OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » You belong only to me! 3. část

21.02.2016 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 611×

3. část – trest za neposlušnost

Yumi Kaoru:

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Ale s velkou námahou jsem přece jen rozevřel oči. S nabráním vědomí jsem cítil ostrou bolest pod pravými žebry. Dokonce i mravenčení v rukách. Trhl jsem sebou a překvapeně zamrkal. Cože? Nemohl jsem se hnout! Ruce jsem měl v železných okovech spoutané nad hlavou. Nohama jsem sotva dosáhl na špinavou podlahu. Kde to jsem?

Nic mě nenapadalo. Byla tu jen tma, na kterou si oči těžko přivykaly. Zkusil jsem řetězy trhnout dolů, ale bylo to marné. Jen se mi nečistý kov zaryl do kůže, kde zanechal rudé kapičky krve. Pomalu mi stékala po zápěstí dolů. Skousl jsem si ret.

„Kruci,“ ulevil jsem si. Neměl jsem příliš síly na to se odsud dostat. Byl jsem vyčerpaný a vyhladovělý. Kdy naposledy jsem jedl? Dva dny zpátky? Neměl jsem nejmenší tušení. Navíc, tma v kobce mi nedávala možnost zjistit, kolik je hodin. Byl jsem naprosto dezorientovaný.

„Miharu Daiki…“ zavrčel jsem jméno mého věznitele, „nehraješ fér…“

Sklonil jsem unaveně hlavu a snažil se ignorovat tu nutnou potřebu vykonat potřebu. Tohle bylo potupné. Stál jsem tam bez možnosti jakéhokoli jiného pohybu, než kývat hlavou, či s ní otáčet. Nevím, jak dlouho jsem tam tak bezmocně stál, ale na delší trvání mě upozornila úleva močového měchýře, když svěrač jednoduše povolil.

„Takové ponížení,“ sykl jsem nahlas a zčervenal, jak jsem vnímal moč, která mi stékala po stehnech na zem. Bylo nepříjemné tu stát ve vlhkých kalhotách. Proč to dělá? bliklo mi hlavou. Co z toho, proboha, má?

Okamžitě mnou začal prostupovat chlad. Proti tomu mám bojovat? Pousmál jsem se. Zima mi nemůže ublížit. Je to přece jen můj živel. Pomalu jsem se začal uklidňovat, jak mi studený vzduch dýchal na tvář a ševelil mi utěšující slova, která jsem si stejně pravděpodobně vysnil.

Přestalo mne to bavit. Po dalších několika hodinách strávených stále ve stejném stavu jsem začal být značně netrpělivý. To mě tu jako takhle nechá? Poníženého? Zapomněl na mě snad? Byla v tom částečně naděje a zároveň mě z té představy bodlo u srdce. Cože? Že by mi to vadilo? Ne! Takhle mám aspoň nějakou šanci na útěk! Musí být přece nějaká cesta!

„Už jsi přišel k rozumu?“ rozčísl hrobové ticho kobky hluboký hlas mého věznitele. Cukl jsem sebou leknutím, až kovové okovy zařinčely. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, jak bych mu měl odpovědět. Viděl jsem, jak muž škrtl sirkou a odhodil ji do krbu, který tu byl a já si ho před tím nevšiml. Konečně jsem si mohl prohlédnout místnost, do níž mě zavřel. I mé otrlé povaze z toho všeho přešel mráz po zádech. Vzhlédl od ohně ke mně. Opětoval jsem mu znechuceným pohledem. Tak dělej! Ubližuj mi, jak se ti zamane! Vydržím to a pak… pak tě dostanu na kolena! Ach, ta představa se mi až moc líbila. Přešel ke mně a zvedl mi bradu. „Děsivý úsměv,“ prohodil, jak si mě prohlížel.

Cukl jsem hlavou, abych se mu vytrhl, ale nezvládl jsem to. Byl proti mně silnější. Vlastně on byl odpočatý, já ne. Sjel mne pohledem a pak udělal něco, co jsem nečekal. Klekl si a očichal můj rozkrok. Věděl jsem, že mu je jasné, že jsem se pomočil.

„Hm,“ zavrněl. „V tomhle tu přece nemůžeš být.“

Rozvázal tkaničku na mých kalhotách a ty sjely neovladatelně z mých boků. Jasně, neměl jsem pod nimi nic jiného, protože to si směli dovolit jen ti lidé při penězích. Zachvěl jsem se, jak jsem si byl vědom jeho nepříjemného pohledu.

„Co?“ štěkl jsem na něj. „Tváříš se, jak kdybys nikdy žádného neviděl!“

„Ale jo, viděl jsem jich dost,“ ušklíbl se ten cizinec. „Už mi řekneš svoje jméno?“

„Stejně ho dávno víš,“ odfrkl jsem si, „stejně jako já znám to tvoje, Miharu Daiki!“

Ušklíbl se a zvedl na nohy. Zatahal mne za vlasy, jak mi zvrátil hlavu vzad.

„Víš, neposlušnost nestrpím,“ zavrčel mi do ucha.

Odtáhl se a já si na chvilku oddychl. Jenže to jsem ještě nevěděl, že to, co přijde, bude podepsání mého ortelu. Odteď už nebudu ničím… ale já se nesmím vzdát! Mám ještě svou hrdost!

Miharu Daiki:

Ten jeho vzdor mě vyprovokoval. Původně jsem myslel, že už ho nechám, ale… něco ve mně nechtělo. Musím ho mít! Vzal jsem svíčku ze stolku a nechal knot rozžehnout v ohništi. Přešel jsem k němu. V očích se objevil náznak obav, když mu pohled sjel na hořící svíčku.

„Musím tě potrestat,“ vysvětlil jsem mu a svíčku nahnul tak, aby horký vosk stékal po jeho těle. Prudce sebou škubl i vykřikl bolestí. Vosk mu spaloval kůži. Fascinovalo mne, jak vosk za sebou zanechával rudé stopy. Usmál jsem se a strhl mu vosk z kůže pokaždé, když zaschnul. Vždy následoval bolestný výkřik. „Už máš dost?“ zavrněl jsem mu do ucha a stáhl si opasek z kalhot. Trochu jsem odstoupil a mladíka přivázaného okovy ke stropu několikrát silně udeřil opaskem, až na jeho bledé kůži to zanechalo podlitiny. Avšak moje hračka už nezasténala bolestí, to mě velmi rozčílilo. „Sténej,“ přikázal jsem mu a znovu se rozmáchl paží. Jenže on mě probodl pohledem, který říkal, že mě jednou zabije.

„Nebudu,“ zachrčel a vyplivl kapičky krve.

Zavrčel jsem nepříjemně. Tenhle hošánek mě teda vytočil. Prudce jsem ho otočil ke mně zády. Já ti ještě ukážu! Silně jsem mu sevřel půlky, abych je trochu odtáhl od sebe. Nemusel jsem si ani pomáhat. Pohled na jeho nikdy nedotčené pozadí mě vzrušilo na doraz. Jen jsem rozepl kalhoty a na jediný náraz ho naplnil…

Yumi Kaoru:

„Co to děláš?!“ trochu jsem panikařil. Nevěděl jsem, co bude dělat. Neměl jsem nejmenší tušení, ale jistý pud sebezáchovy říkal, abych utíkal. Jenže jak?!

Když jsem ucítil tlak na konečníku, došlo mi to. Chce mne ojet jako nějakou prodejnou holku! Vykřikl jsem přívalem bolesti, kterou mi způsobil. Bylo to… nechutné! A bolestivé! Ten tlak!

Rychle jsem dýchal, jak jsem se snažil uklidnit. Znovu jsem vykřikl, když se začal uvnitř mě pohybovat. Nebyl jsem na to připravený, neznal jsem to… cítil jsem strach… paniku… nevěděl jsem, co přijde. Každou chvilkou jsem se otáčel na jeho obličej. Překvapilo mne, že v ní pokaždé vidím odraz neskutečného vzrušení.

Srdce se zrychlilo. Místnost zaplnilo přerývané dýchání a chřestot řetězů, jak jsem s každým novým přírazem s nimi trhl. Uvnitř to pálilo. Byl jsem rozpolcený… A pak, pak jsem ucítil silné sevření kolem svého penisu. Vyjekl jsem, jak silný to byl stisk. A co bylo potom? Jen si se mnou hrál! Nejprve to byly něžné doteky, které mne aspoň na chloubě konejšily, ba i dostávaly na pokraj blaha, a pomáhaly přehlušit bolest v konečníku, ale pak se to změnilo. To něžné bylo pryč a zůstala tu jen ta hrubost, se kterou si mne bral. Silně mě sevřel v bocích a přirazil. V ten moment se do mě udělal. Zasténal jsem agonií, jak se sperma smíchalo s krví uvnitř útrob.

Sklonil se k mému uchu. „Tvoje jméno?“

„Ka… Kaoru…“ hlesl jsem zbaven tímhle mučením i té poslední síly. Podlomila se mi kolena vysílením. Visel jsem tam jen díky chladným okovům. Velký vůdce revolucionářů, můj trýznitel, se vzdálil z mé přítomnosti. Místnost se opět ponořila do tmy a já slyšel bouchnout dveře, jak odešel.

Nechal mne tu nahého… pohoršeného… znásilněného… zuboženého… hladového… a především zlomeného v úplné tmě, neschopného se hnout…

Tak jaký je váš názor? Bylo tohle trochu rychloakce napsat, protože ta škola zabírá hodně času, ale snad se líbí. Doufám, že brzy přidám další díl. Ale nebojte se, Kaoru se jen tak zlomit nenechá, i když to teď tak trochu vypadá. Vaše Gwendolin

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You belong only to me! 3. část: