Věčný slib 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nastal konec klidu. Diego s Emily potkají v lese někoho, kdo způsobí pořádné problémy. A k čemu se nakonec Diego rozhodne?

14.04.2014 (10:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 523×

Pohled Emily

Dny ubíhaly rychle. S Diegem jsme měli stále co dělat. Četl mi knihy, a pokud měly smutný konec, přetvářel ho pro mě. Například u Romea a Julie.

„Diego, opravdu si nemyslím, že Romeo s Julií se odstěhovali do Španělska a jen sebevraždu předstírali.“

„A proč ne? Nebylo by to tak lepší, než aby se zabili? Chtěli být spolu, a protože neexistovala jiná možnost, tak zmizeli.“

Někdy mluvil moc zvláštně. Jako by tím myslel i něco jiného, ale byl to vždy jen okamžik. Pak nasadil svou masku a byl veselý a milý jako vždy. Jen v očích se mu lesklo zvláštní světlo, které jako by se bálo dalšího rána. Každý den jako by se mělo stát něco, co by ho mohlo zlomit.

Kromě čtení knih jsme chodili do lesa a plavat do jezera. Jako malé děti jsme si hráli na schovávanou a já křičela, když se mě pokoušel chytit a hodit mě do vody. Vše bylo perfektní. Dával mi dárky a každou noc mě uspával a zůstal se mnou až do rána. Přestože se mi občas stýskalo po mé rodině, on mi to dokonale vynahradil, a já už přestávala chtít, aby je hledal. I když jsem si přišla jako hrozná dcera.

Jednoho dne jsme se opět procházeli lesem. Měl to být den jako každý jiný, ale nejspíš už byl příliš dlouho klid. Jako by se prostě něco muselo stát. Les byl klidný a vál teplý letní vítr. Léto bylo v plném proudu a já pobíhala mezi stromi a utíkala před Diegem. Občas jsem se ohlédla, ale nikde jsem ho neviděla. Smála jsem se a zaslechla ho, jak proběhl kolem mě. Vyjeknu a rozběhnu se jiným směrem. A tím to začalo. Náš konec.

Mezi stromy se povalovala mrtvá těla mladých mužů i žen a ty, co ještě žili, bez lítosti masakrovali dva upíři. Žena a muž. Jejich poroznost na mě padla okamžitě. Vydala jsem jen přidušený výkřik a stačila jen o krok couvnout, když se ta žena objevila přede mnou. Natáhla ke mně ruku, ale pak se její pohled upřel někam za mě. Slyším vrční a Diegův hlas.

„Opovaž se jí dotknout.“

„Pan Diego?“ vyhrkla překvapeně. Muž, který tam byl s ní, ji objal kolem ramen a táhl ji pryč od nás. Ovšem jeho pohled se těsně před tím, než utekli, upnul ke mně a v jeho očích se objevil zápal. A já nebyla jediná, kdo si toho všiml.

„Počkej tady,“ rozkázal mi Diego rozzlobeným hlasem a rozběhl se za nimi. Zůstala jsem tam stát sama mezi mrtvými lidmi a třásla se jako osika. Náhle se mezi stromy neco pohnulo.

„Kdo je tam?“ zašeptala jsem vyděšeně a sehnula se k zemi pro pevně vyhlížející klacek, abych se měla čím bránit. I když pochybuji, že moje primitivní zbraň by měla proti upírovi nějakou šanci.

„Už jsou pryč?“ ozvalo se tichým bojácným hlasem a zpoza stromu se objevil asi osmiletý chlapec s černými kudrnami na hlavě.

„Ano,“ vydechla jsem úlevně a zahodila klacek. „Už se neboj. Pojď ke mně.“ Chlapec na sobě měl jen plátěné kalhoty a špinavou bílou roztrhanou košili. Došel ke mně a očima zarudlýma od pláče se rozlížel po ostatních.

„Nedívej se na to,“ řekla jsem soucitně a pomalu ho objala.

„Už jsem zvyklí. Tohle nám dělají pořád. Jen proto, kdo jsme,“ pípl tiše a rozvzlykal se.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se nechápavě.

„Upíři nás neustále loví. Většinou nás napadnou ve dne, když je do úplňku daleko a když jsme ve větší skupině. Zbaví se nás tak rychle a ve větším počtu.“

„Jak vás? Kdo jsi?“

„Vlkodlak,“ odpověděl. Opatrně jsem od něj ustoupila a rozhlédla se, jestli už se Diego nevrací. „Já vám nic neudělám, slečno. Nejsem prokletý vlkodlak. Neumím se proměnit bez úplňku. A navíc jste mi zachránila život a já jsem teď vaším dlužníkem. Kdykoliv mě budete potřebovat, tak mě stačí jen zavolat a já, ať budu jakkoliv daleko, tak vás najdu,“ usmál se a otřel si slzy.

„Měl bys raději jít,“ vydechla jsem tiše a odhrnula mu vlasy z tváře.

„Ano. Děkuji, slečno. A smím se zeptat na vaše jméno? Ať vím, komu dlužím.“

„Nic mi nedlužíš,“ namítla jsem, ale zbytečně.

„Ale ano, dlužím. Je to vlčí povinnost. Takže to jméno?“

„Emily,“ pípla jsem.

„Děkuji, Emily, a naviděnou,“ rozloučil se a rozběhl se pryč.

Brzy poté se vrátil Diego a tvářil se rozrušeně. Popadl mě za ruce a táhl pryč.

„Rychle jdeme domů,“ vyhrkl.

Doma na nás už čekal Lukas. Musel s Diegem naléhavě mluvit. A tak mě Diego nechal doma a odešel s Lukasem zpět do lesa. Já zamířila do svého pokoje a převlékla se. Vše to bylo k zbláznění. Měl to být krásný den, a místo toho jsem byla svědkem masakru, a Diego byl, nevím proč, nervózní a roztěkaný. Pokoušela jsem se najít služku, ale nebyla doma. Takže jsem v celém domě byla sama. Pomalu jsem se vracela do svého pokoje, když do dveří vpadl Deigo s Lukasem.

„Uděláme si výlet, co ty na to?“ usmál se Diego, ale já poznala, že se k tomu nutí. Odvedli mě do jiného Diegova domu. Nebyl tolik vzdálený, a tak cesta netrvala dlouho. Dům byl hezký. Měl dvě patra a krásná střešní okna. „Musím tě tady ještě na chvilku nechat, ale brzy se vrátím, slibuji,“ řekl Diego a zase zmizel. Nechápala jsem, co se děje. Stěhování narychlo a Diego s Lukasem pořád bloudili po lese a nechtěli mi prozradit proč. Procházela jsem dům, když ke mně dolehl rachot. Rozeběhla jsem se tím směrem. Hlavní dveře byly rozlámené a vyražené i kusy zdi.

„Dobrý den,“ ozvalo se za mnou. Ucítila jsem, jak mi ztuhly všechny svaly v těle a hrdlo se mi sevřelo. Byli to ti dva upíři z lesa. Žena se krutě usmála a pohladila mě po vlasech.

„Diegovo zvířátko,“ vydechla a její ruka se mi zastavila na krku. Muž, který jí pořád stál po boku, se na ni zamilovaně usmál a jeho špičáky se začaly prodlužovat. Okolí očí mu ztmavlo, zorničky se roztáhly tak, že duhovka zanikla, a bělmo bylo plné červených krvavých žilek. To samé se stalo i ženě. V té chvíli se mi v hlavě vybavil Diegův hlas. Křič! Poslechla jsem ho. Začala jsem ječet jako pomatená a celou svou silou jsem ženě uštědřila pořádnou facku. Rozběhla jsem se pryč a nepřestávala křičet. Vyběhla jsem do druhého patra a schovala se v té nejzapadlejší místnosti. Žádné další dveře už nikam nevedly a jediné okno bylo příšerně vysoko na to, abych skočila dolů. Zamknu dveře a klíč házím někam do rohu místnosti. Za dveřmi slyším tiché kroky. Blíží se ke dveřím a zastavují. Poté se ozývají tiché hlasy a kroky se zase začnou vzdalovat. Schovaná za zaprášené těžké závěsy nenápadně vyhlédnu z okna a vidím toho muže, jak v ruce drží prázdnou láhev od alkoholu a v druhé zapálenou svíčku. Vzhlédne k oknu a krutě se na mě usměje. Žena se za ním náhle objeví a usměje se snad ještě hůř. A pak bez zaváhání hodí svíčku do domu. Chvíli se nic nedělo, ale pak ucítím kouř, a když odemknu dveře, už jsou všude plameny a já nemohu dýchat.

„Diego!“ zavřískám a nákláním se z okna. Opět se mi vybaví jeho hlas. Utíkej! Utíkej tak daleko, jak jen to jde! Poslechnu ho. Rychle si zouvám boty a stoupnu si na okenní římsu. Neohrabaně se škrábu na střechu a pokouším se nespadnout.

„Diego, prosím,“ vydechnu slabě a pokouším se popadnout dech. Zaslechnu hlas těch dvou upírů, ale pak je přeruší další. Je to Diegův řev, ale já ho skrz slzy nevidím.

„Emily! Kde jsi?“

„Tady,“ podaří se mi zavolat a konečně ho zahlédnu. V jeho obličeji vidím strach a neskutečný vztek.

„Skoč!“ zavolal a rozpřáhl náruč.

„Ne!“ odmítnu okamžitě a přitisknu se ke střeše.

„Ta střecha za chvíli spadne! Okamžitě skoč!“ rozkázal.

„Dobře,“ pípnu, neobratně se postavím a nadechnu se. Slyším křupání střechy pod sebou a zaplaví mě další vlna strachu. Připravuji se. Přesně ve chvíli, kdy se rozhodnu odrazit, srazí ta žena Diega na zem.

„Chyť ji!“ zařval na Lukase. Za malý okamžik už jsem byla v Lukasově náruči a zaslechla Diega. „Běž! Dostaň ji odsud!“ Lukas se se mnou rozběhl do lesa.

„Zastav!“ křičela jsem, ale neposlouchal. Potom náhle upadl. Dopadla jsem na zem a tělem mi projela ostrá bolest. Tiše jsem zanaříkala a posadila se. Stála u mě ta žena. To kvůl ní Lukas upadl. Žena se mi naklonila ke krku a náhle zaječela. Uviděla jsem, jak jí srdcem projel ostrý kůl, a mrtvá spadla na mě.

„Sundej ji ze mě,“ zanaříkala jsem. Diego mi pomohl vstát a dal mi svou krev. Nechtěl se mnou mluvit. Jen mě objal a držel mě. Pak se objevil ten muž. Objal mrtvou ženu a vzlykal.

„Pojď, jdeme pryč,“ řekl Diego rychle a vzal mě do náruče. Z dálky jsem ještě zaslechla toho upíra.

„Já se vám pomstím. Zabiju všechny vaše nevěsty, jako vy tu moji.“

Diego mě donesl domů, položil mě do mé postele a mlčky vedle mě ležel. Pořád si mě prohlížel a hladil ve vlasech.

„Odpusť mi to,“ řekl tiše. Už jsem neměla sílu mu odpovědět. Pomalu jsem se propadala do spánku a cítila, jak mě Diego objal.

Probudilo mě divné cvaknutí. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem zmatená. Ležím v cizím obývacím pokoji a v krbu pomalu pohasíná oheň. To nás Diego zase přestěhoval? Ale proč mě nedal spát do postele a nechal mě na pohovce v obývacím pokoji?

„Panebože,“ zaslechla jsem za sebou nevěřícné vydechnutí a došlo mi, že ten hlas znám. Projel mnou bolestný šok. Opatrně se otočím a do očí se mi vedraly slzy. Jak šťestím, tak bolestí.

„Mami?“ kuňknu tichým hlasem a v ten samý okamžik už mě objímá a stejně jako já pláče. Tatínek pořád stál u dveří a s dojatým výrazem nás sledoval.

„Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Hledali jsme tě snad všude. Jak jsi se sem dostala?“ Nemohla jsem mluvit. Jen jsem zakroutila hlavou a znovu ji objala.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování