OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 12. kapitola

27.07.2017 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 937×

„Viděla jsi vůbec od návratu Aramise?“ zeptala se Constance, když se procházely jako každé ráno po trhu a nakupovaly.

„Ano, hned ten den. Brie mu opět zašila ránu a byl to zase starý známý Aramis,“ odpověděla Nicolette se smíchem a prohlížela si látku, kterou nabízel jeden z prodejců.

„Tak to je dobře. D’Artagnan říkal, že dopadl nejhůř.“

„Co jsem viděla, Porthos měl jen škrábanec na ruce, jinak nic vážného. Takže to asi opravdu nejhůře odnesl Aramis,“ souhlasila.

„Doufám, že to potrvá nějakou dobu, než je zase Tréville někam pošle,“ povzdechla si Constance.

„Ty víš, že to nezáleží na něm,“ připomněla jí Nicolette, zatímco stále obdivovala látku. „Je opravdu pěkná.“

„Když mluvíme o látce, máš velmi pěkné šaty. Ty sis celou dobu schovávala?“ Nepodezřívala Nicolette z krádeže, jen byla zvědavá.

„Ne, byl to dárek,“ připustila ne zrovna ochotně.

„Opravdu? Od koho?“ zajímala se dál Constance. Chtěla vědět, jestli je v okolí nějaký muž, který by mohl udělat Nicolette šťastnou.

„Já… tohle ti asi nemůžu říct.“ Byla zaskočená, že na to přišla řeč. Nechtěla jí lhát, ale taky si nebyla jistá, že jí to může říct.

„Dobře,“ odpověděla a pokračovala dál trhem. Nicolette si povzdechla a dívala se, jak se Constance čím dál více vzdaluje. Byla jako její starší sestra, kterou vždycky chtěla. Starala se o ni, pomáhala jí… A byla pravda, že chtěla s někým mluvit o tom, co se stalo.

Znovu si povzdechla, ale rychle Constance dohnala a popadla ji za loket. Překvapeně se po Nicolette ohlédla, ale nechala se odvést ke sloupu nejbližšího domu, kde se Nicolette konečně zastavila.

„Dobře, povím ti to. Vlastně ti to chci říct už pár dní. Musím ti to říct a musím ti to říct teď, dokud na to mám odvahu. Jen to nesmíš nikomu říct,“ spustila Nicolette splašeně.

„Nikomu to neřeknu, bude to naše tajemství. Povídej,“ pobídla ji klidně Constance.

„Nemám to komu říct. Nemám žádnou žijící příbuznou, se kterou bych o tom mluvila,“ začala z trochu jiné strany, aby to, co chce říct, dokázala vyslovit. „Já… strávila jsem noc s Athosem.“ Řekla to skoro bez dechu. Pozorovala ji se strachem z její reakce. Nejdříve vypadala zmateně, ale postupně se její výraz začal měnit v překvapený.

„Rozuměla jsem dobře? S Athosem?“ ověřovala si stále nevěřícně.

„Ano,“ kývla Nicolette a nervózně si třela dlaně o sebe a těkala pohledem všude okolo nich. Připadala si zvláštně.

„No… páni!“ vydechla nevěřícně. „Tohle jsem opravdu nečekala. A ty… jsi v pořádku?“ zajímala se starostlivě a prohlížela si Nicolette od hlavy až k patám, jako by mohla něco vidět.

„Ano, jsem v pořádku,“ přikývla.

„Souhlasila jsi?“

„Ovšem! Je to Athos,“ odpověděla trochu uraženě. Věděla stejně jako ona, že by to nikdy neudělal, kdyby nesouhlasila.

„Máš pravdu, promiň. Jsem jen překvapená, že to byl on,“ omlouvala se zmateně. Pořád tomu nemohla nějak uvěřit. Hlavně proto, že si celou dobu myslela, že to bude zkoušet Aramis, a bála se o ni.

„Takže vy dva teď spolu máte vztah?“ zjišťovala nějaké další informace o čemkoliv, co mezi nimi bylo.

„Já… vlastně spíše ne. Rozhodně to není vztah jako takový,“ odpověděla váhavě Nicolette a sama přemýšlela, jak by to popsala. Constance vzala Nicolette za bradu a podívala se jí do očí.

„Máš ho ráda?“ zeptala se jí na tu nejdůležitější otázku ze všech.

„Ano,“ odpověděla bez zaváhání.

„Tak potom je to v pořádku,“ odpověděla jí Constance s úsměvem. „To je to nejdůležitější. Vše okolo jsou malichernosti,“ dodala ještě a objala ji.

„Nevím, co bych bez tebe dělala, Constance,“ připustila tiše Nicolette a také ji objala.

„Našla si jinou rádkyni,“ odpověděla se smíchem, vzala Nicolette za ruku a vedla ji zpět na trh dokončit nákupy.

Ani jedna z nich nemohla tušit, že u tohoto rozhovoru nejsou samotné. Nebylo to dlouho, co se opět vrátila do Paříže, ale nečekala, že tak rychle narazí na známou tvář a už vůbec ne, že se dozví tak překvapivé informace. Už teď věděla, že tomu, co slyšela, musí zabránit, co nejrychleji to půjde. A proto tiše a nenápadně následovala vzdalující se ženy, aby zjistila co nejvíce dalších informací.

„Máte velmi příjemný dotek,“ mluvil obdivuhodně Aramis, když mu Brie opět převázala jeho ránu novým obvazem.

„Měl jste asi už hodně vína,“ odpověděla mu klidně a začala se zvedat. Aramis ji automaticky následoval, aby ji vyprovodil k bráně.

„Už jste přemýšlela o těch koních?“ Byl zvědavý, jestli změnila názor, přestože znal odpověď předem.

„Nemůžete jet na koni, takže tato diskuze je prozatím uzavřená,“ řekla rychle a pokračovala dál na dvůr.

„Ale ten zákaz nebudu mít navždy,“ nechtěla se jen tak vzdát.

„Teď to není aktuální,“ snažila se vyhnout odpovědi. „Ahoj, Nicolette,“ usmála se na dívku, která připravovala pro mušketýry koně.

„Ahoj, Brie, pěkný den,“ volala na ni Nicolette a nenápadně ty dva pozorovala. Brie od něj opět odcházela a Aramis ji znovu smutně pozoroval.

„Jen tak se nedá, že?“ zajímala se, když k ní Aramis přišel.

„Ne,“ povzdechnul si nespokojeně a opřel se o dřevěné obložení. „Ale ten tvůj taky ne,“ vrátil jí to tiše, aby to slyšela opravdu jen ona, a kývnul na druhou stranu dvora, kde stál Athos.

„My jsme skvělá dvojka, umíme si vybrat,“ připustila.

„Tak na ně zapomeneme a pojedeme v tom spolu,“ mrknul na ni s větším veselím.

„To je pravda, to bychom mohli,“ souhlasila. „Je to hodná dívka, jen potřebuje čas. Aramisi, máš tady jistou pověst, jen já o tobě neslyšela, a proto bych se nechala snadno obalamutit.“ Došla k němu a položila mu ruku na rameno.

„To vědět dřív, tak si tě nenechám proklouznout,“ povzdechnul si.

„Neruším vás?“ ozvalo se za Nicolette přísně. Přesně věděla, kdo to je, protože i přes jeho nepříjemnost v hlase pocítila lehké chvění.

„Občas jo,“ odpověděl mu Aramis a pohladil Nicolette po tváři. „Ty jsi poklad, maličká,“ dodal, než odešel.

„Co plánujete?“ zeptal se a díval se okolo sebe. Otočila se k němu.

„Plánujeme to, jak tě opijeme a necháme tě tančit uprostřed hospody,“ řekla zamyšleně. „Ne, vlastně to nemusíme plánovat, tu první část zvládneš i sám,“ usmála se na něj.

„Nicolette,“ začal. „Buď opatrná,“ řekl tiše.

„Aramis je kamarád a hlavně je to tvůj přítel, Athosi,“ připomněla mu lehce dotčeně. „A nechte toho už všichni. Je to slušný muž,“ dodala ještě.

„Když to říkáš, asi to bude pravda,“ odpověděl.

„Podle toho, jak si lidé hlídají své věci, hodně to o nich vypovídá,“ usmála se na něj provokativně.

„Budu si to pamatovat,“ usmál se na ni a Athos se vrátil opět ke své práci. Stejně tak i Nicolette.

Brie byla doma sama, její teta musela odjet z města za sestřenicí, a tak měla po dlouhé době dům jen pro sebe. Nebyla na to zvyklá, všude bylo až moc ticho. Pomalu zhasínala svíčky po domě, aby si mohla jít lehnout, když uslyšela šramot venku před domem. Došla do pokoje, kde měla hůl po bratrovi, a vzala si ji jako zbraň.

Pomalu šla ke dveřím s holí připravenou v ruce, aby se mohla bránit. Tiše otevřela dveře a zaslechla kroky. Vyšla ven, a když uviděla stín, musela spolknout výkřik. Na nic nečekala, prostě se rozmáchla holí a praštila útočníka.

„Au,“ ozvalo se a stín se posadil na zem. Překvapeně se dívala, a když se naklonila pro světlo, věděla naprosto přesně, kdo to je.

„Aramisi?! Co tady děláte?“ vykřikla vyděšeně.

„Dobrý večer, Brie,“ usmál se na ni ze země. Vstal, ale šlo mu to pomalu.

„Jste opilý,“ obvinila ho. Bylo to zřejmě, když se nemohl postavit, a když se pořádně nadechla, cítila hodně silný závan vína.

„Jen trochu,“ připustil. Brie se okolo sebe rozhlížela, ale neviděla nikoho jiného. Byl tady sám.

„Zranila jsem vás,“ vyhrkla vyděšeně. „Musím se na to podívat,“ dodala a přistoupila k němu blíže.

„To nic není,“ pokoušel se ji uklidnit, ale moc mu to nešlo. Popadla ho za ruku a vedla ho do domu, kde bylo světlo, aby se mohla podívat, jaké škody napáchala. Posadila ho na židli ke stolu a přinesla svíčku blíže, aby jí poskytla trochu více světla.

„Ve svitu svíčky jste ještě krásnější,“ řekl tiše. Slyšela ho a cítila, jak jí začínají hořet tváře. Mlčela a dívala se na jeho čelo. Jen trocha krve z vlasů, jak ho praštila. Naklonila se o něco blíže, aby pořádně viděla.

„Ani se nehni,“ řekla a odešla vedle do svého pokoje pro tašku, aby mu mohla ošetřit ránu. „Trochu to štípne,“ upozornila ho. Jen přimhouřil oči, ale jinak ji stále sledoval. Nebylo to nic vážného, jen malá rána, takže si Brie trochu oddychla.

„Co jste tady dělal?“ zeptala se ho a založila si ruce v bok, aby působila víc autoritativně.

„Přišel jsem za vámi,“ odpověděl klidně. „Pozvat vás na vyjížďku na koních,“ usmál se.

„Už jednou jsem řekla, že to teď není aktuální,“ odpověděla okamžitě.

„Neodejdu, dokud nedostanu odpověď. Prosím, dejte mi šanci.“ Mluvil tiše a trochu zoufale. Pozorně ji sledoval a doufal, že ho vezme na milost. Dívala se na něj a byla rozhodnutá mít stále stejný postoj, ale nakonec pochopila, že on je paličatý a asi by to nikam nevedlo, takže kapitulovala.

„Dobře, vyjedu si s vámi, až vám to vás zdravotní stav dovolí,“ odpověděla nakonec.

„Děkuji,“ odvětil vděčně. Chytil ji za ruku a políbil na klouby prstů. Usmála se na něj.

„Teď byste měl jít,“ řekla, když byla hotová s ošetřením.

„Jistě, slečno,“ souhlasil a postavil se. „Rád jsem vás viděl, byl ve vaší blízkosti a znovu pocítil kouzlo vašeho doteku,“ usmál se, udělal úklon, který díky jeho opilosti byl spíše zapotácením, a odešel z jejího domu. Brie z něj byla zmatená, ale zároveň i pobavená z toho, co udělal.

Nicolette okolo Aramise chodila půl dne a nemohla to vydržet. Viděla tu bouli na kraji čela a moc dobře věděla, od čeho je. Brie byla z jeho návštěvy tak nesvá, že se jí hned ráno přišla svěřit, aby měla názor někoho dalšího, co si o tom myslet. Nicolette byla především pobavená a nemohla zadržet smích, když jí to Brie vyprávěla.

„Neměl bys tolik pít,“ promluvila vesele a posadila se vedle něj.

„Proč ne? Dělají to všichni.“ U stolu seděli i ostatní, ale nevěnovali jim tolik pozornosti.

„A všichni potom děsí nevinné doktorky doma?“ nadzvedla zvědavě obočí a čekala, co jí na to odpoví. Porthos se začal pochechtávat a d’Artagnan propukl v burácející smích. Jen Athos jej pozoroval se zdviženým obočím a výrazem, který jasně naznačoval, co si o inteligenci svého kamaráda myslí.

„Jak to víš?“ zeptal se překvapeně a tentokrát to byla Nicolette, kdo se začal smát.

„Brie z toho byla celá nesvá. Jsme přítelkyně, musela se někomu svěřit,“ pokrčila rameny a dál se smála. „Ale má dobrou ránu,“ dodala při bližším prozkoumání jeho modřiny.

„To má,“ souhlasil.

„A to ty rád,“ připomněl mu Porthos.

„Jsem ráda, že jsem unikla tvému zájmu. Nevím, jak bych reagovala na takovou návštěvu,“ nepřestala si ho dobírat.

„Použila bys hrnec,“ odpověděl za něj d’Artgnan.

„Nic lepšího jsem po ruce neměla,“ bránila se. „A koho by napadlo, že se budeš plížit do svého vlastního domu?“

„Nechtěl jsem vás probudit,“ bránil se tentokrát on.

„Třeba příště budete oba dva víc nenápadní a nebude vás chtít nikdo praštit po hlavě holí nebo hrncem.“

„Možná na vás konečně začnou používat reálné zbraně,“ smál se jim Porthos.

„Anebo vy rozum,“ dodal Athos.

„Už začíná být tma,“ ozval se za ní Tréville, když ještě uklízela deky a otěže. „Měla bys už jít, ať nejdeš za tmy.“

„Tvá starost je milá, Tréville, ale žila jsem na ulici,“ usmála se na něj mile a přenesla deku na její místo.

„Ano, to je pravda, ale také je to už minulostí. Proto bys měla být jako ostatní dívky a po setmění se neměla toulat ulicemi.“

„Dobře, když to říkáš, budu se tak chovat,“ souhlasila. Odložila poslední deku a pak s ním opustila stáje.

„Myslíš na to, že kdyby něco…“ snažil se navázat na jejich poslední rozhovor. Nevěděl, jak přesně se k ní chovat. Byl zvyklý starat se o muže, ukazovat jim směr a trénovat je. Podobně, jako to udělal s Porthosem, ale neměl zkušenosti s dívkou.

„Můžu přijít za tebou. Ano, myslím na to a děkuji, je to od tebe milé.“ Pamatovala si na to, když jí to řekl, ale nebyla zvyklá, aby se o ni někdo takto staral. Přesto měla dobrý pocit, když věděla, že se má na koho obrátit.

Přikývl a usmál se.

„Chceš doprovodit?“ Zavrtěla hlavou.

„Uvidíme se zítra, Tréville,“ rozloučila se s ním a vyšla z brány do ulic Paříže. Měl pravdu, už byla tma, ale nebála se. Dříve v tuhle dobu ještě stále chodila po ulicích a nikdy se do žádných větších problémů nedostala.

Vešla do boční ulice, aby si zkrátila cestu k domu Constance, když ji někdo popadl zezadu okolo těla a zatáhl ji do větší tmy.

„Pusť mě!“ vykřikla okamžitě. „Pomoc!“ Její věznitel jí jen přikryl pusu, aby nemohla křičet, a za ten krátký okamžik si uvědomila, že na ni zaútočila žena.

Potom ucítila, jak jí ostrá čepel nože projela bokem. Vykřikla a volnou rukou se ohnala za útočnicí, která se ji pokoušela zabít. Rukou jí vyrazila nůž, který s řinkotem dopadl na kamennou zem. Útočnice byla odzbrojená. Jednou rukou si přidržovala bok, ze které tekla horká krev, a ruka se jí lepila k šatům, jak jimi prosakovala krev. Cítila lehkost v hlavě, ale přesto se prudce otočila a pohlédla do tváře ženy, která ji chtěla zabít. Její světle modré oči ukazovaly jen odhodlání a nenávist. Nicolette nikdy předtím neviděla nic takového v očích nějakého cizince. Černé vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu a na sobě měla honosné modré šaty. Nebyla to chudá žena, která se ji snažila zabít kvůli penězům, jak se to na ulicích občas stávalo.

Ta žena vypadala spokojeně s tím, jak Nicolette zranila, a nevypadala, že by ji chtěla nechat odejít jen s tou ránou v boku. Nicolette věděla, že by měla křičet, ale hlas se jí zadrhnul v krku a nebyla schopná ze sebe vydat hlásku. Dokázala jenom držet ruku na ráně a snažit se vydržet na nohou.

„Pro tuhle lásku se umírá,“ zašeptala útočnice a z krku si strhla látkový řetízek. I pod tím špatným světlem Nicolette viděla, jak se jí na krku značí tmavá jizva, jako by se ji někdo snažil uškrtit. Nic z toho jí ale nepomáhalo chápat, proč ji žena napadla.

Její kolena začala být slabší a slabší, a aby udržela rovnováhu, musela udělat krok blíže ke své útočnici. Neustále cítila krev na ruce a věděla, že krev sama od sebe téct nepřestane. Více zatlačila ruku na ránu, ale pomohlo to jen znásobit bolest, kterou už tak cítila.

„Co po mně chceš?“ zeptala se Nicolette tiše a koutkem oka kontrolovala, zda nůž leží stále na zemi a jestli je moc daleko na to, aby se pro něj případně mohla natáhnout. Měla ho blíž než její útočnice.

„Vzít si, co mi patří,“ odpověděla žena tajemně a udělala k ní další krok. V tu chvíli se Nicolette prudce sehnula pro nůž na zemi, ale ta neskutečná bolest v její ráně ji donutila padnout na kolena. Přesto pevně sevřela nůž do ruky a máchla s ním proti ženě.

Slyšela za sebou několik párů nohou, ale přestože to mohli být další útočníci, neotočila se. Žena ladně uskočila z dosahu nože a v její ruce se zaleskla čepel jiného. To bylo to poslední, co si Nicolette pamatovala, než s další bolestí dopadla na tvrdou dlážděnou cestu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 12. kapitola: