Věčný slib 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době krátká kapitolka o Emily a Diegovi. Moc se omlouvám, ale se školou bohužel moc nestíhám psát. Emily Diega překvapí, když se vrací z lovu. Dokáže odolat její krvi? A proč šel Diego navštívit svou rodinu?

12.09.2013 (18:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 626×

Pohled Emily

Tep se mi zrychlil a sotva jsem se stíhala nadechovat. Pohled na Diegovy temné oči podlité krví, které žhnuly touhou po mé krvi, byl nepředstavitelně děsivý. Vypadal jako šílenec. Sklonil se ke mně, chvíli se mi díval zblízka do očí a potom vzal do ruky pramen mých vlasu a přičichl si k němu. Tiše při tom zavrčel. Otřásla jsem se a ucítila, jak se mi po tváři skutálela slza. Diego sebou cuknul a omámeně slzu sledoval. Pustil mé vlasy a setřel ji. Nakonec se pomalu začal sklánět k mému krku a při tom se mi pořád díval do očí. Ucítila jsem, jak přiložil své studené rty na mou krční tepnu. Zavřela jsem oči a pokoušela se zadržet vzlyky. Pokoušela jsem se utišit tím, že brzo zase uvidím Vanessu. Čekání na smrt mi najednou připadalo příliš dlouhé. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí, a když se mě lehce dotkl zuby, omdlela jsem.

Pohled Diego

Slyšel jsem její tep. Cítil jsem ho. Vnímal ho každým kouskem svého těla. Chci její krev, a to hned. Měl jsem pocit, že jinak zešílím. Od mého cíle už mě dělí jen její tenounká kůže. Už jsem se chystal na ni vrhnou, když najednou ztratila vědomí. Díky svým reflexům jsem ji stačil bez problémů zachytit. Jenže šok, který jsem v tu chvíli prožil, mě dokázal probudit. Dostal jsem vztek sám na sebe. Nedokázal jsem se zastavit. Nakonec ji musela zachránit ztráta vědomí. Vím, že jsem byl jak smyslů zbavený. Tak moc jsem ji chtěl. Ale její smrt by přivolala katastrofu. Nesmí být vzkříšena pomocí mé krve.

Poté, co jsem se milionkrát proklel běhěm vteřiny, jsem ji zvedl ze země a zamířil s ní do pokoje. Uložil jsem ji do postele a dlouho jen seděl a pozoroval ji. Nedokázal jsem si představit, jak by se z tohoto malého, nevinného stvoření mohlo stát nelítostné vraždící monstrum pouze s jediným cílem. Vyvraždit celou mou rodinu. Takovou moc má krev člena královské rodiny. Stvoří vraha toužícího jen po pomstě na vládcích. Jediná výjimka z naší rodiny, které směla jednou stvořit jiného upíra mimo naši rodinu, byla má matka. Jenže ta je z části čarodějka, a proto dokázala běhěm proměny potlačit monstrum, které by vzniklo.

Brzy ráno, asi kolem páté hodiny, jsem se vydal za svou rodinou, od které jsem tehdy bez vysvětlení utekl. Musím je navštívít dříve, než navštíví oni mě a objeví tu dívku. Když jsem nenesl v náručí Emily, nebo jak se jmenuje, cesta mi ubíhala daleko rychleji.

Dvakrát jsem zaťukal a vešel dovnitř. Sotva jsem vešel, padla mi matka kolem krku.

„Ach, Diego, mi querido hijo, tak moc se mi po tobě stýskalo... Už nikdy mě neopouštěj na tak dlouho, rozumíš?“ vychrlila ze sebe na jeden dech a stále mě divoce objímala. Mezitím k nám došel můj bratr, Antonio. Hleděl na mě s odstupem, protože věděl, že kdykoliv jsme spolu déle jak pár minut, tak se pohádáme. Jenže to jsem neměl vůbec v plánu. Sice jsem měl díky minulé noci ohledně Emily výčitky, ale jen to, že jsem věděl, že ona je teď v pořádku, mě uklidňovalo.

„Rád tě vidím, Antonio. Nepřišel jsem na dlouho, matko. Brzy musím zase pryč,“ řekl jsem s úsměvem a rozhlédl se po jejich překvapených tvářích. „Netveřte se tak a povězte mi, co je nového,“ vyzval jsem je se smíchem.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování