OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 24. kapitola

22.09.2012 (19:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 834×

Vracela se k sobě do pokoje a konečně byla spokojená. Cítila novou sílu a energii v žilách, lehce spálený krk a ruce rozbolavěné po celodenní dřině na zahradě. Ale nejvíc ji osvěžoval pocit, že zase žije a už jen nepřežívá. V záhoncích plných bylinek a jiných květin zapomněla na všechny chmúry a sama sobě slíbila, že celou nepříjemnou situaci s králem a jeho generálem vyřeší. Slíbila si, že už nebudou s Dalií chodit kolem horké kaše a prostě zítra ráno půjde za mocným Ladáriem a poprosí ho, aby ji propustil. Sice jí představa odloučení od krále trhala srdce, ale uvědomila si, že za ty nervy jí to nestojí ani omylem a že se tato situace netýká už jen její osoby, ale také její sestry.

Přemítala nad svou klidnou budoucností, kterou její zítřejší rozhovor přinese, když se zpoza neznámých dveří ozvala tupá rána, jako když někdo shodí vázu, která se však nerozbije. Saire to okamžitě zastavilo, ačkoliv netušila proč. Její tělo jednalo automaticky a ona si jen vzdáleně uvědomila, že podobný zvuk jí před třemi lety přivedl k prvnímu odebranému životu. Stejně totiž dopadne omráčené, nebo tiše zavražděné tělo kněžky, když se lupiči snaží prodrat přes chrámovou stráž. Stejný zvuk vydalo tělo strážkyně Alessy, když jí prašivý zloděj zacpal ústa a jedním krátkým tahem podřezal hrdlo. Dívka nestihla ani pípnout, ale tupý dopad jejího těla zločince prozradil.

Saire stála jako přimražená a poslouchala okolní zvuky. Jasně slyšela šelest dalších kroků. Vyvolená měla v pokoji jistě návštěvu, ale kněžka váhala, jestli chtěnou či nikoliv. Když slyšela vrznutí postele, uznala, že by se do dění v pokoji neměla míchat, i když v ní nepříjemný pocit přetrval. Pomalu se došourala ke své ložnici a po očku se neustále otáčela k onomu pokoji, takže málem narazila do rozložité hrudi svého blízkého přítele.

„Jako by si snila. Pozor, ať se nepřerazíš,“ usmál se na ni a ona si jej jen nepřítomně prohlédla.

„Ach promiň,“ zašeptala krátce a znovu se ohlédla ke dveřím. Dala by najednou krk za to, že je něco špatně. Garethovi samozřejmě neušel její naprostý nezájem o jeho osobu a trochu nafučeně sledoval směr jejího pohledu.

„Plánuješ si noční návštěvu, ke své kolegyni?“ ptal se trochu nakvašeně a snažil se upoutat její pozornost. Zcela marně. Saire jen lehce potřásla hlavou a zase se vydala k pokoji. Generál ji potichu následoval. „Děje se něco?“ zeptal se s podezřením v hlase.

„Nevím, já… Jen se mi něco nezdá,“ odpověděla kněžka a zatavila se před dveřmi. „Je to prostě jen pocit,“ zašeptala a potichu šáhla na kliku. Velmi opatrně se snažila nakouknout mezi vzniklou mezerou a dost dobře cítila, že je generál na ní těsně nalepený, aby mohl vidět to co ona. A pak oba ztuhli, klika ji vyklouzla z náhle ledové dlaně a dveře se pomalu rozevřely dokořán.

„U svatých ran…“ vydechl vyděšeně do její hřívy, když společně shlíželi na krvavé jezero v bílých přikrývkách. Dívka měla stejně znetvořené hrdlo jako Alessa. Ležela na zádech, chladné oči rozevřeny děsem. U jejího lůžka bylo množství stop, které směřovaly k oknu s balkónem.  Oba se museli dívat na to samé, protože obou ve stejnou chvíli došlo, že balkóny na této straně hradu jsou blízko u sebe, takže vrah může být, v jednom ze dvou dalších pokojů. Saire ani netušila, co vyvádí, zběsile se rozeběhla k pokoji napravo a rozrazila dveře. Rána od rozražených dveří probudila spící dívku, která v zápětí vyděšeně zakřičela, když spatřila, že se maskovaný vrah skláněl s nožem par centimetrů od ní. Ten rozhozen sletem událostí, zapomněl na svůj prvotní plán a vrhnul se na kněžku, jež ho vyrušila.  Ta ke své neuvěřitelné smůle nebyla ozbrojena, ale její stráž nebyla daleko. Gareth nemilosrdně dívku odhodil stranou a sám se pustil do souboje, který po pár vteřinách vyhrál. Útočníkovy zkroutil ruce a jeho vlastní zbraň mu zabodl hluboko do hrudního koše. Ve stejnou chvíli se rozletěly dveře na konci chodby a z nich vystřelil jako šipka další v černi oděný muž. Jen na vteřinu pohlédl na svého mrtvého kolegu a po té se rozeběhl pryč od Garetha a Saire.  Generál však na nic nečekal a začal muže pronásledovat. V patách za ním běžela i kněžka s ukořistěným nožem a touhou po boji. Vše se jí v tom jednom pohledu vrátilo, všechen strach a nenávist toho osudného večera.

Vrah zmizel v tajném tunelu, jako zajíc v noře, ale ke své obrovské smůle, nestihl kamenné dveře dovřít. Oba jeho pronásledovatelé se vydali za ním a než se stihli znovu pořádně nadechnout, ocitli se za hradem. Útočník byl pryč, ale nová scenérie před nimi jim vyrazila dech. Jedem padlý muž již barvil tmavou krví zelená stébla trávy. Druhý s chrčením ukončoval svůj život. A další dva se jako stíny smrti pomalu přibližovali ke své kořisti. Saire stačil jediný pohled, aby poznala lem kdysi bělostných šatů.  Na hebké trávě v krvi potřísněné róbě ležela její sestra. Oči měla zavřené a s klidem se chystala přijmout poslední ránu jejich vrahů. Kněžce se z hrdla vydral dračí řev a její paže poslala jediným pohybem dýku do zabijákova krku. Volnou rukou vytrhla Garethovi meč a bez slitování se vrhla na druhého muže. Boj byl krátký, přesto však mohlo být pro její sestru pozdě.  Odhodila své zbraně a vyděšeně dosedla vedle ní. Do očí se jí okamžitě nahrnuly slzy, když konečně spatřila, jakou škodu vrahové napáchali. Dalia se jen mučivě pomalu nadechovala a z těla jí rudým proudem unikal život. Saire se snažila roztřesenou rukou zastavit krvácení v boku a odstranit jedem napuštěné šípy. Ani málem nepostřehla, že o to samé se snaží i Gareth, ale v jeho konání viděla náhle kousek naděje.

„P-p-p-p rosím!“ zašeptala přes vzlyky. „Nesmí umřít!“

Gareth se již nadechoval, že jí odpoví, ale nedostal příležitost. Za ním se ozval zděšený hlas jeho krále. „Ach, má milostivá Bohyně,“ zašeptal a s neblahou předtuchou pohlédl na tvář zraněné dívky. „Prosím, to ne! Jak to s ní vypadá?“ ptal se okamžitě svého přítele a doufal v zázrak. Neváhal ani vteřinu a začal ji ošetřovat stejně, jako to dělala kněžka a generál.

„Já nevím,“ přiznal Gareth a opatrně se ohlédl po plačící Saire. „Musíme neutralizovat ten jed, jinak moc velkou šanci nemá.“

„Jdu pro kněze, ty ji odnes do nějakého pokoje. Tady bude za potřebí něčeho víc, než jen protijedu.“

Xxx

Pozdě večer ležela Saire zhroucená na posteli a slzami smáčela přikrývky. Všechny své myšlenky měla u sestry a každé její slovo patřilo mocné Bohyni s prosbou, ať jí zachrání. Cítila oheň ve svém hrdle, a když už si myslela, že její plíce prostě další doušek vzduchu nepřijmou, trhavě se nadechla a přesvědčila se, že zázraky se dějí. Nechtěla nic vnímat, jen vyčkávala okamžik, kdy jí někdo sdělí, jak je na tom její sestra a tělo se pak rozhodne, jestli bude pokračovat v dalším nádechu, nebo to prostě zabalí. Když k ní její uši přinesly zvuk zavírajících se dveří, s přílišnou horlivostí se zvedla z přikrývek a čekala na ortel.

„Je slabá,“ zaznělo z králových úst. „Ale rány jsou čisté a horečka pomalu ustupuje. Gareth je u ní a kouzly se snaží zhojit většinu škod. Myslíme, že to přežije.“

„Ach děkuji,“ zašeptala úlevně a cítila, jak jí z ramen padá obrovská tíha. Čekala, že král odejde, ale k jejímu údivu setrval na místě.

„Saire,“ oslovil ji pomalu a posadil se vedle ní na postel. „Ty tu dívku znáš?“ ptal se opatrně a čekal na její reakci.

„Neznám,“ špitla klidně a doufala, že král její lež neprohlídne. Jeho skeptický pohled však mluvil sám za sebe. „Ona mi někoho velmi připomněla,“ vysvětlila unaveně. „Vlastně celý tento večer byl, jako z minulosti.“ To nejspíš králi stačilo.

„Co se tenkrát stalo,“ vyzvídal opatrně.

„Tenkrát jsem poprvé zabila člověka,“ řekla tiše. „Byla to teprve moje druhá služba. Ani nevím, jak jsem se ocitla v boji, ale on byl náhle přede mnou a chtěl mě zabít. Uhnula jsem a zasáhla cíl… Ještě teď cítím jeho krev v dlaních.“ Z očí se jí opět vyrojily slzy a král ji se soucitným povzdechem objal.

„Promiň… neměl jsem se ptát,“ zašeptal jí do vlasů a tiskl ji v náručí.

„Já-jen- jsem tak unavená,“ vzlykla mu do košile a své ruce sepjala kolem jeho hrudi. „Všechno je najednou zase špatně, i když jsem už viděla světlou budoucnost. Teď zase nevím, jak dál.“

„Neboj, všechno společně vyřešíme,“ tišil ji.

„Společně?“ zeptala se skepticky. „Vždyť se mi vyhýbáš, neodpustil jsi mi ten proklatý balkón a přitom toho tolik lituji,“ přiznala nečekaně a hned v zápětí litovala svých slov. Král totiž nepatrně ztuhl, nejspíše, když si vzpomněl na osudný večer.

„To je hloupost, není přeci co odpouštět,“ snažil se ji uklidnit, ale spíše jen přilil olej do ohně. Saire se od něj hněvivě odtrhla a zpříma mu pohlédla do očí.

„Dokaž to!“ zavrčela a nepřestávala ho probodávat pohledem.

„Saire, není co dokazovat… Já se na tebe opravdu nezlobím.“ Snažil se, ale dívka před ním vybuchla jako sopka. Jako smyslů zbavená se vrhla na jeho rty a se vší zlobou, vášní a smutkem ho líbala. Zaskočen sletem událostí přijímal její bolestné polibky a konečně si přiznal, že přesně tohle zatím chybělo jeho životu. Chtěl ji líbat do konce svých dní, ale ozvalo se jeho svědomí. Moc dobře si uvědomoval, že jestli ji od sebe nyní neodtrhne, probudí se ráno vedle ní. A dost váhal, jestli ona si je jistá, že o takové probuzení stojí.

„Tohle nejde,“ zašeptal do polibku a odtáhl se od ní. Dívka se mu trochu bránila, ale pak své snažení vzdala a její tělo zbortilo žalem. Zničeně se od něj odvrátila a čekala, až odejde. Král se opravdu zvednul k odchodu, ale ve chvíli kdy stál u dveří a otevřel je, udělal osudovou chybu. Naposledy se po ní ohlédl. Ležela schoulená na boku, její ramena se trhavě chvěla v návalech tichých vzlyků. Zavřel dveře a vzlyky se ozvaly hlasitěji. Dle všeho si myslela, že opravdu opustil její pokoj. Chvíli ji nehnutě sledoval a pak otočil klíčkem v zámku. Saire se vyplašeně otočila a spatřila jeho smířený a omluvný pohled.

„Odpusť mi,“ řekl tiše, když mířil zpět k její posteli.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 24. kapitola: