OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V rukavičkách - 1. kapitola

08.11.2012 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1057×

Probuzení bylo děsivé, stejně jako v mnohých jiných případech. Otevřela jsem oči a srdce se mi zastavilo. Kde to jsem? Co tu dělám? Tak mě nakonec opravdu dostali?

Stačilo dalších pár vteřin, aby mi vše došlo a já si mohla úlevně povzdychnout. Matné světlo dalšího podmračeného anglického dopoledne se snažilo prodrat skrz špatně těsnící dřevěné okenice a chtělo mi tak pomoci se zorientovat.

Příliš světla jsem ale nepotřebovala, abych poznala, že je dům v hrozném stavu. S bolestivým syknutím kvůli přeleželé ruce jsem se posadila a z blíže pohozeného batohu vyndala pomačkanou krabičku cigaret a jednu si s chutí zapálila. Teprve pak jsem měla dost sil i odhodlání se zvednout a jít se po té spoušti projít.

V obývacím pokoji, kterému dominoval obrovský začernalý krb, zbyla jen stará rozvrzaná pohovka, maličký stolek a rozložitý věkovitý sekretář. Nic víc už tu nezbylo. Má matka a její sestra, jak jsem vytušila, po babiččině smrti odvezli vše, co se dalo ještě zpeněžit. Tyhle zbytky už se jim nejspíš nehodily do krámu.

V pusté dlouhé chodbě čněl jen pokřivený věšák. Všechny ozdobné skříňky, botník, dokonce i svítidla byly pryč. Prošla jsem po nitkovitém koberci dál, až tam, kde jsem si pamatovala kuchyň. Kromě obstarožních kamínek a části zabudované linky tu také víc nezbylo. Ani stůl, židle, ostatní zařízení, dokonce ani nádobí.

Koupelna a suchý záchod vypadaly stejně příšerně, jak jsem si je pamatovala. Dřevěná podlaha prožraná červotočem, zrezlé kohoutky trčící ze zdi, obrovská smaltovaná vana na lvích tlapách a jakýsi prapradědeček dnešních bojlerů. Tady zjevně nebylo co odnést a prodat. Všechno bylo stejně příšerné jako před patnácti lety.

Vyběhla jsem do patra a popel z cigarety se mezitím snažila klepat mimo prošlapané koberce. Ne ani tak kvůli skvrnám, jako spíš ze strachu, aby všechno nezačalo hořet. Stejně mi bylo jasné, že jestli se tu skutečně hodlám usadit, všechny koberce nebo to, co z nich zbylo, poletí do popelnice.

Pokojíky, které mi jako dítěti připadaly útulné, byly najednou maličké zaprášené špeluňky s holými zdmi, bez nábytku a tím pádem bez duše. Vypadaly děsivě. Nebylo mi příjemné jimi procházet, čtyřmi malými ložnicemi s vikýřovými okny, ze kterých mě jímal pocit, že mě chtějí pozřít a už nikdy nevrátit nohama na pevnou zem.

Všechny do jednoho vypadaly pokoje skutečně strašidelně. V nich určitě spát nebudu.

Nízkou půdu jsem se rozhodla nechat na jindy, protože prachu a zkázy jsem měla prozatím víc než dost. Seběhla jsem schody zpátky dolů, z tašky vytáhla tlustý dlouhý pletený svetr, nazula si pevně boty a vydala se před dům.

Jak se dalo v deset hodin dopoledne všedního dne očekávat, bylo na ulicích pusto, protože dospělí byli v práci a děti ve škole. Byla jsem za tenhle klid vděčná, i když jsem si moc dobře uvědomovala, že nebude mít dlouhého trvání. Jakmile rozevřu všechny okenice a okna, abych do domu po tolika letech vpustila čerstvý vzduch, všichni kolemjdoucí se budou zastavovat u odrbaného plaňkového plotu a spekulovat, co se tu asi tak děje.

Neměla jsem v úmyslu se jít hned dneska se všemi srdečně pozdravit, připomenout těm starším, že jsem to skutečně já, mladá Caseyová, Lucyina vnučka, a těm mladším vysvětlit, kdo že to vlastně jsem, že se opovažuji narušovat klid a pořádek v tomhle ospalém městečku. Už jsem úplně slyšela všechny ty klepy, které se rychlostí blesku proženou ulicemi a nenechají nikoho na pochybách, že nejspíš nejsem úplně normální, když se stěhuji právě sem. Do Carltonu, ze kterého všichni, kdo mohou, utíkají za lepší prací i životem do větším měst Anglie.

Se zbytkem cigarety v ústech, neučesaná a zabalená do příšerně vypadajícího matně zeleného svetru jsem určitě v tu chvíli nevypadala jako sousedka k pohledání, zvláště při pohledu na dům a zahradu, které svou zašlostí a zjevnou zanedbaností kazily ostatním domkům v ulici renomé i tvář.

Ne že bych byla nějaký estét, ale po zběžném prohlédnutí zahrady i mě jímala hrůza z toho, jak tu vše zpustlo. Matně jsem si vzpomínala na zeleninové a bylinkové záhonky, růžové keře a štěrkové cestičky, obléhající celý dům a vedoucí všechny buď k jedněm ze dvou dveří nebo ke kamenné kašně, která celé zahradě dominovala.

Teď tu ale nebylo nic než neskutečné množství plevele a keřů, dorůstající výšky mých ramen. Po záhoncích nebylo ani vidu, ani slechu, o cestičkách ani nemluvě. Na kašnu jsem v té vší záplavě nechtěné zeleně spíš narazila, než že bych ji viděla a šla k ní přímo. Voda už v ní určitě dávno netekla, byla místo ní po okraj zaplněná tlejícím listím, ve kterém si hmyz a menší hlodavci zjevně užívali nespoutaného života.

Pamatovala jsem si, jak tu kašnu babička milovala, starala se o ni, čistila ji, kdykoliv vyšla ven, a sedávala u ní v prosluněných dnech na lavičce, o jejíž torzo jsem zakopla o kousek dál. A přišlo mi to celé líto.

Měla jsem chuť sundat si tenké kožené rukavičky a dotknout se jí. Vrátit se alespoň na chvilku do těch krásných dob, kdy slunce hřálo a babička se smála, když mi vyprávěla košilaté vtipy a drby z městečka. Do dob, kdy kašnou bez přestání protékala voda, dotažená jednoduchým potrubím z nedalekého potůčku, a my po ránu z okna v kuchyni tiše sledovaly, jak se k ní slétají ptáčci a pijí.

Během vteřiny jsem ten nápad ale zavrhla. Nesměla jsem si dovolit být sentimentální, ne teď, kdy jsem byla opět na útěku a jen tiše doufala, že tohle už bude poslední zastávka. Že tady už mě nikdy nenajdou.

Navíc jsem byla příliš hladová na to, aby mě použití daru nevysílilo.

Mávla jsem prozatím nad zahradou rukou, rychle se v domě opláchla, učesala a převlékla, vytáhla auto z kůlny a vyrazila do městečka. V hlavě jsem si mezitím dávala do kupy, co všechno bude potřeba v nejbližších dnech udělat.

Zahrada vypadala sice děsivě, ale počká. Teď jsem potřebovala hlavně ložní prádlo, trochu nádobí a hlavně nějaké nekazivé jídlo. Kde býval úřad, jsem si pořád dobře pamatovala, takže to před obchody byla moje první zastávka.

Starší paní se světle fialovým přelivem, která seděla za přepážkou, ve chvíli, kdy zjistila, že nejsem místní, ale ráda bych nechala v domě opět zapojit elektřinu a vodu, na mě vykulila oči jako na nějakou atrakci. Asi jsem jí i tak trochu byla, když jsem jí a posléze jejímu nadřízenému, kterého pro jistotu přivolala, vysvětlovala, že hodlám v tom starém opuštěném domě alespoň nějaký čas bydlet.

Pozorně si pročetli papíry od právníka i všechny moje doklady, jako by tomu nemohli uvěřit. Neměli ale žádný důvod mě odmítnout, a tak jsem i přes jejich zjevnou nelibost a překvapení dosáhla všeho, co jsem potřebovala.

Když jsem s jistým ulehčením opět stanula venku, udeřila mě do nosu nezaměnitelná vůně smaženého masa a dalších laskomin. Můj žaludek se ozýval už nějakou dobu, a tak mi přišlo jako dobrý nápad dojít se najíst ještě před vysilujícím běháním po obchodech, které jsem z duše nenáviděla.

Přešla jsem silnici, po očku zkontrolovala, že stojím s autem tam, kde mám, a s hlady i nervozitou sevřenými útrobami jsem přešla ulici a vešla do bistra. Bylo malé, ale útulné, se stolky s květinovými ubrusy a malými sedačkami potaženými červenou koženkou. Zhruba půlka míst byla obsazená, a tak jsem se co nejnenápadněji vsunula k rohovému stolku co nejdál od vstupních dveří.

Celé bistro U Mika, jak se jmenovalo, tu před lety ještě nebylo. Nyní ale zřejmě zaujímal postavení přátelského prostředí, kde se setkávají známí, kteří se chtějí i dobře najíst a ne jen posedět u piva v některé z hospod v okolních ulicích.

Mladá usměvavá číšnice u mě byla dřív, než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, a tak jsem si od ní nechala doporučit hamburger se zeleninou, hranolky, salát a pořádnou dávku kávy. Byla jsem jí upřímně vděčná, protože při pohledu na obsáhlý jídelní lístek a tabule s denními specialitami, rozvěšené po stěnách mezi stolky, bych nejspíš umřela hlady dřív, než bych si dokázala něco vybrat.

V tichosti jsem seděla ve svém koutě a nenápadně pozorovala ostatní. Ti mě však po chvíli předčili, protože si celkem okatě začali prohlížet oni mě. Zkoumavé pohledy nebyly zlé, jen neskutečně zvědavé. S tím, jestli jsem si jejich pozorování všimla nebo ne, si příliš hlavu nelámali.

Nebylo to přímo nepříjemné, tušila jsem, že něco takového dříve nebo později nastane. Byla jsem prostě exot, který se tu mezi nimi přes noc zjevil, takže jsem nutně musela být na pár dní žhavou novinkou a středem pozornosti.

V takových chvílích mě ale vždy zachvacoval pocit, že vědí. Že tuší, co jsem zač a co dokážu, jaký jsem vyvrhel a černá ovce rodiny. Samozřejmě, mozek mě vždy dokázal přesvědčit, že tomu tak není, že není možné, aby to kdokoliv z nich byť i jen v náznaku tušil. Srdce mi ale bilo jako splašené, prsty uvězněné v rukavičkách se mi začaly třást a já nevěděla, kam s očima.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V rukavičkách - 1. kapitola: