Tisíciletá otázka - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tušila jsem, že mi Lucifer něco bude chtít, ale tohle? No, když nad tím tak přemýšlím, dalo by se toho i využít v můj prospěch...

20.08.2012 (15:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 666×

Luciferův dům byl krásný, stejně, jako jeho obrovská zahrada. Samozřejmě byl pekelný, jinak to tu nejde, ale nebyly tam na kůlech nabodané hlavy a nad bránou nápis: Vítejte v pekle, trička s nápisem: Ďábel za 3,90 ve stánku za mučicími nástroji. Prostě normální krásný dům. Nevím, jak zevnitř, jelikož tam smí jenom Lucifer a jeho milenky, ale zvenku byl krásný. Postavila jsem se doprostřed altánku a o louč osvětlující temné prostředí altánu jsem si zapálila cigaretu. Všude byly louče, v pekle byla tma. Čekala jsem na Lucifera, jelikož jsem přišla trochu dříve. Je to fakt absurní, stát se zapálenou cigaretou uprostřed altánku a v klidu čekat na ďábla. Přišel přesně na čas, jako vždy a přišel zcela nenápadně, jako vždy.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ řekla jsem a ohlédla se. Stál tam, ruce v kapsách, ledabylý úsměv, oční čočky, aby mě jeho pohled nevyváděl z míry. Vedle něj jsem se cítila přímo šeredná… Kdyby chtěl, měl by jakoukoliv ženu, či dívku na světě i mimo tento svět.

„Kouříš?“ zeptal se.

„Jo, občas. Ne tam nahoře, ale tady jo.“

„Chcete?“ Vytáhla jsem z kapsy krabičku Camelek.

„Ne, díky.“ Postavil se vedle mě a oba jsme tiše hleděli na řeku, omílající břehy nedaleko Luciferova domu. Byla to řeka LaLucielle. Lucifer jí tak pojmenoval po mém příchodu do pekla. Je to rozbouřená řeka, plná kamenů a ostrých výklenků. Symbolizuje mou cestu do pekla, kterou jsem musela absolvovat. Když je člověk živý a chce do pekla, není snadné se tam dostat ani pod taktovkou Lucifera. Byla to velká sláva, pojmenovat Luciferovu řeku po obyčejné bodyguardce. Nevím, proč to udělal. Možná, jako prokázání vděku za to, že jsem se přidala do skupiny jeho osobních strážců? Osobní strážci se od normálních, pekelných stráží liší tím, že jsou živí a že nejsou démoničtí. Je to tak proto, aby mohli bez obtíží následovat Lucifera i ven z pekla, tam nahoru.

„Co jste potřeboval?“ zeptala jsem se a típla cigaretu o přenosný popelník. Lucifer podle jeho slov: Nemá rád, když mu sviním v altánu.

„Pojď dovnitř…“ Pojď dovnitř? On mě zve do svého domu?

„Dobře.“

Vevnitř byl dům stejně krásný, jako zvenku. Tam nahoře by ho stál nejméně devadesát milionů i s vybavením. Za dveřmi jsem se začala zouvat.

„Nezouvej se.“ Narovnala jsem se a následovala ho. Vešli jsme do jídelny s obývákem. Vysoký strop, zdobený zlatými ornamenty. Člověk by si řekl, že v Luciferově domě to bude tmavé, děsivé… Vůbec. Tmavého a děsivého má hodně tam venku. Velká béžová sofa, konferenční stolek, v zadní části místnosti masivní stůl s židlí a v druhém koutě prostorné místnosti byla umístěna jídelna. Vše bylo dokonale sladěné a vypadalo to jako v nebi. Což je v ďáblově domě dosti neobvyklé. Člověk měl pocit, že se každou chvíli vznese. Celá místnost byla výborně osvětlená.

„Posaď se,“ řekla a pokynul rukou k sofa. Posadila jsem se, ale jenom na krajíček, protože jsem se bála, abych jí nerozbila, nebo neumazala… Byla tak krásná. Lucifer otevřel bar v knihovně, stojící vedle sofa a nelil do dvou skleniček něco zřejmě alkoholického, protože to neznám. Vzal skleničky, otevřely venkovní ventilaci a místností se rozlilo příjemné teplo.

„Udělej si pohodlí,“ zašklebil se Lucifer, když si všiml mé ztuhlé polohy. Usmála jsem se a opřela se. Stejně jsem se neuvolnila… Byla jsem nervózní, co mi chce.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když mi podal jednu skleničku. Znovu se zašklebil.

„Nic.“

„Aha,“ řekla jsem smířeně a vypila na ex obsah skleničky. Bylo to hořké, takže to byl chlast. Doufala jsem na základě vyprávění lidí v mém okolí, že tohle mi v tom uvolnění pomůže.

„No, tak… Ptala ses, co potřebuji. Tak zaprvé, chci, abys mi tykala.“

„Dobře, to půjde,“ řekla jsem. Už delší dobu jsem počítala s tím, že mě to navrhne.

„No a zadruhé…“ Nedokončil větu, naklonil se ke mně a políbil mě. Byla bych schopna splést si ho s bohem, protože líbal, jako bůh. Byla jsem zaskočena, hodně, takže jsem na chvíli zdřevěněla ještě víc, ale potom jsem povolila a ovinula paže kolem jeho krku. Vzal mi skleničku a obě položil na stolek.

„Neměli bychom, protože…“ spustila jsem, když se odtáhnul a začal mi rozepínat košili.

„Neměli bychom? Nezapomínej, že nejsi v nebi, ale v pekle.“ Pod očními čočkami se mu zablesklo tím bodavým ďábelským plamenem, který byl neskutečně přitažlivý.

„Počkej, já… Já mám ještě trénink a boj a navíc… Prostě teď ne, prosím. Já…“ snažila jsem se ze sebe dostat kloudnou větu.

„Teď na to nejsi připravená, musíš něco dodělat, nechat si to projít hlavou a večer přijít?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem udiveně.

„Dobře.“ Znovu se zašklebil a odtáhnul se…

Seděla jsem na lavičce před mým malým domečkem u pramene LaLucielle a přemýšlela. Neváhala jsem, jestli půjdu večer za Luciferem, to v žádném případě. Váhala jsem, jestli je dobré zůstat v pekle, když má na mě Lucifer zálusk. Lidé, démoni a duše tady nemají rádi protekci, a kdybych měla něco s vládcem pekla, nesporně bych protekci měla. Zapálila jsem si cigaretu a vzpomínala. Vzpomínala na můj dokonalý život tam nahoře, než mě odchytil Peters. Než mě začala žrát kyselina a mučit rozpálený kov.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování