OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V rukavičkách - prolog

03.11.2012 (13:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1101×

Silnice byla prázdná, kam až jsem dohlédla. Byla jsem za to ráda, vozovka byla mokrá a já se nerada vyhýbala truckům a dalším obrovským autům, které můj stařičký Ford vždycky málem odfoukly za krajnici.

Vyhodila jsem nedopalek cigarety z okna a rychle ho zavřela, abych zabránila chladnému nočnímu vzduchu proniknout dovnitř. Na to, že byly dvě hodiny v noci, mi přišlo, že je stejná zima jako přes den. Na obou benzínových pumpách, kde jsem se zastavila, jsem se klepala pod náporem lezavého drobného deště a mlhy, která už teď naštěstí zmizela.

Vyfoukla jsem poslední doušek dýmu, který mi zůstal v plicích, a sjela na ještě menší okresní silnici, kam mě vedlo značení. Carlton. Bože, naposledy jsem tu byla před patnácti lety, kdy mi bylo deset let a všechno bylo ještě v pořádku. Tedy alespoň v rámci možností.

Neuměla jsem si představit, v jakém stavu babiččin dům bude, ale bylo mi jasné, že to nebude nic dobrého. Zemřela už před devíti lety a od té doby na dům nikdo ani nesáhl, o rozlehlé zahradě nemluvě. Tiše jsem doufala, že tam bude aspoň pohovka, na kterou si budu moci rozložit spacák, protože jak jsem si dobře pamatovala, u země tam vždycky hrozně táhlo.

Ještě několik kilometrů jsem jela pustou temnou nocí, než jsem zaregistrovala první a vlastně jediné světlo, které v Carltonu svítilo nepřetržitě a dávalo tak světu vědět, že tam vůbec leží. Poutač Barryho obchodu se smíšeným zbožím, který jsem si dodnes matně pamatovala i s jeho odřenými policemi a řeznickým špalkem, mi pomohl se trochu zorientovat.

Obchod, pošta, bývalá veřejná prádelna, knihovna, bar. Věděla jsem, že jedu správně, cítila jsem, že jsem na správné trase, ale přesto jako bych byla na naprosto neznámém místě, které jako by mě chtělo pohltit.

Spoustu domů jsem vůbec nepoznávala, přibyly restaurace a hospody, z prašných cestiček se staly vybetonované chodníky s lavičkami, místo ruin starých domů nyní byla parkoviště a dětská hřiště. I když vše ožívalo jen na několik vteřin pod reflektory mého auta, děsilo mě to. I když byl totiž můj život plný změn, stále jsem si na ně nezvykla. Nesnášela jsem je.

Neznala jsem nic jako ustálené pořádky, určitý stereotyp nebo dlouhodobé návyky. Nikdy jsem neměla šanci si něco takového utvořit. Možná jako úplně malá, když se mě ještě mí vlastní rodiče nebáli a nestranili se kontaktu se mnou. Kdy jsem si ještě mohla hrát se starším bratrem, chodit volně po domě a bavit se s ostatními dětmi ve školce.

Nevím, jestli bylo dobře nebo špatně, že jsem si na tyhle doby už skoro nepamatovala. Zbyly jen útržky, zbytky normálního života a dětství, které mi zůstaly zaryté hluboko v mysli a objevovaly se, jak se jim zamanulo. Nejraději tehdy, kdy jsem o to nejmíň stála. Jako třeba právě teď.

Už dávno jsem se smířila s tím, čím jsem, a naučila se s tím žít. Ale to, že se mě bála vlastní matka, ta, která mě měla coby plačící dítě přivinout na hruď a utěšit, ale místo toho mě jen odháněla a zamykala v pokoji, jen abych jí dala pokoj, s tím jsem se nedokázala smířit nikdy.

Nebyla jsem standardní dítě, vím. Ale svou rodinu jsem bezmezně milovala a nikdy jsem jim ničím neublížila. Ani nevědomky. Tak proč mě nikdo z nich nedokázal brát takovou, jaká jsem?   

Ublížeností a vztekem jsem bouchla dlaní do volantu, abych všechny myšlenky z minulosti zahnala pryč. Teď jsem se potřebovala soustředit na jiné věci. Na to, najít ten správný dům. Nalézt další, snad už poslední útočiště.

Tady, na okraji maloměsta, už se naštěstí domy příliš neměnily, takže už nebyl takový problém nalézt správnou ulici a pak se dopočítat toho pravého domu v řadě dalších. Celá ulice byla setmělá, nesvítilo se v jediném okně, ale s ohledem k tomu, kolik bylo hodin, se nebylo co divit.

Nakonec byla ta anonymita tmy fajn. Jestli tu totiž bydlely stále stejné drbny jako před lety, dozvěděl by se o mojí přítomnosti každý ve městě dřív, než bych si ráno stihla dojít pro pečivo. 

Nechtěla jsem je obrat o překvapení.

Dveře u kůlny visely stále jen na dvou pantech ze čtyř, stejně jako tehdy. Dokázala jsem je ale otevřít natolik, abych mohla do skoro prázdného prostoru vjet autem, a zase je za sebou zavřela. Obrovský starý klíč od hlavních dveří, který jsem horko těžko vyžebrala od našeho právníka v Londýně, mě studil v kapse.

Zámek povolil až na třetí pokus. Veliké vstupní dveře příšerně zaskřípaly, a tak jsem je za sebou zavřela co nejrychleji. Na zkoumání domu jsem už neměla sílu ani náladu, byla jsem šťastná, že se mi sem po tolika hodinách jízdy podařilo nakonec dorazit. Shodila jsem tedy batoh i tašku na zem už v chodbě, po paměti došla do obývacího pokoje, stáhla ochrannou látku z pohovky, která tu přežila do dnešních dnů, a rozložila si na ni spacák.

   Byla mi zima, měla jsem hlad a chuť dát si další cigaretu. Únava však byla silnější než všechny ostatní pocity a já usnula ve chvíli, kdy mi spadla hlava do horizontální polohy. Oblečená, neumytá, ale spokojená.

   Podařilo se mi uniknout. Snad už naposledy.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V rukavičkách - prolog: