OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (3. kapitola)



Yume no yo-o: Okawari (3. kapitola)Upozornění: Shonen-ai/Yaoi (vztah muž/muž; obsahuje intimní scény)
Zdravím! (^.^)/
Držte si klobouky, jedeme z kopce. Už mě nebaví, jak se v mých povídkách nic neděje, takže vás čeká spousta akce: Přiznání, zuřivost a něco, co se stává, když se uklidňujete alkoholem, místo studenou sprchou.
Užijte si kapitolu. Budu tiše doufat, že tentokrát se objeví i komentář (klidně posílající mě do hrobu, že vytvářím klišé příběhy xD ).

Mrzí mě, co se stalo, Kai. Opravdu jsem neměl v plánu tě naštvat.

                                                                                Uruha

Stiskl jsem zuby, i tak se mezi nimi prodralo zoufalé zaskučení. Ten... blonďatý idiot!!! Třískl jsem telefonem o zem a s hlavou v dlaních dřepl na zem vedle jeho zbytků. Pane Bože, za co mě to trestáš...

 

„Dobrá práce, lidi. Možná už bychom dneska mohli skončit. Ale Kai, zkus ještě zapracovat na nástupech. Víš, u kterých písniček. Ale jinak to bylo dobré," zhodnotil Ruki. Oddechl jsem si. Konečně zkouška, na které jsem si nepřipadal úplně mimo. Už mě i opustil první šok z Rukiho výbuchu na jedné z minulých, po mém prvním koncertě. Upřímně, do té doby na mě byl mírný. Překvapilo mě, jak někdo tak malý jako on dokáže nahnat hrůzu, i když na vás ječí postavený na špičky a se zakloněnou hlavou. Ne, nesmál jsem se. Brrr... To už zažít nechci.

„Kaii! Sakra, mluvím na tebe!" Zmateně jsem zvedl hlavu. Co? Kdo? „No hurá, Šípková  Růženko. Říkal jsem, že dnešní úklid je na tobě," zopakoval podrážděně Ruki.

„Úklid? Jaký?" Co tu mám uklízet?

„Majitel chce abychom na konci každého týdne aspoň trochu uklidili. No, a vzhledem k tomu, že jsi řekl, že do baru nejdeš, mohl bys to na sebe vzít. Normálně se v tom střídáme. Stačí umýt popelníky a nádobí a trochu tu zamést." Bylo vidět, že Ruki je netrpělivý. Aoi podupával ve dveřích a Reita s Uruhou už nebyli nikde vidět. Povzdechl jsem si. Pít bych šel, ale ne s ním.

„Příště mě varuj dřív, že abstinence je trestaná domácími pracemi, prosím. Už takovou chybu neudělám," usmál jsem se. Aoi se zašklebil... A byli v tahu, zůstal jsem chvíli stát, díval se na zavřené dveře a potom se natáhl po cigaretách. Faktem bylo, že tu bordel doopravdy byl, ale lepší zkušebnu jsme si snad ani přát nemohli. Nijak zvlášť velká, ale vlastní malá kuchyňka, gauč a lednice byl luxus, o který jen tak nezakopnete. Obešel jsem bicí a posadil se na jednu ze stoliček. Dlouho jsem nehrál na kytaru, vlastně od střední. Pohledem jsem zkoumal nástroj opřený o zeď. Odklepl jsem popel a natáhl se pro něj. Proč si nezahrát? Zkusmo jsem prohrábl struny a jednu dotáhl. Škoda, že tu není zrcadlo... S tím cigárem musím vypadat opravdu "cool", proběhlo mi potměšile hlavou.

Vybrnkával jsem melodii oblíbené písničky. Nejsem žádný umělec, ale znělo to hezky.

Hinder - Better than me

I think you can do much better than me
After all the lies that I made you believe
Guilt kicks in and I start to see
The edge of the bed
Where your nightgown used to be

I told myself I won't miss you
But I remember
What it feels like beside you
I really miss your hair in my face
And the way your innocence tastes
And I think you should know this
You deserve much better than me

Fajn, moje angličtina je zlá. Ale tu písničku jsem měl fakt rád. Začal jsem další. Beztak jsem neměl večer co dělat, zdržení nevadilo. Lepší než sedět doma. Broukal jsem si text. Vážně jsem dlouho nehrál, po třetí písničce mě pálily špičky prstů a ruce, už tak unavené od bubnování, bolely jako čert. Odložil jsem kytaru a zapálil si další cigaretu. Čas úklidu. Posbíral jsem špinavé nádobí, popelníky, zametl, sklidil kuchyňku. Dokonce jsem utřel prach! Hrdě jsem si prohlédl své dílo, zamkl a v mrazivém večeru se vydal na pochod k nejbližší zastávce.

„Sakra, tobě to trvalo! Málem jsem tu umrzl!" A já zas myslel, že mě trefí. Vyjekl jsem. O zeď zkušebny byl upřený Uruha, ruce v kapsách a mračil se na mě.

„Tohle... už mi nedělej, prosím tě. Vyděsil jsi mě," dostal jsem ze sebe. Hluboce jsem vydechl. Už to začínalo být skoro trapné, vždycky jsem se lekl. Smutně jsem zamával představě klidného pátečního večera bez debaty s tímhle člověkem. Týden jsem se mu vyhýbal, jak to jen šlo. „Co tu chceš?"

„Mluvit s tebou," odpověděl mi klidně. „Nechtěl jsem tě vyděsit, ale už mě nebaví, jak se mi vyhýbáš. Navíc ani na zkouškách se mnou pořádně nekomunikuješ. K čemu, sakra, byly ty dvě hodiny minulý týden, když na to kašleš? Za dva týdny máme další koncert a já nechci, aby to bylo takové fiasko, jako ten minulý." Nekřičel, ale cítil jsem se, jako by mě políčkoval. Zvláštní... Od něho ta slova dopadala na úrodnější půjdu, než Rukiho křik. Měl samozřejmě pravdu, věděl jsem to. „Takže," přerušil proud mých myšlenek, „sobotu a neděli strávíme ve zkušebně. Nevykroutíš se z toho, pokud bereš hraní tak vážně, jak tvrdíš, prostě překousneš svůj odpor ke mně a budeš dřít, dokud to nebude perfektní. A nesnaž se mi namluvit, že už to děláš, protože pokud jo, pak nejseš tak dobrej, jak si možná myslíš."

Au, tohle zabolelo. Sklapl jsem čelisti a provrtával Uruhu pohledem. Nikdo nemá rád, když mu vytknete chyby bez jakýchkoli servítek, tak jak on teď, ale neměl jsem se jak bránit. Povzdechl jsem si.

„Mám jednu podmínku." Zadíval jsem se mu do očí. Zablesklo se v nich a rty zvlnil do vítězoslavného úsměvu. Parchant...

„Nepřiblížíš se ke mně blíž než na dva metry?" napodobil můj hlas.

„Trotle," ohodnotil jsem jej, ale v duchu si poznamenal, že by to nebyla špatná podmínka číslo dvě. „Ne, ale vysvětlíš mi, o co ses to pokoušel." Ta událost mi vrtala hlavou celou dobu, už mi to lezlo krkem. Pořád jsem na to myslel jako posedlý. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. A děsilo mě, že mi to až zas tak nevadí. Vrátil jsem se očima k jeho tváři. Úsměv zmizel, stál tam s pootevřenými ústy a zíral na mě. Naklonil jsem hlavu na stranu a povytáhl obočí.

„Proč?" dostal ze sebe po chvíli. Tenhle jeho nerozhodný, překvapený výraz se mi líbil.

„Nebaví mě čekat, kdy co zas uděláš. Když nechceš, abych se ti vyhýbal, vysvětli mi, o co ti jde, Uruho. Baví tě mi ubližovat? Nestačilo ti to?" Mluvil jsem klidně, aspoň jsem se o to snažil. Rozhodně nebylo snadné pronést tohle nahlas. Co mě ale překvapilo, byl jeho výraz. Sklopil hlavu, odbarvené vlasy mu sklouzly do čela, zakryly oči. Potom zašmátral po kapsách a vytáhl cigarety, zapálil si a konečně se na mě podíval.

„To... by bylo na dlouho." Vyhýbavá odpověď. Zamračil jsem se.

„Minule jsi byl celý nažhavený, tak proč je to problém teď? Mimochodem, mám dost času, můžeš začít." Chtěl jsem to vyřešit bez vytáčení, ale jeho postoj mi v udržení klidu moc nepomáhal. Jsem docela tvrdohlavý, zvlášť když mi o něco jde. Tuhle stránku osobnosti jsem měl objevit už na střední, ušetřilo by mi to dost nepříjemných situací...

„Fajn, ale nebudu to řešit tady na tom mraze. Když máš čas, můžeme aspoň někam do tepla? Asi patnáct minut odtud je bar, kam chodíme... A ne, ostatní šli dneska jinam," umlčel moji námitku. Máš, cos chtěl, zašeptal zlomyslně hlas v mé hlavě. Zvažoval jsem... Rozhodně bude lepší nebýt s ním sám. Pomalu jsem kývl. Uruha neřekl nic, jen potáhl z cigarety a prošel kolem mě. Strčil jsem ruce do kapes a vydal se za ním. Měl pravdu, počasí fakt pod psa.

 

Byl to malý podnik s příjemnou hudbou a klidnějšími boxy. Právě tam se Uruha usadil a objednal si jedovatě oranžový drink. Seděl jsem naproti němu s kávou a díval se, jak upíjí. Čekal jsem.

„Nezírej tak na mě, vypadá to divně," zašklebil se po chvíli blonďák.

„Čekám, jestli z tebe konečně něco vypadne, ale ty ses spíš rozhodl pro otravu alkoholem," odsekl jsem při pohledu na třetí skleničku čehosi, co popíjel.

„Měl bys to zkusit, je to lepší, než v baru pít kafe... A navíc nějak nevím, kde začít," povzdechl si a laškovné jiskření v jeho očích se opět vytratilo. První výraz mu sluší víc, pomyslel jsem si a poněkud znepokojeně myšlenku zas zahnal. Takových jsem si užil dost, chci vysvětlení.

„Zkus od začátku. Už nejsme děti, docela rád bych věděl, co to tenkrát bylo za fór." V duchu jsem se připravovat na bolest, kterou mi odpověď způsobí. Nakonec měl pravdu, teď by panák bodl. Upil jsem kafe a zvedl cigaretu k ústům. Měl bych to omezit.

Uruha očima probodával svou skleničku. Otáčel s ní, jako by nic zajímavějšího neviděl. Nemělo cenu ho dál pobízet. Začínal jsem litovat svého rozhodnutí. Měl jsem to nechat být, tohle chovaní bylo opravdu dětinské. Mohl jsem to nechat plavat...

„Můžeš mi slíbit jednu věc?" dostal ze sebe konečně. Zvedl jsem obočí. Držte se, pánové, pojedeme z kopce. Uruha si povzdechl a zvedl oči od skleničky. „Budeš tu sedět, dokud to nedopovím, a tohle," mávl k baru a skoro okamžitě před námi přistály čtyři velké panáky, „do sebe nevyklopíš najednou," dopověděl, jeden vzal a otočil do sebe.

„Mám se bát?" ušklíbl jsem se. Zvědavost, nervozita... Jak se tvářit, když se máte dozvědět odpověď na otázku, která vás mučí několik let? Já netuším... A nebyl tu nikdo, kdo by mi to řekl. Nezbylo než čekat. Uruha nic neřekl hodnou chvíli. Vrátil se k skenování skleničky. Zapálil jsem si cigaretu, třásly se mi ruce. Na co, sakra, čeká?!

„Jsem gay..."

Prudce jsem se nadechl, zapomněl jsem na cigaretu mezi rty. Vypadla, spálila mi ruku, a jako by toho nebylo dost, zadusil kouřem a rozkašlal se.

„Kurva, to je ale blbej fór..." zachroptěl jsem, teď už opravdu vztekle. To mě sem táhl kvůli něčemu... takovýmu? Je snad úplně blbej, nebo co? To si myslí, že to na něm není poznat?! Vzal jsem za vděk polovinou průhledné tekutiny ve skleničce. Vodka spálila krk, ale uklidnila vzpouzející se plíce. Sebral jsem cigaretu ze stolu a opatrně si potáhl. Klid, zabiješ ho venku, není proč spěchat... Kopl jsem do sebe zbytek.

„To není fór, Kaii... To je fakt. Měl jsem pocit, že tohle bych měl říct nahlas," zvedl oči. Oříšková, matná, bez hravých plamínků vypadala smutně. Opřel jsem si bradu do dlaně a ještě chvíli se držel toho pohledu. Nechápal jsem. Uhnul pohledem jako první, upil svého oranžového pití a pokračoval: „Dneska už v tom mám jasno, ale na střední ne, bylo to složitý..."

„Přeskoč sebelítost, kvůli tomu tu nejsem," utnul jsem ho. Zamračil se na mě.

„Buď to slyšet chceš, nebo ne. To je tvoje věc." To jsem nečekal. Z očí se mu vytratila ta zvláštní měkkost. Tvrdé, neproniknutelné, neústupné se mi zavrtávaly do lebky. Vzpomněl jsem si, kdy jsem je takové viděl naposledy. Tehdy mě vyhazoval z mého snu. Pokýval jsem hlavou a schoval se za svou vlastní ofinu, naposledy jsem potáhl z cigarety. „Fajn," pokývl Uruha. „Dělo se hodně věcí, mezi kterými jsem se o školu nestaral do chvíle, než jsem málem opakoval. A to ses objevil ty: stydlivý, nemluvný. Ani mě nenapadlo, že bys mi chtěl pomoct, ale stalo se. Do té doby jsem si ani pořádně nepamatoval tvoje jméno. Věděl jsem jen, že jsi ten, co má vždy dobré známky a s ostatními se moc nebaví," odmlčel se. Pořádně upil ze své skleničky. Sám jsem si v duchu nadával. Čekal jsem jednoduché vysvětlení ve stylu: „Protože můžu." Ne celý příběh. Zapálil jsem si další cigaretu. Shiori by mi jednu natáhla za to, jak kouřím. Mohl bych se jí ozvat... Zavrtěl jsem hlavou a smutně zpozoroval, že hrnek s kávou je prázdný, zbyla jen vodka. Možná pomůže víc, pomyslel jsem si a napil se.

„Ale můj názor na tebe se začal měnit. Měl jsem pocit, že protože mě neznáš a snad se ani o ostatní nestaráš, nemusím si na nic hrát. Bylo fajn upustit páru. Nebylo to tak, že bych se před ostatními choval jinak, jen... Ale to asi nepochopíš. A pak jsem se na tebe podíval jinak. Neustále jsi na mně visel očima, sledoval mě. Bylo to zvláštní... Nevadilo mi to. Dost často jsem se přistihl, že se na ty pitomý hodiny v knihovně i těším! To bylo, mimochodem, hrozný," potáhl z cigarety a rty mu zvlnil úsměv. „A asi proto mě to napadlo: svést tě. Nepřemýšlel jsem nad tím. Ani jsem nevěděl, proč mě to napadlo. Snad jsem měl pocit, že to nikdy nemůže vyjít, že dostanu přes držku, a bylo by to tak i lepší... Nestalo se, souhlasil jsi a najednou jsi seděl u mě v pokoji, zíral na výsledek tvé práce a vypadal tak zničeně, že jsem udělal poslední krok ke své sebedestrukci." Uruhův úsměv zmizel, nemračil se, ale na jeho tváři ležel stín, který jsem nedokázal zařadit, a oči mi neukázal. Cítil jsem svoje srdce, bušilo mi v krku, nervózní, čekající na poslední ránu, která přijít musela. Překvapilo mě, když se blonďák natáhl pro posledního panáka a najednou ho vyprázdnil. Odvrátil jsem pohled, žmoulat cigaretu mezi prsty mě uklidňovalo. Uruha znovu mávl na servírku a ta opět přinesla to samé. Asi tu býval často, když se ani neptali. „Víš, co na tom bylo nejhorší? Měl jsem několik holek a měl jsem pocit, že jsem k nim opravdu něco cítil a že sex s nimi bylo to nejlepší, co jsem kdy zkusil. A ty sis přišel a veškerý tyhle představy jsi zbořil. Rozdrtil a nastavil nepřekonatelné hranice. Líbilo se mi to všechno, polibek, dotek, vše. Děsilo mě to, chtěl jsem přestat, ale nemohl jsem. Nikdy jsem nebyl dobrý v odpírání si potěšení, nebylo proč...

A pak byl konec a já tě tam viděl, spokojeného, šťastného... Zuřil jsem, jak jsi mohl vypadat takhle, když mně se můj dosavadní život a představy sypaly, přeskupovaly do něčeho, co jsem nevěděl, jestli chci, ale neodvratně to bylo tak?" Nadechl se a obrátil do sebe další skleničku. Napodobil jsem ho. Slova spalovala, zabíjela... Tak nějak příjemně. A zároveň oživovala mou nejhorší noční můru, bolest z ní ale chutnala nějak sladce. Dotvářela nový pohled. Spolu s alkoholem vytvářela nové představy, ze kterých mě vytrhl jeho hlas, bublající vztekem.

„Chtěl jsem ten výraz zničit, ublížit ti tak, aby ses takhle už nezatvářil, aby ses tak na mě přestal dívat a já necítil to zvláštní něco, co jsi ve mně probudil. Měl jsem na tebe vztek, na tebe, protože sebe jsem vinit nechtěl. A povedlo se. Když ses na mě díval, rozdrcený. Cítil jsem se uspokojený. Ale jen do chvíle, kdy za tebou práskly dveře. Zatmělo se mi před očima, křičel jsem, ať se vrátíš, netušil jsem, co dělám, přál jsem si, abys tam zůstal. Ale tys prostě zmizel..."

Teď jsem to byl já, v kom bublal vztek. Típl jsem cigaretu, hodil do sebe obsah skleničky v ruce a hned druhou. Musel jsem, nebo bych mu ten jeho xicht omlátit o stůl. Konečně můj mozek začal pracovat, alkohol, který do té doby mlžil slova, teď vyjasnil mysl a ukázal na význam. Zuřil jsem, třásly se mi ruce, když jsem si zapaloval, ale chtěl jsem to slyšet celé. A pak z něj vymlátit duši.

„Když ses konečně zas objevil ve škole, byl jsi jiný. Dlouho jsem přemýšlel, že ti to vysvětlím, ale nevěděl jsem jak. Bylo jednodušší tě nevidět. Vinil jsem tě z toho, řekl jsem si, že gaye jsi ze mě udělal ty..." Uchechtl se, vůbec si nevšímal toho, jak reaguji. Jen mluvil, jako by to vše ze sebe potřeboval konečně dostat. „Namlouval jsem si, že jsem na celou věc zapomněl, včetně tebe. Smířil jsem se se svojí orientací, nebudu odmítat něco, co se mi líbí. A pak se tu objevíš zase. Bože, poznal jsem tě skoro okamžitě. Jen jsem potřeboval, aby z tebe smyli ten make-up. Tolik ses změnil, ale byl jsi tu. A já to nechápal. Jak, sakra? To, jak jsi byl smutný po koncertě, připomnělo mi všechno, každý sten, výraz, všechno. Bože, já ani nevím, co s tím vším mám dělat. Pořád na to myslím.... Au!" vykřikl, když mu na tváři přistála facka.

Nevydržel jsem to. Na světě nebylo tolik alkoholu, aby mě uklidnil, cigaret, abych neměl chuť ho zabít tady a teď. Toho namyšlenýho frajírka, který mě dostal na to nejhlubší dno. I tak jsem se z něj vyhrabal... A teď budu poslouchat tohle? Kurva, NE! Hodil jsem prachy na stůl, a než se milý Uruha nadál, klopýtal se mnou ven.

„Co to děláš? Kam mě to táhneš? Hej! Sakra, pusť mě!!" Asi na mě křičel a snažil se límec bundy vyškubnout z mého sevření. Nebýt oba opilí, neměl bych šanci. Takhle neudělal nic, jen dál klopýtal. Stáli jsme znovu před zkušebnou. Zády jsem ho natlačil na zeď. Hekl. „Přestaň, sakra, co to do tebe vjelo." Plesk. Další facka. Facky ponižují víc než pěst. Zasloužil si ponížit, tak jako on ponížil mě.

„Víš ty, sakra, co všechno jsem kvůli tvýmu rozmaru zažil? Koho, do prdele, zajímají tvý důvody nebo pocity? Pochybuju, že vůbec nějaký máš. Byl jsem jenom naivní zamilovanej trouba! Tak dlouho jsem se toho pocitu k tobě snažil zbavit. Celý ty tři zkurvený roky! Nic jsem nechtěl, nic bych si nevzal. A tys mi dal, po čem jsem toužil, a pak mě ponížil, rozbil. Kvůli tobě, ty sobeckej hajzle-" Plesk! „- jsem se z toho hrabal ještě dlouho potom, co jsi mi konečně zmizel ze života. A když konečně dostanu co chci, jsi tu zase. To by nevadilo, překousnul bych to. Ale tohle... Tohle..." Pustil jsem ho, klopýtl zpátky a zaryl prsty do vlasů. Nechtěl jsem se na něj dívat. Vztek byl pryč, všechno bylo pryč. Co jsem teď asi měl dělat? A on si tam stál, držel se za tvář a zíral na mě. Sáhl jsem do kapsy a zapálil si. Cigaretu jsem skoro neodtahoval od úst. Klid, klid... Bude to v pohodě... Stačí se zežrat do němoty, zapomenout na všechno, co ten blb vypustil z jeho ignoratský tlamy.

Na rameni se objevila dlaň, otočila mě, prsty sebraly cigaretu. Zahodily ji. A pak tam byly rty. Horké, žádoucí. Nedokázal jsem je odehnat. Tišily vztek, probouzely vášeň. Prsty jsem našel jemné vlasy. Vjel jsem do nich, chytil v dlaních. Mezi rty unikl vzdech. Políbil jsem je. Matně vnímajíc fakt, že už nejsem venku, ale... ve zkušebně? Neměl jsem bundu ani tričko, seděl jsem na gauči a po hrudi mi bloudily ledové ruce s dlouhými prsty. Dráždily bradavky. Mezi rty se objevily zuby, tiskly můj ret a pohladily jej. Hladové se přesunuly níž, kolem čelisti k uchu. Věděl jsem, kam míří, nechtěl jsem je zastavit, ačkoli mozek začal chápat, co se děje, tělo neovládal.

Uruha na mně obkročmo seděl, na sobě bundu, triko. Nespravedlivé. Bunda šla pryč okamžitě. Nestaral se o ni, zoubky okusoval a tahal za místo kolem mojí náušnice. Zaryl jsem mu prsty do boků a nadzvedl se. Chtěl jsem ho mít blíž. Odtrhl jsem od sebe rty a přetáhl mu tričko přes hlavu. Chtěl se znovu ujmout vedení. Ani náhodou. Nehodlal jsem být znovu oběť jeho momentálního chtíče. Bohudík, že jsme seděli na kraji, být pohovka kratší, bolela by ho hlava, takhle skončila přesně na opěrce a on pode mnou, překvapený, snažící se vzdorovat. Přisál jsem se k jeho krku. Začal si, ponese si následky. Spokojeně jsem se usmál do zarudlé kůže, když se mu z úst vydral sten.

„Nechci... nechci být dole," dostal ze sebe Uruha mezi polibky. Kousl jsem ho do rtu.

„Tos měl říct, než sis začal. Ber to jako splátku dluhu." V hlavně prázdno, v kalhotách plno. Tak bych mohl popsat tu situaci. Mozek se snažil řvát, že tohle bych dělat neměl, tělo ho ignorovalo. Uruha vzdal svůj odpor. Vycházel vstříc prstům, vypínal se proti mně boky. Nevšiml jsem si, kdy mi rozepl a stáhl kalhoty. Uvědomil jsem si až jeho dlaň na mém penisu, dráždivou, neustávající. Zavrčel jsem a odstrčil ji pryč.

„Já vedu!" Uvědomil jsem si, že jsem to řekl nahlas. V oříškových očích zajiskřilo, smýkl sebou jako had a najednou tam ležel jen tak, nahý, s nohama vyzývavě roztaženýma, ukazujíc vše. Bez studu, beze zbytku, s vlastní chloubou pevně vztyčenou, lesknoucí se kapkou lásky.

Nešlo odolat. Nešlo neprodloužit chvíli vzájemného posouvání hranic. Slízl jsem smetanu, takříkajíc, a vzal jej do úst. Vypjal se boky proti mně ve snaze dostat se hlouběji. Vtlačil jsem je zpět do pohovky. Já udávám tempo, ne ty! Pochopil. Uvolnil se, cítil jsem jeho prsty ve vlasech.

Pohyboval jsem rty, dráždil ho jazykem, ne dost, aby vyvrcholil, ne málo, aby se trochu uklidnil a popadl dech. Otevřel jsem oči, musel jsem vidět jeho výraz. Díval se na mě s pootevřenými rty, neskrývajíc slast, vyjadřujíc ji tak hlasitě, jak chtěl, aby byla slyšet. A v očích prosbu: Dělej! Propustil jsem ho z úst a usmál se. Nedostaneš to tak lehce. Jazykem jsem přejel po uzdičce, užíval jsem si jeho výraz, chtíč. Rukou jsem přejel po celé délce, prsty v mých vlasech se zatnuly v pěst. Znovu jsem ho pohltil, celého, tak hluboko, jak jsem mohl, tak těsně, jak jsem chtěl. Slyšel jsem ho vykřiknout, teplá sladkost na jazyku mě v tom utvrdila. Pomazlil jsem se s tou chutí i pohledem, tak dokonalým. Ale ještě nebyl konec, můj vlastní problém se hlásil o pozornost skoro až bolestně. Trochu sperma jsem si pustil do dlaně. Nic lepšího po ruce nebylo...

Než se blonďáček stačil trochu vzpamatovat z orgasmu, dráždil jsem jeho útroby. Něco vzadu v hlavě mi šeptalo, že nemusím být jemný, že tohle by si měl zapamatovat. Poslechl jsem ten hlásek. Uruha uvolněný byl, ale ne dost. Chtěl jsem ho, hned. Popotáhl jsem si ho níž. Znovu ke mně stočil zamžený pohled. Únava smíšená s vášní, odevzdáním a... nejistotou. Strčil jsem mu k ústům jeho vlastní zápěstí, nastavil se proti vstupu do říše rozkoše a přirazil.

Výkřik vášně nepatřil Uruhovi. Nevnímal jsem ho, ztratil jsem se v tom pocitu těsnosti... Tak dlouho, co jsem byl v téhle pozici. Neovládal jsem se, nechtěl jsem. Nebral jsem ohledy na jeho steny, nezajímalo mě, jestli jsou způsobeny bolestí, nebo vášní. Chtěl jsem víc, chtěl jsem ho vlastnit, dobýt, pokořit jeho limity. Těsnost kolem penisu byla dokonalá. Jen letmo jsem si uvědomil, že mi vychází vstříc. Potom se zatmělo. Tělo mi vybuchlo. Ztratilo se v ohňostroji orgasmu. V něm, naplňujíc ho po okraj.

Zhroutil jsem se na něho, na břiše jsem cítil něco teplého a kolem zad se mi omotaly ruce, objaly, zaťaly nehty a držely. Vychutnával jsem si ten pocit. Držel jsem ho dlouho, nechtěl jsem se probudit. Realita se hlásila o slovo. Zavrčel jsem na ni, mrcha si toho vůbec nevšímala a zničila opojení.

Vyklouzl jsem z Uruhy a nahmatal nějaký kus látky. Jeho tričko. Smůla, co? Očistil jsem se do něj a natáhl si zpět kalhoty. Moje tričko leželo o kus dál, bohudík...

„Kam ten spěch?" ozval se unavený hlas z pohovky. Pravda, Uruha toho vypil víc než já, asi ho to tak úplně neprobralo. Ušklíbl jsem se.

„Ani netušíš, jaký máš štěstí, že nejsem tak bezcitná svině jako ty." S těmi slovy jsem mu podal jeho ušpiněné tričko. Vysloužil jsem si nasupený pohled. Pokrčil jsem nad tím rameny. Naposledy jsem se pokochal tím pohledem. V břiše mě zašimral příjemný pocit uspokojení. Měl bych se takhle vůbec cítit? Alkoholový opar pořád objímal mozek, tvrdil, že ano. Věřil jsem mu a doufal, že nezmizí. „Uvidíme se zítra," mávl jsem na blonďáka soukajícího se do trička. Rychle ke mně zvedl oči. Asi nechápal. Nu což, to nebyl můj problém, že je pod obraz. Problémy svého vystřízlivění jsem přesunul na Zítřejšího Kaie. Zabouchl jsem za sebou dveře zkušebny.

Chudák, už teď jsem ho litoval.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (3. kapitola):

24.10.2016 [20:08]

ninikdíky za další kapitolu Emoticon Emoticon

1. Kisari
24.10.2016 [16:16]

Aaaaa Emoticon Nevim koho lituji vic. :( Ale krasna povidka jako vzdy od ryuu ten děj mě vzdycky uchvati a nepusti. Emoticon Jak to asi bude dal? Uvidime snad brzy :3

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!