Tygří oko - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stalo? Claire se najednou probudila v temné místnosti a nemá ponětí, kde je nebo jak se odtud dostat... MyBerry

08.01.2014 (18:00) • MyBerry • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 844×

4. kapitola

Vlastně jsem si pamatovala jenom na toho medvěda. Uvědomila jsem si, že krvácím. Medvěd mě zranil. Boles z rány nepříjemně pálila a já jsem se rozhlédla kolem sebe. Kde to jsem? Co tady dělám? Pohled mi směřoval k oknu ve stropě. Na obyčejného člověka to bylo příliš vysoko, ale možná by se mi podařilo vyskočit nahoru v podobě tygra.

„Lucy?“ zavolala jsem do tmy.

Ticho. Ani hlásek.

A pak se to stalo. Zavrzaly dveře a dovnitř vstoupil muž zahalený v černém oblečení. Měl černé kalhoty, triko s dlouhým rukávem, rukavice, černé boty, čepici a sluneční brýle.

„Půjdeš se mnou!“ řekl.

„Ne,“ procedila jsem mezi zuby.

„Dělej,“ vyštěkl přísně.

Pomalu jsem se zvedla na nohy a dobelhala jsem se ke dveřím, rány na boku a na rameni mě přece jen bolely. Když jsem procházela kolem něho, strčil do mě a já jsem poskočila dopředu. Projela mnou palčivá bolest a já jsem se neubránila zasténání.

„Co po mně chcete?“ zeptala jsem se tiše.

„Sklapni!“ ozval se ostře a jeho hlas mě tak vyděsil, až jsem sebou cukla.

Všiml si toho a škodolibě se usmál. Došli jsem do místnosti, kde byla stejná tma jako v té, kde jsem byla uvězněná.

„Jamesi!“ křikl. „Kde jsi? Mám tady tu holku!“

Najednou se ze tmy ozval hlas: „A zebra?“

„Někam utekla. Asi vytušila, že ji hledám. Ale tady tuhle... jsem chytnul. Viděl jsem ji s ní. A to může znamenat jenom jedno...“

Najednou se otočil ke mně. „Dělej, řekni, jsi anihuman?!“

„Co - co - cože?“ vyděsila jsem se. „Anihumani?“

„No, představ si... malá herečko.“

„Ale já nelžu!“ vykřikla jsem.

„Umíš se snad proměňovat na nějaké zvíře, ne?“ vyšťěkl.

„No, vlastně ještě ne, protože ještě se má proměna nedokončila.“

„Dobře,“ přikývl škodolibě a odstrkal mě do nějaké místnosti.

Klesla jsem k zemi a zasténala jsem. „Lucy...“

Toužila jsem se vrátit domů, do bezpečí. Sen to nebyl. Tím jsem si byla jistá. Lucy říkala, že mě potrestá, pouze když se budu pokoušet zbavit té... sošky! Ach ano! Lucy se mi snažila pomoct a ochránit mě! Teď, pomocí té sošky, mi možná příjde na pomoc! Samozřejmě počká, než ti divní chlápci odejdou, nebo co.

Šla jsem pod okno a zašeptala jsem: „Lucy?“

Nic. Jenom ticho. Venku jen někde zahoukala sova. Už je noc. Lehla jsem si na zem. Byla jsem zraněná a unavená.

Postavila jsem se na nohy. Uvědomila jsem si, že jsem asi na nějakou dobu usnula. Mohlo to být půl hodiny, ale klidně i tři hodiny. Došla jsem opět pod vysoko položené okno a zašeptala jsem: „Lucy? Lucy? Jsi tam?“

Opět se nic neozvalo. Otočila jsem se od okna a najednou se ozvalo: „Claire? Jsi to ty?“

Srdce mi vyletělo z hrudi nadšením.

„Ano, jsem to já! Pomůžeš mi?“

„Jasně, pokusím se ti pomoct! Jen doufám, že to není past. Nejradši by totiž zajali mě. To ti pak vysvětlím. Teď použij tygra. Umíte se teleportovat. Ty k němu a on k tobě. Prohoď ho oknem.“

Mříže byly poměrně tenké a já jsem se bála, že se netrefím, ale byla to má jediná šance na záchranu. A stejně, kdyby tygr zůstal na okně, teleportuje se zase za mnou. Mám nekonečně mnoho pokusů.

Natáhla jsem ruku a vhodila jsem tygra do okna. Proletěl jím a přistál na druhé straně.

„Skvělé!“ zavolala Lucy. „Mysli na tu sošku a jak stojíš vedle ní. Zavři oči...“

Zavřela jsem oči. Představovala jsem si sošku a jak stojím vedle ní. Otevřela jsem oči. Byla jsem venku. Venku z toho strašlivého a ohavného vězení. Na svobodě...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: MyBerry (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování