Werewolf Diaries - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delším časovém úseku, tu je další kapitola. Omlouvám se těm, kteří čekali tak dlouho, ale celý výkend jsem neměla čas a v pondělí mě opustila tvůrčí múza. A co bude tedy v této kapitole? Na začátek útržek z Anninýho deníku a potom ráno prvního dne školy, kde s Willow potká další hlavní postavu.

13.06.2013 (12:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 700×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

31. srpna 2012

Milý deníčku,

je večer a zítra mě čeká poslední první den na střední škole v Great Falls. Co myslíš, měla bych se těšit? Aspoň uniknu na pár hodin od mého zkaženého života, ikdyž tam to nebude o nic lepší. Bohužel patřím do takové skupiny, které se většinou nikdo nevšímá a když jo, tak kvůli nějakýmu trapasu. Ach jo.

No předvčera se stalo něco úžasného a zároveň z toho mám strach. Sam se probral, ale už to není on. Chová se divně, jako všichni kolem mě tedy kromě Willow, ta jako jediná mě drží nad vodou, jinak bych se asi zbláznila.

Sam je stále v nemocnici a navštěvuje ho tamější psychiatr, ze kterýho mám husí kůži. Má asi 55 let a pořád nosí bílý plášť, ve kterým má kapsu s notesem a tužkou a v obličeji má strnulý výraz a jeho černé oči a popraskaná pusa mi náhání hrůzu. I teď ,když ti o tom píšu, mi chodí mráz po zádech.

Když se Sam probral byl děsně vyděšený a řval na celou nemocnici. Musela jsem ho utěšovat, že je v bezpečí a že se mu nic nestane a stále se mě ptal jestli jsou ty příšery pryč. Netuším o čem mluvil, ale myslím, že to byly jenom jeho nějaký bludy z vysoký horečky. Když jsem se tam stavila další den Sam mi připadal, jako kdyby mu vymyli mozek nebo spíš choval se tak nějak klidně po tom všem, co se mu stalo. Mám z toho všeho strach, ale spíš se bojím toho, že netuším, co se kolem mě děje.

Včera odpoledne jsem byla s Willow v místním bufetu U Billiho. Mají tam skvělý teplý i studený nápoje a hlavně tam mají bezvadný cukrovinky a pečivo. S Willow jsme si sedly jako vždy ke třetímu stolku u okna, protože je tam bezvadný výhled na park, a těšily se na naše obvyklé jídlo, které si tu dáváme.

Willow si pokaždé dává horkou čokoládu a koblihu s jahodovou marmeládou. Já si také dávám horkou čokoládu, protože není přeslazená a je krásně hustá, a k ní si dávám vanilkový donut posypaný cukrem. Než nám to přinesli vyprávěla jsem Willow, co se mi přihodilo předešlou noc.

Zrovna jsem četla svojí novou knihu Provinilé slasti od Hemiltonové, když jsem zaslechla z přízemí nějaké zvuky. Nejdřív jsem tomu nedávala nijak velkou váhu, protože jsem si myslela, že to bude táta, který se vrací zase z hospody, ale potom jsem zaslechla šustění a spadnutí nějaké skleněné věci na zem. Položila jsem otevřenou knihu stránkama k pošltáři a šla se v tílku a kraťasech na spaní podívat dolů. Když jsem scházela schody naskočila mi od nohou husí kůže, protože od někud foukal studený vítr. Přišlo mě to zvláštní, protože jsem si byla jistá, že jsem nikde okno neotvírala. Znova jsem něco zaslechla. Tentokrát to bylo, jakoby se něco procházelo po dlaždičkách v kuchyni. Zamířila jsem k ní, ale těsně před jejíma dveřma jsem dostala strach. Co když tam je zloděj nebo nějaký zvíře? Ohlédla jsem se kolem sebe, jestli nenajdu něco, co by se mohlo použít jako zbraň. Za sebou u věšáků jsem zahlédla dřevěnou hůl po dědečkovi. Opatrně jsem ji vytáhla z kouta. Byla celá zaprášená a její spodek byl od pavučin. Dlouho se asi nepoužívala. Chytla jsem ji pevně do ruky a potichounku jsem otevírala dveře od kuchyně. V tu chvíli se mi cosi chlupatého otřelo o nohu a utíkalo to směrem k obýváku. Otočila jsme se a chtěla za tím běžet, ale zadržela mě ruka, která mě chytla za rameno a otočila k sobě. Rozsvítilo se světo a já jsem v osobě přede mnou poznala tátu. Málem jsem ho totiž nepoznala. Byl špinavý a měl na sobě roztrhanou červenou kostkovanou košily, z pod které mu prosakovala krev. Vyděsila jsem se. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, ale on mě předešel.

„Jsem v pohodě Anne, ale co ty?“ ptal se mě. Zaskočilo mě to. Poslední měsíc se nastaral vůbec o nic a najednou se mě ptá jestli jsem v pořádku?

„Ehm, jo jsem, ale co se ti stalo?“ ptala jsem se.

„Ale to nic, jen sem měl menší nedorozumění s jedním...no to je jedno, ale hlavně, že tobě nic není. Na chvilku mě omluv prosimtě.“ řekl mi a vydal se do obýváku pravděpodobně zatím, co mě proběhlo kolem nohou. Po chvilce jsem se tam šla mrknou, protože jsem byla zvědavá, co se tam děje. Nic jsem totiž odtamtud neslyšela. Když jsem tak přišla nikdo tam nebyl.

„Tati?“ zavolala jsem, ale nic se neozývalo. To jsem ale blázen, říkala jsem si v duchu a šla se podívat do kuchyně, jak to tam vypadá. Rozsvítila jsem tam a nic zvláštního jsem neviděla. Všechno bylo na svém místě. Skleničky neporušené stály na své polici nad kuchyňské lince, na které byly položené dózy s moukou a dalšími různými surovinamy. Koření nehnutě viselo na háčcích vedle dřezu, ve kterém bylo naházeno několik špinavých talířů. Židle byly seřazeny kolem velkého dubového stolu, na kterém doteď byly vidět malůvky, které jsem jako malá kreslila pastelkama. Jak mé oči procházely celou místnost všimly si otevřených pošupovacích skleněných dveří na zahradu. Přistoupila jsem k nim. Chtěla jsem je zavřít, ale něco upoutalo můj zrak. Na dřevěné podlaze před dveřmi něco leželo. Byly to černé zvířecí chlupy...

***

Bylo půl sedmé ráno, když mě probudilo řinčení budíku. Možná se ptáte, proč jsem tak brzo ráno vstávala? A moje odpověď je, že je prvního září první školní den mého posledního roku na střední.

Zastavila jsem budík a vstala z postele. Roztáhla jsem závěsy na okně a paprsky slunce začly proudit do mého pokoje. Hned to tu vypadalo líp. Otevřela jsem okno, aby se mi tady trochu provětral vzduch a šla jsem se osprchovat. Svlékla jsem se a pustila vodu, když byla dostatečně teplá stoupla jsem si pod sprchu. Zavřela jsem oči a vychutnávala si každou kapičku, která mi dopadala na tělo. Namydlila jsem se medovým sprchovým gelem, který jsem dostala k vánocům a nechala ho spláchnout vodou.

Když jsem vylezla z vany, omotala jsem si kolem sebe ručník a šla ke skříni, vybrat si něco na sebe.

Po krátkém uvažování jsem vytáhla rifle, které měly na zadní kapsy vyšívané zlaté ornamenty a k tomu oblíbené tyrkysové tričko s krátkými rukávy.

Oblékla jsem se a mrkla do zrcadla. Viděla jsem před sebou černovlasou holku s modrozelenýma očima, která na první pohled vypadá bezstarostně, ale když si člověk všimne utrápeného pohledu, je mu všechno jasný. Radši jsem si rychle rozpustila vlasy, které jsem měla lehce kudrnaté, vzala černý batůžek se sešitem, tužkou a mobilem a pádila po schodech dolů, dát si něco k snídani.

Jen co jsem dojedla, klepala na dveře Willow, se kterou jsem jako vždycky jela až ke škole. Přijely jsme na školní parkoviště a chtěly jsme zaparkovat na našem místě pod kaštanem.

„Kterej blbec nám tam zaparkoval auto?“ nadávala za volantem Willow, když uviděla černý BMW stát na našem místě a zaparkovala vedle.

„Ten blbec jsem asi já.“ ozvalo se přez otevřené okýnko a my jsme vykoukly ven. Stál tam tmavovlasý frajírek s opálenou pletí, na které vynikalo bílé tílko, které obepínalo jeho vypracované tělo. Jednou rukou si přidržoval tmavě zelený batoh na rameni a ve tváři byl vidět lišácký úsměv, z kterýho mi ihned bylo ouzko a ještě k tomu ty jeho tmavé krátké vousy okolo obličeje.

S Willow jsme se na sebe koukly pohledem ''KDO TO JE?'' Já jen pokrčila rameny a vylezla z auta. Předemnou se zčistojasna objevil ten neznámý a podal mi ruku se slovy: „Já jsem Alexander Black a ty jsi?"

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování