Volba osudu 18 • OurStories.cz ~ naše povídky

Poslední kapitola. Deril si neodpustí trochu se ještě pobavit na účet svého kámoše.

16.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 370×

Máš průšvih, kámo

Byl to zvláštní pocit. Byla doma. Konečně, ale všechno pro ni bylo jiné. To co bylo předtím samozřejmé, jí teď připadalo tak vzácné a stejné věci viděla jinak. Nic se vlastně nezměnilo. Jen ona.
Roztáhla ruce a rozplácla se na posteli. Byla tak malá a tvrdá. Vážně taková byla vždycky?
„... jo, všechno je už v pohodě. Pokecáme zítra.”
Vzhlédla k Derilovi, který vešel do jejího pokoje, zatím co s někým telefonoval. Podíval se na ni a po rtech mu přelétl úsměv.
„A budu pro tebe mít překvapení.” S těmi slovy položil, aby mu nedal šanci vyzvídat.
„Oliver?” zeptala se.
Podezíravě se na ni podíval.
„Jak to víš?”
Přetočila se na bok a podívala na něj.
„Viděla jsem ho tady.”
Deril si lehl vedle ní, jak to vždycky dělávali, když kecali dlouho do noci. Jeho pohled ji pobízel pokračovat.
„Snažila jsem se ti dát vědět, že jsem v pořádku.” Zamračila se. „A ten pitomec mě nejprve přejel a pak chtěl vyhodit za městem.”
Derilův pohled se změnil ze zmateného na pobavený a pak se začal řehtat. Byl to naprosto nezastavitelný smích. Postupně mu to totiž docházelo.
Dloubla ho do ramene.
„To není k smíchu. On mě fakt zakopal na zahradě. Víš, jak dlouho jsem se drápala ven?”
Rozřehtal se ještě víc. Vybavil se mu výraz jeho kámoše, když mu to popisoval. Ani se mu ale nedivil.
„Se mu nediv, i já z tebe měl málem infarkt!” vysoukalze sebe.
Ta vzpomínka pobavila i ji.
„Řekl jsi mi zrůdičko,” obvinila ho už s úsměvem.
„Se nediv, kdyby tě Oliver nepostříkal, tak už jsi samý červ,” hájil se. „V téhle podobě tě mám rozhodně radši.” Na důkaz toho ji objal a vlepil pusu na její tvrdohlavé čelo.

„Sejdeme se až na parkovišti,” domlouval se ráno Deril s Oliverem. Charlie prošla okolo něj a hodila baťoh do auta. Návrat do normálního života pro ni bohužel znamenal návrat i do školy.
„Jsi otravnej. Tak dobře...” Zaslechla ho říct do mobilu, když nasedal. Podíval se na ni a po rtech se mu rozlil poťouchlý škleb. „Vezu ti tu tvoji číču.”
Rychle zavěsil. Ani ne kvůli Oliverovi, spíše proto, že se ho jeho milovaná sestřička právě chystala praštit.

Olivera ta poslední věta docela vyděsila. A jeho reakce zase vyděsila ty okolo něho.
„To si děláš prdel?!”

Zařval to ale už do hluchého telefonu. Už si na tu chcíplotinu sice zvykl, ale vracet mu ji tady na školním parkovišti?! Netušil, co se včera dělo, ale jeho kámoš zaručeně dostal ránu do hlavy.

Raději se založenýma rukama čekal vedle svého auta a pohledem se zabodl do Derilovy kapoty, jen se objevil v zatáče. Zamračeně pozoroval, jak zastavil a vykročil k němu.
„Jestli mi tu mršinu fakt táhneš sem...” začal na Derila ještě cestou k němu. Ten mezi tím vystupoval a tlemil se od ucha k uchu.
To a pohyb na místě spolujezdce Olivera zarazilo. Na druhé straně auta se objevil někdo další. Zabouchly se dveře a Oliver zůstal zírat na holku, která s baťohem v ruce obešla autem. Vlasy se jí vlnily po celé délce zad a rámovaly srdčitou tvář s malými rty. To od čeho ale nemohl odtrhnout pohled, byly její oči zářivě smaragdové barvy. Dříve je měla dohněda...
„Charlie?”
„Ahoj Olivere,” kývla na něj, jako by se viděli naposledy včera a ne před třemi roky. Tedy alespoň on.
„Jdu si vyřídit formuláře, uvidíme se později,” kývla na bráchu. Baťoh si hodila na rameno a vyrazila k budově.
„Ona je zpátky,” hlesl ještě přiškrceně a docela i zbytečně Oliver.
„Jo, taky jsem si všiml,” přikývl pobaveně. Sám z toho byl ale ještě trochu mimo. „A máš co žehlit.”
„To ještě kvůli tomu co se stalo na tom bazénu?”
„To ani nezmínila. Spíše ji nakrchlo, jak jsi ji přejel, vyhodil a zakopal. Jo a ještě narval do kufru auta.”
„Cože?“ zasípal. „Charlie... Ta kočka?”
„Jo,” rozřehtal se Deril. „Snažila se mě varovat.“
Oliver si přejel dlaní po obličeji.
„Tak to se divím, že tu stojím ještě na svých.”