Werewolf Diaries - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole je spousta událostí, i když se vše odehrává dopoledne prvního dne školy. Anne má pocit, že má den Blbec. A Willow tomu ještě přidává polínka do ohně.
P. S.: Tato kapitola je zatím nejdelší, kterou jsem napsala.

17.06.2013 (11:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 689×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Vešly jsme s Willow do skoro plné třídy a nepozorovaně si sedly do druhé lavice u okna. Byly jsme potichu, protože se na mě Willow pořád zlobila, jak jsem odbyla Alexe. Nevím, možná jsem neměla náladu setkávat se s novými lidmy, ale chtěla jsem tam odtud co nejrychleji vypadnout. Neumím to vysvětlit.

Willow seděla vedle mě. Její dočervena obarvené vlasy ji padaly do obličeje, když seděla ohnutě na židly a ruce měla zkřížené v pase.

„No tak Willow, jak dlouho se mnou hodláš nemluvit?“ Otočila jsem se k ní a šťouchla ji prstem do ramene.

„Přece se nemusím hned každýmu představovat, ne?“ začla jsem, když předtím nereagovala.

„Anne, ty jsi asi slepá nebo co?“ řekla mi po chvíli, „né jasně, že nejsi slepá. Viděla jsem jak si na něho nedjřív reagovala, ale mohla si mu dát aspoň šanci. Nemužeš se pořád jenom vším užírat. Máš právo mít kamarády a vztahy, i přes to co se poslední dobou děje.“ Otočila se ke mně a upírala na mě své oříškové oči. Vyčítala mě to, ale ona v tom nemusí celý dny žít. Není chvilka, kdy bych nepřímýšlela, co se to vlastně děje.

„Nedívej se na mě tak. Příště se budu snažit chovat přátelsky, stačí?“ řekla jsem. Samozřejmě, že jsem to nemyslela až tak vážně, ale doufala jsem, že Alexe už neuvidím.

Někdo vstoupil do třídy. Nemusela jsem se dívat, ale poznala jsem to podle toho, že najednou tu bylo ticho. Byl to pan Drake. Bylo mu 55 a nikdy jdem ho neviděla oblečenýho v ničem jiným než ve kvádru. Byl naším třídním už celé tři roky a jako obvykle začal mluvit o tom, že dnes začíná poslední školní rok a měly bychom se rozmyslet co dál, pylně se učit a další nesmysly. Nikdy jsem ho moc neposlouchala.

Někdo zaklepal na dveře a profesor se s někým potichu bavil. Byla jsem zvědavá, a proto jsem se podívala ke dveřím.

Když se profesor vrátil před katedru, nebyl sám. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co vidím. Vedle profesora stál Alex a usmíval se na celou třídu, která z něho měla smíšené pocity. Holky ho doslova svlíkaly očima a kluci mu záviděli. A já jen čekala, až odněkud vyskočí takovej ten chlápek s kamerou a řekne, že to je jen fór, protože tohle přece není možný.

„Vidíš to Anne? Život ti dává druhou šanci.“ uchechtla se vedle mě Willow. Jak já jsem sbožňovala ty její výroky.

„Jasně. Spíš mi neustále hází kameny pod nohy.“

„To přece není pravda. Koukni se něj, copak vypadá jako kámen? Já bych řekla, že ne.“

„To sice né, ale..“

„Ticho tam bude! To chcete rozsadit hned od začátku?“ upozorňoval pan Drake.

„To není nutné. My už budem ticho.“ řekla jsem a přehazovala si mezi prsty tužku.

„To jsme rádi. Takže abychom začli, představuji vám Alexandra Blacka. Přestoupil k nám ze školy v Renchesteru. Doufám, že se ho s radostí ujmete na ten poslední rok.“ řekl pan Drake a díval se očima po třídě, „Ve třetí lavici u okna je volno, běž se tam prosimtě posadit. Holky před tebou ti určitě rádi řeknou co a jak? Že?“ Usmál se a sedl si na židly.

Tak tohle je na mě už vážně moc. Proč zrovna my? To tedy ne tohleto.

„Ale pane,“ oslovila jsem pana Drakea, když kolem nás procházel Alex a potutelně se usmíval, „proč zrovna my?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem to řekl a teď ticho.“ odpověděl a nasadil si své kulaté brýle na čtení.

„Tak se znova potkáváme co?“ uslyšela jsem za mnou mluvit Alexe. Já jsem jen hodila oči v sloup a snažila se ho nevnímat, ale to nešlo, když mi po chvilce začal ťukat tužkou do zad. Snažila jsem se odsunout co nejdál to šlo, ale bylo to marný. Stále na mě dosáhnul. Willow se vedle mě jen dusila smíchy až nakonec vyprskla a pana Drakea to dožralo na nejvyšší možnou úroveň.

„Netuším, co vám je k smíchu a ani to nechci vědět, ale byl bych opravdu vděčný, kdybyste byly zticha, snažím se něco zapsat. Co říkáte Summersová, nechcete se posadit k nováčkovi?“

„Já myslím, že zůstanu radši tady.“ řekla jsem a podívala jsem se na Willow pohledem, co blbne.

„Dobrá, ale ještě jednou a jdete si tam sednout.“

Po chvíli pan Drake vstal a rozdal nám natištění rozvrh hodin.

„Pfff.“ vzdychla jsem si, když jsem to uviděla.

„Něco se vám nezdá, slečno Summersová?“ zeptal se mě pan Drake, když dával rozvrh Lise Marshallové. Lisa je blonďatá coura. Lépe ji snad ani vystihnout nejde. Ulovila snad každého kluka na škole, na kterého ukázala a nijak dlouho s nimi nevydržela.

„Ne, všechno v pořádku pane Drakeu.“ odpověděla jsem

„Jen aby...“

„Pane Drakeu, nemohla bych Alexe provést po škole já?“ ozvala se Lisa a mrkla při tom okem na Alexe.

„Slečno Marshallová“ začal pak Drake hlubším hlasem než obvykle, „škola není jen další příležitost k seznamování s druhým pohlavým. Kdybyste se věnovala učení jako se věnujete tomu...však vy víte, byl bych mnohem raději. Takže mě omluvte, když váš návrh zamítnu.“ Lisa na něho vykulila oči.

„Ale to není spravedlivý! Ony o to nestojí!“ vyštěkla na pana Drakea. Postavila se v lavici a bouchla o ní dlaněmy.

„Slečno Marshallová, chcete mít na svoji složce napsáno, že neumíte ovládat svůj vztek?“

„Ne. To bych opravdu nechtěla.“

„Tak se prosím posaďte.“ Lisa poslechla a koukala se na nás s Willow, jako bychom ji ukradly nejoblíbenější hračku.

Po začátečním rozruchu hodina pokračovala. Dnes jsme měli mít jen jednu, protože je první den, ale trochu se nám prodloužila. Nechápu, proč pana Drakea zajímá jak jsme trávili prázdniny a já jsem o nic vážně nechtěla mluvit. Copak jde jen tak před celou třídou vypravovat o tom, že se rodiče rozvedly, bráchu pokousali vlci a že se dějou okolo zvláštní věci? Bych byla potom akorát případ pro školního psychiatra. O to vážně nemám zájem.

„Tak znáte to, venku s Willow, domácí práce a nějaký ty výlety.“ zalhala jsem panu Drakeovi, když se mě zeptal na prázdniny. Zatvářil se, že bych k tomu mohla ještě něco dodat, ale když jsem byla potichu, tak přešel dál na Willow, po které přišel na řadu Alex. Při jeho projevu jsem si měla radši zacpat uši.

„Na začátku července jsem se přistěhoval sem do Great Falls, protože mého strýce přeložili do jedné firmy, která tu sídlí. Toto město jsem neznal, a proto jsem většinu času strávil procházením, ale hlavně mě tu zaujaly lesy okolo. Jsou vážně nádherné, ale zaslechl jsem, že jsou momentálně nebezpečné, protože v nich jsou vlci. Ovšem mě se to zdá přehnané. Žádného jsem nepotkal...“

„Ehm, ehm.“ přerušila jsem ho. Už jsem to prostě nevydržela. Jak může říct, že to je přehnaný? Pometlo jedno nagelovaný.

„Chcete k tomu něco dodat slečno Summersová?“ optal se pan Drake.

„Ovšem že ne. Jen mi něco zaskočilo. Omlouvám se.“ řekla jsem, ale myslela jsem si své.

„Takže... pane Blaku, můžete pokračovat.“ oznámil učitel.

„Myslím, že předám slovo dalším.“ řekl Alex a pan Drake a vyvolal Ricka Resse. Rick je velitel fotbalového družstva a před prázdnima ještě chodil s Lisou, která mu pravděpodobně dala kopačky a nebo to možná bylo opačně. Ono kdo ví, oba jsou stejný typ lidí, kteří mají každou chvilku někoho jinýho.

Když už hodina skončila, nastalo samotné peklo. Snad všechny holky ze třídy se seběhly k Alexově lavici a všechny jedna přez druhou mu říkaly svoje jména a vyptávaly se na různé věci. Já jsem se do toho nechtěla zapojit, a proto jsem chtěla nenápadně odejít ze třídy.

„Kampak to jdete Summersová. Nezapomněla jste na někoho?“ promluvil mi za zády pan Drake.

„Pane Drakeu, já si myslím, že se o něho určitě někdo postará a s mnohem větší radostí než já.“ řekla jsem nenuceně a čekala, co mi na to odpoví. Pan Drake se otočil k zadní lavici, kde přez kvílející dav nebylo Alexe ani vidět.

„Dobrá. Necháme to být.“ řekl nakonec a mě spadl velký kámen ze srdce. Bohužel to bylo předčasně. Zachvilku se přihnala Willow, na kterou jsem čekala na lavičce na školním dvoře, protože si potřebovala prý na záchod. Když přišla, nebyla sama. Za ní pyšně kráčel Alex jako páv. Já jsem jen nechápavě dívala na Willow.

„Musela jsem něco udělat já, když ty se k tomu nemáš. Chci vidět zase tu šťastnou a vtipnou Anne a né tuhle mrzutou. Neměj mi to za zlý.“ šeptla mi do ucha, aby to nikdo kromě mě neslyšel.

„Ale...“ chtěla jsem něco říct, ale Willow mě popadla za ruku a někam mě i s Alexem táhla. Prošly jsme přez dvůr zpátky k učebnám, laboratořím až ven na stadion a skončily jsme v jídelně. Willow si hrála na průvodkyni. U každé zastávky měla dlouhý proslov a já jen chodila za ní a modlila se, ať to skončí. Alex celou tu dobu stál vedle mě. Měla jsem z něho divný elektrizující pocit pokaždý, když se přiblížil míň jak na metr. Nikdy jsem to u nikoho nezažila. Je to zvláštní.

„Takže ty jsi Anne?“ zeptal se mě Alex, když jsme byly na cestě ze stadionu. Já jsem mu jen zabručela na odpověď.

„Hele, netuším, co jsem ti udělal, ale mohla by jsi se mnou aspoň mluvit.“ řekl mi po chvíli, když jsme byli už skoro v jídelně, a já nevěděla, co mu mám na to povědět. Přece mu nezačnu mluvit o svých divných pocitech.

„No...víš...já..ehm...“ nevěděla jsem jak začít.

„Anne má poslední dobou těžký období víš? Její rodiče se rozvedli a brášku má v nemocnici.“ vychrlila ze sebe Willow a já myslela, že jí za to snad uškrtím. Jak to může jen tak někomu říct. To je dnes celej svět proti mně nebo co?

„Willow!“ zakřičela jsem na ní.

„Aha. To je mi moc líto. Chápu to.“ řekl Alex. Chápe? Jak jde tohle chápat? Kdybych mu řekla o vlcích určitě by to už tolik nechápal. I Willow to nebere vážně.

„Chápeš? Vážně?“ zeptala jsem se s pokrčeným čelem.

„Chápu. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo sedm a od té doby mě i mého bráchu vychovává strýc.“ řekl Alex a v tu chvíli jsem se styděla, jak jsem nejvíc mohla. Neodhadla jsem ho. Myslela jsem, že to je takovej frajírek, jako je Rick a nebo Matt, se kterým sem chodila, než se se mnou rozešel na konci července. Myslela jsem. Jak říkávala moje učitelka matematiky na základní škole: „ Myslet znamená, hovno vědět.“

„To mě vážně moc mrzí Alexi.“ řekla jsem mu a dotkla se jeho ramene. Nevím, proč jsem to udělala. Přišlo mě to v tu chvíli jako dobrý nápad. Hned, jak jsem se ho dotkla, vystřelil do mé ruky žár. Nemyslím žár jako sugestivní pocit, ale žár, který jde opravdu cítit, jako když jste blízko rozpálených kamen. Podívala jsem se na Alexe, ale v jeho tváři nebylo vidět nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se něco dělo. Jenom jeho sytě modré oči se vpíjeli do mých. Byly jako dvě hluboké studny, ve kterých se mám utopit. Stáhla jsem z něho ruku, sklopila oči a snažila se dělat, jako že nic.

Došli jsme do jídelny. Willow začla něco povídal Alexovi a já se zdejchla k automatům u vchodu. Hodila jsem do jednoho pár centů a vypadla mě plechovka CocaColy. Měla jsem děsnou žízeň, že bych vypila celý jezero.

„Aby si se neutopila.“ promluvila za mnou Willow. Lekla jsem jí, až sem se trochu zakuckala. Alex se jenom začal smát.

„Haha, to je vážně vtipný, když se někdo dusí, že?“ řekla jsem na svojí obranu.

„Strašně.“ řekla Willow, „Anne, chceš jít ještě dneska na tu adresu?“ zeptala se.

„Asi jo. Apoň na tu nebudu muset myslet.“ Lokla jsem si Coly. Byla krásně osvěžující.

„Adresu?“ ozval se Alex, který si sednul na židly kousek od nás.

„To se tě netýká.“ řekla jsem a mávla rukou.

„Myslel jsem, že bych vám mohl pomoct. Za ty dva měsíce vím o každým domku, který tu ve městě stojí, ale když nechcete.“ Postavil se Alex a šel z jídelny pryč.

„No tak počkej,“ zavolala za ním Willow, „Anne to tak nemyslela viď?“ Podívala se na mě a já ztěžka kývla hlavou na souhlas. Alex se zastavil a šel směrem k nám.

„Tak jaká je to adresa?“ zeptal se a já mu podala papírek, který jsem předtím dostala od mámy. Alex se zatvářil dosti divně. Vystouply mu žíly na čele a mohlo by se zdát, že jeho oči přibyly na barvě. Byl jako v tranzu. Najednou mi rychle podal papírek zpátky.

„Promiňte, ale nevím...nevím....“ řekl rozřeseným hlasem a svižným krokem zmizel z jídelny. Netušila jsem, co se stalo. Willow vypala překvapeně, ale vzala to humorněji než já.

„Asi dostal nějaký střevní potíže.“ Zasmála se, ale já jsem tušila, že v tom bude něco víc a že to souvisí s tím vším, co se poslední dobou děje.

Kdo by rád věděl, jak si asi představuju všechny postavy z této povídky, najde je TU. Je to moje shrnutí. Najděte si info o této povídce a tam budou odkazy. Časem je budu doplňovat.

« Předchozí díl

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování