OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 38. kapitola

05.04.2016 (10:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 817×

Pohled Diego

Ležím na zemi ve vlastní krvi a pokouším se setřást pouta z rukou. Zatracená matka a její kouzla! Takhle mizerně už jsem se dlouho necítil. Pokouším se s námahou sebrat ze země, když vtom ke mně přiskočí otec a jedním prudkým švihem mi vráží nůž do břicha. Bolí to jak čert, ale má jediná starost je Emily. S hrůzou sleduji, jak se k ní otec blíží s kůlem v ruce. Sbírám poslední kousky svých sil a z hrdla se mi vydere zvířecí zavrčení. Trhnutím paží se osvobozuji od pout. Se sebezapřením vytrhnu nůž z rány na břiše a pokouším se ignorovat bolest, která se mi rozbíhá do všech stran těla. I přes všechnu mou snahu ale nestíhám otce zadržet. V ten samý okamžik, co se dávám do běhu, zabodne otec Emily do srdce kůl. Můj nelidský řev zaplní celou místnost a já odhazuji otce na druhou stranu místnosti. Odrazuji stráže a nechávám si klesnout Emilyino bezvládné tělo do náruče. Všichni přeživší i má rodina se krčí kolem stěn místnosti a opatrně sledují, co se bude dít dál. Na Emilyině tváři se náhle objevují slzy a já si až po chvíli uvědomím, že jsou mé. Proč jen jsem se dožil tohoto okamžiku. Opět držím v náručí tu malou dívku z lesa a tentokrát nemohu udělat nic, čím bych ji zachránil.

Věděl jsem, že to můj otec udělá. Vždyť zabil i vlastního bratra po tom, co ho proměnil vlastní krví, a my tehdy poprvé zjistili, co naše krev dokáže. Jenže jsem stále doufal, že pro svého syna udělá výjimku. Že pochopí, že Emily není nijak nebezpečná. Sice sám nechápu, jak je možné, že se z mé krve nezbláznila, ale co na tom záleželo? Žila v naší blízkosti několik měsíců a nikdy se nepokusila nám ublížit. Tak proč mi ji museli sebrat? Mou jedinou přítelkyni. Jedinou osobu na tomto světě, která mě opravdu chápala a které jsem dovolil nahlédnout do své duše jako ještě nikomu před tím.

Nemohl jsem se dívat na ten odporný kolík, co jí trčel z hrudi, a do očí se mi vysmíval, jakou zkázu tady způsobil. Jedním rychlým pohybem jsem ho vyprostil z její hrudi a odhodil. Dívám se na její zavřená víčka. Vypadá, jako by jen spala a každým okamžikem se měla probudit. Opatrně jí přiložím dlaň na tvář, když vtom se její oči rychle otevřou a ona zalapá po dechu. Zděšeně sebou trhnu, ale celým tělem mi jako elektrický výboj proběhne neskutečná radost.

Emily rychlým ladným pohybem vyskočí na nohy a rozhlédne se po přihlížejících. Všichni na ni nevěřícně zírají a v očích se jim objevil ještě větší strach. Přeživší stráže pochopily, že tento boj není v jejich moci a pokoušely se ochraňovat alespoň Antonia s Marysou. Marysa vypadala hystericky a myslím, že Antonio je právě teď jediný, kdo ji dokáže udržet, aby nepropadla úplnému záchvatu. Na matce bylo vidět zmatení. Očividně si uvědomovala, že Emily nás nijak neohrožuje a sama viděla, jak mě brání a bojuje ze mě. Ale na druhou stranu porušil jsem zákon a ona se nechce stavět proti svému manželovi. U něj jsem se žádné změny emocí nedočkal. Sice byl v šoku, že se Emily probrala, ale stále měl v úmyslu ji zabít. Udělal prudký výpad naším směrem, který jsem předvídal a rychle ho odrazil. Obratně se protáhnu kolem Emily tak, že ji mám za zády a paži stále udržuji natáhnutou jejím směrem, abych ji mohl chránit. Cítím její strach. Opatrně mi stiskne ruku. Otočím hlavu, opětuji stisk a pokouším se povzbudivě usmát.

„Neboj se. Já tě ochráním.“ Přikývne, ale vím, že si dělá stále stejné starosti. Otec znovu útočí. Popadne mě jednou rukou pod krkem a druhou za rameno ve snaze mě odhodit. Slyším, jak Emily za mnou vykřikne. Naráží do mě její emoce. Chce mi pomoci, ale zastavuji ji. Nechci, aby bojovala proti otci. Obávám se, že by to celou situaci jen zhoršilo. Stále doufám, že dokážu situaci uklidnit, a to půjde líp, pokud Emily nebude bojovat.

„Nechoď sem, Emily,“ pošlu rychle v myšlence. Na pár okamžiků se přetlačuji s otcem, až se mu povede získat převahu a odhodit mě stranou. Rozhodně se vydá k Emily, která neví, co má dělat. Má strach, chce se bránit, ale ví, že já nechci, aby bojovala. Chytí otcovy ruce, které jí šly po krku, a pokouší se ho jen na tak dlouho znehybnit, abych se stihl vrátit. Ovšem otec do ní vrazí celou svou vahou a povede se mu ji odhodit proti zdi. Na vteřinku dopadne na zem, ale pak se hned pokouší vyškrábat zpět na nohy. Nejde jí to. Něco není v pořádku. Stále dokola padá, jako by měla zlomenou nohu a nedokázala se o ni opřít. Ale s nohou nic nemá, musí to být něco jiného. Emilyin pohled padne na její ruku a slyším, jak se jí polekaně zastaví dech.

„Ne! Proboha to ne... Ne!“ vykřikne s pohledem na svůj prsten. „Vy jste ho rozbil...“ vydechne nevěřícně směrem k mému otci a pak se, k mému překvapení, otáčí na mého bratra. „Antonio, on rozbil můj prsten.“

Nerozumím tomu. Co ví můj bratr a já ne? Otec, který byl stejně zaražený jako já, se ani nepokoušel dál útočit. Přistoupím k Emily a podívám se na prsten, o kterém mluví. Pamatuji si ho. Sám jsem ho koupil. Malý rubín na tenkém zlatém kroužku. Právě svou jednoduchostí mi přišel tak perfektní.

„Emily, co se děje?“

„Nechoď ke mně!“ křikne poplašeně a odstrčí mě. Pak se zděšeně podívá na Antonia, který jen přikývne.

„Všichni pryč! Rychle!“ zavelí můj bratr a začne Marysu s matkou strkat směrem k východu. Emily dál sedí na zemi a opírá se o studenou kamennou zeď.

„Musíš utéct hned!“ špitne mým směrem a po tváři se jí skutálí slza. Jemně ji otřu prstem a vezmu její tvář do dlaní.

„Řekni mi, co se děje.“

„Musíš mě zabít, Diego... Jinak zabiju já tebe... Prosím, zabij mě.“ Přijde mi, že někdo zapálil mé tělo a v ten samý okamžik na něj chrstnul ledovou vodu.

„Co to říkáš?“

„To ten prsten. Krátce po tom, co jsem zemřela a stal se ze mě upír... začala jsem se měnit.. šílet... mohla jsem myslet jen na to, jak tě chci zabít... nechala jsem ho proklít. Nechala jsem proklít sebe. Dokud jsem u sebe měla ten prsten, ta nemoc z tvé krve se u mě nemohla projevit... ale teď je prsten pryč... a já se za pár minut stanu šílenou vražedkyní, která nemyslí na nic jiného, než jak pobít celou vaši rodinu.“

Měl jsem pocit, že já se za chvíli zblázním taky. Tak proto na nás Emily neútočila. Nechala se proklít, abychom byli v bezpečí, a nakonec to má rodina zničí.

Mé úvahy náhle přeruší Emilyin smích. S obavami se na ni dívám.

„No ano... uteč, Diego, uteč...“ chechtala se posměšným hlasem. „Jinak tě zabiju... a už se na to moc těším.“

Celá má rodina stála u dveří a celou scénu sledovala.

„Rychle pojď, Diego. Začíná to.“ Náhle mě Emily popadla za ruku a se strachem se mi zahleděla do očí.

„Prosím, Diego. Musíš mě zabít. Já to neudržím věčně. Je to strašně silné.“

„Ne... ne, takhle to neskončí! Já najdu způsob, jak tě toho zbavit, slibuji.“

„Mohl bys pro mě ještě něco udělat, Diego? Vezmi si ji k sobě... já ji teď nedokážu ochránit,“ řekla a její hlas byl čím dál tím tišší.

„Koho mám ochránit?“

„Vanessu...“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kdo vůbec Vanessa je.

„Ale, Emily... Vanessa je už desetiletí mrtvá.“

„Ano... Ale je se mnou.“ Nechápal jsem, co myslí, až dokud jsem to neucítil. Skrz naše spojené ruce proběhlo teplo a vtom se mé hlavě ozval cizí hlas... Konečně jsem pochopil, o co šlo. Ona měla celou dobu ducha své přitelkyně ukrytého u sebe. V hlavě. Nikdy mě nepřestane překvapovat svou dobrotou, nebo... Nedostal jsem příležitost dokončit myšlenku, protože v ten okamžik mě Emily popadla pod krkem, postavila se a s úšklebkem si mě prohlédla.

„Tak koho to tady máme?“ Mrštila se mnou a já dopadl přesně mezi členy své rodiny. Antonio mi pomáhal sbírat se ze země, zatímco Emily popocházela po druhé straně místnosti a prohlížela si nás jako lovnou kořist.

„Emily? Slyšíš mě? To jsem přece já, Diego. Mně neublížíš.“

„Víš, Diego, opravdu jsi ji měl zabít, když tě o to prosila. Teď to budu muset udělat sama a myslím, že můj způsob bude mnohem méně... důstojný, abych tak řekla,“ ušklíbne se Emily.

„Jak to myslíš? Emily?“ ptám se nechápavě.

„Chyba. Já nejsem Emily. Můžeme říct, že jsem její zlé dvojče. Za ta léta, co mě pomocí toho prstenu omezovala a potlačovala mou existenci nudnými myšlenkami na tebe, jsem podstatně zesílila.“ Usměje se, sundá si z prstu prsten a odhodí ho pryč. „Ne, já nejsem Emily. Emilyino vědomí zemře kdesi potlačené v mém mozku. Zatímco já si nechám její tělo a trošku si tady s vámi pohraju.“

„A kdo jsi, když ne Emily?“

„Co já vím? Můžeš mi řikat třeba Nikol.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 38. kapitola: