Věčný slib 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době krátká kapitola. Snad se mi brzy podaří přidat další. Diego je v depresi a Emily se utápí v myšlenkách.

30.06.2014 (13:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 471×

Pohled Diego

Levá noha a pak pravá noha. Už jen přinutit se pohnout je v mém stavu nesmírně vyčerpávající. Už i mě, velkého mocného a obávaného vládce dostihla nemoc, která jediná ohrožuje všechny upíry. Propadl jsem se do nekonečné a hluboké agónie, která mě stahovala dolů do lepkavé temnoty. Jen proto, abych se nadechl, bylo zapotřebí neuvěřitelné úsilí. Kdo by řekl, že jen dýchat je tak náročné?

Procházím se zahradou a bratr s Marysou se drží pár metrů za mnou. Není totiž jisté, kdy se mi může přitížit a budu potřebovat pomoci. Občas se pokouším napojit na Emily, ale necítím ji. Prvních pár let jsem doufal, že jen kouzlo mezi námi blokuje, ale už jsem ztratil víru. Ti dva blázniví upíři nelhali a opravdu mou Emily zabili.

Už se pomalu schylovalo k večeru, když se to stalo. Chtěl jsem se vrátit zpět do domu, když jsem ucítil Emily. Není mrtvá! Můj nával radosti, ale velmi rychle zchladila Emilyna emoce, kterou jsem pocítil. Byl to strach. Strach o život. To snad nemůže být pravda. Přece se nemohu po tolika letech dozvědět, že je živá - a v ten samý okamžik ji ztratit. Její strach se navýšil a já pocítil bodnutí v srdci. Z hrdla se mi vydralo něco jako vzlyk a já se zmateně rozhlédl kolem sebe. Ležím na zemi a Antonio se nade mnou zděšeně sklání. Mluví na mě, ale já mu nic nerozumím. Zmateně se na něj dívám, ale přitom celou svou sílu soustředím na to, abych se znovu spojil s Emily. Musím vědět, že je v pořádku. Přece mi ji nemohli zabít. Znovu už ne.

Pohled Emily

Občas zaslechnu zpěv ptáků nebo tiché šumění listů někde v dálce. Díky tomu, že jsem Vanesse dovolila skrývat se v mém těle, někdy slyším i její hlas, ale téměř jí nerozumím. Čas jde dál neuvěřitelně pomalým tempem a já mám pocit, že tady ležím už staletí. Vlastně ani netuším, kde jsem. Bratr mi vrazil kůl do srdce a někde mě pohodil. Bože! Kdyby mi ho aspoň nenechal vražený v srdci a vyndal pryč. Probudila bych se a žila dál, ale to by mi někdo musel ten zatracený kůl vytáhnout ze srdce. Netuším, jak je možné, že jsem to přežila, ale žiju a nevím, co mám dělat. Jsem ve tmě. Vidím jen tmu a nacházím se někde mezi životem a smrtí. Tedy samozřejmě upírským životem. Myslím na Diega a na celou mou rodinu. Je mi moc líto, že jsem nedokázala Helenu ochránit.

Vlastně jsem ale mohla čekat, že takto brzy skončím. Nakonec by mě stejně někdo zabil. Slyšíš mě, Diego? Už mě konečně zabili. Myslím na tebe stále častěji a myslím, že už jsem vše pochopila.

Už jen díky tomu, že mě zachránil, jsem se ocitla na seznamu lidí odsouzených k smrti. Ale teď, když jsem jako on, se seznam ještě více rozšířil. Jsem stvořena krví, která tvořit nesmí. Byla jsem od začátku odsouzena ke zničení. Musím zemřít... Myslela jsem si, že to nedovolí. Díky zákonu je míchání krve upířího vládce a člověka zakázané, ale on to udělal. Zachránil mě a jeden pro druhého jsme ochotni udělat cokoliv. I když můj současný stav to trochu omezuje. A teď to budeme muset udělat zase. Musíme ochránit navzájem toho druhého. Znovu. Něco se blíží.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování