OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu - 35. kapitola

24.06.2013 (13:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1646×

Velmi pomalým a rozvážným krokem mířil k její nové ložnici. I když se po nekonečně dlouhé době pořádně vyspal, cítil ve svalech neobvyklé napětí. Ve vzpomínkách se stále vracel k jejímu vyplašenému výrazu, ostrému tónu a krásně rozechvělému tělu, které až příliš ochotně reagovalo na jeho ruce. I myšlenka na jejich společnou ranní jízdu mu přiváděla do krve oheň, takže si nakonec musel přiznat, že mu chybí její přítomnost. Než se ocitl před jejím pokojem, měl na jazyku miliony otázek a zhruba stejný počet narážek na včerejší večer. Jenže sotva zaklepal, ztratil je úplně všechny. Nejprve zažil šok, když mu přišla otevřít rozesmátá Saire. Nestihl ani zformovat náležitě naštvaný tón pro svůj hlas, když ho o řeč připravila samotná Bestie. A to stačilo, aby se k němu jen otočila čelem od nevelkého zrcadla.

Bylo nanejvýš pokořující, že na ni zírá jak dítě na zjevení, ale jeho tělo i veškerá smyslová zakončení mu selhala v jediném okamžiku. Stál neschopen reakce a jen hltal očima její nový vzhled, který byl úchvatný. Vše na té ženě bylo dokonalé, od nádherně učesaných vlasů přes neobyčejně padnoucí šaty až k jemnému líčení. Myslel si, že nic krásnějšího neuvidí, ale vyvedla jej okamžitě z omylu. Stačil jediný detail a znovu přišel o kontrolu nad tělem. Usmála se.

„Slintáte mi na koberec,“ pronesla škádlivě a patřičně si vychutnávala svou moc.

„Buď ráda, že jen na koberec,“ vysoukal ze sebe polohlasně a s velkou námahou generál a divoce potřásl hlavou ve snaze zahnat chlípné myšlenky. Raději odvrátil zrak od svého pokušení, ale nebylo to lepší. Saire na něj užasle zírala a ve tváři se ani nesnažila skrýt pobavení.

„Generále… Jste si jist, že budete schopen vykonávat svou službu?“ dobírala si jej králova milenka.

„Naprosto! Což mi připomíná, že bys už měla být v sále,“ zchladil ji rychle. Kněžka si z jeho vážného tónu nic nedělala, byla až příliš pobavena svým drobným rýpnutím. S úsměvem na rtech se rozloučila a klidně odešla.

„Zdáš se být poněkud vyvedený z míry,“ špitla Bestie a nebezpečně se k němu přiblížila. Nedalo mu moc práce prokouknout její hru. Když se k němu naposledy chovala stejně, dostal tvrdé čelíčko.

„Jen jsem tě civilizovanou nemohl poznat, už jsem se bál, že jsi zmizela,“ oplácel jí úšklebek. Trochu se zamračila, ale jinak zůstala klidná. Uvědomoval si, že nezapomíná a plánuje pekelnou pomstu. A on se jí nemohl dočkat. „Vyrazíme?“ zeptal se jí, když konečně ovládl své zmatené tělo, a ona k jeho úlevě přikývla. Jako pravý kavalír jí podržel dveře a pokynul, aby vyšla, a ona se zachovala jako dokonalá dáma. S drobnou poklonou uposlechla jeho gesta a počkala, až za sebou zavře dveře, a pak s drobným zaváháním přijala nabízené rámě a nechala se doprovázet do přijímacího sálu. Po celou tu dobu oba mlčeli, Dalia i Gareth měli až příliš mnoho myšlenek na svůj doprovod, jenže nikdo z nich by to veřejně nepřiznal, ani po krutém mučení.

xxx

Sál byl květinami okázale vyzdoben k její poctě. Všude, kam oko dohlédlo, byly vázy a květiny byly připevněny i na nosných sloupech, elegantně doplněny stuhami v příslušné barvě. Podlahu zdobil nádherný koberec s pracným vzorem, na kterém tvůrkyně musely nechat mládí, a skrze vysoká okna s mozaikou zde pronikalo polední světlo a dodávalo tak místu magickou atmosféru. V nevelikém půlkruhu stály všechny vyvolené, ve světlých šatech a perfektně upravené, nad nimi jako přízračný vládce seděl král na svém trůnu a s mírným úsměvem vítal svého přítele a nového spojence.

Gareth doprovodil Dalii jen pár kroků do sálu, tam se uklonil a předal ji do péče dvornímu uvaděči, přesně jak uváděla dvorská etiketa.

To byl okamžik, kdy Dalia poprvé pocítila drobné škubnutí nervozity. V očích většiny dívek byla čirá nenávist, jen hrstka z nich ji pozorovala se znatelnou úlevou. Věděla od svojí sestry, že se jedná o dívky, které mají svá srdce v domovině pevně zadána a na tomto místě si jen zlepšují svou prestiž. Uvaděč s ní konečně předstoupil před krále, který se pomalu a ledabyle zvednul z trůnu a opovážlivě klidným krokem přijal od svého služebníka její dlaň. Při tom byla oficiálně představena. Podle protokolu se poklonila a samotným vladařem byla přivedena k ostatním dívkám, kde zaujala novou pozici. V tu chvíli si kněžka připadala jako ovce, koupená na trhu a zahnána do stáda.

Z panovníkových úst ještě zaznělo pár přání, aby byla mezi dívkami přijata vlídně a s otevřenou náručí a aby po jeho boku usedla ta nejvznešenější. Dalii nemohlo uniknout, že pohledem krátce spočinul na její sestře, která však zůstala naprosto klidná. Buď si jej nevšimla, nebo se takové pohledy naučila nevnímat.

Pak byli konečně komorníkem vyzváni, aby se přesunuli do obrovské jídelny. Museli odejít ze sálu a vrátit se do malého salónku, odkud se rovnou vcházelo do hodovní síně. Místnost byla stejně jako trůnní sál okázale vyzdobená, ale stejně prostorná. Dlouhý stůl už byl obtěžkán lahůdkami a slavnostním nádobím, stačilo se jen posadit. Zvláštní bylo to, že každá činnost týkající se vyvolených měla svůj přesný protokol, ale ke stolu se dívky usazovaly podle vlastního uvážení. Většinou si místa vedle krále vybraly ty nejmocnější a nejbohatší nápadnice a zbylá místa byla obsazená podle horlivosti, se kterou se daná slečna chtěla přiblížit ke králi.

Saire se posadila téměř na nejvzdálenější bod od krále a Dalia chtěla její čin zopakovat. Bohužel místa vedle sestry už byla obsazená, jedno zaujala neznámá dívka a na druhé se posadil s šibalským úsměvem generál. Kněžce nakonec nezbylo nic jiného než se posadit naproti, ale na sestru málem neviděla skrz hustou výzdobu ve váze. Zato generála měla přímo na ráně. A podpásovek mělo přijít mnohem víc. Nestihla si totiž nabrat ani první chod a všudypřítomná konverzace se stočila k její osobě. Musela odpovídat na miliony všetečných dotazů, kde se narodila, kolik má sourozenců a jiné. Většinu odpovědí měla předem dáno od krále, takže s klidem vysvětlila, že má dva bratry a většinu života byla vychovávána v klášteře na Istrarii. Na co odpověď neznala, pohotově domyslela, takže nemohla vzbudit sebemenší podezření. Už se zdálo, že se hovor přesune jiným směrem, když se ozval cizí hlas.

„Ninet, a jaká víra je upřednostňována v Istarii?“ ptal se vysoký hlas plný povýšení. Patřil mladé ženě se zlým pohledem, sedící jedno místo od královy pravice. Byla to nečekaná otázka, až král ztuhnul zděšením. Sám moc dobře věděl, že tak obsáhlou informaci svojí agentce nepodal. S výrazem plným děsu poslouchal její odpověď.

„Stejná jako ve větších chrámech. V Istarii věříme v milosrdnou a dobrotivou Bohyni,“ prozradila klidně Dalia. „Jsme sice jen malý svatostánek její věčné milosti, ale víra u nás nestrádá ani v nejmenším.“ Bohaté slečně ztuhly rysy. Bylo znát, že se snaží nově příchozí nachytat, ale neměla nejmenší šanci, což ji rozčílilo. Nemohla tušit, že Dalia má velmi obsáhlé znalosti o všech chrámech, klášterech i kaplích v zemi, které jsou určeny k uctívání její paní. Kdyby se jednalo o klášter v zasvěcený nějakému patronovi, byla by nahraná, ale takto se nemohla mýlit.

„Takže se v modlitbách obracíte k její nebeské milosti?“ ptala se tentokrát zaskočeně dívka po králově levici sladce přihlouplým tónem. Kněžka nepochybovala, že její tón je skutečným odrazem její nepříliš bystré mysli. Zákeřnější dívka svou hloupější přítelkyni probodla znechuceným pohledem a odvrátila od ní svou pozornost, dávajíc najevo, že jí nestojí za námahu. Přesto ji dál Dalia po očku sledovala, protože už tušila, u koho si musí určitě hlídat záda.

„Samozřejmě, tak mě k tomu vychovali. Nehledám útěchu u svatých a blahořečených.“ Její hlas byl neoblomný, takže se přihlouplá dívka ještě víc zasmušila.

„Ale vždyť přece blahořečená Anastázie, patronka mladých dívek a panen, je vírou přijímána,“ pronesla zmateně. Náhle nebylo pochyb, ke komu dívka stáčí své náboženské přání a touhy. Dalia jen stěží zabránila znechucenému pohledu, čímž dívku ještě víc rozohnila. „Nepochybuješ přeci o svatých,“ vyřkla rozhořčeně, jako by jí někdo bral sen. „To je jako bys pochybovala o samotné Bohyni…“ slova se jí ztrácela v horečném uvažování, „…nebo třeba o tom, že náš král je důstojný a inteligentní vládce,“ vypálila vítězoslavně, spokojená sama nad sebou a svým argumentem, se kterým téměř všechny dívky souhlasily pokýváním.

Jenže ticho, které se neslo od Dalii, bylo brutální. Jen čtyři lidé u stolu věděli, co se dívce honí v hlavě, a tři z těchto osob v sobě dusili záchvaty smíchu. Jediný král zbledl vztekem a okamžitě po ní střelil nahněvaným pohledem, kterým jí sliboval krutou smrt, jestli z úst vypustí nějakou jedovatou poznámku.

„Velmi pádný argument,“ pronesla po chvíli s uculením kněžka a pohlédla na brunatějícího krále. „O králově inteligenci se opravdu nedá pochybovat, stejně jako o tvojí,“ pronesla líbezně a pokynula jí drobnou úklonou. Královy oči se nebezpečně zúžily a vidlička v jeho ruce tvrdě nabodla ukrojené maso z talíře, v jeho myšlenkách však pokrm nahradila jiná věc. Gareth se dusivě rozkašlal do ubrousku a Saire se o něj až přemrštěně starala, snažíc se skrýt své uslzené oči. Protože opět jen čtyři lidé v sále s jistotou věděli, jak je její odpověď myšlena.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu - 35. kapitola: