Vražda pro sílu 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přežije Allega? Nebo zemře. Pomůže jí zahadný muž? Nebo ne.

18.06.2012 (13:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 618×

3. Rothen Pol

„Pozor!“ zařve někdo v dáli.

Kolem vypuká zmatek doprovázený křikem. Někteří lidé běhají všude kolem, jiní se zas krčí u svých blízkých.

Potom, co jsem se vzpamatovala, uviděla jsem, že všechny stráže se starají o ochranu krále a vedou ho do bezpečí hradu.

Okamžitě jsem se zvedla a co nejrychleji se snažila skrýt mezi dav. Dav se tlačil dopředu. Všichni do sebe žduchali. Spadla jsem na zem. Pak jsem na svém rameni ucítila něčí ruku, jak mě zvedá.

Pochvíli jsem se dostala z hradu. Ve městě se dav pomalu ztrácel a já se schovala do vedlejší uličky. Na zemi ležel kousek střepu, jimž jsem si rozdělala pouta. Rozešla jsem se za lidmi, kteří zřejmě mířili k tržnici.

Na tržnici bylo hodně lidí. Hemžili se jako velcí mravenci.

Bylo mi to proti srsti krást, ale když někdo musí tak musí. Nakradla jsem si potřebné věci na cestu. A vydala se k branám města.

Párkrát jsem se musela zeptat na cestu. Rothen Pol je velké město, taky je hlavní a sídlí tu král.

V dáli někdo řve: „Království Standhaft vás žádá, abyste se přidali ke královskému vojsku. Budete slavní, uznávaní bojovníci a odměna vás nemine!“

Muž byl oblečený v královské uniformě. Uniformy byly rudé jako krev a ve předu měly uniformy vyšit bílý znak království.

„Pojďte se zapsat zde!“ řekne a ukáže na stůl.

Prošla jsem pár ulicemi a došla jsem až na hlavní cestu. Na cestě bylo spousta koní přivázaných k vozům se zbožím. U brány stálo jen pár strážných. Vypadalo to, že ještě nevyhlásili poplach.

Schovala jsem se mezi starší lidi. Šli sice pomalým krokem, ale dostatečně mě to zamaskovalo. Když jsme byli vedle strážích, tak si tam začali něco šeptat.

„Hej ty, pojď ke mně!“ rozkázal přísně muž a ukázal na mě.

Pomalu jsem se k němu rozešla. Sklonila jsem hlavu, nasadila utrápený a vyhladovělý výraz. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí. Svýma modrýma očima jsem se na strážníka podívala. Upřeně jsme na sebe hleděli asi jednu minutu. Pak si mě prohlédl celou od hlavy až k patě.

„Takové mladé hezké hnědovlásky s modrýma očima se tu netoulají jen tak sami. Připadá mi to velice divné… Co si ve městě chtěla? A kam jdeš tak sama, děvenko?“ tázavým hlasem se mě zeptá a chytne mě za bradu.

„Prodával jsem tu bylinky. A na tu druhou otázku nemám odpověď,“ snažím se to říct co nejklidněji.

„Ty nevíš kam jdeš? To je mi velice zvláštní.“

„Nevím, ještě jsem se nerozhodla kam dál. Možná do Abraginu nebo dál nebo do mé rodné vesnice? Co myslíš, strážníku?“ zeptám se ho, vykroutím se z jeho pevného sevření. Co nejklidněji kráčím dál od města.

Vedle je kovárna a pár koni. Rozhodla jsem se počkat až přídě tma. Posadila jsem se na malém kopečku za městem u velkého starého stromu. Viděla jsem na nedaleké moře. Rothen Pol se rozprostíral pod malým kopcem.

První slunce už bylo blízko obzoru a pomalu mizelo za mořem. Druhé slunce zapadne teprve až za hodinu. Po dlouhé době jsem viděla zapadat slunce svobodná. Pohltil mě pocit naděje a zároveň štěstí.

„Blízká se na lepší časy,“ zašeptala jsem si sama pro sebe. A sledovala krajinu kolem sebe.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování