyrazil zajíc a přeběhl mu téměř pod kopyty. Kůň se vyděšeně vzepjal. Miranda pevně svírala otěže ve snaze jej udržet a nějak uklidnit. On sebou však vyděšeně zmítal a znovu se vzepjal.

Prudce s ní smýkl a Ronald se k ním okamžitě vrhl. Zachytil lano od jeho ohlávky právě ve chvíli, kdy jí vyklouzlo z rukou. Po chvíli se mu jej podařilo uklidnit. Ohlédl se na Mirandu a s děsem zjistil, že sedí na zemi a lapá po dechu. Na tváři měla bolestný výraz.

„Gevine,” zařval a hned jak se vedle něj objevil hodil mu do rukou konec lana.

„Mirando, jsi v pořádku?” sklonil se k ní.

Otevřela ústa, ale nakonec jen přikývla. On však viděl, jak ještě více pobledla a její dech byl mělký a rychlý. Chytil ji a zvedl. Tušil, že by okamžitě protestovala, ale momentálně se vzmohla jen na nesouhlasný výraz. Donesl ji až k vozu a posadil ji na schůdek. Její dech se po chvíli začal zklidňovat.

„Proč si tu kravinu ksakru nesundáš?” podrážděně zavrtěl hlavou.

„Ne,” vydechla. „Už je to dobrý.”

Pochybovačně na ni pohlédl, ale raději mlčel. Nechtěl vyvolávat zbytečné rozepře a ona byla evidentně tvrdohlavá jako mezek.

„O koně už se ale postarám.”

Na to Miranda jen přikývla a počkala než se otočil a vydal pryč. Teprve pak si ztěžka vylezla dovnitř. Z bolestným syknutím se posadila a pohlédla na světlou látku šatů. Cítila jak se jí rána na hrudi otevřela. Korzet ji však stlačoval a jak vidno také zabraňoval aby se krev začala vsakovat do svrchních šatů.

Unaveně se posadila a zanedlouho dovnitř strčil hlavu Gevin.

„Jak je?”

„Blbě,” odsekla mu. „Pořád ještě stojíme na místě.” Musela se usmát jeho výrazu.

„Tak to jdem hnedka napravit.” S tím zmizel a za chvilku se opravdu dali opět na cestu.

Cesta byla stále horší a s Mirandou to uvnitř nepříjemně cloumalo. Při větším výmolu se vždy opět ozvala rána, jak sebou prudce trhla.

Slunce už se přehouplo k odpoledni, když dovnitř nakoukl Ronald.

„Za chvíli jsme na Garwanu.”

Ve chvíli byl zase pryč a tak Miranda vykoukla zvědavě ven. Snad míli před nimi zahlédla kamennou hradbu, nad níž se tyčilo pár budov. Přijížděli k ní sice okolo pastvin a pár políček, ale zadní strana tvrze se již tyčila na kamenitém svahu rokle a znepřístupňovala z té strany jakýkoliv přístup.

Teprve kousek před branou zastrčila hlavu a začala pátrat po botech. Před dvěma dny je někam odkopla a víc se o ně nestarala. Šmátrala pod lavicemi, až je nakonec obě našla. Nazula si je právě včas, kdy vůz zastavil. Podle hluku poznala, že stojí na nádvoří. Jejich příjezd vzbudil hotové pozdvižení. Miranda vykoukla ven a sledovala, jak se začínají lidé sbíhat kolem Ronalda.

Podkasala si sukni a vstoupila. Ryk který se okolo rozléhal, při pohledu na ni začal tichnout. Lidé váhali, kam si ji zařadit, a jak se k ní mají zachovat. Ronald k vykročil a chytil za paži.

„Tohle je Miranda, moje manželka.”

Ozvalo se pár zajíknutí a rozpačitých gratulací. Miranda však spíše cítila, jak si ji opatrně prohlíží. Ronald ji vedl dovnitř a mezi tím zpovídal správce, co se tu za tu dobu vlastně událo. Miranda tak měla možnost si vše nerušeně prohlédnout.

Došli až do sálu, kde se za chvíli sešlo na dvacet lidí. Na stole se okamžitě objevily džbánky s vínem a okolo se rozvinul zapálený rozhovor. Miranda se snažila zapamatovat si všechny ty tváře a vztahy mezi nimi, ale brzy se jí začaly únavou klížit oči.

Ronald ji musel po očku pozorovat, protože ostatní přerušil a pomohl Mirandě vstát. Vydal se s ní ze sálu po schodech nahoru, až bujarý povyk nechali za sebou. Dovedl ji až do prostorné ložnice v níž už praskal v krbu oheň.

„Je to tu sice chladné a často zde panuje nevlídné počasí, ale je to domov.”

„Garwan je úžasný.”

Překvapeně se na ni zahleděl, ale viděl, že to myslí opravdu vážně. Pohled mu sklouzl na skvrnu, která se jí objevila na šatech. Následovala jeho pohled.

„Asi jsem se něčím polila,” zamumlala a raději se začala rozhlížet po místnosti.

„Co je tohle za ložnici?”

„Naše.”

Miranda se na něj prudce otočila.

„Chtěla bych mít vlastní ložnici,” řekla potichu, ale pevným hlasem.

Ronald ji zaraženě pozoroval, jak prochladle natáhla ruce před krbem, aby si je zahřála. Nebo aby mu nemusela hledět do tváře.

„Tady to není zvykem,” odpověděl klidněji, než se opravdu cítil.

„Ale jinde ano.”

Sledoval její napjatá záda. Miranda však už nic nedodala. Ronald vyrazil prudce z ložnice a vrátil se teprve za chvíli.

„Můžeš si vzít vedlejší pokoj,” zavrčel.

Miranda svěsila ruce a aniž by k němu vzhlédla, prošla kolem něj na chodbu. Vedlejší ložnice byla menší, ale jí to naprosto stačilo. Na chodbě se vzala jednu ze svící a podpálila dřevo v krbu. Spokojeně sledovala jak se rozhořívá.

Chodbou se však ozvalo zajíknutí a za chvilku se ozvalo zaklepání na dveře. Do pokoje nakoukla nějaká žena a když ji uviděla proklouzla dovnitř.

„Pan Ronald říkal že budete spát tady,” řekla jako by si to chtěla ještě ověřit. „Přišla jsem vám pomoct se šaty.”

„To nebude zapotřebí, zvládnu to sama,” odmítla jí.

„Ale...” začala protestovat.

„Ne,” odsekla.

Žena vycouvala zmateně ven. Miranda si povzdechla a vzala nůž, který měla schovaný v brašně. Začala rozřezávat na šatech jednu tkaničku po druhé, až je ze sebe mohla stáhnout. Shodila i několikery spodničky. Teď ji čekalo to nejhorší. Šněrování korzetu měla vzadu, tak musela začít rozřezávat vyztuženou látku vepředu. Z každým větším pohybem se jí korzet na ráně pohl a ona bolestně sykla.

Rozřezala jej po celé výšce až jej mohla pak odlepit od rány. Při tom jen zalapala po dechu. Uvolněná rána začala opět krvácet. Ale to již Miranda mohla bez problémů ovázat. Jen co s tím byla hotová, uchopila korzet a mrskal jím do ohně. Svlékla si i ostatní spodní prádlo a oblékla dlouhou košili. Jen co plameny korzet částečně strávily, vhodila do krbu i svrchní šaty. Sledovala jak bílá látka se šmouhami od krve postupně mizí v plamenech.

Pomalu se došourala až k posteli a ulehla do ní. Z posledních sil se ještě přikryla pokrývkou a upadla do milosrdné spánku.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 18. kapitola: