Věčný slib 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Emily se chce vrátit domů, ale v domě na někoho narazí. Dokáže se vypořádat s Edmundem? A co se dozví o Diegovi?

28.07.2014 (11:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 470×

Pohled Emily

Stála jsem před domem mých rodičů a zvědavě si ho prohlížela. Za tu dobu se dost změnil. Prošel důkladnou rekonstrukcí a vedle něj vyrostl ještě jeden menší dům. Pravděpodobně Heleny a Edmunda.

Tohle je opravdu divná doba. Oblečení, co mi dal Antonio, bylo velmi upnuté a ze zvláštního materiálu.

Všimla jsem si, jak někdo prošel kolem okna, ale nikdo z mé rodiny to být nemohl. Tichounce jsem proklouzla dovnitř oknem a pozorovala mladou dívku se světle hnědými vlasy, které jí sahaly pár centimetrů pod uši. Stála u kuchyňské linky a prohledávala jednotlivé skříňky a poličky. Připravila si vejce, mouku a mléko. Když jsem viděla její zoufalé počínání, musela jsem se uchechtnout. Dívka polekaně nadskočila a se strachem v očích se na mě dívala.

„Mě se bát nemusíš,“ zasmála jsem se a udělala krok jejím směrem. Do obou rukou popadla nůž a namířila ho na mě. Jenže ruce se jí tolik třásly, že neměla nejmenší šanci trefit ani nehybnou sochu.

„Kdopak jsi? A jak je možné, že jsi tady?“ ptala jsem se zvědavě.

„Lucy. Všichni moji příbuzní zemřeli, a tak se mě Jacksonovi ujali,“ odpověděla a já se zaposlouchala do zvuku jejího splašeného srdce. Naštěstí už jsem neměla takový hlad.

„Ujali? Ano, to oni dělají velmi rádi. Mě se před nějakým časem také ujali.“

„Ale ty jsi taky upír, ne?“ podivila se.

„Jistě,“ ušklíbla jsem se. „Ale na začátku minulého století jsem ještě nebyla.“ Lucy překvapeně vyvalila oči a změřila si mě podezřívavým pohledem. Antonio mi sice donesl oblečení, ale vlasy jsem měla stále zacuchané a tvář špinavou.

„Polož ten nůž, než si ublížíš,“ zavrčela jsem ostře a nůž jí sama vytrhla. „Uvařím to sama.“

„Umíš vařit?“

„Něco málo jsem odkoukala od služky,“ odvětila jsem nepřítomně.

„A kdo vlastně jsi?“ kuňkla tichým hláskem.

„Odpusť, že jsem se ještě nepředstavila. Jsem Emily... A ty se mě nemusíš bát. Nevyřízené účty tu mám s někým jiným,“ zasyčela jsem a naplno se věnovala vaření.

Za půl hodiny už Lucy seděla u stolu a jedla palačinku. Já jsem schovaná za rohem tiše vyčkávala na Edmundův příchod. Jako první vešel James.

„Ty jsi vařila?“ podivil se a sedl si vedle Lucy.

„Já ne. To Emily,“ zahuhňala Lucy s plnou pusou a já slyšela, jak se James ostře nadechnul.

„Co si to říkala?“ Ladným krokem jsem vyšla zpoza rohu a prohlížela si špičku nože, který jsem držela v ruce.

„Jak se máš, bratříčku?“ usmála jsem se sladce. James se nezmohl na slovo. Zíral na mě s otevřenou pusou, až mi ho bylo líto. Štěstí, že byl mrtvý. Protože jinak bych se bála, že má infarkt.

„Máš moc roztomilou přítelkyni.“ Do místnosti vešel zbytek mé rodiny. Tatínek držel uplakanou maminku kolem ramen. Jakmile mě spatřili, zůstali na mě šokovaně zírat přesně jako James. Ale tím jsem se teď nemohla zabývat. Protože za nimi šel Edmund. Cítila jsem, jak se mi prodlužují špičáky, a z hrudi se mi vydralo divoké zavrčení. Bez zaváhání jsem se na Edmunda vrhla. Prudce jsem ho svalila na zem a nůž mu držela pod krkem.

„Jsi překvapený, že mě vidíš?“ vrčela jsem vztekle. Rychlým pohybem jsem ho postavila na nohy a tvrdě přirazila ke zdi. „Mohla jsem tušit, že ta tvoje Helena je nacucaná tvojí krve,“ procedila jsem skrz zuby, když jsem spatřila Helenu. „Kdybych to věděla, tak si buď jistý, že bych jí ten krk zlomila sama.“ Odhodila jsem ho na druhý konec místnosti. Edmund měl na tváři nevěřícný výraz. Díval se na mě jako na přízrak a nebyl schopný se ani bránit. Držela jsem ho pod krkem a prudce oddechovala.

„Jak to, že žiješ?“ vydechl konečně. Já se jen pousmála, ironicky protočila oči.

„Musíš se naučit lépe mířit. To si mi nemohl ten kolík vytáhnout z hrudníku, zatraceně? Celou dobu jsem byla naživu. A kdyby mi Antonio nepomohl, nechali byste mě tak už navždy... Což mě vlastně přivádí k tomu,“ řekla jsem a otočila se k rodičům „Jak je sakra možné, že mi pomohl Antonio? Nechcete doufám tvrdit, že jste se usídlili tak blízko královské rodiny, když tady máte malou Lucy.“

„Já nejsem malá,“ ohradila se hned Lucy ostře, ale já ji rychle utla.

„Já jsem tady nejmladší upír a je mi skoro sto let. Jsi si jistá, že oproti nám nejsi malá?“

„Je toho tolik, co nevíš, Emily,“ řekl táta smutným hlasem a vážně se mi zahleděl do očí. „Královská rodina nepředstavuje pro lidi žijícími s upíry žádné riziko. Vlastně už nepředstavuje téměř žádné riziko.“ Pomalu jsem pustila Edmundův krk a nevěřícně se po všech rozhlédla. Opravdu myslí vážně to, co právě říká?

„Co to říkáš? Jak to myslíš?“ vysoukala jsem ze sebe pomalu a nechápavě otce sledovala.

„Je pravda, že královská rodina byla velmi mocná a i teď má značnou sílu. Jenže většinu síly a veškerou moc si brali a zajišťoval jim pan Diego Torres,“ promluvil Harry pomalu.

„Diego je hlavní vládce, to vím. Ale cos myslel tím, že královská rodina už nepředstavuje riziko?“

„Celou vládu a dodržování pravidel zajišťoval pan Diego. A dodržoval vše opravdu přísně a bez výjimky. Proto mu také říkají Diego Krutý... Jenže Diego velmi onemocněl. Nemá sílu trestat porušení zákona. Nedokáže si udržet respekt a prý dokonce velmi špatně vnímá okolní svět. Schyluje se k velkému povstání. Všichni upíří, kterým dal milost, vycítili jeho slabost a viděli jeho tehdy propukající nemoc a shromažďují upíry k útoku,“ řekl Harry a na konci se trochu zachvěl. Jakmile dojde k rozporu mezi upíry, znamená to velké ztráty jak u lidí, tak u upírů. A Harry věděl, že pokud povstání vypukne, je tu velká šance, že ztráty postihnou i jeho rodinu.

Emily nevěřila vlastním uším. Diega sice z celého srdce nenáviděla, ale nedokázala si představit, jak tak neuvěřitelně silný a nebojácný upír mohl onemocnět.

„Co myslíte tím onemocnět? Upíři přece nejsou nemocní,“ namítla zamyšleně. Sice sama věděla, že to není tak úplně pravda, ale odmítala si připustit jakoukoliv jinou možnost. Byla ráda, že její emoce zůstaly díky Vanessině kouzlu nadále vypnuté. Jinak by takové vypětí nervů nedokázala snést.

„Postihla ho častá upíří nemoc, Emily. Jen je nečekané, že postihla i vládce. Nebaví ho žít. Nechce žít. Upadl do deprese a ztratil se někde ve svém světě. Podle posledních informací od Antonia se jeho stav už nemění. Občas vnímá, ale jsou to jen okamžiky. Někdy i promluví, ale to, co říká, nedává žádný smysl. Utápí se v nekonečné agónii a jeho rodina se bojí, že už se neprobudí.“

„Jak to neprobudí? Nakonec se všichni přece vždycky probudili, ne? A nebo se nechali zabít, ale vládce nejde zabít!“ Nedokážu.. Ne! Nemůžu a ani nechci tomu věřit. I když se mi to nelíbí a nechci to cítit, tak z každého jejich slova o Diegově stavu mi krvácelo srdce.

„Už to trvá velmi dlouho, Emily. Jeho nemoc se začala trochu projevovat kolem roku 1930 a chvíli po tvém zmizení propukla naplno a od té doby se jen zhoršovala. Až posledních pár let už se jeho stav nemění,“ špitla tiše máma, pomalým krokem ke mně přišla a objala mě. „Celou dobu jsem si myslela, že jsi utekla a doufala, že se vrátíš. Jenže když jsem tě tam pak viděla ležet... Vypadala jsi jako mrtvá. Opravdu nechápu, jak je možné, že žiješ, ale na tom teď nezáleží. Nezáleží mi ani na hrozícím povstání. Nemáš ani tušení, jak moc jsem šťastná, že žiješ,“ usmála se na mě a vtiskla mi pusu na tvář.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování