Zavržení - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nový domov vždycky nemusí nutně znamenat i nový život. Damien je totiž Esmeralde neustále v patách. Co se ale stane, když Esmeralde zjistí krutou pravdu o tom tajemném muži? Co všechno on sám o sobě ještě neví?

03.03.2013 (14:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 600×

Drožka míjela přístav. Z okénka jsem viděla špinavou Temži a lodě, které zrovna kotvily v přístavu. Vždy jsem toužila opustit Londýn, plout někam hodně daleko, tam, kde bych byla svobodná, kde bych dokázala zapomenout na špatnou minulost.

Edmund sedící na druhé straně drožky mě zaujatě sledoval. Ano, pravděpodobně nebyl tak hloupý, jak jsem si naivně myslela. Již dávno mu muselo dojít, že jsem chudá. Žádná pravá dáma by dva dny za sebou nevyšla ven ve stejných šatech, a už vůbec žádná by necestovala bez svých věcí. Kufr na klobouky byl vždy přece tou nejdůležitější věcí!

Jediné, co jsem měla, byla Damienova pomuchlaná košile, kterou se mi podařilo nacpat si pod šaty, pod šaty, které po dlouhé noci strávené opět venku už nebyly tak čisté a zářivé, jako když mi je věnoval.

S Edmundem jsme se podle dohody sešli hned ráno v oné kavárně, kde jsem mu sdělila, že s jeho nabídkou souhlasím. Tak divně mu zajiskřilo v očích, až mně to v tu chvíli vyděsilo. Popravdě jsem se bála, že si mé ano vyložil jinak, než jsem to myslela já. Edmund také neměl moc věcí, ale později se ukázalo, že má veškeré své věci na venkově, ve svém domě, kde většinu roku pobývá. Pochopila jsem, že do Londýna jezdí jen kvůli společenským akcím, jinak pravděpodobně dohlíží na rozkvět svého majetku.

„Jste v pořádku?“ zeptal se můj společník, jakmile jsme míjeli pro mě velmi známou ulici. Ulici s domem číslo tři.

Slzy se mi zaleskly v očích. Raději jsem odvrátila zrak a opět jej upřela na mizející Temži. Kdybych nebyla tak rozrušená, asi by pro mne byla jízda drožkou velmi zábavná, jelikož jsem žádnou dosud nikdy nejela, ale v mém psychickém rozpoložení to zkrátka nebylo možné. Pořád jsem si vybavovala tu podivnou scénu z předchozího večera, a ať jsem se snažila sebevíce, nemohla jsem to pustit z hlavy.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem po chvíli zamyšleně. Edmund se moudře rozhodl, že zbytek cesty bude mlčet, za což jsem byla nesmírně vděčná. Potřebovala jsem si urovnat myšlenky v hlavě.

Cesta nám trvala dobré dvě hodiny, než jsem konečně spatřila rozlehlá pole, lesy a věžičky zvláštních budov v dálce. Drožka se prudce zastavila.

Edmund vystoupil první, galantně mi podal ruku a pomohl vylézt. Chvilku jsem měla chuť na něj spustit, že vylézt z drožky snad ještě dokážu sama, ale raději jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem, aby mne hned považoval za nějakého barbara.

Oba jsme stáli před obrovskou rozlehlou budovou, přesněji na jakémsi dvoře, který lemovalo dřevěné oplocení a brána, kterou jsme sem přijeli. K lesu vybíhaly dlouhé louky, kde se pásl dobytek a koně. Po mé pravé ruce se zřejmě nacházely stáje a na druhé straně byla obytná část. Z této strany jsem ani nemohla vidět na všechny pozemky, natož abych si dokázala představit, jak rozlehlé asi jsou.

„Vítejte na jednom z mých statků, je mi nesmírnou ctí, že jste souhlasila s mou nabídkou. Představím vám ostatní,“ nabídl mi rámě a já jej s jakýmsi zaváháním přijala.

„Doufám, že máte ráda koně, slečno Lucasová,“ mile se usmál.

Přikývla jsem. „Jsou to nádherná zvířata.“

„To jsou,“ s těmi slovy zaplatil drožkářovi, poplácal koně po zádech a společně se mnou se vydal k obytné části budovy.

Vevnitř to bylo velmi útulné, pěkně zařízené. Bylo vidět, že Edmundovi peníze na udržování statků vážně nechybí, tudíž se mohl věnovat i zařízení obytné části.

„Dole je kuchyně, velmi skvěle tu vaří paní Oakleová, taková milá, starší paní. Když budete chtít, na ni se můžete vždy se vším obrátit. Máme tu tři čeledíny, jsou to mladí klučinové, myslím, že brzy sama poznáte, o kterých mluvím. Ovšem za práci umí vzít, to se jim nechat musí. Je tu také několik služebných...“

Nejprve mi představil onu hodnou postarší kuchařku, která od prvního okamžiku, co mne uviděla, mi začala říkat květinko. Byla to taková drobná ženština, ale podle toho, jak aktivně škubala husu a každou chvíli mlátila pěstí do stolu, zřejmě nebude tak slabá, jak ze začátku vypadala.

Edmund mi poté ukázal mladou dívku, služebnou, která se mi představila jako Rebekah, a sdělil mi, že to bude má osobní služebná. Chvíli jsem se na něj dívala jako na blázna. K čemu bych já asi tak potřebovala nějakou služebnou?

V druhém patře se nacházelo několik ložnic, pro služebnictvo byla obytná část až úplně dole, v druhém křídle budovy, tudíž se dalo říct, že kdyt tu Edmund nebude pobývat, budu mít celé patro pro sebe. Ta představa... ta představa byla úžasná natolik, až mi připadala nereálná.

Edmund mi ukázal tu mou ložnici, takový malý, útulně zařízený pokojík s výhledem na širé pastviny a stáje. Tak nádherný pohled se mi dosud nenaskytl. Vše bylo laděno do modré a lososové, včetně mohutných závěsů stažených po stranách okna a přehozu na posteli. Snažila jsem se nedat najevo své nadšení, ale šlo to jen těžko. Očima jsem těkala po místnosti, neschopna se čehokoli byť jen prstem dotknout.

„Víte, kdysi tento pokoj patřil mé mladší sestře, ale nedávno se vdala a nejezdí sem,“ došel ke skříni, otevřel ji a vytáhl z ní jakési šaty. „Něco málo tu po ní zůstalo, tak jsem myslel, že když jste si nic nevzala, mohly by se vám její šaty hodit,“ usmál se.

„Děkuji,“ váhavě jsem se pousmála.

„Teď vás nechám odpočívat, jistě vás ta dlouhá cesta zmohla,“ dodal a odešel z místnosti.

Dobrých pár sekund poté, co odešel, jsem jen tak stála a dívala se za ním, než jsem sundala boty a doslova skočila na postel. Vyválela jsem se v peřinách, poskakovala po posteli jako malé děcko a neurvala pištěla. Takže tady se budu každé ráno probouzet a každý večer usínat. V čisté, měkkoučké posteli. Budu moci jíst, když budu mít hlad, aniž bych se o jídlo musela rvát. Budu si moct česat vlasy, pravidelně se mýt a pracovat alespoň tolik, abych se nemusela cítit provinile. Nebylo divu, že jsem tedy brzy z toho všeho štěstí upadla do sladkého spánku i za bílého dne.

* * *

O týden později...

Damien nějakým způsobem cítil, že už je blízko. Kráčel po prašné cestě, na které se jen málokdy objevila drožka. Octl se v takové roztomilé vesničce, kterou, jak se doslechl, vlastnil jistý Edmund Ranley, podle některých lidí velmi velkorysý a hodný muž. Damiena však nějaký bohatý panák nezajímal. Byl na nohou už tolik hodin, jen občas se svezl s nějakou drožkou, která náhodou jela kolem. Samozřejmě o tom nikdo nevěděl a to jej velmi zaráželo.

Již dlouho se pokoušel v Londýně najmout drožku, ale pokaždé ho drožkař úplně ignoroval. Mohl mu doslova dýchat do obličeje a on by si toho nevšiml. Nemohl se ani lidí zeptat na cestu, protože by ho nikdo neslyšel. Cítil se absolutně zničený a zoufalý, celé ty dlouhé dny se ji pokoušel najít! Naštěstí pro něj však byly ženy v okolí drbny; neřešilo se nic jiného, než že si mladý Ranley odvezl nějakou chudou dívku na svůj statek, a samozřejmě se spekulovalo, zda si ji nemá v plánu vzít. Damien dobře věděl, o jakou dívku se jedná. Prostě cítil, že to nikdo jiný než Esmeralde být nemůže. Navíc jméno Ranley mu něco říkalo. Zřejmě toho chlapa někde už viděl, znal ho, tím si byl jist.

Dlouhé hodiny chodil po Londýně a poslouchal rozhovory. Chtělo to spoustu trpělivosti, ale nakonec se dozvěděl i přibližnou polohu toho místa. Jenže další problém byl, že ho tam neměl kdo odvést, když jej nikdo nedokázal vidět. Nějakým zázrakem to dokázala jen Esmeralde; totiž, zatím jen Esmeralde. To ho dokázalo jen utvrdit v tom, že je pro něj ta jediná, pravá vyvolená, a že to, co se stalo, se přece musí nějak vyřešit.

A teď už měl tu dívku téměř na dosah. Necítil žádnou únavu, bolest, hlad či žízeň. Zkrátka jen šel, podle toho, jak to zrovna cítil.

Konečně! Jen několik metrů před sebou uviděl střechu podivné, rozložité budovy. Div se nerozběhl. Chtěl jí být nablízku, chtěl vidět, že je v pořádku, a co hlavně; že ji ten panák nenutí do něčeho, co by sama nechtěla.

Váhavě otevřel vrata a nepozorovaně vnikl na pozemek statku. Nevšímal si pozoruhodné budovy ani nekonečných pastvin,

zkrátka jen šel a šel, nikým nespatřen až do té doby, dokud ji neuviděl. Skryl se za jednou ze stájí jen proto, aby ho neviděla, a pozoroval. Jeho vyvolená vypadala tak šťastně, tak... přirozeně. Ale něco kolem ní jej dokázalo rozesmutnit a rozzuřit zároveň. Uprostřed louky ozářené nepatrným sluncem hladila černou klisnu, láskyplně ji hřebelcovala, ale neustále se kolem ní motali nějací tři mladíci.

Samozřejmě, že byla tahle kráska atraktivní pro leckteré muže. Dokázala uchvátit nejen svou přirozenou, až do očí bijící krásou, ale i svou laskavou povahou. Nikdy se nesetkal s nikým tak zajímavým.

„Eliso, myslím, že už si tě oblíbila, co takhle zkusit to v sedle?“ ozvalo se zanedlouho. Černovlasý mladík popadl smějící se Esmeralde do náručí a pokoušel se ji dostat na nic netušící klisnu. Takže se mýlil. Esmeralde není sama sebou. Ona si hraje na někoho jiného, na nějakou Elisu, sladkou, vzdělanou dívenku. To ji to skutečně těší, dělat ze sebe něco, co není?

Esme sebou trhala, smála se na celé kolo, ale nedovolila mu to. Další dva muži se okamžitě přidali. Esmeralde se podařilo uniknout tomu prvnímu a teď běhala po rozkvetlé louce jako rozverné dítě. Ti tři mladí blázni ji samozřejmě ochotně následovali. Honili se, smáli, až plašili nebohé koně na vedlejších pastvinách.

Pro Damiena to bylo nesmírně těžké. Bylo to horší, než kdyby mu někdo prohnal dýku srdcem. Ta malá mrška mu jí v oné pomyslné ráně totiž dokázala nevědomky otáčet a trhat jeho zdánlivě tvrdé srdce na kousíčky. Jak si mohl myslet, že by si na něj vzpomněla? Na podivína z londýnských ulic?

Kdyby jí toho dne nevzal k sobě a nevěnoval jí ty šaty, nikdy by si jí Edmund nevšiml a on... on by ji měl pro sebe.

Ne. Hloupost. Nemohl Esmeralde odepřít šťastný život. Alespoň zatím. Věděl, že musí zjistit, jestli na něj již nemyslí. Jestliže na něj už zapomněla a nechce s ním mít nic dočinění (ani by se nedivil), odejde a už se nikdy nevrátí. Jen by narušoval její poklidný život. Život plný těch, kteří k ní patří. Zdrojů energie, života, tak, jak to má být. Ačkoli vše nasvědčovalo tomu, že neexistuje možnost, jak by se jí ještě někdy mohl dotknout, věřil, že nějaký způsob najde.

Zmizel ve stínu za stájemi a rozešel se do vesnice.

* * *

S neustálým úsměvem na rtech jsem se vracela do domu. Měla jsem ještě pomoct paní Oakleové v kuchyni. Za ten týden jsem se toho sice moc nenaučila, ale ti milí mladíci mi se vším ochotně pomáhali, a já jim za to byla nesmírně vděčná.
Na chodbě jsem téměř vrazila do Rebekah, která se celá zrudlá zastavila, omluvila se a zbrkle mi cosi podala.

Vytřeštěně jsem se podívala na několik rudých růží. „Co je to?“

„Slečno, totiž... Slečno, nevím jak,“ mumlala dívka. Stačila jsem si zvyknout, že je velmi stydlivá, ale že až takhle?

„Tohle leželo u vrat. Na lístečku bylo vaše jméno. Já jsem si myslela, že, že je to od pana Edmunda, ale... Já, přečetla jsem si to jméno. Je mi to líto, slečno! Nechtěla jsem... nechtěla jsem!“ Náhle byla bledá jako stěna a nebýt toho, že jsem ji včas zachytila, by mi tam na místě omdlela.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Vždyť se nic nestalo. Tak sis to přečetla, no a co? To je v pořádku, Rebekah,“ odvedla jsem ji do svého pokoje a posadila na postel. Přešla jsem k oknu a nechápavě sáhla po lístečku, který byl ke květinám přiložen.

Neuměla jsem sice moc číst, ale rozeznala jsem své jméno a dost zřetelně i podpis. Chvíli mi trvalo, než jsem si přeříkala všechna ta písmenka. D, A, M... Dál jsem to již neluštila. Bylo více než zřejmé, od koho ty květiny jsou. To však nevysvětlovalo, proč byla má služebná tak zaskočena tímto krátkým vzkazem, který neobsahoval vlastně nic než mé jméno a podpis dotyčného.

Zamračeně jsem se posadila vedle bledé dívky a položila jí ruku na rameno.

„A co s tím? Proč tě to tak vyděsilo?“

Místo odpovědi služebná vstala, vyběhla na chodbu a zmizela mi z dohledu. Už jsem si myslela, že někam utekla, aby o tom se mnou nemusela mluvit, tudíž mě překvapilo, když se po několika minutách vrátila s novinovým výtiskem.

„Jsou zhruba měsíc staré,“ vtiskla mi to do rukou. Všechna ta písmena jsem samozřejmě nerozeznávala. Polévalo mne horko. Nikdy jsem nebyla nucena něco si přečíst, natož před někým jiným.

„Já, já... Myslím, že jsem příliš rozrušená. Vidím rozmazaně,“ hlesla jsem přiškrceným hlasem. Rebekah však byla rozrušená mnohem více, než má maličkost, tudíž mi papír doslova vytrhla z rukou a začala nahlas číst. Na chvíli mě napadlo, kde asi přišla ke vzdělání, ale na takové myšlenky teď nebyl čas.

„Dnes... dnes,“ nadechla se, upustila papír a vstala. Hlas se jí třásl. „Ten muž, to jméno. Damien Blackbane neexistuje.“

Svraštila jsem obočí a nechápavě ustoupila. „Já si myslím, že docela dost dobře existuje...“

„Ne! On.. To tělo, které našli. Ten mrtvý je Damien Blackbane. Náš pán ho párkrát viděl na nějakých bálech, ale jinak o něm nikdo tady nic neví. Jisté ale je, že zemřel, slečno. To je jistě nějaké hrozivé znamení! Měla byste ty květiny spálit! Nosí to smůlu, strašlivou smůlu!“ pokřižovala se a zmizela z místnosti. Zůstala jsem stát, neschopná se pohnout, cokoliv udělat.

Přemýšlela jsem nad všemi těmi věcmi z minulých dní. Docela dobře to do sebe zapadalo. Jeho dům, zaprášený nábytek pod bílými přehozy. Jeho ledový dotyk, to, jak nepřirozeně bledý byl.

Jestliže je ale tento muž mrtvý, jak je možné, že se mě mohl dotknout? Že jsem se já mohla dotknout jeho, ať to mělo jakékoli následky? Mohl si sednout, což znamenalo, že byl hmotný. Žádný průhledný duch, vznášející se ve vzduchu. Co když si Damien svou smrt vůbec neuvědomuje? Co když si myslí, že je úplně normální? Totiž, kromě těch bláznivých věcí ohledně zdrojů a přijímačů.

Musela jsem si na sebe otevřít okno, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Co je tedy ten muž vlastně zač?

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování