Werewolf Diaries - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hodně z vás psalo, že byste chtěli pokračování této povídky, tak jsem se rozhodla udělat vám radost a napsala jsem ho. Snad se bude líbit. :)
Anne se s Willow vydává za bratrem do nemocnice a tam ji čeká velké překvapení.

06.06.2013 (12:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 767×

Druhý den ráno jsem jela s Willow za Samem do nemocnice. Ráno ke mně přišla, zrovna když jsem snídala, a jako vždy se hrozně divila, že jsem ještě v půl desáté v pyžamu. Každý prostě není ranní ptáče jako ona. Obvzlášť o posledních prázdninových dnech.

Už nám zbývalo pár kilometrů do cíle, když Willow pustila autorádio a v něm zrovinka hlásili:

V okolí Great Falls byl zaznamenán již druhý útok vlků na člověka. Tentokrát zaútočili na padesátiletého muže, který byl pravděpodobně bezdomovec. Našel ho mladý pár, který nedaleko od místa činu kempoval. Starší muž bohužel při přepravě do nemocnice podlehl mnohočetným poraněním.

„Ti vlci se poslední dobou chovají zvláštně, co myslíš, Anne?“ zeptala se mě Willow.

„Jo, to jo,“ odpověděla jsem polohlasně, protože mi to připomnělo dobu, kdy jsem našla Sama na zahradě s dvěma vlky. V tu chvíli jsem se nebála ani tak o sebe, ale o Sama, když jsem mezi ně vlítla. Všechno se seběhlo tak rychle, že si ani nepamatuju, proč vlci najednou utekli, a já vyděšeného Sama nesla do bezpečí domu.

„Anne, jsi v pohodě?“ vytrhla mě ze vzpomínek Willow. „Už jsme dávno na místě a ty sedíš a civíš bůhví kam. Stalo se snad něco?“

„Ne, v pohodě. Jen jsem si na něco vzpomněla. Neboj se. Pojď jdeme,“ odpověděla jsem jí.

Vylezly jsme z auta a šly přes parkoviště do budovy nemocnice. Jen co jsme do ní vešly, začala jsem mít divný pocit.

Znáte to, takový zvláštní svíravý pocit v břiše, jako když jste nervózní a nebo máte zlé tušení. Čím víc jsme se blížily k dětskému oddělení, tím víc to bylo nesnesitelnější. Jízda výtahem do třetího patra se zdála být nekonečná a pak najednou výtah zastavil. Ocitly jsme se na třetím patře a před námi se objevilo dětské oddělení.

„Dobrý den. Jdeme na návštěvu za Samem Summersem. Já jsem jeho sestra a toto je moje kamarádka,“ řekla jsem sestřičce, která nám otevřela dveře sesterny, na které jsme zaklepaly.

„Summers? Ano, vy jste ta, která tam prospala celou noc na křesle. Pamatuji se. Jen běžte za ním. Pokoj šest,“ odpověděla mile a mně se děsně ulevilo, že se nic nestalo. Ty moje pošahaný nervy bych nejradši uvázala na uzdu.

Otevřela jsem dveře od šestého pokoje a z toho, co jsem uviděla, se mi na sekundu zastavilo srdce. Pocity nelhaly. U jeho postele stála ztracená máma.

Párkrát jsem zamrkala, jestli se mi to náhodou nezdá, a pro jistotu se ještě koukla na Willow, jestli vidí to samé, co já. Willow jen zakývala hlavou na souhlas.

„Mami?“ udivila jsem se a vešla i s Willow dovnitř.

„Ano, jsem to já, Anne. Jak se máš?“ řekla mi s úsměvem na tváři. Otočila se směrem k nám a koukala se, jako by se vůbec nic nestalo. „Jé. Ahoj, Willow, copak tady děláte?“ zeptala se.

„Ty se mi snad zdáš!“ zakřičela jsem na ni. „Co tady vůbec děláš? Hm? Myslela jsem, že jsi nás opustila, a teď? Objevíš se tu zničehonic a hraješ bůhví co? Já jsem se o něj starala, když se mu to stalo. To já jsem s ním sem jela v sanitce a byla jsem to já, která tady byla u něho celou první noc! A ty si sem jen tak přijdeš po měsíci a ani se neomluvíš?“

„Pojď, promluvíme si někde jinde.“

„Ne, já nikam jinam nejdu. Ještě bys zase zmizela.“

„No tak, Anne,“ řekla mi máma, ale já jsem stála na místě a nehodlala se hnout ani o píď.

„Tak tedy dobře. Moc se tobě a Samovi omlouvám, že jsem zmizela a nepostarala se o vás, jak jsem slíbila, ale jinak to bohužel nešlo.“

„Jak nešlo?“ zeptala jsem se.

„Musela jsem odejít, protože jsem myslela, že jedině tak vás ochráním, ale bohužel jsem to ještě zhoršila.“

„Co to plácáš? Ochránit? Před čím?“

„Já... To ti nemůžu říct, zlatíčko, ale věř mi, že kdybych věděla, co se stane, nikdy bych neodešla.“

„Proč mi to nemůžeš říct? To pracuješ pro FBI, nebo co?“

„Ne, nepracuju pro nikoho takovýho. Je to moc složité a nemůžu ti o tom teď nic říct. Možná někdy jindy.“

„Tak to je vážně skvělý. To sis našla někoho jinýho, že mi to nechceš říct? Já bych novýho tátu snesla. Stejně za rok půjdu na vysokou.“

„Ne, nenašla jsem si nikoho, prosím tě.“

„Tak proč mi to nemůžeš říct? Já to nevykecám,“ přemlouvala jsem ji a hlavou se mi motaly otázky 'PROČ?'.

„O to nejde, že bys to někde řekla. Nemůžu o tom mluvit, je to nebezpečné, a už se mě, prosím, na to neptej. Potřebuju ti dát něco důležitýho,“ řekla a podala mi nějakou kartičku.

„Co je to?“ zeptala jsem se a podívala se na ni. Stálo tam:

18^th Avenue Southwest 1118

Great Falls

„Adresa?“ šeptla jsem. „Koho je to adresa?“ podívala jsem na mámu pro odpověd, ale ta už přede mnou nestála.

„Willow? Neviděla jsi odcházet mámu?“ ptala jsem se Willow, která stála u okna a vykukovala ven.

„Neviděla. Ona tu není?“

„Ne,“ řekla jsem a rozeběhla se ke dveřím, které jsem otevřela a rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo nebyl, jen na konci chodby jsem zahlédla mihnutí čehosi zeleného. Ihned jsem tam běžela a za rohem procházela jenom sestřička v zeleném úboru.

„Našla si ji?“ ptala se mě Willow, když jsem došla zpátky do pokoje.

„Nenašla. Netuším, kam se poděla. Předtím ještě říkala divný věci a dala mi tenhle papírek s adresou. Nemám ponětí, co to má všechno znamenat,“ řekla jsem.

„Hele, na druhý straně je taky něco napsanýho,“ všimla si Willow a papírek mi vzala z ruky

„Věř svým pocitům. Tvoje máma,“ přečetla to, co tam bylo napsaný, a dívala se na mě, jako bych jí to mohla vysvětlit.

„Vůbec netuším, o co jde,“ řekla jsem a rozhodila ruce. Náhle zazněl výkřik a my jsme nadskočily leknutím.

Sam se probral.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování