OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Trýznitel - 3. kapitola

17.12.2012 (21:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1439×

Řekla jsem mu všechno, co k práci potřeboval. Pak jsme si každý sedli ke svému stolu. Horší bylo, že měl stůl hned tři stoly od mého. Musím říci, že mě to nemálo znervózňovalo. Mít ho tak blízko sebe a vědět, že opravdu existuje. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co se událo. Při tomhle prostě nešlo pracovat a hlavně, když jsem věděla, že mě odpoledne pozval na schůzku. A to bylo teprve půl třetí. Hodinu a půl mučení a myšlenky na něho. Fakt jsem zamilovaná až po uši a přitom ho vůbec neznám. Co to se mnou ten chlap udělal?

Seděla jsem u počítače a dělala, že něco dělám, a přitom jsem ho tajně šmírovala. Nemohla jsem si pomoct, moje oči jako by se na něj přilepily a nešly soustředit jinam. Viděly jen jeho siluetu. On se na mě otočil a usmál se tím úsměvem typu „vím, proč mě sleduješ“ a já se začervenala. To se fakt nemůžu aspoň chvíli v jeho přítomnosti chovat jako dospělá?

Čas se neskutečně vlekl. Připadalo mi to jako věčnost. Každou minutu jsem protrpěla myšlenkou na to, že se musím soustředit na něco jiného než na něj. Pořád jsem se napomínala a napomínala jsem také čas, který se neskutečně dlouze vlekl.

Konečně čtvrtá. On se zvedl ze židle a přišel potichu ke mně.

„Půjdeme?“ zeptal se mě a já jen přikývla. Nezmohla jsem se ani na slovo. Jeho oči jako by se mi smály, jeho tvář ale zůstávala vážná. Buď ho už přestalo bavit mě furt provokovat, nebo si to nechává na později.

Vedl mě do podzemní garáže. Byla jsem fakt zvědavá, v čem přijel. Byla jsem opravdu překvapená. V garáži na nás totiž čekal černý, blyštivě navoskovaný Mercedes, který byl uvnitř pokrytý béžovou kůží. Musela jsem uznat, že má opravdu vkus.

„Máš nádherné auto,“ pochválila jsem mu ho a on se na mě usmál. Opravdu mu strašně slušelo, když se usmíval.

„Jsem rád, že se ti líbí. Je to moje druhá láska. Hned po tobě,“ zalichotil mi a já byla zase rudá jako rak. Opravdu mi lezlo na nervy, jak na něj reaguji. Přitom on se zdál tak v pohodě. Jako by šel jen na nějakou pracovní schůzku. Vůbec nevypadal nervózně, zato já nevěděla, kam s rukama.

Sedla jsem si do pohodlné sedačky a rozjeli jsme se. Ani jsem nevěděla, kam jedeme, ale bylo mi to jedno. Jízda v tomhle neskutečně krásném autě mě úplně pohltila. Málem jsem zapomněla, že sedí vedle mě a příležitostně na mě kouká. Snažil se mě znervóznit? Nebo se nemohl vynadívat? Nevím.

Zastavili jsme u jedné krásné restaurace. Zvenčí to byl krásný letní dům, který měl světle růžově namalovanou omítku. Všude kolem rostly keře s rudými růžemi. Do nosu mi vlétla jejich vůně, byla to opravdu nádhera. Ještě k tomu bylo nádherné květnové počasí. Obloha skoro bez mráčku. Na květnový den v Londýně bylo neskutečné teplo. Nestávalo se, že by tu bylo často hezky. Když žijete v Londýně, musíte si zvyknout hlavně na deštivé počasí.

„Je to tu moc krásné,“ prohlásila jsem nahlas a upřeně se dívala na ten nádherný domek.

„Moji rodiče tu měli svatbu. Na fotkách se mi to moc líbilo. Ale musím uznat, že je to mnohem hezčí než na fotkách,“ svěřil se mi a já vlastně poprvé slyšela něco o jeho rodičích.

Vešli jsme dovnitř. Působilo to tam venkovským dojmem. Zdi byly natřené jemně žlutou barvou a na oknech visely tmavě zelené záclonky. Uprostřed stál menší bar a okolo něj stálo šest stolů se židlemi. Nikdo tu kupodivu nebyl, jen obsluha a my. Vybrali jsme si stůl trochu vzadu, abychom měli více soukromí. Přišla usměvavá servírka, která se zeptala, jestli budeme jíst a nedáme si něco k pití. Charles se ujal slova a servírka nám dala jídelní lístky. Já si objednala dvě deci červeného vína a on minerálku.

„Takže ty se jmenuješ Charles,“ ujistila jsem se.

„Ne, to bylo falešné jméno. Musel jsem udat nějakého studenta, který studoval školu jako ty. Já se jmenuji Tyler,“ oznámil mi a přitom mě svlékal pohledem. Proč mi to jeho pohled vůbec nepřipadal nepříjemný? A proč jsem z něho tak hotová?

„Ty jsi lhal mému šéfovi. Co když ti na to přijdou?“ zeptala jsem se rázným hlasem a při tom jsem vybírala, co si dám k jídlu.

„Tvůj šéf? Ten na to nikdy nepřijde. Je to pro něj moc práce. Jeho lenost mě udivuje a hlavně mě dostává jeho tendence sexuálně obtěžovat své sekretářky. Může být jen rád, že už mu nějaká jednu neubalila,“ odvětil rázně a na čele se mu rýsovala tenká vráska.

„Víš toho hodně o mém pracovišti,“ podotkla jsem nejistě. On fakt věděl všechno. Určitě věděl, kde bydlím. Ví i to, kde jsem studovala. Jak tohle všechno zjistil a kde mě potkal, že ho napadlo vkrádat se mi do snů? Měla jsem na něho tolik otázek.

„Vím o tobě téměř všechno, Charlott. Ty jsi moje vyvolená. Moje budoucí žena,“ oznámil mi sebevědomě. Co to říkal, jeho budoucí žena? Jemu fakt haraší na cimbuří.

„Tvoje žena? Tak s tímhle na mě nechoď. Sotva se známe,“ odfrkla jsem a při tom se mu dívala přímo do očí.

„Já tě znám dlouho. A vím, že jsi žena, kterou chci, kterou potřebuji k tomu, co dělám. Potřebuji tvoji pomoc, ale musíš být na to připravená. Bude to pro tebe asi šok, až se dozvíš, kdo jsem,“ naznačil jemně a tvářil se opravdu vážně. Pro pána krále, co je zač? Začínala jsem se opravdu bát nejhoršího. Doufám, že to není nějaký pošahanec.

„Jak ses mi dostal do snů?“ tázala jsem se ho nedočkavě. Normální člověk tohle nedokáže. Co když je kouzelník nebo tak něco? Vždyť čarodějové existují přeci jenom v pohádkách. Měla jsem v hlavě opravdový guláš.

Najednou přišla číšnice a ptala se, co si dáme k jídlu, on si vybral nějaké těstoviny a já si dala hovězí steak se zelenými fazolkami, omáčkou a americkými brambory. Měla jsem opravdu skutečný hlad, ale víc mě zajímala Tylerova odpověď.

„Víš, to ti nemůžu říct. Ještě nejsi připravená na to, co jsem. Až prohlásíš, že mě nikdy neopustíš a budeš se mnou v dobrém i zlém, poté ti to prozradím. Dříve ne, nesmím,“ odpověděl a já byla opravdu naštvaná. On o mně ví všechno, kde bydlím, pracuji, o čem sním, ale já o něm nevím vůbec nic a hlavně pořád nejsem připravená. Jak mu mám říct, že s ním budu na život a na smrt, když nevím, co je zač?

„Vím, jsi naštvaná a právem, ale takhle to prostě funguje. My si vybereme partnerku a dokazujeme jí lásku do té doby, dokud neřekne, že s námi zůstane v dobrém i ve zlém,“ řekl tiše a pokrčil rameny.

„Koho myslíš tím my? Je vás víc?“ ptala jsem se zvědavě a on jen furt jen odpovídal, že to nemůže říct.

Pak nám přinesla číšnice jídlo a on při naší konverzaci neustále mlžil a to celý večer. Nenaznačil mi ani trošku, kdo je zač a jak se mi naboural do mého snění. Byl tajemný a kolem něho se linulo tolik otazníků. Jeho tvář nic neprozrazovala, stejně tak jeho gesta. Choval se jako robot. Neucouvnul ani o kousek. Byla jsem na něj fakt naštvaná. Do koho jsem se to vlastně zamilovala a proč si vybral zrovna mě? Vůbec jsem nevěděla, ale chtěla jsem vědět, jak to je. 

Tak, jak se Vám to líbí? Moc díky Lenis, mima33 a Arminka za hlas do ankety o nej povídku, moc si toho vážím. Je to pro mě úspěch. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trýznitel - 3. kapitola: