Věčný slib 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Slib je závazek. Ovšem pro mnohé lidi je to jen pouhá fráze k získání důvěry. Ale co slib zpečetěný krví? Neobyčejnou, upíří krví. Když upír něco slíbí a zpečetí krví, je to neporušitelný a věčný závazek... Mladá Emily má nešťastný osud plný štěstí. Její rodina zemře, ale získá novou a lepší. Její osud je velmi komplikovaný a neuvěřitelně ovlivňován jedním slibem oddanosti a tajné, zakázané lásky...

23.05.2013 (16:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1236×

Zrada. Kdo se na nás v životě dopustí té největší zrady? Nejsou to naši vládci, ani naši nepřátelé. Nejsou to porušené sliby přátelství, ani námi nepochopená snaha našich rodičů nás nadměrně ochraňovat. Největší zrady se na sobě dopouštíme my sami. Když si přísaháme, že už stejnou chybu nikdy neuděláme. Nebo když přísaháme, že milovaného člověka budeme navždy nenávidět za to, jak moc nám ublížil. Ať se snažíme jakkoliv, nikdy se nám to nepovede. V hloubi duše po tom budeme zas a znovu toužit. Svým způsobem budeme navždy milovat. Jen raději lžeme sami sobě. Protože v té chvíli prostě chceme, aby to byla pravda...

Jmenuji se Emily. Jak já říkám, můj život začal v mých čtyřech letech v květnu roku 1915. Co bylo do té doby, si nepamatuji. Vlastně si moc dobře nepamatuji ani tuhle dobu, ale stačí mi to, co vím. Od té doby jsem byla šťastná. Moji rodiče mi o tom dni jen neradi vyprávěli. Pověděli mi to jen jednou a od té doby se už o něm ani slůvkem nezmínili. Vyprávěli mi, jak mě našli. Bylo to prostě takové časté filmové klišé. Malé dítě s krvavým oblečením samo uprostřed lesa a někdo ho najde. Malá změna... Jsou to upíři. A protože stále žiju, můžeme předpokládat, že jsou to mírumilovní upíři. Občas se živí zvířecí krví, ale někdy i lidskou, ukradenou z krevní banky. Moji biologičtí rodiče mě nikdy nehledali a pravděpodobně jsou dávno mrtví. Teď mám svou upíří rodinu, se kterou jsem pokojně žila a dělila se s ní o všechna svá tajemství až do mých patnácti let.

Součastnost

Seděla jsem na okenní římse a sledovala koruny stromů, jak se lehce pohupují ve větru. Nevím jistě, jaký je právě rok. Poslední den, na který si pamatuji, je čtrnácté září roku 1940. Ten den mi můj bratr vrazil do srdce kůl. Doslova... Bez váhání... Nejsem si jistá, jak dlouho jsem byla „mrtvá“. Možná šedesát, sedmdesát let? Stejně jako moje „adoptivní“ rodina, i já jsem byla upír, ale nebyli to oni, kdo mě změnil. Vlastně nikdo neví, jak je možné, že je ze mě upír. Od mých patnácti až do mých devatenácti let jsem byla nezvěstná. Rodina netuší, kde jsem celou tu dobu byla. To je mé tajemství. Nejsem jako obyčejní upíři. Kůl do srdce mě nezabil, a nikdo netuší proč. Moji rodinu to velmi znepokojuje. Dokonce ani můj upíří otec, který je velmi vzdělaný a moudrý upír, nedokáže pochopit, jak jsem mohla přežít desítky let s probodnutým srdcem a bez jedinné kapičky krve. V podstatě se dá říct, že celou tu dobu jsem byla jen v bezvědomí. Byla jsem ve tmě a plně jsem si uvědomovala palčivou bolest na hrudníku. Bloudila jsem tmou a nemohla dělat nic jiného, než se utápět ve svých myšlenkách a vzpomínkách na mou minulost i rodinu. Na moji maminku a tatínka, sestru a jejího manžela, i mého bratra... A málem bych zapomněla na jeho přítelkyni. Vlastně právě kvůli ní jsem se nacházela s kůlem v srdci a ponechána osudu v nějaké zatuchlé kamenné hrobce. Pravděpodobně už v ní nikdo stovky let nebyl, dokud mě sem bratr nepohodil. Ale to už se předbíhám. Musíme začít od začátku. Vrátíme se do srpna roku 1926.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování