Všechno má svou cenu - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Někdy se dopustíme chyb, které zásadně ovlivní náš život, ale i životy ostatních. Toto je přesně případ Gilese Wadea. Velkoměstského frajírka a lamače dívčích srdcí. I když by se na první pohled mohlo zdát, že měl vše, ani zdaleka to tak nebylo. Velký zlom v jeho životě nastane po tragické autonehodě, kdy přijde o zrak. Náhle pochopí, že pozlátko popularity ani zdaleka není všechno. Stejně tak jako falešní přátelé. Jeho život se naprosto rozpadne. Je jen na něm, jestli se dokáže vzchopit. Poučit se z vlastních chyb a pochopit, co to znamená mít někoho, komu na vás skutečně záleží.

03.11.2018 (13:00) • pisalek • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1000×

Váš svět se stane tím, čím se rozhodnete, aby byl. Je dokonalým odrazem vašeho postoje, který zrcadlí vaši osobnost. Může vzlétnout k úžasným výškám úspěchu, nebo může manifestovat průměrný neslavný život. To všechno závisí na vaší volbě.

J. L. Valentine

1. kapitola

Spojené státy americké, Texas, Pasadena, současnost

„Vypadni odsud, ty ožralo!" zahučel průměrně vysoký barman s polodlouhými hnědými vlasy. Ty se mu lepily na zpocenou pokožku. „Takoví jako ty přidělávají jen samé problémy!" pronesl znovu skepticky. Zelenýma očima sledoval shrbeného muže. Seděl na barové židličce. Zrovna do sebe házel dalšího panáka vodky.

„Chci ještě jednoho!" zakřičel blondýn a nevidomě tápal po dřevěném pultu. Dělil ho od naštvaného barmana.

„Copak jsi mě neslyšel, Gilesi? Nebýt tvého táty, tak bych tě odtud už dávno vykopl. A teď zmiz! Už ti nenaleju!" Stál si rozhodně za svým. Lehkým kývnutím brady dokonce přivolal dva muže z ochranky. Ti Gilese už nějakou dobu pozorovali.

„Starej dobrej Henry. Málem bych zapomněl, že jste prakticky jedna ruka! Abys ale věděl, táta není ani zdaleka takovej svatoušek, za jakého ho považujete! Je to jeden ziskuchtivej grázl, kterej se vždy staral jen sám o sebe!" linuly se z jeho úst věty, které pro místního barmana a majitele celého podniku představovaly poslední kapku.

„Když nechceš jít sám, moje ochranka ti pomůže," pravil s křečovitě staženými rty. Giles se na plné kolo rozchechtal.

„No jasně, pojďte a praštěte si do slepého chlapa! Jsem vám plně k dispozici!" zahučel sarkasticky a ve stejném duchu i rozpažil paže do stran.

„Nezkoušej mou trpělivost, Gilesi Wade. Mám jen jedny nervy," varoval ho ledově klidným hlasem barman. Giles si opovržlivě odfrkl a začal se zvedat. Už to pomalu vypadalo, že v klidu odejde. Do ruky však popadnul prázdného panáka, a i navzdory své slepotě ho mrsknul po barmanovi. Ten bolestně zaúpěl a Giles ucítil palčivou bolest. Shromažďovala se v jeho čelisti. Ochranka ho surově popadla a začala do něj neřízeně tlouct pěstmi.

„Nyní už nejsi tak statečný, ty smrade!" doléhalo do jeho vědomí s hekáním a tlumeným smíchem. Giles rozčíleně zavrčel a jejich výpady opětoval. Neměl proti nim ale žádnou šanci.

„To už stačilo! Nechte ho!" ozval se po delší době opětovně barman. Giles si rozklepanými prsty nahmatal poraněný ret. Opatrně se posadil na kolena. „Měls být dost chytrý na to, abys vzal v potaz mé varování! Zbytečně jsi vyvolal rozruch!" obořil se na něj naštvaný barman. Giles se dotknul bolavého rtu. Kromě zdviženého ukazováčku si i opovržlivě odplivl na podlahu.

„Jdi do prdele!" splynulo z jeho úst drze. Ochranka ho párkrát udeřila a vyhodila na chodník před bar. Zapíjel v něm svůj smutek. Alespoň na malou chvíli si přál zapomenout, že se z něj ze dne na den stal pouhopouhý mrzák. Nikdy si nepředstavoval, že by dopadnul tak, jak dopadl. A to jen pro jednu nerozvážnou chybu. Chybu, kterou už nešlo vzít zpět. Bylo tomu už půl roku, co sedl opilý za volant a nezvládnul řízení. Naboural do stromu. Z toho momentu si nepamatoval mnoho. Jen to, jak se protočila kola jeho Porsche a pak ten strom. To bylo vše. Probudil se až po týdnu v nemocnici. Tam mu oznámili, že se v jeho mozku utvořila krevní sraženina, která zapříčinila ztrátu jeho zraku. V okamžiku, kdy mu toto doktoři oznámili, nevěděl, co má dělat. Připadal si, že se probudil do špatné reálie. To se ale bohužel nestalo. Ostatně ho o tom každý den přesvědčovala i ta tma, kterou nezvládal prohlédnout.

Nemotorně se postavil na nohy a zavrávoral. Motala se mu hlava. Ve svých třiceti pěti letech náhle ztratil to, co považoval za samozřejmé, zrak. Zrak, který nedokázal ocenit tak, jako nyní, když ho ztratil.

„Uhni, ty vagabunde! Táhne to z tebe jako ze sudu!" ozvalo se náhle u jeho boku s dunivým nárazem do jeho těla. Opět se skácel k zemi. „Kdyby sis namísto chlastu koupil aspoň něco pořádného na sebe! Copak se nevidíš v zrcadle, chlape? Vypadáš jako stvoření, co právě vylezlo z popelnice!" protnul večerní klid znovu ten samý mužský tón. Byl podtržený ještě ženským pohihňáváním. Giles sprostě zaklel a nejradši by si dotyčného muže vlastnoručně podal. Dělal to tak pokaždé, když se mu troufnul někdo vysmívat. Ne tedy, že by se to stávalo obzvlášť často. Široko daleko byl známý jako rváč a lamač ženských srdcí. Těch srdcí, která se na něj ale po jeho nehodě vykašlala. Ženy s ním už nechtěly mít nic společného. Už dlouhou dobu neoplýval žádnými iluzemi o svém charakteru. Věděl, že nebyl ukázkou dobrého člověka. Využíval postavení, peněz, ale též dobrého vzhledu. Nic mu nechybělo. Pohyboval se mezi lidmi, kteří ho uznávali a považovali za boha. Měl každou ženu, na kterou jen ukázal.

„Do prdele!" zakřičel do tiché noci a sevřel si hlavu v dlaních. Co by jen dal za to, aby se vrátil zpět do svého předešlého života. Života, který pro něj představoval jen jednu neřízenou hru. Kolotoč, který neměl v plánu zastavit, nikdy vypnout. Ztratil všechno. Byla sice pravda, že ještě několik týdnů po té osudné nehodě ho navštívilo několik jeho přátel. Hned jak zjistili, že oslepnul, s ním ale zpřetrhali veškeré kontakty. Hřbetem dlaně si otřel zaschlou krev, která mu vytékala z nosu. Snažil se z kapsy džínů vylovit telefon. Měl v úmyslu pomocí rychlé volby zavolat Jachoba. Předáka na ranči, kde on sám žil. „Kurva!" Znovu vztekle zaklel a pěstí bouchnul do asfaltového povrchu chodníku, na kterém ležel.

„Slyšela jsem, že nějaké postávají na hlavní třídě. Když sebou hýbnete, třeba se jim bude chtít s vámi zašpásovat," protnul jeho ušní bubínky znenadání líbezný ženský hlas ani ne pár kroků od něj. Giles byl vážně překvapený, že nějaké ženě stál za pohled. Od své nehody se na něj všechny vykašlaly. Nechtěly být viděny s mrzákem, kterým se stal. Proč tenkrát raději nezemřel? Bylo by to daleko jednoduší než ta nejistota, ve které žil! „Hodláte na té zemi polehávat ještě dlouho?" přerušil jeho myšlenkové pochody opět ten samý ženský tón. Zněl momentálně mnohem víc zvídavě.

„To záleží na situaci," odpověděl neutrálně Giles a všemožně se zkoušel dostat k mobilu. Nedokázal ho však nikde najít. Zatraceně!

„Hledáte snad tohle?" zaznělo tentokrát jen nepatrný kousek od jeho ucha. Než se stihnul nadát, nějaká drobná dlaň popadla tu jeho a vložila mu do ní cosi… nějaký… mobil. Byl to jeho mobil. „Ležel na zemi kousek od vás. Musel vám z největší pravděpodobností vypadnout," zkonstatovala logicky. Giles se kysele ušklíbnul a dlaní promnul ztuhlou čelist.

„Kdo jsi a proč mi, sakra, pomáháš?" Absolutně nerozuměl, o co jí šlo. „Nebo si do mě chceš taky jen kopnout?" odsekl vztekle a pokoušel se postavit na nohy. U třetího pokusu žena nelibně zamlaskala. Chytila ho za paži a podepřela tak, aby ho udržela ve vzpřímeném postoji.

„Mé jméno je Remy Hopkinsová a ne, nemám v plánu si do vás kopnout, vážený pane. Netvrdím sice, že byste si to za stav, do kterého jste se právě dostal, nezasloužil. Obávám se ale, že by to bylo v těsném rozporu s mou úlohou vaší soukromé ošetřovatelky," vychrlila ze sebe zcela běžným konverzačním hlasem. Využila šoku, který Gilesovi způsobila, a jako ovci na porážku ho odváděla ke svému pick-upu.

„Soukromá co…?!“ promluvil Giles hned, jak se mu tuto skutečnost podařilo jakžtakž rozdýchat. Na popud tlaku, který se projevoval na jeho temeni, sklonil hlavu, aby se vtěsnal, zřejmě, do nějakého auta.

„Ano, vaše soukromá ošetřovatelka. Nemáte to vy ale štěstí?" řekla žena na jeho vkus až moc vesele. Giles na prázdno otevřel pusu. Uvědomoval si, že se z ničeho nic ocitl v autě nějaké neznámé ženy, která navíc tvrdí… tvrdí, že…

„Nemůžete být má ošetřovatelka. Žádnou jsem si nenajal!" Kategoricky si založil paže na prsou. Natočil tvář směrem, kde podvědomě tušil její přítomnost.

„Vy možná ne, ale váš otec ano," pronesla vesele. Zkušeně nastartovala a s prudkým šlápnutím na plyn se s ním vrhla do nové etapy jejich životního příběhu.

Spojené státy americké, Texas, Pasadena, říjen 1998

„Héj Gilisi, slyšels to o Sally Warrenové?" prolínal se křikem na školním parkovišti hlas Robsona Knaggse. Kapitána fotbalového teamu a Gilesova nejlepšího přítele. Giles se frajersky otočil, položil Robsonovi paži přes ramena a nezapomněl uznale zahvízdat. Procházely kolem nich právě roztleskávačky. Daly se shrnout jedním jediným slovem, kočky. Obzvlášť Lisa Patricksová byla řádný kus s šikovnýma rukama, prolétlo Gilesovi vědomím. Pohledem spočinul na černovlasé dívce se zelenými duhovkami a provokativním výrazem v obličeji srdcovitého tvaru. Podobně jako on i ona chodila do třetího ročníku střední školy. Mimo to si i společně krátili chvíle na zadních sedadlech jeho auta.

„Kdo je Sally Warrenová?" zeptal se Robsona s nadzvednutým obočím. Díky jeho výšce metr osmdesát pět se mu rovnocenně díval do očí.

„No přeci ta tlusťoška. Její táta je ten hlavní důvod, proč je ten tvůj neustále na služebních cestách," pokoušel se mu nastínit Robson. Gilese však už zaujal zajímavější aspekt. Aspekt s dlouhýma nohama. Hm… ta by stála za hřích, pomyslel si zálibně. Začal si představovat, jak by kolem něj obtočila ty její úchvatné nohy a… a…

„Však víš. Ta zrzka s tlustými brýlemi a nemožným zeleným svetrem. Sedí v jídelně pokaždé u dveří," popisoval, o kom je řeč. Giles zatřepal hlavou a přemýšlivě našpulil ret. V hlavě mu sama od sebe prolétla vzpomínka na tu baculatou ropuchu. Měla neuvěřitelnou zálibu v zeleném oblečení. Absolutně se však nehodilo k jejím zrzavým vlasům.

„Jo tahle! Co je s ní?" vyslovil o poznání zaujatěji a neubránil se zášti, která v ten moment naplnila jeho mysl. Široko daleko nebylo žádné tajemství, že se svým otcem moc nevycházel. Co se ale už nevědělo, bylo to, že o to usiloval. Toužil po tom mít tátu, který by se o něj zajímal. Jeho otec byl ale velmi zaneprázdněný člověk. Tím, že pracovně spolupracoval s Wileyem Warrenem - otcem Sally, tomu všemu nepřidávalo. Giles ho viděl tak dvakrát do měsíce, jestli vůbec.

„No představ si to, někdo ji zbouchnul!" sdělil mu Robson a zatvářil se stejně překvapeně jako v tu chvíli, kdy se o tom dozvěděl.

„Cože! Tedy chci tím říct jak?! Kterej normální kluk by na ní jen spočinul pohledem, natož se ještě ehm… to je fakt nechutný. Kdo ti to řekl?" zajímal se. Přitom zhnuseně ohrnoval nos. Nechápal, proč by si to právě s ní toužil někdo rozdat! On by s ní nechtěl sedět ani v jedné lavici, natož se jí ještě dobrovolně dotýkat. Ne, tak to rozhodně ne, dámy a pánové!

„Mám to od Rhetta Colinse, kterej to ví od Aimee Tysonové a ta od Debie Lennartové. Ta zaslechla, jak o tom mluví vedení školy se Sallyninými rodiči," podělil se s ním nadšeně o školní klepy, které na nikom nenechaly nit suchou.

„A ví se, s kým to má?" vyzvídal Giles a pozorně sledoval, jak si Robson prsty pročísl polodlouhé vlasy.

„Tak to fakt netuším, brácho. Mohla by to však mít s tím matematickým geniem Leroyem Kiplingem," zamumlal pobaveně už jen samotnou tou představou. „Když tak nad tím přemýšlím, opravdu by se k sobě hodili. Oba jsou úplné nuly. Leroyiovi doma zřejmě zapomněli udělat přednášku o tom, proč a kdy by měl používat šprcky," hurónsky se zasmál. Společně s Gilesem pozoroval dívku, která ani netušila, jaké nesnáze se na ni v podobě těch dvou chystají.

Následující díl »

Autor: pisalek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování