OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » You belong only to me! 4. část

23.02.2016 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 659×

4. část – Změna

Yumi Kaoru:

Pootevřel jsem oči a trochu sykl. Bolelo mě celé tělo. Opravdu, nežertoval jsem. Nevěděl jsem, kolik uběhlo času od toho, kdy mě poprvé znásilnil, ale potom to udělal ještě další den… i ten další… i ten, který byl po něm… vlastně to udělal pokaždé. Už jsem to nepočítal, bylo to zbytečné. A mělo to vždy stejný průběh. Stejná bolest… avšak už jsem u toho nevnímal agónii těla, nýbrž duše.

Znovu jsem oči zavřel. Chtěl jsem pryč! Utéct, zmizet… Prostě nevědět o světě, nevědět o ničem. Pochmurné myšlenky napadaly moji hlavu a nenechaly jí chvíli klidu. Cítil jsem na svých bedrech obrovskou tíhu zodpovědnosti. Musel jsem všechno vytrpět pro své lidi. Vlastně jsem to sám chtěl, tak moc byla silná moje vůle. Vůle po životě bez klece, která by svazovala náš život. Tolik jsem toužil po změně, ale…

Jsem tady jen zavřený a nic nezmůžu. Jsem jeho hračka. Ne! To nechci být! I když si mě už tolikrát vzal, moje pocity, ani srdce, ani má slova mu patřit nemohou! Jen ať si dělá, co chce. Já stejně uteču! Musím být trpělivý!… Musím…

Těžce jsem vydechl, protože jsem na své hrudi ucítil hbité prsty. Že by byl čas pro můj další trest? (Aneb jak to můj věznitel nazýval.) Zachvěla se mi víčka, když jsem si uvědomil, že mi ty prsty rozepínaly košili. Tak přece jen je čas. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem i jeho, ale nesnesl jsem se u toho, co se znovu mělo dít, dívat do jeho očích. Když jsem se při tom poprvé díval do jeho tváře, šokovalo mě to. To, co jsem v ní tehdy spatřil.

Neměl jsem sílu vzdorovat jeho síle, jen jsem nehybně ležel a čekal, kdy mi sáhne mezi nohy, aby pokračoval v tom, v čem včera skončil. Věděl jsem moc dobře, že pozadí se mi ještě úplně nezahojilo a útroby pálily od jeho horlivosti, s kterou si mě bral pokaždé. Snažil jsem se připravit na bolest, ale bylo to divné. Nic se nedělo.

Co? Odvážil jsem se pootevřít oči a zmateně jsem zamrkal. Kde to jsem?! Bylo tu až příliš světla. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že ležím v posteli na sametovém povlečení a v nadýchaných peřinách. Pootočil jsem hlavu na stranu, pohled mi padl na honosný nábytek. Všude byla drahá keramika.

Náhle jsem sykl bolestí, když jsem ucítil tlak na prsou. Otočil jsem hlavu zpět a v tu chvíli, v ten moment se naše pohledy setkaly. Byl to už nějaký čas, co se to stalo naposledy. Až dnes… Hleděl jsem dlouze do těch karmínově rudých duhovek. Kolem tmavé zornice snad i plápolaly ohníčky. Tak neskutečné… Omámeně jsem si je prohlížel a trochu pootevřel nevědomky rty. Fascinovaně jsem na něj civěl. Bylo to poprvé, kdy z mých očí zmizel odpor, znechucení i opovržení a zůstalo jen to chvilkové okouzlení.

Nevím, jak dlouho jsme si jeden druhého měřili, ale bylo to dlouho. Pak se znovu sklonil nad mou hrudí a otíral mi rány mokrým hadříkem, aby se nezanítily. Ano, díky jeho „péči“ jsem měl nyní na hrudi několik jizev, protože jeho hraní občas nabíralo až děsivé obrátky. Skousl jsem si ret, když mi do ran vmasíroval hojivou mastičku. Podíval jsem se stranou, abych se mu nemusel dívat do tváře. Co se změnilo? Co ho nutí dělat tahle laskavá gesta? Uvědomoval jsem si, že mě musel celého pečlivě umýt, protože několik mokrých pramenů vlasů mi sklouzlo do tváře. Myslí si snad, že tímhle chováním si mě získá na svou stranu? Ani omylem! Jen se přetvařuj, chlapečku, ale mě nezlomíš! Ne, když jsem se rozhodl ti znovu ukázat, že mě prostě nezkrotíš, Miharu Daiki!

Miharu Daiki:

Dotýkal jsem se zjizvené kůže a snažil se ho trochu ošetřit. Stále jsem měl v hlavě ten okamžik, kdy se mi podíval do očí. Byly chladné… ale něco v nich bylo jiného. Co jen to bylo?

Prsty jsem ho hladil po obnažené hrudi, i když to již nebylo nutné. Zatím jsem se držel a ani jednou mi pohled nesklouzl níž, kde se skvěl jeho ochlupený klín. Ale ta myšlenka na jeho tělo… Ach, vůbec mi nepomáhala. Proto jsem mu zakryl peřinou spodní část těla, abych byl schopen se ovládnout. V tu chvíli se na mne znovu podíval. V očích se mu odráželo jasné překvapení.

Jasně jsem mu viděl tu otázku ve tváři. Pousmál jsem se a dotkl se jeho tváře, po které jsem ho pohladil. Vím, nebylo to fér. Moc dobře jsem věděl, jak se mu to protiví, i to, jak musí být unavený. Neměl sílu na to, aby se mi bránil. Navíc jsem mu nedopřával ani dostatek jídla, byla to pojistka, aby nemohl nabrat sílu. Však také ztratil trochu na váze za ty dva měsíce, které jsem ho věznil. Ale překvapilo mne, že stále jeho vůle byla stejně neoblomná. Jak tvrdohlavý, tenhle hřebec!

„Nepotřebuju si tě brát při každé příležitosti, Kaoru,“ ujistil jsem ho. Jeho tvář však nabyla velké nedůvěry. Myslí si, že lžu? Ostatně, kdo by věřil po tom, co se mezi námi stalo? Ale já měl pro své polevení v jeho týrání důvod. Důvod, o kterém se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Byl by to konec všem nadějím pro vítězství. I konec našich životů.

Pohrdavě se na mě podíval a zapřel se o slabé ruce, aby se posadil. Ano, přesně tenhle výraz za to může! Nenáviděl jsem to, když se tak podíval. Trvalo mi to do dnešního rána, než mi to došlo. Až když jsem ráno viděl tu zuboženou tvář bez duše, a to bodnutí u srdce, to mě usvědčilo o tom, co cítím. Skousl jsem si ret. Nechápal jsem, jak jsem mohl podlehnout. Vždyť on má být mým otrokem! Ne já jeho! Nejhorší bylo, že on to ani neviděl. A teď se na mne dívá tím svým opovržlivým pohledem a já bych nejraději padl na kolena a žádal ho o odpuštění. Ano, to já mu propadl… Teď, když to vím, už mu nemohu ublížit… Tak jsem se rozhodl, už ho nechci jako podřízeného, ani jako vojenskou posilu ve válce. Chci, aby mi patřil úplně v jiném směru. Vlastně jsem to tak chtěl vždycky, ale až dnes jsem si to uvědomil.

„Nevěřím ti jediné slovo, Miharu Daiki!“ Pohrdavě pohodil hlavou. Jeho pohled nabral znovu onu vražednost, o které jsem si myslel, že už vyprchala.

Vydechl jsem nosem. Odstoupil jsem k oknu a dotkl se skla. Jen jsem se díval do západu slunce. Oranžová zář mě na chvíli oslepila. Jen jsem se díval ven do kraje. Myšlenky se mi rojily v hlavě a dělaly mi starosti.

Yumi Kaoru:

Zrychleně jsem dýchal a opíral se o dřevěnou pelest postele, abych nesklouzl zpět do peřin, jak jsem byl slabý. Nevěřícně jsem sledoval muže stojícího u okna, mého věznitele. Co jen to říkal? Nemá v plánu…? Sledoval jsem, jak se odraz slunce objevuje v jeho očích. Pomalu rozehřívá plamínky v nich. Rudá záře si hrála se stíny v jeho vlasech. Bílá lehce zčervenala. Na malou chvíli se mi zatajil dech, když jsem si uvědomil, že ten pohled na něj je opravdu krásný. Oranžově se barvila i jeho tvář jindy tak bledá.

Potřásl jsem hlavou. Je to přece nepřítel! Nesmím takhle smýšlet! Sevřel jsem ruku v pěst a ostražitě ho sledoval. Co bude dál? Jenže on se jen na mě podíval a odešel.

Cože?! Nechápal jsem naprosto vůbec nic! Jak to, že odešel? Nic neudělal… Sklouzl jsem zpět na matraci a díval se do stropu. Co se stalo, že tenhle děsivý muž změnil svůj názor? V mém srdci se objevila malá naděje na útěk…

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You belong only to me! 4. část: