OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (2. kapitola)



Yume no yo-o: Okawari (2. kapitola)Po dlouhé době pokračujeme!
Šok za šokem. Kaiův klidný život končí, když se znovu setkal s Uruhou. Sama jsem zvědavá, co se bude mezi nimi dít.
Užijte si kapitolu =)

„Celý večer nad tím přemýšlím,ˮ prohodil zamyšleně Uruha.

„Nad čím?ˮ zeptal jsem se. Po zádech mi přebíhalo ledové mravenčení. Bál jsem se, že se mi odpověď nebude ani trochu líbit. Uruha si dal s odpovědí načas. Zalovil v kapse bundy a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si vzal a zapálil. Zbytek pečlivě vrátil do bundy a kapsu zapnul. Až potom, co cigaretu odtáhl od úst a vyfoukl kouř, se rozhodl odpovědět.

„Odkud já tě, sakra, znám?!ˮ

 

Jako kýbl ledové vody chrstnutý přímo do obličeje, takový měla ta věta účinek. Zamrzl jsem na místě, neschopný odpovědět nebo třeba jen přestat tak blbě zírat. Sklopil jsem hlavu k zemi a přemýšlel, co říct.

„Proč si myslíš, že bys mě měl odněkud znát?ˮ dostal jsem ze sebe. Uruha se zamračil.

„Neodpovídej na otázku otázkou! Já nevím. Přijdeš mi povědomý. Když se na tebe dívám, někoho mi připomínáš,ˮ odpověděl pomalu a obdařil mě zkoumavým pohledem. Zasmál jsem se. Sám sobě, jemu, nám... Ani v nejmenším se mi nechtělo mu prozradit, že má pravdu, natož mu osvěžovat paměť. Naopak, byla to ta poslední věc, kterou bych chtěl. „Hele! Nesměj se mi!ˮ zabrblal blonďák.

„Nemyslím si, že bychom se někde potkali. Pamatoval bych se.ˮ V duchu jsem si sám dal pohlavek. Zašmátral jsem po kapsách v marné snaze najít cigarety. Uruha byl rychlejší. Vytáhl svou krabičku a nabídl mi.

„Asi máš pravdu. Jen jsem se spletl,ˮ zamumlal, ale stejně si mě zamyšleně prohlédl. Sklopil jsem hlavu a vzal si cigaretu. Rychle jsem ji zapálil a odvrátil pohled od blonďáka. Tak snadno se vzdal své odpovědi. Trošku mě to zklamalo. Zhluboka jsem vtáhl kouř a přemáhal chuť vrazit Uruhovi pořádný políček. Dlouze jsem vydechl, lepší neudělat nic. To všechno se stalo dávno... Rány se zahojily a on už si ani nepamatoval moje jméno, bůh ví,  jestli ho vůbec kdy znal... Zapřít se a zapomenout. Kéž by to bylo tak jednoduché.

Tiše jsme pokračovali v cestě. Podíval jsem se na hodinky, času bylo spíš přespříliš, nebylo kam chvátat, i když jsem měl nutkání tomu člověku utéct. Jako tenkrát.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?ˮ prolomil ticho Uruha. Natočil jsem k němu hlavu. Upřeně mě pozoroval a když zachytil můj pohled, usmál se. To je nějaké dejavu? Nebo proč mi to připomíná náš poslední rozhovor? V duchu jsem si vynadal do hlupáků, tohle není to samé. Čtyři roky nejsou voda. Proč na to vlastně vzpomínám?! Já už do něho nejsem zamilovaný a už nám dávno není sedmnáct. Nadechl jsem se k odpovědi.

„Většinou si lidi stěžují na opak... Mluvím až příliš. Buď vděčný za mou chvíli mlčení.ˮ Hořce jsem se pousmál. Koutkem oka jsem si ho znovu prohlížel. Odbarvené vlasy mu padaly do očí. Čekal jsem na známé pohození hlavou, nepřišlo. Nechal je tam, kde byly, a s pohledem zaraženým do země kráčel vedle mě. Snad nad něčím přemýšlel. Požehnané ticho. Mlčení nic neprozradí, alespoň jsem v to doufal. Rozhlédl jsem se. Už bychom tam přeci měli být! Obešli jsme roh ulice a nádraží se konečně vynořilo před námi. Uruha si všiml, že mířím k budově, a zastavil se.

„Jedeš vlakem?ˮ zeptal se skoro zbytečně. Pokrčil jsem rameny.

„Nic jiného mi nezbývá... Bydlím dost daleko od centra.ˮ Nuceně jsem se usmál, už jsem chtěl být doma, ve své ložnici, zalezlý pod dekou... A spát. Stál jsem asi metr od Uruhy, nedočkavý okamžiku, kdy se budu smět otočit a vyrazit ke svému nástupišti. Nechat to na mých nohách, rozeběhnou se pryč samy.

V zorném poli se mi objevily jeho boty. Překvapeně jsem zvedl hlavu a překonal nutkání uskočit do silnice. Blonďák mě chytil za rameno a přidržel mě na místě. Na rtech mu sídlil vítězoslavný úsměv.

„Už vím, odkud tě znám!ˮ prohlásil po chvíli. Jasně jsem slyšel, jak moje srdce udělalo splašený kotrmelec a dalo se do absurdního sprintu. Stál jsem tam a zíral do čokoládových očí. Uruha se  naklonil k mému uchu. Otřásl jsem se, když mi jeho teplý dech ovanul ucho. „Ale tentokrát už mi tak lehce neutečeš, Kai," šeptl mi do ucha, než mě pustil a rychlými kroky se vydal pryč.

Stál jsem tam jak solný sloup a zděšeně zíral na jeho mizející záda. Můj mozek zamrzl, srdce naopak pokračovalo v zběsilém tempu. Na chvíli se mi zatemnilo před očima. Jediné setkání, pár hodin s ním stačilo k tomu, aby se čtyři roky snahy zapomenout změnily v prach. Ta chvíle, kdy mi byl tak blízko, probudila všechny ty pocity znovu. Křečovitě jsem sevřel víčka a napočítal do pěti. Ne! Jen hlupák dělá stejnou chybu dvakrát. Naletět jednou, ano, to se stát může. Podruhé ne. Prostě ne!

Zahnal jsem všechny vzpomínky stejně rychle, jako se vynořily, a s nimi i bolest, stud. Konečně jsem se mohl otočit, proploužil se nádražní budovou až ke svému nástupišti a po patnácti minutách jízdy jsem omámeně vystoupil z vlaku. Celou tu dobu, celou cestu až domů mi v hlavě znělo stále jedno a to samé: „Jsem v háji!" Moje srdce stále bušilo jako splašené. Nechtěl jsem, aby se to dozvěděl! Nemohl! Ale jak... Vždyť mně to došlo skoro hned. A proč mi řekl, že mu neuteču? Strach a šok pomalu odezněly, nahradil je prudký vztek. Znovu jsem vylovil cigarety a zapálil si.

Zabouchl jsem za sebou dveře do pokoje a unaveně se zhroutil na postel. Tenhle den... byl vyčerpávající. Zoufale jsem zakňučel a zavřel oči. Okamžitě se mi vybavil obličej blonďatého kytaristy a jeho tichý šepot mého jména. Tělem mi projelo mravenčení a usadilo se v tříslech. Prudce jsem se vymrštil do sedu. To... To NE!

„Jsem absolutně beznadějný tupec,ˮ prolétlo mi hlavou, než jsem se konečně usnul.

 

Neúprosné zvonění budíku bylo podobné tvrdému kopanci do hlavy. Naštvaně jsem po té malé věci hrábl a hodil ji na druhý konec pokoje. S hlasitým "křach" narazil budík do zdi, ale zvonit nepřestal. Zavrčel jsem do prázdného pokoje a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Nepomohlo to.

S obrovským sebezapřením jsem se zvedl a došel pro starý natahovací budík. Tomu křápu se absolutně nic nestalo, stále vesele zvonil. Zamračeně jsem ho vymáčkl. Vstávat v pět... Kdo to kdy vymyslel? Strašlivě mě bolela hlava, ale alkoholem to nebylo. Neubránil jsem se zívnutí. Příliš brzy. Za oknem pořád panovala tma a nemohly to být víc jak tři hodiny, co jsem usnul. Musel jsem do práce. Pomalu jsem vstal, oblékl se a vydal přes chodbu do koupelny, abych potkal alespoň ten kartáček. Ze včerejška jsem byl unavený a ani spánek mi nepomohl zapomenout na to, co ten blb řekl. To jsem chtěl od života tolik? Při pouhé myšlence na jeho včerejší blízkost moje srdce zrychlilo a... Na kohoutku jsem pustil studenou a bez okolků pod proud strčil hlavu. Žádné přemýšlení! Kód dnešního dne: Ten-člověk-neexistuje!

Zastavil jsem vodu a natáhl se pro ručník. Ledové kapky stekly z vlasů až na záda, ale to nevadilo. Bylo to skoro osvěžující, kdybych nezahlédl čas na telefonu. Pět...

Bleskurychle jsem si prosušil vlasy, vyčistil zuby, učesal se. Na převlékání trička nebyl čas, takže jsem popadl černý kabát, šátek, z poličky brýle, klíče, peněženku a v další chvíli jsem s rozvázanými botami smykem vybíhal brankou směrem k nádraží.

Jen tak tak jsem stihl naskočit do vlaku, který sliboval, že do práce stihnu dorazit včas. Děkoval jsem, že ranní vlaky nejsou tak přeplněné, jako odpoledne. Pohodlně jsem se usadil a přemýšlel, co budu dělat, abych neusnul. Myšlenky mi zalétly k včerejšímu večeru a potom ještě dál, až na střední školu. Zavrtěl jsem hlavou, jako by to mělo všechno to nepatřičné odehnat. Stále probouzely tu starou svíravou bolest na hrudi. Nesnášel jsem to. Pocit křivdy, který vzpomínky přinášely, se nezmenšil, stejně jako bolest a zklamání. Vyspal se se mnou a vyhodil mě, odkopnul jako nechtěnou hračku. Jak hloupý, hloupý jsem byl!

Zakňučel jsem a opřel čelo o studenou skleněnou tabuli okna. Vzpomínek pořád přibývalo, míchaly se s včerejškem a věcmi, co se nikdy nestaly, a nad tím vším se vznášela věta, kterou mi včera zašeptal do ucha: „Ale tentokrát už mi tak lehce neutečeš..."

Do restaurace jsem dorazil s minimálním zpožděním, odpověděl na přání dobrého rána a běžel se převléct.

Zbytek dne probíhal stejně, jako každý den. Vaření mě uklidňovalo, bavilo. Pomohlo mi vyhnat nepříjemné vzpomínky z hlavy, alespoň do chvíle, než mi těsně před koncem směny přišla zpráva od neznámého čísla. 

 

Zdravím, Kai-kun,
je to narychlo, ale mohl bys dneska dorazit do zkušebny?
Potřebuji něco probrat ohledně dalšího vystoupení.
Díky,
Sraz je v 18:30. Bude odemčeno.

Vykulil jsem oči. Vždyť teprve včera odehráli jedno vystoupení, a už plánují další? Povzdechl jsem si a natáhl jsem na sebe mikinu. Bylo půl šesté, takže jsem to stíhal. Ale přeci, kdyby mi Ruki něco chtěl, tak mi zavolá. Moje číslo měl a vždycky se mnou vše domlouval on. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou, rozloučil se a vyrazil směr vlak.

Cesta ke zkušebně netrvala tak dlouho, jak jsem doufal. Bylo čtvrt na sedm, když jsem dorazil. Nechtělo se mi dovnitř tak brzy, světlo pronikající kouskem skla ve dveřích značilo, že tam už někdo čekal. Zády jsem se opřel o zeď vedle dveří a zapálil si. Deset minut nikoho nezabije a třeba ještě někdo mohl přijít. Tiše jsem doufal, že Uruha nedorazí, tak jak to dělal doposud. Vidět předmět svých nočních můr dva dny po sobě by mi nijak zvlášť nepomohlo.

S jistou dávkou nechuti jsem zahodil nedopalek a zhluboka se nadechl. Zatlačit na kliku a otevřít dveře nebylo tak těžké, jako přinutit se vstoupit a dveře zavřít. Jako liška v kleci, napadlo mě. Neměl jsem kam utéct. Bůh ví, proč mě to napadlo zrovna v tu chvíli.

Do chodby pronikla tichá melodie. Kytara, došlo mi po chvíli. Zvuk pouze jednoho nástroje a jednoduchá linka not, ničím nepřikrášlená, jasná a příjemná na poslech.

Ve chvíli pauzy jsem odsunul část kartonem obložených dveří a vstoupil do zkušebny.

„Ta-dá... A tady máme vítěze, dámy a pánové!" ozval se z místnosti posměšný hlas člověka, kterého jsem toužil vidět nejméně.

„Já... Omlouvám se, jestli jsem přišel pozdě, ale-"

„Nepřijdeš pozdě, když se čeká jen na tebe." Uruha vykouzlil krátký úsměv a sklonil se k zesilovači. Zarazil jsem se.

„Jak, jen na mě?" Trochu opožděně jsem si všimnul, že krom nás dvou ve zkušebně nikdo není. „Neměla snad být zkouška...?" Váhavě jsem za sebou začal zavírat dveře.

„Měl by sis ověřit, kdo ti píše, když už někam jdeš. V úterý sem chodím jen já, ostatní nemají čas..." Na chvíli se odmlčel a zmáčknul jakýsi knoflík. Zesilovač zašuměl a vydal ze sebe nepříjemné a dost hlasité pištění. Skoro jsem nadskočil. Uruha nehnul ani brvou, pouze pootočil jedním z koleček a pištění zmizelo. Konečně se podíval zpět ke mně a nadechl se, aby pokračoval: „A tak, protože jsem předtím zmeškal zkoušky, donutil mě Ruki to napravit takhle." Neubránil jsem se úšklebku. Soukromý očistec, pěkně děkuji. Jako by včerejšek nestačil. „Hele, nemusíš se tak šklebit, zrovna dneska z toho taky radost nemám." Tahle věta mě div sama neotočila a nevystrkala ven. Sjel jsem blonďáka nevraživým pohledem. S velkým sebezapřením jsem připustil, že i bez alkoholového oparu se mi líbí pořád stejně. Něco v jeho obličeji se změnilo. Ofina melírovaných vlasů mu spadla přes obličej. Zastavilo se mi srdce. Musel jsem odvrátit pohled a nadávat si do pitomců, když... jsem sledoval ten známý pohyb.

Určitě to dělal schválně! Jinak to snad ani nešlo. Přešel jsem do kouta, kde stál stůl a dvě židle. Shodil jsem tašku a bundu. Z kapsy jsem vzal krabičku cigaret a jednu si připálil. Jejich bývalý bubeník byl očividně kuřák, takže k sestavě byl přimontovaný držáček na popelník, který ležel na stole. Sebral jsem ho a nesl si ho k bicím. Cestou jsem z poličky sebral paličky a konečně zasedl na stoličku u svého nástroje. Uruha mě celou dobu sledoval.

„Stihl ses zabydlet?ˮ prohodil skoro konverzačním tónem. Než jsem odpověděl, položil jsem paličky na jeden z bubnů a zasadil popelník do držáčku, odklepl ohořelý tabák.

„Spíš jsem tu o víkendu strávil až příliš mnoho času." Cítil jsem na sobě Uruhův pohled. Přišlo mi to komické. Neměl bych cítit nic, než... Vlastně bych neměl cítit nic. Stalo se, jsme lidi. Ale já? Ne... Prostě se v tom musím vrtat, typické. Proč si nezarýt ve vlastních ranách. Ubliž si, troubo, světu je to jedno.

„Můžu mít jednu otázku?" vypadlo z něho po několika minutách nečinného zírání, kdy jsem s cigaretou v ústech upravoval ladění bicích. Překvapeně jsem vzhlédl. Zamyšleně si mě prohlížel. Ani jsem si nevšiml, kdy se v jeho ruce objevila cigareta.

„Podle toho jakou...ˮ Nelíbilo se mi to. Měl jsem odejít, nebo... sem vůbec nechodit.

„Na střední, když-"

„A já doufal, že se zeptáš, čím začneme, nebo něco užitečného." Stop! Špatně! Vytvořil jsem znuděný obličej a típl cigaretu. Nervózně jsem přehodil paličky v ruce, netušíc, co bych měl začít dělat. Uruha se ušklíbl.        

„A já se chtěl jen zeptat, kam jsi chodil na vyšší střední. Promiň mi, umělče," odsekl mi a poposedl si na stoličce. Zoufale jsem si vjel rukou do vlasů.

„Moc dobře víš, kam jsem chodil na střední, možná i do jaký třídy, Uruho." Vyslovení té věty mě stálo víc úsilí, než mělo.

„Takže... Aspoň oba dva víme, s kým máme tu čest. To jsem rád," pronesl tlumeně Uruha spíš pro sebe, než pro mě. „Víš teda, na co se chci-"

„Tohle já s tebou prostě probírat nebudu! Buď budeme hrát, nebo to tu zabalíme a půjdeme domů!" zvýšil jsem hlas. Snažil jsem se zahnat veškeré myšlenky související s mojí střední. Uruha jen potřásl hlavou a znovu se sehnul k zesilovači. Čekal jsem, že jej vypne a odejde. On se však po chvíli narovnal a se štosem papírů si to namířil ke mně, táhnouce za sebou svoji stoličku.

„Tady," řekl a posadil se ke mně, „to jsou písničky, kde si s tebou potřebuju domluvit jistá znamení..."  Vzal jsem si od něho papíry a zběžně je prohlédl. Smutně jsem se pousmál.

„Většina těch jmen mi nic neříká... Učil jsem se jen to, co jste měli hrát na koncertě." Uruha zamrkal.

„Jasně... Tak něco, co znáš..." Znovu jsem prolistoval papíry a pět z nich vytáhl. „Wakaremichi, Okuribi, Akuyuukai, Black Spangle Gang a Best friends," přečetl Uruha jejich názvy nahlas. „Takže... Vlastně znáš naše písničky jen od chvíle zapsání pod jménem Gazette, okey."

„Jak to myslíš?" Tomu jsem nerozumněl...

„No, já, Ruki a Reita spolu hrajeme... Vlastně už od střední. Kapely se nám rozpadaly jedna za druhou, než jsme potkali Aoiho a Yuneho, to je bubeník, kterého jsi nahradil." Au, to zabolelo... Já nikoho nenahradil, já se přidal, když potřebovali pomoct, sakra! „Takže první vznikl jakýsi projekt... Chtěli jsme vědět, jestli má vůbec cenu spolu hrát. Yune s Rukim napsali pár písniček a prošli jsme pár koncerty, sehráli se a bla-bla... Oficiálně založili kapelu. Pak Yune řekl, že chce dostudovat... A jsi tu ty." Uruha se odmlčel. Pak zavrtěl hlavou a ukázal na hromádku papírů, které jsem odložil. „Tohle jsou písničky buď z našich předchozích kapel, nebo ty, co jsme napsali ještě při fungování Heresy, to byl ten projekt." Pokýval jsem hlavou, že chápu.

Chvíli ještě vysvětloval, co potřebuje, a potom už se konečně zvedl a odtáhl svou stoličku na její místo. Znovu jsem očima prolétl papír. To půjde, ujistil jsem se v duchu. Típl jsem cigaretu.

Při hraní nebyl Uruha tak nesnesitelný, jako když si chtěl povídat, hůř, mluvit o minulosti. Jako by nebylo už tak dost zlé, že na to přišel tak brzy. Cožpak nemůžu mít klid? Ne. Na to si můžu s jistotou odpovědět sám, prostě nemůžu. Co jsem komu provedl!

„To bylo dobré." Uruhův hlas mě probral ze sebelítosti. Aha, vlastně... Tohle byla poslední z písniček, co chtěl probrat. Podíval jsem se na hodiny. Devět... Co?! Odložil jsem paličky, stejně už vcelku nepoužitelné, a unaveně se protáhl. Konečně se o slovo přihlásila bolest rukou a zad. Uh... Cítil jsem, jak mi lupaly obratle, hezky jeden po druhém.

„Mám dost," vydechl jsem a nechal ruce klesnout. Natáhnout se pro cigarety byl skoro nadlidský úkol, leč světe div se, zvládl jsem to. Spokojeně jsem vtáhl kouř a snažil se ignorovat bolest. Asi jsem to v posledních pár dnech přehnal...

„To jsme dva. Měli bychom to pro dnešek zabalit." Uruha vypnul zesilovač a opatrně uklidil kytaru do pouzdra. Skoro bych zapomněl, že tu je, škoda, zapomenout by bylo lepší. Z úst se mi vydralo souhlasné zamručení. Sebral jsem paličky a hodil je do bedýnky k ostatním použitým. Budu je muset vynést a dokoupit nové. Znovu jsem potáhl z cigarety. Pohled mi zabloudil k Uruhovu vystrčenému pozadí. Nevím, jestli to dělaly ty rifle, nebo něco jiného... Mělo dokonalý tvar. Příjemné zabrnění v tříslech mě vrátilo do reality. Nedívat, nepřemýšlet! Jsem unavený, ale ne tolik, abych se nechával takhle unést. Rychle jsem se zadíval jinam. Uruha ale dál vesele něco štrachal v tašce... Dělal to snad schválně?

Típl jsem cigaretu a sáhl do batohu pro čisté tričko. Nikdo rozumný by do té zimy venku nešel zpocený. Uruha se otočil, zrovna když jsem si tričko stáhl. Odvrátil jsem pohled. Jen si představuješ, jak tě svléká pohledem, nedělá to... Tak KLID! snažil jsem se poručit sám sobě. Rychle jsem si přes hlavu přetáhl čistý kus oděvu a otočil se k Uruhovi zády. Hlavně se na něho teď nepodívat. Nečervenám se, to jen jsem se ještě nevydýchal, určitě.

„Chodíš do posilovny?ˮ promluvil najednou Uruha.

„Prosím?" Nechápal jsem. O čem to mluví?

„Jestli chodíš do posilovny, cvičit, běhat, tak něco," zopakoval mi svou otázku.

„Občas, proč se ptáš?" Nepostřehl jsem snad něco důležitého, nebo co? Proč se mě ptá na něco takového? Bože, proč na mě pořád tak zírá!! Uhnul jsem tomu rentgenujícímu pohledu. Fakt si mě prohlížel.

„Jen tak, byl jsi útlejší. Vypadáš dobře," odpověděl tak nenuceně, jako by mi vyprávěl o počasí venku. Po té větě můj mozek utrpěl menší šok. Zamrzl a několikrát mi přehrával tu poslední větu a slabé jiskření v oříškových očích. Musel jsem na něho zírat jako blázen. Jemný úsměv, který mu zkroutil rty, mě probral. „Moc ses nezměnil, co? Pořád jsi takový... neposkvrněný."

Vzedmula se ve mně vlna vzteku a odporu. O čem to tu, kurva, mluví? Neřekl jsem snad, že nic takového s ním probírat nebudu?! Ten úsměv mě dráždil. Uruha obešel bicí a postavil se krok ode mě. Pořád byl o něco vyšší než já. Bože můj, chci od něj pryč! Veškerá moje dobrá nálada způsobená hraním byla pryč. Nelíbilo se mi být takhle zahnaný do kouta, obzvlášť ne jím.

„Co si chceš tímhle dokázat, Uruho?" Můj hlas nezněl ani zpoloviny tak vzdorovitě, jak jsem chtěl. A ten parchant si toho všiml. Na chvíli jsem si dovolil pozastavit se u jeho obličeje. To jiskření v očích a úsměv dávaly jeho výrazu jakési kouzlo. Jen na chvíli jsem si vzpomněl na jiný jeho takhle fascinující výraz, plný touhy...

„Sobě? Nic, ale tobě bych chtěl."

Nestihl jsem udělat nic... Najednou byl u mě, přitáhl si mě k sobě a... políbil, rychlý dotyk rtů, zkoumavý, hladový. Překvapeně jsem vydechl. Zamrzlý na místě, neschopný udělat nic... Jen vnímajíc jeho blízkost a polibek. Pomalu mi docházelo, co se děje. Uruha si to zamrznutí nejspíš vyložil jako kladnou reakci. Do té doby mi držel jednu ruku u těla, pustil ji a dlaň přesunul do mých vlasů.... Chyba. Konečně jsem se dokonale probral. Ta ruka, kterou před chvílí důvěřivě pustil, se mu zaryla do žaludku. Ano, zuřil jsem, to byl ten pocit, který rozpálil mé tělo. Ale až bolestně jsem si uvědomoval, že ne celé tělo, rozkrok si opět dělal, co chtěl.

Uruha hekl a pod náporem udělal dva kroky zpět. Tohle zřejmě nečekal. Stál jsem tam a hluboce oddechoval.

„Nikdy... už nikdy nic takového nezkoušej, ty kryso!" zařval jsem na překvapeného blonďáka. opíral se o zeď a držel ruku na místě, kam jsem ho udeřil. „Nikdy už se mě nedotkneš, je ti to jasné? Nenaletím ti podruhé. Tenkrát jsem byl jen malý naivní blb, důvěřivý. Chápu, že byla zábava udělat si ze mě hračku na jedno použití," slova mi z úst vycházela sama, neřiditelný proud, který se dral na povrch. Polibek uvolnil veškerou bolest z toho incidentu a měnil ji na vztek tak prudký, že jsem měl pocit, že mě rozerve, pokud se z něho nevykřičím.

„Kai, prosím, poslouchej-"

„Ne, ty poslouchej mě. Ještě jednou něco takového zkusíš a věř mi, že už nebudeš mít možnost vzít do ruky ani lžičku, natož kytaru. Nejradši bych ti tu tvou palici urval. Jak dlouho si myslíš, že jsem se z toho tvýho vtípku dostával, co? A netvař se tak ublíženě!" křičel jsem na něho. Pomalu mi docházel dech i slova a rudá mlha před očima pomalu odhalovala Uruhovu tvář. Vypadala... divně. Bledá, ne vyděšená, něco jiného.... ne, není možné, aby v ní byl smutek.

Prudce jsem dýchal. Uruha se svezl po zdi a zíral někam mimo mě. Zakázal jsem si i sebemenší zájem o to, co způsobilo tu změnu.

„Doufám, že jsi mě pochopil. Chci s Gazette hrát, nedřel jsem jak blázen, abych se sem dostal, abys ty opět všechno posral..." Sebral jsem svou bundu a tašku a zamířil ke dveřím.

„Nechtěl jsem... Mrzí mě to-" ozvalo se za mnou tiše, spíš se mi to muselo zdát. Třískl jsem za sebou dveřmi a rychle prošel chodbou a vyběhl do ledové tmy venku. Zašmátral jsem po cigaretách a zapálil si. Čistý vzduch uklidňoval třes rukou, myšlenky i dech. Po pár minutách jsem zpomalil a rozhlédl, kde to vlastně jsem, nedíval jsem se, kam jdu. Chtěl jsem jen co nejdál od toho tupce. Pořád jsem to nechápal, můj mozek vysadil a odmítal spolupracovat. Co se to tam, sakra, stalo? Proč... Povzdechl jsem si. Těžko se mi přiznávalo, že hrát s Uruhou ve zkušebně mě opravdu bavilo. Byl trpělivý učitel. A i docela příjemný společník. Při hraní jsem nemusel myslet na to, co se stalo... Dokonce jsem začínal mít pocit, že bych se konečně přes to všechno mohl přenést. Tak co to, sakra, provedl?!

Našel jsem jméno ulice. Fajn, nebyl jsem tak daleko od stanice. Prsty, ve kterých jsem držel cigaretu, mi pomalu omrzaly, potáhl jsem z ní a nedokouřenou ji zahodil. Vydal jsem se teď už správným směrem k zastávce. V kapse mi zabrněl telefon.

 

Mrzí mě, co se stalo, Kai. Opravdu jsem neměl v plánu tě naštvat.

                                                                                              Uruha

 

Stiskl jsem zuby, i tak se mezi nimi prodralo zoufalé zaskučení. Ten... blonďatý idiot!!! Třískl jsem telefonem o zem a s hlavou v dlaních dřepl na zem vedle jeho zbytků. Pane bože, za co mě to trestáš...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (2. kapitola):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!