OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí stezka - 6. kapitola

25.03.2014 (14:00) • DaniEla22 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1210×

Odvedli mě zpět dolů. Celou cestu jsem myslela na to, jak jim zdrhnout a varovat naši smečku, ale nic mě nenapadlo. Vůbec nic. Byla to naprosto dokonalá pevnost, bez oken, bez dveří. Jen chodby a miliony dveří, naprosto stejných dveří.

Dovedli mě zpět do té malé místnosti. Začala jsem se vzpírat, ale chytili mě za ruce a strčili dovnitř, otočili klíčkem a odešli.

„Ne! Pusťte mě ven! Hned!“ křičela jsem za nimi.

„Tohle ti nepomůže,“ ozvalo se znuděně. Musí to být ten kluk s modrýma očima. „Ale já vím, jak ti pomoct.“

„Jak?“ vykřikla jsem.

„Ale něco budu chtít.“

„Cokoliv, když mi pomůžeš zachránit mou smečku,“ souhlasila jsem hned.

„Slib to,“ řekl.

„Slibuju!“ zaúpěla jsem.

„Slíbila jsi to, a ani mě neznáš?“

„Potřebuju pomoct, a ty jsi jediný, kdo tu je.“

„Tak dobře, na levé zdi od mříží je jeden velký kámen. Pokus se ho vyndat ze zdi, mělo by to jít lehce.“

„Tak jo,“ tápala jsem ve tmě. Rukama jsem sahala na vlhkou zeď, až jsem opravdu narazila na velký kámen ve zdi. Pokusila jsem se ho vytáhnout. Po chvíli snažení s velkou ranou dopadl na zem.

„Co teď?“ zavolala jsem.

„Je za ním otvor a v něm svazek klíčů.“

Sáhla jsem do otvoru. Našla jsem svazek klíčů a ještě něco, nějaké sáčky. Přinesla jsem je pod slabou žárovku a zjistila, že jsou to sáčky s krví. Stálo na nich A pozitivní.

„Našla jsi je?“ zeptal se.

Lekla jsem se a málem všechno upustila. „Jo, našla.“

„A našla jsi ještě něco?“

Podívala jsem se na sáčky krve a přemýšlela, proč se ptá. Třeba je to upír. Nakonec jsem sáčky dala zpět do díry ve zdi.

„Ne, jen ty klíče,“ zalhala jsem.

Odemkla jsem si celu. Najednou mě napadlo, jestli je to upír, tak je lepší, když je najednej, než hladověj, ne? Vrátila jsem se zpět a jeden sáček si dala do kapsy u kalhot. 

Opatrně jsem se rozhlédla, jestli tam někdo nehlídá. Nikdo tam nebyl. Vyšla jsem na chodbu až k jeho cele. Stál tam a usmíval se.

„Odemkneš mi?“ zeptal se s milým úsměvem. Zdráhala jsem se. Nevím, kdo to je, třeba je nebezpečný.

„Kdo jsi?“

„Někdo, kdo ti pomůže.“

„A jak se jmenuješ?“

„Alexandr.“

„Já jsem Emma. Proč tu jsi?“

„Na to teď není čas. Otevři mi.“

„Ne, dokud mi to neřekneš,“ dívám se mu do očí a on se ani nehne.

„Každou vteřinou, kterou tu mi prokecáme, je tvá smečka blíže konci. Odemkni mi a pusť mě ven.“

Tohle jsem si uvědomovala až moc dobře, ale je správné někoho jen tak pustit ven z vězení? Sice jsem to předtím slíbila, ale to jsem byla v úzkých a moc nad tím nepřemýšlela.

Nakonec jsem zasunula klíč do zámku a odemkla. Vyšel s úsměvem ven.

„Tak jdeme,“ řekl a vyšli jsme ke schodům. Šel přede mnou a já jsem přemýšlela nad tím, co od něj mám čekat. Kdy co udělá, a ublíží mi? 

„Kam to jdeme? Jak mi pomůžeš spojit se s mou smečkou? Co máš v plánu?“

Ani na jednu otázku neodpověděl. Začala jsem se bát, ale nesmím ho ztratit. Je to tu obrovské, hned bych se ztratila.

Vešel do jedněch dveří a já šla za ním. Vevnitř byl pokoj. Krásně zařízený, s velkou masivní postelí a vestavěnými skříněmi. On došel k jedné z těch skříní a otevřel ji. Uvnitř byla ledničky a v ní jeden pytlík krve vedle druhého. Okamžitě si jeden vzal, zakousl se do něj a začal pít. Polyká tak nahlas, že to slyším až ke dveřím.

Je to upír. Tak, jak jsem si myslela. Sáhla jsem do zadní kapsy. Sáček, který jsem tam předtím dala, tam stále byl.

Když jsem se na něj znovu podívala, na zemi leželo několik úplně vysátých pytlíků. Otřel si pusu do rukávu a otočil se na mě. Jeho pronikavě modré oči teď byly úplně černé.

„Takže ty jsi upír?“ zeptala jsem se, i když to bylo naprosto zřejmé.

„Ano, pospíchal jsem sem, protože jinak bych se asi vrhl na tebe.“ Neřekl to nijak výhružně ani děsivě, ale po zádech mi přeběhl mráz.

Sedl si do křesla a v klidu popíjel z dalšího sáčku.

„Tak na co ses to ptala? Jak ti pomůžu? Ukážu ti cestu ven z pevnosti. Tajnou cestu vedoucí podzemí, ale něco po tobě na oplátku budu chtít.“ Už nevypadá tak nevinně a mile, teď působí arogantně a, jako každý upír, povýšeně.

„Co budeš chtít?“

„Ten upír, co umřel, Christopher, byl můj bratr.“ Kvůli mně zemře jeden jediný upír a zrovna to musel být nějaký šlechtic s velkou rodinou a klanem? To se vážně může stát jenom mně. „Víš, koho myslím?“ zeptal se, i když z mého výrazu bylo jasné, že ano.

„Ano, vím, kvůli jeho smrti tady sem. Aby se ta bloncka stala vůdcem klanu.“

„Ano, ta bloncka, Moje sestra Calie. Vždycky to byla taková svině. Chtěla mít moc, ale narodila se jako druhá, a upíři, jak už je známo, žijí věčně, takže má smůlu. Pokud by tedy nezemřel Christopher. Což se stalo. Nic jí nebrání v cestě, až na mě,“ ukázal na sebe. „Narodili jsme se stejně, jsme dvojčata. Podle pravidel bychom spolu měli bojovat, dokud by to jeden nevzdal a vítež by se stal vůdcem. Ona je ale podlá a všechno chce mít lehce. Tak na mě poslala svoje nejvěrnější poskoky, a když jsem nedával pozor, zavřeli mě dolů a nechali hladovět. Všem namluvila, že jsem se vzdal práva vůdce a odešel pryč.“ Načal další sáček.

„Co ode mě teda chceš?“ zeptala jsem se a v hlavě mi začaly vyskakovat různý nápady, co by asi mohl chtít.

„Jak jsem říkal, Calie je moje sestra, a podle našich pravidel ji nesmím zabít. Šlechticů je málo, a tak je to přísně zakázáno. Já po tobě chci, abys Calii zabila.“

Čekala jsem všechno možný, ale tohle rozhodně ne. Musím si na to sednout. Posadila jsem se na postel a okamžitě řekla: „Já? Jak ji mám asi zabít?“

V klidu se na mě podíval. „Dám ti k tomu příležitost, ty jenom ukončíš její život. Souhlasíš?“

„Co když řeknu ne?“

„Tak jsi mi k ničemu a asi tě zabiju.“

Polkla jsem. Dobře, buď řeknu ano a budu muset zabít vůdkyni upírů, což možná ani nepřežiju, nebo řeknu ne a zemřu hned teď tady. Myslím, že říct ano je rozhodně výhodnější.

„Dobře. Pomůžu ti, tak mi ukaž tu cestu,“ řekla jsem rozhodně.

Odložil sáček stranou, došel ke stěně, na které byl obraz nějaké ženy. Sundal ho dolů. Za ním byla nějaká šachta.

„Tady je. Uvnitř je žebřík. Slezeš po něm dolů. Je tam jen jedna chodba, půjdeš stále rovně, až narazíš na další žebřík, po něm vylezeš nahoru, a je to, seš venku,“ usmál se, jako by to bylo naprosto jednoduchý, ale on nemusí tam dolů.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak jo, jdu na to. Vlezla jsem do šachty a začala sestupovat dolů.

„Hodně štěstí!“ zavolal za mnou. Už chtěl dát obraz zpět na stěnu.

„Počkej, jak tě pak najdu, abych splnila tu dohodu?“ zavolala jsem za ním.

Naklonil se do šachty. „Neboj se, já si tě najdu sám,“ řekl a obraz umístil na své místo. Zůstala jsem sama v tmavé šachtě. Až teď jsem  si uvědomila, jaká je tu zima. Začala jsem sestupovat dolů.

Tak jo, a je to. Další kapitola dokončena, už jich moc nezbývá.

Další kapitola bude, doufám, brzo, mám teď dost volnýho času na psaní.

=o)

Autor: DaniEla22 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí stezka - 6. kapitola: